Nejvyšší soud

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného D. R. zamítá.

1. Usnesením ze dne 20. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34816, rozhodl Vrchní soud v Praze jednak ve výroku I. o podání advokáta Mgr. Oldřicha Nejedlého za nezletilého AAAAA (pseudonym), jímž vznesl námitku podjatosti předsedy senátu JUDr. Pavla Zelenky podle § 31 odst. 1 tr. ř. tak, že předseda senátu JUDr. Pavel Zelenka není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 64/2018, jednak ve výroku II. o podání obviněného D. R., jímž vznesl námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze JUDr. Pavla Zelenky, JUDr. Kateřiny Korečkové, Ph. D. a JUDr. Kateřiny Jonákové, Ph. D., tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. tito soudci nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 64/2018.

2. Proti výroku pod bodem II. tohoto usnesení (proti výroku pod bodem I. stížnost podána nebyla) podal obviněný D. R. prostřednictvím obhájce včas stížnost. V jejím odůvodnění předně vytkl, že výše zmiňovaní soudci senátu 6 To Vrchního soudu v Praze vydali dne 17. 10. 2016 usnesení sp. zn. 6 To 106/2015, které u představitelů moci výkonné, prezidenta republiky Ing. Miloše Zemana, CSc. a tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr. Roberta Pelikána, Ph. D., vzbudilo jistou nevůli, což přimělo tyto představitele moci výkonné k bezprecedentnímu osobnímu nátlaku na v jeho věci rozhodující soudce. Tato tvrzení stěžovatel opřel o vyjádření prezidenta republiky a tehdejšího ministra spravedlnosti učiněné ve veřejných sdělovacích prostředcích či uvedených na internetových zpravodajských serverech. Na základě těchto konkrétních a ověřitelných skutečností byla dle stěžovatele zpochybněna nezávislost a nestrannost soudců ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soudci senátu 6 To Vrchního soudu v Praze by tak s ohledem na svůj poměr k věci a poměr k jiným orgánům činným v trestním řízení daný uvedeným nátlakem měli být vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci stěžovatele podle § 30 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti rovněž namítal, že Vrchní soud v Praze zcela přebírá argumentaci usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06, podle něhož stěžovatele tíží důkazní břemeno v tom smyslu, aby prokázal, jakým konkrétním způsobem se nátlak výkonné moci projevil v postupu soudce, jehož podjatost je namítána. Vrchní soud v Praze při užití této argumentace zcela pomíjí závěry plynoucí z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který v rozhodnutí ve věci Kinský proti České republice ze dne 9. 2. 2012, č. 42856/06, kritizoval závěr vnitrostátních soudů České republiky o tom, že by stěžovatel měl mít povinnost prokazovat jakým způsobem se nátlak výkonné moci na moc soudní, resp. na konkrétní soudce rozhodující ve věci, projevil v rozhodování soudu.

3. Stěžovatel rovněž namítl, že reakce předsedy senátu JUDr. Pavla Zelenky vzhledem k jeho vyjádřením pro Český rozhlas vzbuzuje pochybnosti o tom, zda se všichni soudci senátu 6 To před vydáním rozsudku ze dne 26. 6. 2019 skutečně seznámili s obsahem trestního spisu a zda i po vyloučení záznamu odposlechů a sledování z okruhu použitelných důkazních prostředků nalezli dostatek důkazů, které bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokazují jeho vinu. Tímto byly prohloubeny a potvrzeny důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.

4. Další námitka stěžovatele se vztahuje k trestní věci soudce Vrchního soudu v Praze I. E., resp. k odposlechu kanceláří soudců Vrchní soudu v Praze policejními orgány v období let 2016 – 2018. Z této skutečnosti stěžovatel dovozuje, že takový mimořádný stav zákonitě vzbuzuje důvodné obavy, když není zřejmé, vůči kterým soudcům Vrchního soudu v Praze disponují orgány činné v trestním řízení citlivými informacemi, a zda jsou tak soudci tohoto soudu skutečně nezávislí a nestranní při svém rozhodování. V této souvislosti navrhl, aby byly před rozhodnutím o stížnosti zajištěny a provedeny alespoň důkazy trestním spisem ve věci obžalovaného I. E. a dalších, dále výslechem ředitelů Útvaru zvláštních činností Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu a Národní protidrogové centrály, a také výslechem svědků, a to vrchní státní zástupkyně v Praze JUDr. Lenky Bradáčové, vrchního státního zástupce v Olomouci JUDr. Ivo Ištvána a nejvyššího státního zástupce JUDr. Pavla Zemana.

5. Stěžovatel dále zmiňuje existenci úzkých vazeb mezi Vrchním soudem v Praze a Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, kdy ze sdělovacích prostředků vyplývá, že praxí některých soudců Vrchního soudu v Praze je koordinovat svůj procesní postup v konkrétních věcech se státními zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze, kteří v dané věci zastupují obžalobu. Tuto námitku opřel o článek ze dne 7. 11. 2018 uveřejněný na serveru Česká justice s názvem Kauza E. Policii zajímá, jak soudci pracují se spisem, a rovněž z insolvenčního spisu ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 101 VSPH 76/2019. K objasnění těchto skutečností stěžovatel navrhl provedení důkazů trestním spisem ve věci obžalovaných I. E. a dalších, spisem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 101 VSPH 76/2019, spisem Generální inspekce bezpečnostních sborů, sp. zn. GI-888/TČ-2017-843000, výslechem svědků JUDr. Jaroslava Bureše, předsedy Vrchního soudu v Praze, a JUDr. Lenky Bradáčové, vrchní státní zástupkyně v Praze.

8. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného D. R. není důvodná.

11. Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.

12. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

13. K namítanému tlaku výkonné moci na soudce senátu 6 To Vrchního soudu v Praze, který má vzbuzovat pochybnosti o jejich nepodjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka není důvodná. Stěžovatel dovozuje podjatost těchto soudců (a dovedeno do důsledku vlastně podjatost všech soudců České republiky) z vyjádření prezidenta republiky Ing. Miloše Zemana, CSc. a tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr. Roberta Pelikána, Ph. D. na adresu soudců senátu 6 To Vrchního soudu v Praze učiněných v mediálním prostoru. Z uvedených vyjádření však vzhledem k dikci § 30 tr. ř. není možné dovodit podjatost rozhodujících soudců. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem Vrchního soudu v Praze v napadeném usnesení (viz bod 13. jeho odůvodnění) v tom, že takové aktivity výkonné moci nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost soudců v konkrétních řízeních. Případný „politický tlak“ nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ovlivnění rozhodujících soudců by v tomto případě muselo vyplývat z jejich konkrétního přístupu k dané věci či k osobám vyjmenovaným v § 30 odst. 1 tr. ř., a to v návaznosti na konkrétní projevy případného „politického tlaku“. Nic takového však v posuzované věci zjištěno nebylo.

14. K poukazu stěžovatele na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kinský proti České republice ze dne 9. 2. 2012, č. 42856/06, Nejvyšší soud podotýká, že odkaz na dané rozhodnutí není pro tuto věc přiléhavý, neboť rozhodnutí je založeno na zcela odlišném skutkovém stavu. Z předmětného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva se podává, že výkonná moc v daném případě zasahovala do vyřizování věci již zcela konkrétním způsobem v rozhodnutí podrobně popsaným. Nic takového v nyní posuzované věci zjištěno nebylo a v tomto ohledu nelze dovodit porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

15. Podjatost rozhodujících soudců nelze dovodit ani ze stěžovatelem citovaného vyjádření předsedy senátu JUDr. Pavla Zelenky, pokud pro média pouze prezentoval způsob zpracovávání finální podoby rozhodnutí s tím, že v odůvodnění rozhodnutí budou uvedeny konkrétní důkazy svědčící o vině stěžovatele. Dovozování podjatosti plynoucí ze stěžovatelových pochybností o tom, zda se soudci před rozhodnutím skutečně seznámili s obsahem trestního spisu a zda pro jejich rozhodnutí nalezli dostatečné množství důkazů, je čistě účelové, vycházející z nepodložených domněnek.

17. Nejvyšší soud také neshledal důvody pro doplnění dokazování provedením výše navrhovaných důkazů, které pro posouzení otázky podjatosti členů senátu 6 To Vrchního soudu v Praze nejsou relevantní, přímo nesouvisí s předmětem trestního řízení a jejich provádění v tomto řízení je nadbytečné.

19. Protože se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry napadeného usnesení a neshledal stížnost obviněného D. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34816, důvodnou, tak ji postupem podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.