Rozhodnutí NS

30 Cdo 3817/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/23/2016
Spisová značka:30 Cdo 3817/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3817.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
Úroky z prodlení
Dotčené předpisy:§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/17/2016
I.ÚS 1592/16
JUDr. Jaroslav Fenyk
odmítnuto
06/02/2017
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 3817/2015



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. ve věci žalobce Ing. P. R., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo Nám. 76, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 740 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 52/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 72 Co 370/2014-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 4. 2014, č. j. 27 C 52/2012-47, uložil žalované povinnost, aby žalobci zaplatila částku 51 750 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 6. 6. 2012 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 688 250 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 51 750 Kč za období od 7. 12. 2011 do 5. 6. 2012 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalované částky se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 221/2007 (dále jen „posuzované řízení“).

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí důsledně popsal průběh posuzovaného řízení. Řízení bylo zahájeno dne 18. 7. 2007. Žalobce se v posuzovaném řízení domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena v důsledku toho, že poté, co uzavřel smlouvu o hypotečním úvěru, mu nebylo umožněno čerpání tohoto úvěru, neboť ve lhůtě pro čerpání nesplnil podmínky představované povinností předložit životní pojistku. Ke dni rozhodování soudu prvního stupně trvalo posuzované řízení 6 let a 9 měsíců, přičemž v části nebylo skončeno a ve zbývajícím rozsahu probíhalo dovolací řízení. Soud prvního stupně uvedl, že řízení je do jisté míry právně složité, ovšem rozsah prováděného dokazování ani chování účastníků řízení takovou délku řízení neodůvodňuje. Shledal tudíž řízení nepřiměřeně dlouhým. Zohlednil, že věc byla celkem čtyřikrát projednávána soudem prvního stupně. Opakované rušení rozhodnutí soudu prvního stupně bylo důsledkem toho, že ve věci samé bylo nutno vyřešit řadu na sebe navazujících předběžných otázek, které byly vzájemně provázány, přičemž v době vydání prvního kasačního rozhodnutí nebylo možné předvídat, jaké další navazující otázky bude nutno v řízení řešit. To se však netýkalo rušícího rozhodnutí, v němž odvolací soud dle § 221 odst. 2 o. s. ř. nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Soud prvního stupně vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Částku následně snížil s ohledem na kritérium významu řízení pro žalobce, neboť majetkový spor je obecně hodnocený jako méně významný, přičemž žalobce se jednání soudu ani neúčastnil (- 20 %). Dále částku snížil z důvodu, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy (- 20 %). Další snížení soud odůvodnil tím, že žalobce se na celkové délce řízení podílel, když stěžoval postup řízení podáváním často i velice obsáhlých vyjádření krátce před jednáním (- 10 %). Poslední snížení soud provedl s ohledem na právní složitost věci (- 10 %). Částku rovněž navýšil s ohledem na kritérium postupu soudu (+ 20 %). Dospěl tak k výsledné částce 51 750 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Částku moderoval s ohledem na kritérium významu řízení pro poškozeného (- 30 %) a kritérium složitosti řízení (- 30 %). Dospěl tak k nižší částce než soud prvního stupně, tudíž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

Dovolatel v dovolání formuloval čtyři otázky, a to 1. zda je soud povinen uvést v odůvodnění svého rozhodnutí, proč zvolil určité procentní sazby v určité konkrétní výši, kterými zvýšil či snížil konečnou částku odškodnění, 2. zda lze mít podání žalobce vyjadřující se k věci za jednání, kterým žalobce přispěl k průtahům v řízení, 3. zda v případě, kdy doručením svého stanoviska žalovaná odmítla uspokojit žádost žalobce v době již před uplynutím zákonné lhůty pro vyřízení žádosti žalobce, se ocital k tomuto dni v prodlení a vznikla jí povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení, 4. zda je soud povinen zohlednit okolnost, že soud v posuzovaném řízení opakovaně nerespektoval závazný pokyn svého nadřízeného soudu.

Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. V tomto ohledu dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Soudy nižších stupňů se důsledně zabývaly hodnocením jednotlivých kritérií, na jejichž základě uvedly konkrétní moderaci výsledné částky. Volba konkrétního přiměřeného procentního snížení či zvýšení základní částky je závislá na úvaze soudů nižších stupňů. Z toho důvodu je další bližší odůvodnění volby konkrétní procentní sazby vyloučeno, a proto se dovolací soud danou otázkou v dovolacím řízení zabývat nemůže.

Rovněž posuzováním kritéria chování poškozeného se Nejvyšší soud ve své judikatuře již opakovaně zabýval. Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru, a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ [užívá-li zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk) tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného] vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Stát neodpovídá za tu část řízení, která byla zapříčiněna jednáním poškozeného („only delays attributable to the State may justify [the Court´s] finding…a failure to comply with the requirements of reasonable time“ – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 1981, ve věci Buchholz v. the Federal Republic of Germany, stížnost č. 7759/77). V rozsudku ze dne 14. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě uvažovat o korekci přiznaného zadostiučinění i tehdy, jestliže jednání soudem nařízená byla odročována jen z toho důvodu, že se poškozený (či jeho právní zástupce) nemohl k jednání dostavit. V takovém případě totiž došlo k prodloužení délky řízení v tomto časovém úseku jen z důvodu spočívajícího na straně žalobce a stát jednající svými příslušnými orgány nemohl tuto skutečnost nikterak zvrátit. Evropský soud pro lidská práva při hodnocení daného kritéria rovněž přihlíží k rozsáhlým a početným podáním účastníků řízení (rozsudek ESLP ve věci Havelka proti České republice ze dne 2. 11. 2004, stížnost č. 76343/01, § 54, nebo ve věci Wohlmeyer Bau GmbH proti Rakousku ze dne 8. 7. 2004, stížnost č. 20077/02, § 54). Tím spíše lze danou okolnost zohlednit, pokud účastník řízení činí podání v nepřiměřeně krátké době před nařízeným jednáním, což má za následek odročení jednání.

Třetí dovolatelem vymezená otázka je výslovně řešena desátou právní větou Stanoviska: „Poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona.“ Daný závěr Nejvyšší soud odůvodnil tím, že teprve marným uplynutím této lhůty se stát ocitá jako dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Případné negativní stanovisko žalované k uplatněnému nároků doručené žalobci před uplynutím dané lhůty je z tohoto hlediska bezvýznamné.

Také poslední dovolatelem vymezená otázka již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud uvedl: „Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.“ Zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se však podává, že soud k dané okolnosti přihlédl, když právě z tohoto důvodu na základě kritéria postupu soudu zvýšil zadostiučinění o 20 %. Soudy nižších stupňů tudíž při řešení dané otázky postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. února 2016

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu