Rozhodnutí NS

23 Cdo 3064/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/30/2017
Spisová značka:23 Cdo 3064/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3064.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/25/2017
III.ÚS 3342/17
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
12/12/2017
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3064/2017



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.,ve věci žalobkyně Partners Financial Services, a.s., se sídlem v Praze 4, Chodově, Türkova 2319/5b, PSČ 149 00, IČO 27699781, zastoupené Mg. Tomášem Tyllem, advokátem, se sídlem v Praze, V Celnici 1040/5, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. R. M., se sídlem v Brně – Líšni, Obecká 1986/60, PSČ 628 00, IČO 87162130, zastoupenému Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Poříčí 1041/12, PSČ 110 00, o zaplacení částky 211 047 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 282/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze 9. března 2017, č. j. 58 Co 427/2016-204, rozhodl, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 906 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mg. Tomáše Tylla, advokáta, se sídlem v Praze, V Celnici 1040/5, PSČ 110 00.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. července 2016, č. j. 8 C 282/2015-133, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 148 033 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 25. února 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I), co do částky 63 014 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2017, č. j. 58 Co 427/2016-204, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ohledně zaplacení částky 148 033 Kč se 7,05% úrokem z prodlení z této částky od 17. ledna 2013 do zaplacení potvrdil, ohledně 7,75% úroku z prodlení za dobu od 25. února 2012 do 16. ledna 2013 a ohledně 0,7% úroku z prodlení za dobu od 17. ledna 2013 do zaplacení změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, ve výroku pod bodem III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, které přijal ohledně posouzení konkurenční doložky, na které se účastníci (podnikatelé) dohodli v mandátní smlouvě uzavřené podle § 672a obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Toto ustanovení má kogentní povahu a upravuje podmínky, za kterých je možno omezit svobodný výkon práv bývalého obchodního zástupce v souvislosti s předmětem činnosti bývalého obchodního zastoupeného. Odvolací soud potvrdil správnost závěrů soudu prvního stupně, podle nichž je konkurenční doložka účastníků z hlediska obligatorních obsahových náležitostí stanovených v § 672a odst. 1 obch. zák. perfektní, není tudíž ve smyslu § 672a odst. 2 obch. zák. neplatná (podle tohoto odstavce je konkurenční doložka odporující podmínkám uvedeným v odstavci 1 neplatná). Ve smlouvě je přitom zcela jasně specifikováno, že žalovaný jako bývalý mandatář žalobkyně není oprávněn po dobu 9 měsíců od skončení platnosti mandátní smlouvy vykonávat činnost, která byla předmětem této smlouvy, na vlastní účet nebo účet třetí osoby, a to na území kraje, kde měl po dobu výkonu činnosti dle mandátní smlouvy místo podnikání, ledaže by se účastníci dohodli jinak. Závazek, který tímto žalovaný převzal, nelze mít podle závěru odvolacího soudu za natolik rozsáhlý a poměry neodůvodněný, aby jej vyloučil ze svobodného podnikání. Zakazoval žalovanému po přesně stanovenou dobu nedosahující ani poloviny doby maximálně dle zákona přípustné, (tj. do doby dvou let po ukončení smlouvy) působit na území, kde předtím vykonával stejnou činnost jako zástupce žalobkyně.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal, že by sjednanou konkurenční doložkou bylo do podnikatelské činnosti žalovaného zasaženo způsobem, který popírá elementární pravidla férovosti při hospodářské soutěži. Smyslem konkurenční doložky bylo zamezit tomu, aby žalovaný poté, co spoluprací se žalobkyní nabude informace a zkušenosti v daném oboru, tyto po dobu platnosti smlouvy a dalších 9 měsíců nevyužíval při činnosti mající vůči žalobkyni soutěžní povahu, a to právě (a pouze) na území, kde předtím působil jako mandatář žalobkyně, a kde může logicky nejlépe využít svého postavení. Takto nastavené mantinely považoval odvolací soud za rozumné a přiměřené, tedy nikoli přesahující míru nezbytnosti.

V řízení nebylo sporné, že žalovaný svůj závazek z konkurenční doložky porušil a žalobkyně se po právu domáhá úhrady smluvní pokuty zajišťující předmětný závazek.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. s ohledem na to, že soudy dosud neřešily otázku, „zda zákaz určité (konkurenční) činnosti musí odpovídat, přiléhat a být ve shodě s oprávněným zájmem zastoupeného, resp. s předmětem ochrany konkurenční doložky“, a dále neřešily otázku, zda postačuje, aby soud oprávněný zájem definoval jako „to, co se obchodní zástupce dozvěděl během spolupráce se žalobcem“. Dovolatel má za to, že se v dané věci jedná o stav, kdy je mu konkurenční doložkou zakázána činnost, která nijak nesouvisí s předmětem ochrany konkurenční doložky. Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatel považuje konkurenční doložku za neplatnou pro neurčitost a nejednoznačnost vymezení právního zájmu žalobkyně jako zastoupené.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, případně je změnil tak, že žaloba se jako nedůvodná zamítá.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný nepřichází v dovolání s žádným novým argumentem, který by nalézací soudy v daném řízení neřešily, a že otázka platnosti a náležitostí konkurenční doložky v obchodních vztazích je dostatečně pokryta judikaturou dovolacího soudu, z níž ani náznakem nevyplývá, že by bylo třeba zkoumat, jaké jsou zájmy oprávněného v hospodářské soutěži. V dané věci se nejedná o vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchyloval od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která by dosud dovolacím soudem nebyla řešena či rozhodována rozdílně. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé; měnícím výrokem odvolacího soudu a výroky o nákladech řízení se proto dovolací soud nezabýval.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, a sice zda do konkurenční doložky uzavřené podle § 672a obch. zák. musí být promítnuta shoda zákazu konkurenční činnosti bývalého zástupce podnikatele s oprávněným zájmem bývalého zastoupeného a otázky, zda postačuje, aby soud oprávněný zájem definoval jako „to, co se obchodní zástupce dozvěděl během spolupráce se žalobcem“ .

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož odvolací soud rozhodl ve věci v souladu s dosavadní judikaturou ve věcech konkurenčních doložek.

Ve svých dosavadních rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 13. června 2007, sp. zn. 32 Odo 407/2005, usnesení ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2785/2009, rozsudek ze dne 25. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 4192/2008, rozsudek ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. 23 Cdo 289/2015, usnesení ze dne 2. března 2017, sp. zn. 23 Cdo 416/2017, a další) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při výkladu ustanovení § 672a obch. zák. je třeba vzít na zřetel, že konkurenční doložka je stanovena k ochraně oprávněných zájmů zastoupeného při jeho účasti v hospodářské soutěži; zastoupený se jí chrání před činností obchodního zástupce, která by měla soutěžní povahu. Požadavkem na omezení zákazu konkurence, jak z hlediska doby jeho trvání, tak z hlediska jeho územního a případně též osobního rozsahu (co do okruhu třetích osob), pak zákon sleduje ochranu oprávněných zájmů obchodního zástupce jako podnikatele; jde o to, aby omezení jeho práva podnikat mělo zřetelně vymezené hranice, stanovené v konkurenční doložce (srov. § 672a odst. 1, 2 obch. zák.), a aby takto sjednaný (stanoveným rozsahem vymezený) zákaz konkurence neomezoval zástupce více, než kolik vyžaduje potřebná míra ochrany zastoupeného (srov. § 672a odst. 3 obch. zák.). V ustanovení § 672a obch. zák. se tak promítá ústavní princip zakotvený v čl. 26 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, a zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009, dostupný na www.nsoud.cz).

Ustanovení § 672a odst. 1 obch. zák. stanoví, jaké náležitosti musí konkurenční doložka mít, aby byla platná (srov. § 672a odst. 2 obch. zák.). Takovou obligatorní náležitostí je vedle stanovení doby trvání zákazu konkurence (ne delší dvou roků po ukončení smlouvy) též stanovení území, na něž se zákaz konkurence vztahuje, nebo stanovení okruhu osob, vůči nimž nesmí zástupce na stanoveném území vykonávat činnost soutěžní povahy.

Z napadeného rozsudku vyplývá, že se odvolací soud podrobně zabýval otázkou, zda předmětná konkurenční doložka splňuje všechny obligatorní náležitosti stanovené v § 672a odst. 1 obch. zák. a zda byla sjednána tak, aby byla spravedlivě přiměřená a vzájemně vyvážená pro obě strany smlouvy v souladu s článkem 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je v ní zcela jasně specifikováno, že žalovaný jako bývalý mandatář žalobkyně není oprávněn po dobu 9 měsíců od skončení platnosti mandátní smlouvy vykonávat činnost, která byla předmětem této smlouvy, na vlastní účet nebo účet třetí osoby, a to na území kraje, kde měl po dobu výkonu činnosti dle mandátní smlouvy místo podnikání, ledaže by se účastníci dohodli jinak. Závazek, který tímto žalovaný převzal, nelze mít za natolik rozsáhlý a poměry neodůvodněný, aby jej vyloučil ze svobodného podnikání. Zakazoval žalovanému po přesně stanovenou dobu nedosahující ani poloviny doby maximálně dle zákona přípustné, (tj. do doby dvou let po ukončení smlouvy) působit na území, kde předtím vykonával stejnou činnost jako obchodní zástupce žalobkyně.

Takto sjednaná konkurenční doložka mezi podnikateli je dostatečně určitá. Námitka dovolatele směřující proti její platnosti z důvodu nezbytnosti zkoumání „oprávněného zájmu“ žalobkyně při jejím sjednání je neopodstatněná. Pokud je konkurenční doložka vyvážená, jak je tomu v dané věci, obsahuje veškeré obligatorní náležitosti stanovení v § 672a odst. 1 obch. zák., je tudíž platná a bylo na vůli obou podnikatelů jako účastníků hospodářské soutěže, aby do jejího obsahu promítli své obchodní zájmy.

Za této situace nelze než dovodit, že ze shora uvedených důvodů není dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 30. srpna 2017

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu