Rozhodnutí NS

22 Cdo 3509/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/03/2016
Spisová značka:22 Cdo 3509/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3509.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 177/1996Sb.
§ 9 odst. 1 předpisu č. 177/1996Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/20/2016
III.ÚS 1640/16
JUDr. Radovan Suchánek
odmítnuto
09/27/2016
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3509/2015



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. K., proti žalovaným: 1) JUDr. J. M., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100 a 2) JUDr. J. O., o uvedení domu do původního stavu a o zajištění náhradního bydlení, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 217/2008, o dovolání žalované 1) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. července 2014, č. j. 12 Co 1213/2013-464, takto:
      I. Dovolání se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)


Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2012, č. j. 13 C 217/2008-273, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně a na vlastní náklady zbourat dům v obci L. a postavit na stejném pozemku dům nový a po dobu odstranění stavby do kolaudace nového domu zajistit společně a nerozdílně žalobci na vlastní náklady náhradní bydlení (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) částku 284 520,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně (výrok II.) a ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Protože žaloba, jíž se žalobce domáhal nápravy protiprávního stavu, ke kterému mělo dojít poškozením jeho domu v obci L. v souvislosti s výkopovými pracemi při pokládce telefonních kabelů, byla zamítnuta z důvodu promlčení nároku a neunesení důkazního břemene ze strany žalobce, přiznal soud prvního stupně žalované 1) ve vztahu k žalobci plný úspěch ve věci a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 142 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Při stanovení odměny advokáta pak vycházel z hodnoty předmětu řízení, kterou sám žalobce ocenil částkou nejméně 10 000 000,- Kč.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 8. července 2014, č. j. 12 Co 1213/2013-464, řízení o odvolání žalobce, pokud směřovalo proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, zastavil (výrok I.) a ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně potud, že výše nákladů řízení činí částku 5 203,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II.). Ohledně nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok III.).

Řízení o odvolání žalobce, pokud směřovalo proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud zastavil z důvodu, že žalobce vzal odvolání zpět. Částečně důvodným pak shledal odvolání žalobce proti nákladovému výroku. Uvedl, že soud prvního stupně sice správně přiznal žalované 1) ve vztahu k žalobci plný úspěch ve věci, a přiznal jí proto náhradu nákladů řízení, její výši však nestanovil správně. Za základ pro stanovení odměny advokáta pokládal peněžitou částku 10 000 000,- Kč, přitom peněžité plnění se předmětem sporu nikdy nestalo a soud prvního stupně o změně žaloby nikdy nerozhodl. Předmětem sporu zůstal nárok žalobce na nepeněžité plnění spočívající ve zbourání domu a postavení nového na náklady žalovaných, přitom hodnota nároku (plnění) nebyla soudem prvního stupně nikdy zjišťována a objektivně stanovena a bylo by ji možné zjistit jen zcela nad rámec podstaty rozhodnutí o věci samé a s nepoměrnými obtížemi. Jelikož v době, kdy bylo o věci odvolacím soudem rozhodováno, byla Ústavním soudem vyslovena neústavnost vyhlášky č. 484/2000 Sb., podle níž soud prvního stupně postupoval, aplikoval odvolací soud na daný případ sazbu mimosmluvní odměny podle § 9 odst. 1 a § 7 bodu 3. vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytýká způsob, jakým rozhodl o náhradě nákladů řízení a v souvislosti s tím tvrdí, „že se odchýlil při hodnocení procesních předpisů od ustálené soudní praxe včetně nálezů Ústavního soudu ČR a aplikoval na danou věc nesprávný procesní předpis“. Podle názoru dovolatelky je předmětem sporu věc penězi ocenitelná, neboť žalobce požadoval náhradu škody formou naturální restituce, a odměna advokáta proto měla být stanovena z hodnoty předmětu řízení ve smyslu § 8 odst. 1 a § 7 odst. 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., neboť žalobce sám předmět sporu ocenil částkou 10 000 000,- Kč. Jestliže odvolací soud vycházel ze závěru, že v dané věci není předmět sporu pro určení tarifní hodnoty penězi ocenitelný, nepostupoval správně.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)].

Dovolatelka především řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání. Po citaci textu ustanovení § 237 odvolacímu soudu sice vyčítá, „že se odchýlil při hodnocení procesních předpisů od ustálené soudní praxe včetně nálezů Ústavního soudu ČR a aplikoval na danou věc nesprávný procesní předpis,“ aniž by však blíže označila konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, či rozhodnutí jiného soudu, od jehož závěrů se odvolací soud při stanovení tarifní hodnoty ve sporu o nepeněžité plnění, v němž absentuje ověřitelný údaj o ceně nemovitostí, odchýlil.

V dané věci jde o posouzení, které ustanovení advokátního tarifu je třeba na daný případ aplikovat.

Ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), stanoví základní pravidlo pro určení tarifní hodnoty: „Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.“

Toto obecné a výchozí pravidlo je modifikováno speciálními úpravami, například odvolacím soudem aplikovaným § 9 odst. 1 advokátního tarifu.

Podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000,- Kč.

V daném případě se žalobce podanou žalobou domáhal uvedení nemovitosti do původního stavu. Z obsahu spisu je zřejmé, což mimo jiné konstatoval správně i odvolací soud, že žalobce neměl v průběhu řízení vždy zcela jasnou představu o tom, jakého nároku se vůči dovolatelce domáhá, a přestože směřoval své požadavky k peněžitému plnění, to se předmětem sporu nikdy nestalo.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) odměna za zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.

Podle názoru Nejvyššího soudu je i po novelizaci advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky č. 486/2012 Sb. nezbytné primárně vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015). Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, je nezbytné postupovat ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu.

Pokud tedy odvolací soud vycházel z toho, že předmětem řízení byl návrh na uložení jiné povinnosti než zaplacení peněžité částky (byla jí tzv. naturální restituce - uvedení domu do původního stavu), tedy věc advokátním tarifem výslovně neupravená, přitom zohlednil, že hodnota nároku (plnění) nebyla soudem prvního stupně nikdy zjišťována a objektivně stanovena a bylo by ji možné zjistit jen zcela nad rámec podstaty rozhodnutí o věci samé a s nepoměrnými obtížemi, je jeho závěr správný.

Lze proto uzavřít, že odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že mimosmluvní odměnu advokáta za úkony právní služby vykonané v řízení o uvedení domu do původního stavu je třeba v této věci přiznat podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť se jedná o řízení, v němž hodnotu jeho předmětu lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.

Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. února 2016

Mgr. David Havlík předseda senátu