Rozhodnutí NS

11 Tvo 17/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/31/2019
Spisová značka:11 Tvo 17/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TVO.17.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vyloučení soudce
Dotčené předpisy:§ 30 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tvo 17/2019-35281
USNESENÍ


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2019 stížnost obviněného D. R., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Teplice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34816, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného D. R. zamítá.


O d ů v o d n ě n í :

1. Usnesením ze dne 20. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34816, rozhodl Vrchní soud v Praze jednak ve výroku I. o podání advokáta Mgr. Oldřicha Nejedlého za nezletilého AAAAA (pseudonym), jímž vznesl námitku podjatosti předsedy senátu JUDr. Pavla Zelenky podle § 31 odst. 1 tr. ř. tak, že předseda senátu JUDr. Pavel Zelenka není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 64/2018, jednak ve výroku II. o podání obviněného D. R., jímž vznesl námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze JUDr. Pavla Zelenky, JUDr. Kateřiny Korečkové, Ph. D. a JUDr. Kateřiny Jonákové, Ph. D., tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. tito soudci nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 64/2018.

2. Proti výroku pod bodem II. tohoto usnesení (proti výroku pod bodem I. stížnost podána nebyla) podal obviněný D. R. prostřednictvím obhájce včas stížnost. V jejím odůvodnění předně vytkl, že výše zmiňovaní soudci senátu 6 To Vrchního soudu v Praze vydali dne 17. 10. 2016 usnesení sp. zn. 6 To 106/2015, které u představitelů moci výkonné, prezidenta republiky Ing. Miloše Zemana, CSc. a tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr. Roberta Pelikána, Ph. D., vzbudilo jistou nevůli, což přimělo tyto představitele moci výkonné k bezprecedentnímu osobnímu nátlaku na v jeho věci rozhodující soudce. Tato tvrzení stěžovatel opřel o vyjádření prezidenta republiky a tehdejšího ministra spravedlnosti učiněné ve veřejných sdělovacích prostředcích či uvedených na internetových zpravodajských serverech. Na základě těchto konkrétních a ověřitelných skutečností byla dle stěžovatele zpochybněna nezávislost a nestrannost soudců ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soudci senátu 6 To Vrchního soudu v Praze by tak s ohledem na svůj poměr k věci a poměr k jiným orgánům činným v trestním řízení daný uvedeným nátlakem měli být vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci stěžovatele podle § 30 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti rovněž namítal, že Vrchní soud v Praze zcela přebírá argumentaci usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06, podle něhož stěžovatele tíží důkazní břemeno v tom smyslu, aby prokázal, jakým konkrétním způsobem se nátlak výkonné moci projevil v postupu soudce, jehož podjatost je namítána. Vrchní soud v Praze při užití této argumentace zcela pomíjí závěry plynoucí z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který v rozhodnutí ve věci Kinský proti České republice ze dne 9. 2. 2012, č. 42856/06, kritizoval závěr vnitrostátních soudů České republiky o tom, že by stěžovatel měl mít povinnost prokazovat jakým způsobem se nátlak výkonné moci na moc soudní, resp. na konkrétní soudce rozhodující ve věci, projevil v rozhodování soudu.

3. Stěžovatel rovněž namítl, že reakce předsedy senátu JUDr. Pavla Zelenky vzhledem k jeho vyjádřením pro Český rozhlas vzbuzuje pochybnosti o tom, zda se všichni soudci senátu 6 To před vydáním rozsudku ze dne 26. 6. 2019 skutečně seznámili s obsahem trestního spisu a zda i po vyloučení záznamu odposlechů a sledování z okruhu použitelných důkazních prostředků nalezli dostatek důkazů, které bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokazují jeho vinu. Tímto byly prohloubeny a potvrzeny důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.

4. Další námitka stěžovatele se vztahuje k trestní věci soudce Vrchního soudu v Praze I. E., resp. k odposlechu kanceláří soudců Vrchní soudu v Praze policejními orgány v období let 2016 – 2018. Z této skutečnosti stěžovatel dovozuje, že takový mimořádný stav zákonitě vzbuzuje důvodné obavy, když není zřejmé, vůči kterým soudcům Vrchního soudu v Praze disponují orgány činné v trestním řízení citlivými informacemi, a zda jsou tak soudci tohoto soudu skutečně nezávislí a nestranní při svém rozhodování. V této souvislosti navrhl, aby byly před rozhodnutím o stížnosti zajištěny a provedeny alespoň důkazy trestním spisem ve věci obžalovaného I. E. a dalších, dále výslechem ředitelů Útvaru zvláštních činností Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu a Národní protidrogové centrály, a také výslechem svědků, a to vrchní státní zástupkyně v Praze JUDr. Lenky Bradáčové, vrchního státního zástupce v Olomouci JUDr. Ivo Ištvána a nejvyššího státního zástupce JUDr. Pavla Zemana.

5. Stěžovatel dále zmiňuje existenci úzkých vazeb mezi Vrchním soudem v Praze a Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, kdy ze sdělovacích prostředků vyplývá, že praxí některých soudců Vrchního soudu v Praze je koordinovat svůj procesní postup v konkrétních věcech se státními zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze, kteří v dané věci zastupují obžalobu. Tuto námitku opřel o článek ze dne 7. 11. 2018 uveřejněný na serveru Česká justice s názvem Kauza E. Policii zajímá, jak soudci pracují se spisem, a rovněž z insolvenčního spisu ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 101 VSPH 76/2019. K objasnění těchto skutečností stěžovatel navrhl provedení důkazů trestním spisem ve věci obžalovaných I. E. a dalších, spisem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 101 VSPH 76/2019, spisem Generální inspekce bezpečnostních sborů, sp. zn. GI-888/TČ-2017-843000, výslechem svědků JUDr. Jaroslava Bureše, předsedy Vrchního soudu v Praze, a JUDr. Lenky Bradáčové, vrchní státní zástupkyně v Praze.

    6. Stěžovatel konečně dovodil, že v případě nesouhlasného právního názoru soudců Vrchního soudu v Praze s názorem státního zastupitelství mohou být soudci Vrchního soudu v Praze vystaveni riziku postihu. Tento argument stěžovatel dovozuje z postupu policie vůči soudci Vrchního soudu v Praze P. P. pro jeho rozhodování ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 58/2013. Soudce P. P. v předmětné věci vydal zprošťující rozsudek a propustil obviněného z vazby, na základě čehož policie zahájila vůči soudci prověřování pro podezření ze spáchání trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. K tomuto bodu stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud provedl důkazy spisem Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 9 To 58/2013 a spisem Policie ČR (ÚOKFK) týkající se trestního řízení proti soudci P. P. v uvedené věci.
      7. Závěrem pak obviněný D. R. navrhl, aby Nejvyšší soud po provedeném dokazování zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34816, a aby rozhodl, že soudci JUDr. Pavel Zelenka, JUDr. Kateřina Korečková, Ph. D. a JUDr. Kateřina Jonáková, Ph. D. jsou podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 64/2018.

      8. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného D. R. není důvodná.

        9. Z odůvodnění stížnosti napadeného usnesení ve vztahu k výroku pod bodem II. se podává, že k námitce stran nátlaku výkonné moci na soudce činné v této trestní věci, Vrchní soud v Praze závěr o nepodjatosti členů senátu 6 To odůvodnil tím, že soudci tento tlak subjektivně nepociťují a při svém rozhodování jsou vázáni pouze zákony a svým svědomím. Případný politický tlak nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Pokud by mělo být prokázáno, že tlak výkonné moci měl ovlivnit vztah soudců k věci nebo účastníkovi řízení, muselo by toto vyplývat z konkrétního přístupu konkrétního soudce k dané věci či osobám vyjmenovaným v § 30 odst. 1 tr. ř. v návaznosti na konkrétní projevy takového politického tlaku. Toto však zjištěno nebylo, tudíž skutečnosti tvrzené v této souvislosti obviněným nezakládají dle Vrchního soudu v Praze důvod svědčící o předpojatosti soudců vůči obžalovanému či této trestní věci.
          10. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonu trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že orgán činný v trestním řízení nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností nebo jí byly svědky. Za poměr k osobám ve smyslu tohoto ustanovení trestního řádu je pak třeba považovat poměr příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, popř. úzký vztah přátelský nebo úzký vztah nepřátelský.

          11. Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.

          12. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

          13. K namítanému tlaku výkonné moci na soudce senátu 6 To Vrchního soudu v Praze, který má vzbuzovat pochybnosti o jejich nepodjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka není důvodná. Stěžovatel dovozuje podjatost těchto soudců (a dovedeno do důsledku vlastně podjatost všech soudců České republiky) z vyjádření prezidenta republiky Ing. Miloše Zemana, CSc. a tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr. Roberta Pelikána, Ph. D. na adresu soudců senátu 6 To Vrchního soudu v Praze učiněných v mediálním prostoru. Z uvedených vyjádření však vzhledem k dikci § 30 tr. ř. není možné dovodit podjatost rozhodujících soudců. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem Vrchního soudu v Praze v napadeném usnesení (viz bod 13. jeho odůvodnění) v tom, že takové aktivity výkonné moci nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost soudců v konkrétních řízeních. Případný „politický tlak“ nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ovlivnění rozhodujících soudců by v tomto případě muselo vyplývat z jejich konkrétního přístupu k dané věci či k osobám vyjmenovaným v § 30 odst. 1 tr. ř., a to v návaznosti na konkrétní projevy případného „politického tlaku“. Nic takového však v posuzované věci zjištěno nebylo.

          14. K poukazu stěžovatele na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kinský proti České republice ze dne 9. 2. 2012, č. 42856/06, Nejvyšší soud podotýká, že odkaz na dané rozhodnutí není pro tuto věc přiléhavý, neboť rozhodnutí je založeno na zcela odlišném skutkovém stavu. Z předmětného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva se podává, že výkonná moc v daném případě zasahovala do vyřizování věci již zcela konkrétním způsobem v rozhodnutí podrobně popsaným. Nic takového v nyní posuzované věci zjištěno nebylo a v tomto ohledu nelze dovodit porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

          15. Podjatost rozhodujících soudců nelze dovodit ani ze stěžovatelem citovaného vyjádření předsedy senátu JUDr. Pavla Zelenky, pokud pro média pouze prezentoval způsob zpracovávání finální podoby rozhodnutí s tím, že v odůvodnění rozhodnutí budou uvedeny konkrétní důkazy svědčící o vině stěžovatele. Dovozování podjatosti plynoucí ze stěžovatelových pochybností o tom, zda se soudci před rozhodnutím skutečně seznámili s obsahem trestního spisu a zda pro jejich rozhodnutí nalezli dostatečné množství důkazů, je čistě účelové, vycházející z nepodložených domněnek.

            16. Námitky vztahující se k trestnímu řízení vedenému vůči soudci Vrchního soudu v Praze I. E., k tvrzené existenci úzkých vazeb mezi Vrchním soudem v Praze a Vrchním státním zastupitelstvím v Praze a nátlaku na soudce P. P. v jiné věci nijak věcně nesouvisí s projednávanou věcí a nemohou mít vliv na posouzení podjatosti soudců senátu 6 To Vrchního soudu v Praze.

            17. Nejvyšší soud také neshledal důvody pro doplnění dokazování provedením výše navrhovaných důkazů, které pro posouzení otázky podjatosti členů senátu 6 To Vrchního soudu v Praze nejsou relevantní, přímo nesouvisí s předmětem trestního řízení a jejich provádění v tomto řízení je nadbytečné.

              18. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud neshledal žádný důvod předvídaný ustanovením § 30 odst. 1 tr. ř. pro vyloučení dotčených soudců senátu 6 To Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 6 To 64/2018. Stěžovatel dovodil podjatost těchto soudců jen na základě subjektivních domněnek, které nemají oporu v objektivních skutečnostech. Stanovisko samotného stěžovatele, jenž podjatost namítal, je v otázce podjatosti významné, nikoliv však rozhodující (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Thorgeirson proti Islandu ze dne 25. 6. 1992, č. 13778/88). Nadto je třeba poukázat též na závěry vplývající z usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2395/17 (srov. body 10. a 11.), a ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3016/17 (zejména pod bodem 17.), které jsou přiléhavé i v posuzované věci.

              19. Protože se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry napadeného usnesení a neshledal stížnost obviněného D. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34816, důvodnou, tak ji postupem podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

              P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

              V Brně dne 31. 10. 2019


              JUDr. Antonín Draštík předseda senátu