Rozhodnutí NS

33 Cdo 2227/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:33 Cdo 2227/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2227.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Smluvní pokuta
Dobré mravy
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 580 odst. 1 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 2227/2018-133


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce S. F., místem podnikání v XY (identifikační číslo osoby XY), zastoupeného Mgr. Dagmar Vítů Peckovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, proti žalované J. S., bytem v XY, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, o zaplacení 60.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 14 C 258/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 1. 2018, č. j. 29 Co 314/2016-111, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.598 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Štětiny, advokáta.


O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 14. 5. 2016, č. j. 14 C 258/2014-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 60.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 2. 7. 2014 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. 1. 2018,
č. j. 29 Co 314/2016-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalovaná poté, co se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám, navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.

Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně například s jeho rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 2776/2008 nebo sp. zn. 33 Cdo 890/2002), jestliže ujednání o smluvní pokutě obsažené ve zprostředkovatelské smlouvě, kterou účastníci uzavřeli dne 25. 2. 2014, hodnotil jako příčící se dobrým mravům a tudíž neplatné (§ 580 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 25. 2. 2014 na dobu určitou do 31. 12. 2014 smlouvu o zprostředkování, v níž se žalobce jako zprostředkovatel zavázal za odměnu ve výši 6 % z ceny nemovitostí v částce 1.200.000 Kč obstarat pro žalovanou a jejího manžela J. S. coby zájemce prodej jejich nemovitostí ve XY; vznik nároku žalobce na odměnu byl dán uzavřením zprostředkovávané kupní smlouvy. Zájemci se zavázali neuzavřít zprostředkovatelskou smlouvu s jinou osobou, neuzavřít kupní smlouvu bez vědomí žalobce nebo s kupujícím, kterého nezajistil žalobce; pro případ porušení těchto závazků se zavázali zaplatit zprostředkovateli smluvní pokutu ve výši 5 % z 1.200.000 Kč. Žalovaná spolu s manželem prostřednictvím žalobce nabízeli své nemovitosti k prodeji již od roku 2013, naposledy si práva a povinnosti upravili právě smlouvou z 25. 2. 2014. V květnu 2014 zájemci žalobci sdělili, že nemovitosti již prodávat nechtějí, přičemž je dne 16. 6. 2014 prodali P. Š. za sjednanou kupní cenu 1.200.000 Kč; kupující nebyla o problémech se sousedem J. informována. Zatímco soud prvního stupně na podkladě těchto zjištění mimo jiné uzavřel, že ujednání účastníků o smluvní pokutě nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k újmě účastníka – spotřebitele, odvolací soud dovodil opak. Nerovnováhu shledal jak v objektivních okolnostech posuzované smlouvy o zprostředkování, tak v okolnostech subjektivních.

Podle § 3028 o. z., se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

Podle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

Podle § 2050 o. z., je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke které se smluvní pokuta vztahuje.

Podle § 547 o. z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

Podle § 419 o. z., je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jedná.

Podle § 420 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

Podle § 1813 o. z., má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

Předem je třeba konstatovat, že odvolací soud správně dovodil, že judikatura, v níž Nejvyšší soud poměřoval ujednání o smluvní pokutě kritériem dobrých mravů podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je použitelná i na právní jednání podle současné právní úpravy.

Právní jednání (úkon) se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, nebo ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2582/2010). Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posuzovat s přihlédnutím k celkovým okolnostem jednání, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Za právně relevantní je považována i okolnost celkového zajištění pohledávky (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 925/2004, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005). Pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007). Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je sice výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, avšak ne jediným.

Protože pro posouzení, zda je právní jednání v rozporu s dobrými mravy, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Je tedy na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti § 580 o. z. (dříve § 39 obč. zák.) může dovolací soud přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014).

Žalobce se mýlí, prosazuje-li, že se odvolací soud při svém rozhodování v otázce funkce a přiměřenosti smluvní pokuty odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008 a ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002. Závěry dovozené v citovaných rozhodnutích dovolacího soudu jsou především založeny na rozdílných skutkových terénech a nadto argumentaci žalobce nepodporují, naopak.

Není zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že nemožnost vyvázat se ze smlouvy (vyvázání ze smlouvy z vůle zájemce - spotřebitele bylo dáno pouze uplynutím doby určité) a dlouhodobě nesmět bez sankce nakládat se svým majetkem, i skutečnost, že smluvní pokuta nahrazovala žalobci ve skutečnosti provizi, na kterou mu nevznikl nárok (žalobci se tedy v každém případě dostalo peněžního plnění), činí ujednání nemravným; je totiž výsledkem právního jednání, které v rozporu s požadavkem přiměřenosti vytváří významnou nerovnováhu práv anebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Správně pak rovněž akcentoval, že při sjednání smlouvy na dobu trvání deseti měsíců, která bezprostředně navazovala na předchozí smlouvu sjednanou na dvanáct měsíců, v nichž nebylo dosaženo zamýšleného cíle, muselo být žalobci jako podnikateli v oboru zřejmé, že úspěšnost exkluzivního nabízení je zjevně nízká. Nepochybil, promítl-li do svých úvah významné subjektivní okolnosti případu, jako je věk zájemců (žalované i jejímu manželovi bylo v době uzavření smlouvy cca 80 let a smysl pro ně mělo pouze rychlé naplnění zamýšleného cíle) a jejich nezkušenost v prodeji realit, která přispěla k tomu, že zjevně přistoupili na žalobcem stanovené, a pro ně zjevně nevýhodné podmínky.

K vadám ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, je bezcenná výtka dovolatele, že byl zkrácen na svých procesních právech, jestliže soudy neprojednaly jeho alternativní žalobní návrh.

Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, žádnou konkrétní námitku proti nákladovému výroku napadeného rozsudku – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

          Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 27. 11. 2018


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu