Rozhodnutí NS

6 Tdo 1518/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/12/2019
Spisová značka:6 Tdo 1518/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1518.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 981/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1518/2019-338


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný L. H., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 5. 2019, č. j. 14 To 103/2019-294, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 71/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

1. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 5. 2019, č. j. 14 To 103/2019-294, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného L. H. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 2. 2019, č. j. 2 T 71/2018-254, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen za shora uvedený přečin a sbíhající se zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 2. 2018, č. j. 4 T 179/2017-192, který nabyl právní moci ohledně obviněného dne 29. 5. 2018, podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 2. 2018, č. j. 4 T 179/2017-192, který nabyl právní moci ohledně tohoto obviněného dne 29. 5. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
I.
Dovolání a vyjádření k němu

2. Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 5. 2019, č. j. 14 To 103/2019-294, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu je podle mínění obviněného dáno tím, že soudy nižších stupňů při rozhodování o jeho vině nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. V dovolání poukazuje na námitky, které uplatnil již v řízení před soudem odvolacím. Je toho názoru, že soudy jednostranně v jeho neprospěch hodnotily provedené důkazy. Podle něj výpisy telefonických hovorů plně prokazovaly jeho verzi obhajoby, v souladu s výpovědí jeho matky. Dále poukazuje na to, že finanční prostředky nezpronevěřil, ale naopak předal je osobě, která se vydávala za zástupce poškozené společnosti. Rovněž argumentoval tím, že výpovědi svědků M. a H. vyznívají nestandardně, spíše podle něj se on sám stal obětí podvodu. V závěru svého dovolání opětovně poukázal na porušení zásady in dubio pro reo a porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. S ohledem na skutečnosti uváděné v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek a zprostil jej obžaloby, případně po zrušení přikázal věc soudu k novému projednání a rozhodnutí.

3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření poukázal na to, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a plně respektovaly zásadu in dubio pro reo. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů jsou rovněž řádně a přesvědčivě odůvodněna, neexistuje žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.


6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto, je třeba dovolaní s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.
Důvodnost dovolání

8. Nejvyšší soud musí předně uvést, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se musely v rámci obhajoby obviněného zabývat a vypořádat již soudy nižších stupňů. Již soud odvolací konstatoval, že obviněný v odvolání uplatnil námitky skutkové a tento závěr musí rovněž konstatovat Nejvyšší soud [v řízení před soudem prvního stupně mj. uváděl, že na základě telefonátu od svědka H., který mu volal, že měl nehodu, má vydat připravené peníze kolegyni z Hradce Králové, což také učinil; potvrzení o převzetí peněz mu měl podle sdělení této ženy, jejíž totožnost ani nezjišťoval, vydat následně svědek H.; po návštěvě dotyčné ženy se mu ztratil telefon. Před odvolacím soudem nejen že odkázal na výše uvedené skutečnosti, ale dále také uváděl, že v době, kdy již neměl mobilní telefon, byl se svojí matkou, kde byl v té době i svědek M. a policie. Vyjádřil přesvědčení, že on sám se stal předmětem podvodu]. Na uvedené námitky již ve svých rozhodnutích reagovaly soudy nižších stupňů [soud prvního stupně zejména v bodech 13-20) svého rozsudku shrnul provedené důkazy, aby následně odkázal na výpověď svědka H., který telefonát s obviněným popřel, dále bylo poukázáno na běžnou praxi předávání peněz, přičemž uvedená situace se zásadně vymykala dosavadní zavedené praxi, dále bylo poukázáno na nelogičnost postupu obviněného, který cizí ženě, které se nelegitimovala a jejíž totožnost si ani nezjistil, vydal peníze bez potvrzení, dále byla zmíněna nedobrá finanční situace obviněného (viz body 21-25 rozsudku). Odvolací soud nad rámec hodnotících úvah soudu prvního stupně poukázal na to, že nemůže být pravdou tvrzení obviněného, že v době, kdy byl s matkou a zjistil ztrátu mobilního telefonu, byl přítomen také svědek M. a policie (v 9.16 hod.), neboť tito se na místo dostavili později, jak vyplynulo z úředního záznamu (viz č. l. 132).]

9. Uvedené zjištění ohledně charakteru uplatněných námitek má pak svůj dopad do oblasti rozsahu dovolacího řízení (prvotně posouzení pravé podstaty dovolacích námitek). Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

10. Nejvyšším soudem bylo shora konstatováno, že uvedenými námitkami obviněný zpochybňuje na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů zjištěný skutkový stav a domáhá se primárně takového závěru (skutkového stavu), který by odpovídal jeho představám, a který by spočíval v tom, že předmětný skutkový děj proběhl podle výpovědi obviněného, tedy že to byl on, kdo se stal předmětem podvodného jednání, že mu skutečně volal svědek H. a uvedl, že měl dopravní nehodu a má vydat peníze (výhru) kolegyni z Hradce Králové, což on také učinil. Rovněž již bylo také uvedeno, že jde o totožné námitky s těmi, které byly již uplatněny obviněným v předchozích fázích trestního řízení. Na takový případ pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy bylo možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].

11. Pokud obviněný v dovolání znovu připomínal své odvolací námitky, pak jej musí Nejvyšší soud upozornit na své rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém mj. uvedl, že „v dovolání může přihlížet jen k těm skutečnostem, které jsou v dovolání uplatněny… a nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku“. Na další námitky bylo již reagováno nižšími soudy (viz shora), přitom obviněný přehlíží např. závěry vyjádřené odvolacím soudem v odůvodnění jeho usnesení (viz str. 4), kterými bylo reagováno na námitky obviněného ohledně zpochybňování toho, komu patřily tržby, otázku možného zápočtu nájmu atd., kdy odvolací soud odkázal na jednoznačné závěry vyplývající ze Smluvního ujednání, které konstatovalo, že veškeré tržby jsou majetkem společnosti atd.

12. Jestliže se argumentace obviněného soustředila v tvrzení, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné mj. uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces a pravou podstatou námitek, odkazujících (formálně) na porušení uvedené zásady musí Nejvyšší soud zdůraznit význam rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

13. Pokud jde o obviněným zmiňované porušení zásady in dubio pro reo, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k již shora zmíněnému charakteru námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V souvislosti s tvrzením obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

14. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a jak již bylo shora konstatováno, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného ohledně doplnění dokazování, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je potřebné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolací soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

      přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 12. 2019



JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu