Rozhodnutí NS

32 Cdo 1997/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/15/2019
Spisová značka:32 Cdo 1997/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1997.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Smluvní pokuta
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 1997/2018-88



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně B E K R S v. o. s., se sídlem ve Vendolí, č. p. 141, PSČ 569 14, identifikační číslo osoby 49285700, zastoupené JUDr. Milošem Vízdalem, advokátem, se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 49/67, proti žalovanému P. Š.., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Karlem Koštou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Mírové nám. 22, o zaplacení částky 300 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 135/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 10. 2017, č. j. 18 Co 172/2017-60, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění:

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)


Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li pak být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2324/2016, a ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSČR 113/2016, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).

Dovolatel shledává přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu jeho dovolání odpovídá (formálně) požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání toliko argumentace, že odvolací soud se při řešení otázky přiměřenosti smluvní pokuty odchýlil jednak od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. od 32 Odo 400/2004, ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1947/2014, jednak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 33 Odo 313/2002.

Dovolací argumentaci odkazující na rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 400/2004, 32 Cdo 3171/2008, 23 Cdo 231/2010, 32 Cdo 4859/2009 a 33 Cdo 1947/2014 však dovolatel zakládá výlučně na své vlastní skutkové verzi, odlišné od skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů, z něhož právní posouzení odvolacího soudu vychází (prosazuje názor, že hodnota zajištěného závazku činila nikoliv 300 000 Kč, jak vzal za prokázané odvolací soud, nýbrž toliko 80 000 Kč). Ve skutečnosti tak nekritizuje správnost právního posouzení odvolacího soudu (tj. správnost volby příslušné normy hmotného práva a správnost její interpretace a aplikace), nýbrž správnost jeho skutkových závěrů. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 33 Odo 313/2002 (uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 2426, C 2427), je nepřípadný, neboť závěry tohoto rozhodnutí se vztahují ke smluvní pokutě upravené v ustanoveních § 544 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, která byla - oproti ustanovení § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, a ustanovení § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 - založena na jiných principech a zákon její moderaci nepřipouštěl.

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích, tedy též v těch částech, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je však přípustnost dovolání ve vztahu k těmto částem napadeného rozsudku vyloučena.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 1. 2019


JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu