Rozhodnutí NS

4 Tdo 591/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/10/2019
Spisová značka:4 Tdo 591/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.591.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Krádež
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 591/2019-1517


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovoláních obviněných J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, a V. G., nar. XY v XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 9 To 68/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 5/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. G. odmítá.


Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 10. 2018 sp. zn. 4 T 5/2017 uznal obviněného J. K. a obviněného V. G. vinnými pokračujícím zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že v XY č. p. XY, okres Tachov, v blíže nezjištěné době mezi 22. – 27. květnem 2015 po společné domluvě v úmyslu přisvojit si cizí věc společně nejméně ve třech případech odcizili ze skladu firmy A. W., a V. G., kde bylo uskladněno zboží ve vlastnictví společnosti ASSFALG GmbH, které pro tuto společnost kompletovala společnost V. G., různé druhy kosmetiky značky Nick Assfalg tak, že do skladu umožnil vstup J. K., který v té době byl zaměstnancem společnosti V. G. v postavení skladníka a měl k dispozici klíče od skladu, přičemž se jednalo o
      - 12 kusů řasenky Power Mascara 10 ml v ceně 89 Kč za kus, celkem za 1 068 Kč,
        - 38 kusů očních stínů Eyeshadow Must Have 11 g v ceně 149 Kč za kus, celkem za 5 662 Kč,
        - 187 kusů tvářenky Bronzing Powder Endless Summer 11 g v ceně 149 Kč za kus, celkem za 27 863 Kč,
        - 575 kusů štětců Kabukipinsel v ceně 410 Kč za kus, celkem za 235 750 Kč,
        - 341 kusů hydratačního séra HydroPower Face Serum 30 ml v ceně 90 Kč za kus, celkem za 30 690 Kč,
        - 1226 kusů řasenky růžová edice Ultra Mascara 10 ml Pink Edition v ceně 470 Kč, celkem 576 220 Kč,
        - 4 kusy čistící minerální vody Clean Mizellares Duo Reinigungswasser v ceně 709 Kč, celkem za 2 863 Kč,
        - 61 kusů čistící vody, toniku a odličovač 3v1 Triple Action Cleanser v ceně 470 Kč za kus, celkem 28 670 Kč,
        - 173 kusů kosmetické taštičky z umělé kůže (28 x 17,5 cm) v ceně 159 Kč za kus, celkem 27 507 Kč,
        - 779 kusů očního krému Aqua Collagen 24 h Eye Cream DUO 2 x 15 v ceně 408 Kč za kus, celkem 317 832 Kč,
        - 19 kusů rtěnky 3x BB Lipstick Must Have 3,6 g v ceně 380 Kč za kus, celkem 7 220 Kč,
        - 650 kusů lesku na rty Exclusive Lipgloss 6 mm v ceně 90 Kč za kus, celkem 58 500 Kč,
        - 5 kusů rtěnky Exclusive Rouge/Blush secret 11 g v ceně 79 Kč za kus, celkem za 395 Kč,
        - 4 kusy čistící vody Clean Water of love v ceně 210 Kč za kus, celkem za 840 Kč,
        - 9 kusů transparentního pudru Transparent Powder v ceně 349 Kč za kus, celkem za 3 141 Kč,
        - 2 kusy očních stínů Rock my hearth Eyeshadow v ceně 169 Kč za kus, celkem za 338 Kč,
        - 1258 kusů štětečků Exclusive # 1 v ceně 329 Kč za kus, celkem za 413 882 Kč,
        - 21 kusů rtěnky BB Lipstick Indian Spirit v ceně za kus 389 Kč, celkem za 8 169 Kč,
        - 2 kusy očních stínů Eyeshadow Indian Spirit v ceně za kus 449 Kč, celkem za 898 Kč,
        - 105 kusů Pro Make – Up Blush Secret 11 g v ceně za kus 135 Kč, celkem za 14 175 Kč,
        - 48 kusů Pro Make – Up Foundation 30 ml, Light, v ceně za kus 445 Kč, celkem za 21 360 Kč,
        - 715 kusů Pro Make – Up Concealer 5 ml, Light, v ceně za kus 149 Kč, celkem za 106 535 Kč,
        - 2 kusy Pro Make – Up Concealer 5 ml, Medium, v ceně za kus 454 Kč, celkem za 908 Kč,
        - 25 kusů lesku na rty Lipgloss Set „Diva Glam“ v ceně za kus 470 Kč, celkem za 11 750 Kč,
        - 160 kusů Prisma 2, zrcadlový efekt (kovový lesk) v ceně za kus 110 Kč, celkem 17 600 Kč,
        - 3 kusy sérum na obličej Aqua Collagen 24h Face Serum 50 ml v ceně za kus 110 Kč, celkem za 330 Kč,
        - 1033 kusů krému na obličej Angel Face, 30 ml v ceně za kus 445 Kč, celkem za 459 685 Kč,
        - 66 kusů rtěnky Rock my hearth v ceně za kus 169 Kč, celkem za 11 154 Kč,
        - 886 kusů vyživovací řasenky I love my eyes power mascara v ceně za kus 319 Kč, celkem za 282 634 Kč,
        - 25 kusů kosmetického štětce Exclusive v ceně za kus 89 Kč, celkem za 2 225 Kč,
        - 10 kusů sad štětců na obličej Face Contour Pinselset v ceně za kus 149 Kč, celkem za 1 490 Kč,
    a způsobili tak škodu společnosti ASSFALG GmbH, se sídlem Vonierweg č. 2, 88400 Biberach an der Riss, Spolková republika Německo ve výši nejméně 2 677 354 Kč.

    Za to byl obviněnému J. K. podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný k jeho výkonu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jakož i způsob jeho výkonu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem samosoudce Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 10. 2017 a pravomocného dne 15. 11. 2017 za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

    Obviněnému V. G. byl podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný k výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jakož i způsob jeho výkonu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 7. 2017 pod č. j. 1 T 33/2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2017 pod č. j. 8 To 413/2017, za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

    Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění, stejně tak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni a to v jejich neprospěch. Na základě odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 9 To 68/2018 rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou obviněných částečně zrušil ve výrocích o uložených trestech, a podle § 259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, znovu rozhodl tím způsobem, že obviněného J. K. odsoudil podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 1 T 114/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Taktéž druhého obviněného V. G. odsoudil podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 12. 2016 sp. zn. 1 T 16/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

    Odvolání obou obviněných pak Vrchní soud v Praze stejným rozsudkem podle § 256 tr. ř. zamítl.

    Oba obvinění následně proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali dovolání, v nichž oba uplatnili dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    Obviněný K. ve svém dovolání uvádí, že spoluobviněnému předával vždy pouze zboží poškozené a rozbité, určené k likvidaci, kdy inventura tohoto zboží se nikdy neprováděla, což potvrdily i svědecké výpovědi, stejně jako skutečnost, že kvalita těchto výrobků byla špatná.

    Dále popírá, že by svým jednáním způsobil škodu ve výši 2 677 354 Kč, a to výdejem 8 444 kusů zboží. Množství přes osm tisíc kusů výrobků, jak je uvedeno v rozsudku, by nebylo možné ani technicky za tři odvozy odvézt, kdy v řízení bylo poukázáno, že bylo odvezeno celkem cca 20 krabic o velikosti 70x30x40 cm.

    Stejně tak bylo prokázáno, že do skladu mohl přijít kdokoliv, alarm a zabezpečovací zařízení bylo nefunkční a okna nešla řádně dovřít a zabezpečit. Navíc klíče od skladu mělo více lidí. Inventura se navíc týkala vždy jen nového, bezvadného zboží, u poškozeného neměl nikdo představu, kolik ho vlastně vůbec je.

    Obviněný dále poukazuje na nedostatky znaleckého posudku. Znalec absolutně ve svém posudku nerozlišil, že například značka Clinic je značkou světově známou oproti značce Nick Assfalg, která se v obchodě nedá koupit a rozhodně není světově známou. Znalec vycházel při oceňování výrobků z jejich gramáže a velikosti a porovnával jednotlivé výrobky shodné velikosti a gramáže, avšak gramáž a velikost různých značek shodných produktů je v podstatě podobná, ne-li shodná, tudíž pak obhajoba neví, jakým způsobem dospěl znalec k té které ceně toho kterého výrobku. Při oceňování znalec vůbec nepřihlédl k poškození výrobků a vycházel tak špatně z cen nových nepoužitých výrobků. S ohledem na tyto argumenty je tak znalecký posudek zcela bez vypovídající hodnoty a nelze na jeho závěrech bez dalších pochybností zcela jednoznačně určit výši způsobené škody.

    Nelze tedy jednoznačně uzavřít, že předmětné zboží odcizil právě obviněný J. K., stejně jako že by se mělo jednat o počet 8 444 kusů odcizených výrobků a že by měl svým jednáním způsobit škodu ve výši 2 677 354 Kč.

    V návaznosti na výše uvedené skutečnosti obviněný J. K. v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 9 To 68/2018 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání, případně aby obviněnému uložil trest mírnější, podmíněně odložený na přiměřenou zkušební dobu.

    Obviněný G. ve svém dovolání uvádí, že ve věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, jelikož nebyly prokázány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, zejména pak jeho objektivní a subjektivní stránka.

    Rozsudkem je mu kladeno za vinu, že měl jednat úmyslně při údajném odcizení kosmetiky ze skladu. Takové zavinění ovšem nemohlo být řádně prokázáno. Soudy obou stupňů u něho seznaly úmysl zejména z výslechu spoluobviněného K. a z momentálních časových a místních poměrů. Byl to pak výlučně obviněný K., který hovořil o tom, že se dopouštěl trestné činnosti. Ze svědeckých výpovědí osob, které odvážely předmětné zboží spolu s ním, pak vždy plynulo, že jely zboží koupit, stejně jako on sám celou dobu trestního řízení uváděl, že zboží hodlal od obviněného K. koupit. Sám pořídil zboží poškozené, které se takto snažil i prodat. Svědci S., H. a další mu potvrdili, že po celou dobu hovořil o tom, že jede zboží koupit, nikoli ukrást.

    Nebyl mu prokázán ani úmysl eventuální. Pro ten jsou totiž podstatné dvě složky, a to vědomost o způsobení následku a srozumění s tímto následkem. Ze svědeckých výpovědí je zřejmé, že ani srozumění s následkem nemohlo být prokázáno. Na danou situaci je nutno aplikovat problematiku skutkového omylu ve smyslu § 18 odst. 1 tr. zákoníku. On sám totiž nepředpokládal, a ani z provedeného dokazování nemohlo být zjištěno, že by předpokládat měl a mohl, že obviněný K. není oprávněn nakládat s majetkem, který mu prodával. I kdyby obviněný K. jednal s úmyslem předmětné věci krást, nebylo toto zřejmé jemu, neboť do skladu jel věci zakoupit. On sám tudíž jednal ve skutkovém omylu, pokud uvažoval, že věci řádně pořizuje koupí a nemohl ani předpokládat, že obviněný K. jedná protiprávně.

    Nebylo také prokázáno, že by se jednalo o věci nové, což potvrdil i obviněný K. a další svědkové ve svých výpovědích. Svědecké výpovědi zaměstnanců skladu nelze chápat jako hodnověrné za situace, kdy uvedený skutek byl těmito osobami, které byly odpovědné za řešení inventury a kontroly zboží, zjištěn až značnou dobu po jeho případném spáchání obviněným K.

    Obviněný je tak přesvědčen, že mu nebyl prokázán úmysl jako základní znak skutkové podstaty trestného činu.

    Dle jeho názoru nelze hovořit ani o naplnění objektivní stránky z hlediska jejího následku, tj. vzniku škody. Aby totiž bylo možno hovořit o vzniku škody, musela by být zjištěna řádným znaleckým posudkem, ten však v přítomné věci vypracován nebyl. Presumpci správnosti nelze u znaleckého posudku shledat. V této věci byl ovšem předložen vadný znalecký posudek, který byl vypracován pouze na základě seznamu kosmetiky, jenž nebyl přeložen do českého jazyka (znalec o to ani nepožádal), výrobky znalci nebyly předloženy (opět o to nepožádal), následně znalec pracoval ještě s vyčíslením škody od poškozeného. Poté byl sice zpracován doplněk znaleckého posudku, který má ale podle obviněného obdobnou kvalitu.

    Znalec ve svém posudku vůbec neodpověděl na otázky mu položené, jednotlivé části posudku jsou toliko obecně-popisné, bez hlubší vypovídací hodnoty. Pokud znalec uvedl, že zvážil všechny okolnosti týkající se vlivu na stanovení ceny produktů, které jsou na českém trhu neprodejné, toto své tvrzení nijak neodůvodnil. Dále pokud znalec tvrdil, že přihlédl ke kurzové hodnotě toho kterého výrobku, opět toto tvrzení nemá žádnou vypovídající hodnotu, jelikož není zřejmé, z jakého kurzu a proč znalec takto vycházel.

    Pokud jde o další tvrzení znalce, tak vzhledem k absenci daných kosmetických výrobků na našem trhu, znalec použil pro stanovení cen internetového vyhledávače v době zpracování posudku, což je opět tvrzením nepřezkoumatelným, nepřesvědčivým a bez větší objektivity. Znalec nezdůvodnil svůj postup, neodkázal na jednotlivé internetové zdroje. Znalec pro potřebu srovnání vybral kosmetické výrobky několika výrobců, avšak neuvedl, proč vybral právě tyto konkrétní výrobce. Vybraná firma DAKINE je navíc americká outdoorová oděvní společnost. Jediným jejím výrobkem blížícím se kosmetice jsou kosmetické taštičky. Již v tomto směru se jeví znalecký posudek jako zásadně vadný, když je zřejmé, že sám znalec ani jím preferovanou metodu vyhledávání na internetu, neužil způsobem, jakým sděluje. Tvrzení uvedená v rámci rozsudku stran existence kosmetické taštičky DAKINE pak nemůže být chápáno jako relevantní, když kosmetické taštičky ve věci nemohly být s žádným údajně odcizeným zbožím srovnávány, neboť se žádné kosmetické taštičky neztratily. Znalec neuvádí, jaké výrobky poškozeného srovnal s jakými výrobky jím zmiňovaných značek, popř. jakým způsobem jednotlivé položky porovnával a jakým výpočtem došel k jím uvedené ceně obvyklé. Dále znalec nepopsal, jakým způsobem prováděl vizuální kontrolu, na co se zaměřoval, jakým způsobem postupoval a jaké výstupy z toho činil. Znalec tedy pouze proklamoval určitý postup, aniž by jej objektivně dodržel, resp. aniž by bylo možné jeho postup jakkoli verifikovat. Obviněný pak v otázce uplatnitelnosti znaleckého posudku odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012). Zároveň pak podle obviněného znalec spíše, nežli zkoumal cenu obvyklou a že by porovnával konkrétní výrobky, pouze mechanicky přepsal torzo výsledků z vyhledávání na internetu, aniž by dané blíže přezkoumal. Pokud znalec sám není schopen určit charakter posuzovaného zboží, zda jde o zboží nové nebo použité, tím spíše není schopen určit jeho hodnotu. Znalec se ani nezatěžoval uvedením podkladů, ze kterých vycházel, uvedením zdrojů, nepopsal důvod zvolené metody, ani důsledkový vztah v rámci znaleckého posudku a jeho doplňku není zřejmý. Nelze pak objektivně přijmout závěr, že pokud je nepřezkoumatelná a nedůvěryhodná horní hranice stanovena znalcem, je důvěryhodná hranice spodní, jelikož ani pro její stanovení neměl znalec relevantní podklady a ani neodůvodnil své úvahy. Ze znaleckého posudku a jeho doplňku tak není za současného stavu objektivně možné zjistit výši způsobené škody, jako jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu.

    V návaznosti na výše uvedené skutečnosti obviněný G. v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 9 To 68/2018 i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2018 sp. zn. 4 T 5/2017 zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

    Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného (§ 265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapitulovala výsledek předchozího řízení včetně obsahu předchozích rozhodnutí nižších soudů, jakož i podaných dovolání obviněných včetně použitých argumentů.

    Dále v něm uvádí, že obvinění uplatňují argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby. Podle státní zástupkyně bylo jejich jednání především prokázáno inventurou skladu poškozené společnosti, kdy bylo zjištěno velké množství chybějícího zboží na skladě a žádným způsobem nebylo prokázáno neoprávněné vniknutí do skladu. Nelze souhlasit s námitkou obviněného G. ohledně absence subjektivní stránky jeho jednání. Svědci S. a H. sice potvrdili, že před nimi obviněný G. hovořil nikoli o krádeži, ale o koupi zboží, ale tito svědci se při své výpovědi nacházeli v pozici, kdy jim reálně hrozilo trestní stíhání pro stejnou trestnou činnost.

    Státní zástupkyně poukázala, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu. Obvinění v dovoláních uplatňují prakticky výlučně námitky skutkové. Je nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Obvinění soudům vytýkají způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít v jejich prospěch. Obvinění se tedy svými námitkami domáhají odlišného způsobu hodnocení důkazů, tedy pouze vykládají provedené důkazy jinak než soud a z toho odvozují odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřují námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

    Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných odmítl, protože byla podána z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

    Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 9 To 68/2018 jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

    Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný oběma obviněnými je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

    Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

    Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítají nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

    Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

    Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu a napadených rozhodnutí shledal, že obviněný J. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nebylo prokázáno, že to byl právě obviněný K., kdo spáchal trestný čin, jelikož sklad nebyl dostatečně zajištěn a klíče od něj mělo více lidí; nebylo technicky možné odvést na tři odvozy cca 20 krabic o velikosti 70x30x40 cm, atd.) a nesprávné hodnocení důkazů (znalecký posudek byl vadně zpracován, a proto z něho nelze vycházet při stanovení výše způsobené škody), je nutno považovat za námitky skutkového, resp. procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obviněný K. neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala veškeré znaky pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Uvedené námitky tak nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

    Obviněný V. G. ve svém dovolání většinou uplatněných námitek také napadá soudy učiněná skutková zjištění, když namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a nesprávné hodnocení důkazů. Většinu jeho námitek je tak nutno považovat rovněž za námitky skutkového a procesního charakteru, jež svým charakterem uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Námitkami, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou námitky týkající se naplnění subjektivní stránky pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a tvrzení, že obviněný měl jednat ve skutkovém omylu podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku. Svými ostatními námitkami se pouze domáhá, stejně jako obviněný K., aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu, bylo jeho jednání ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzeno. Takové námitky však nelze žádným způsobem podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    Na tomto místě je třeba upozornit, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jak již bylo výše naznačeno, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Krajským soudem v Plzni v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.

    Pro úplnost je možno dodat následující. Obviněný K. se k trestné činnosti sám doznal, kdy uvedl, že společně s obviněným G. opakovaně kradli zboží ze skladu společnosti A. W. v XY. To potvrzuje i skutečnost, že žádné neoprávněné vniknutí nebylo a to i provedením inventury, kterou byl určen rozsah odcizeného zboží, zjištěno. Obviněný K. navíc sám bydlel přímo v tomto objektu v patře nad skladem a ani on sám nic takového nezjistil, resp. svým nadřízeným nenahlásil. Pokud by skutečně došlo k nějakému neoprávněnému vniknutí do skladu a odcizení skladované kosmetiky, při které musel být použit i vysokozdvižný vozík, jelikož během inventury bylo zjištěno, že bylo odcizeno i zboží z krabic, resp. z palet, na které bylo nutno využít této techniky, jednalo by se o činnost zcela jistě hlučnou, kterou by obviněný z toho důvodu, že bydlí nad tímto objektem, zcela bezpečně slyšel. Bylo tak nade vši pochybnost prokázáno, že to byl obviněný K., kdo otevřel dveře do skladu a společně s obviněným G. spáchali jednání, za něž byli odsouzeni.

    Taktéž bylo vyvráceno tvrzení obviněných, že se mělo jednat o zboží poškozené. Z provedeného dokazování je zřejmé, že nikdo ze zaměstnanců skladu netušil, kolik se zde nachází poškozených výrobků, které byly umístěny ve zvláštní krabici, a jejich množství nebylo žádným způsobem evidováno. Inventura byla provedena pouze na zboží novém a bezchybném, kdy bylo zjištěno, že právě z tohoto nového zboží chybí výše uvedené množství kosmetických výrobků. Nebylo tak vůbec reálné stanovit množství odcizených poškozených kosmetických výrobků. Skutečnost, že mělo jít o zboží poškozené, vyvrací i chování samotného obviněného G., jelikož si lze pouze stěží představit, že by byl ochoten poškozené zboží od obviněného K. odkoupit, když měl v úmyslu je poté prodávat dál a na trestné činnosti vydělat. Poškozené zboží by bylo jen těžce prodejné a obviněný G. by tak nemohl realizovat zisk, který byl nepochybným důvodem toho, proč tímto způsobem jednal.

    Pokud obvinění uplatňovali námitky ohledně nemožnosti odvezení velkého množství kosmetického zboží autem, pak je třeba uvést, že obviněný G. neodvážel zboží pouze v jednom případě, nýbrž opakovaně a počet tří odvozů zboží, jenž je uveden ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, představuje pouze minimální množství případů odvozu zboží ze skladu, jež připustili sami obvinění. Jejich námitka, že technicky nebylo možné odvést veškeré zboží, které celkově čítalo množství přes 8 000 kusů, během tří cest, je tak zcela nepodstatná.
    Oba obvinění též ve svých dovoláních uplatnili řadu výhrad proti zpracovanému znaleckému posudku z oboru ekonomika, kdy tvrdí, že ze znaleckého posudku nebylo možno vycházet při stanovení výše způsobené škody. Těmito námitkami se však podrobně zabýval již odvolací soud na základě podaných odvolání obviněných, přičemž Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožnil. Přesto k tomu dodává v krátkosti následující.

    Je zřejmé, že při stanovení výše způsobené škody v souladu s § 137 tr. zákoníku bylo nutno vycházet z ceny věcí při prodeji na tuzemském trhu. Jelikož se ovšem odcizená značka kosmetických výrobků na českém trhu neprodává, bylo nutno zjistit cenu obvyklou u kvalitativně a kvantitativně podobné věci, která je na českém trhu běžně k dostání. Je nutno přiznat odůvodněnost námitkám uvedenými oběma obviněnými v tom smyslu, že původní znalecký posudek vykazoval řadu nedostatků, jelikož obvyklá cena výrobků byla stanovena způsobem, který důvodně nemohl soud prvního stupně převzít jako podklad pro své skutkové závěry (znalec nedoložil, proč stanovil cenu jednotlivých kosmetických výrobků v tak širokém rozpětí a chybně přihlížel také k cenám odcizené kosmetiky stanovené samotným poškozeným). Soudy obou stupňů daly obviněným rovněž za pravdu v tom, že na stanovení výše ceny jednotlivých druhů zboží hraje důležitou roli renomé značky, resp. jak je ta či ona konkrétní značka kosmetických výrobků ve společnosti oblíbená a známá. To má také zásadní vliv na stanovení ceny obvyklé u obdobného zboží na českém trhu. Jak správně konstatovaly soudy obou stupňů, není akceptovatelný postup znalce, který určí rozpětí ceny jednotlivých druhů kosmetických výrobků „od do“ a nechá na soudu, aby někde v tomto rozpětí stanovil výši způsobené škody. Naproti tomu by bylo přijatelné, kdyby cenu jednotlivých výrobků znalec stanovil jako průměr cen jednotlivých srovnatelných kosmetických výrobků prodávaných v tuzemsku.

    Nalézací soud ovšem postupoval vysloveně vstřícně vůči obviněným, když v konečném výsledku v rámci zásady in dubio pro reo uznal obviněné vinnými pouze pro ně nejpříznivějším, tudíž minimálním rozsahem výše způsobené škody ohledně odcizených kosmetických výrobků. Nalézací soud totiž stanovil výši způsobené škody v nejnižší spodní hranici cenového rozpětí srovnatelných kosmetických výrobků prodávaných na českém trhu, kterou znalec uvedl ve svém posudku. Takováto minimální cena jednotlivých kosmetických výrobků byla přitom stanovena na dostatečně širokém reprezentativním vzorku obdobných kosmetických výrobků od dvaceti různých kosmetických firem, kdy je znalec porovnával podle jejich druhu a základních charakteristik váhových a rozměrových. Podle názoru Nejvyššího soudu tak nejnižší prodejní cena u každého druhu odcizeného kosmetického výrobku byla dostatečně objektivizována a tento způsob určení výše způsobené škody eliminuje veškeré námitky obviněných ohledně její výše, které uplatňovali jak ve svých odvoláních, tak i nyní v podaných dovoláních. V konkrétní důkazní situaci tak byl při stanovení výše způsobené škody ve svém výsledku zvolen způsob, který v žádném případě nevyzněl v neprospěch obviněných, ale na základě dostupných údajů a podkladů objektivizoval minimální výši škody, kterou obvinění svým činem poškozenému způsobili. Proti takovému postupu nelze mít výhrad a Nejvyšší soud jej pokládá za souladný se zákonem.

    Též se na tomto místě jeví vhodným poznamenat, že znalecký posudek je pouze jedním z důkazních prostředků, které nalézací soud při zjišťování skutkového stavu využil, přičemž informace z něj nemají žádnou vyšší sílu či hodnotu oproti důkazům ostatním. Bylo tudíž především na nalézacím soudu, jakým způsobem bude tento důkaz hodnotit, jaké poznatky z něj vezme za prokázané a jak následně tento svůj myšlenkový postup v rozhodnutí odůvodní. Podle Nejvyššího soudu lze v dané souvislosti uvést, že postup obou soudů nižších stupňů nevybočil z mezí ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ani čl. 8 odst. 2 Listiny. Jimi učiněná skutková zjištění nejsou v nesouladu s provedenými důkazy, přičemž soudy obou stupňů dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly důvodné pochybnosti a tyto z provedených důkazů logicky vyplývají. Ke skutkovému stavu tak, jak byl vymezen ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, tak nelze mít žádných rozumných výhrad. Pouze skutečnost, že obvinění jsou nespokojeni s určitým hodnocením důkazů provedeným těmito soudy, ještě neznamená, že skutková zjištění jsou s těmito důkazy v nesouladu a že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Tedy jimi vznesené převážně hodnotící a skutkové námitky se nejen míjejí s mezemi dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale tyto nemají ani žádnou oporu pokud jde o zjištěný procesní postup obou soudů.

    Jak již bylo zmíněno výše, jedinými námitkami, které jsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1, písm. g) tr. ř., jsou námitky obviněného G. ohledně údajně chybějící subjektivní stránky trestného činu jímž byl uznán vinným a dále to, že jednal ve skutkovém omylu. Nutno podotknout, že této skutečnosti se již obsáhle věnoval odvolací soud na str. 5 v bodě 12. odůvodnění jeho rozhodnutí, s jehož závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. V krátkosti Nejvyšší soud pouze uvádí, že obviněný G. si musel být vědom toho, že pořizuje od obviněného K. zboží, se kterým není tento obviněný oprávněn nakládat, a tak jej obviněný G. ani nemohl nabýt v dobré víře a jednat ve skutkovém omylu podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku. Podle zjištění soudů se vždy jednalo o nové kosmetické zboží, nikoli použité, jak se snažili oba obvinění soudům vnutit. Absenci skutkového omylu dokazuje i samotný vzhled skladu, kdy muselo být obviněnému G. zřejmé, že se jedná pouze o skladovací prostory, které nejsou uzpůsobeny k běžnému prodeji zboží, a že se tak nejedná o legitimní nákup zboží, kdy mu též nebyl vystaven žádný doklad o zaplacení a obviněný K. neúčtoval zboží pomocí žádné pokladny. Jak sám obviněný G. ve výpovědi sdělil, občas za zboží dal K. „nějakou korunu“. Je tak prokázáno, že obviněnému K. neplatil řádnou cenu, za kterou se zboží běžně prodává, ale platil mu za otevření skladu a umožnění se podílet na odcizování zboží a jeho následném prodeji za účelem dosažení finančního profitu. K předávce zboží docházelo vždy až po pracovní době v pozdních odpoledních či večerních hodinách, kdy již ve skladu nebyli přítomni žádní další zaměstnanci. Pokud by šlo o legitimní prodej zboží, nebyl nejmenší důvod k tomu, aby k předání docházelo vždy až mimo pracovní dobu, aby nebyli spatřeni případnými svědky v podobě dalších zaměstnanců skladu. Navíc při snaze o další prodej zboží svědku K. hovořili svědci S. a G. o tom, že kosmetika pochází z havarovaného kamionu a několikrát ho ujišťovali, že kosmetika není kradená. Pokud by byli přesvědčeni o jeho řádném nabytí obviněným G., neměli by nejmenší důvod potencionálním kupcům vyprávět smyšlený příběh o původu kosmetického zboží. Bezesporu svědci S. a G. svědku K. tuto informaci sdělili na základě předchozí domluvy s obviněným G., který se ani sám nechtěl s kupcem přímo setkat. Je nasnadě, proč tomu tak bylo. Tudíž ani tyto námitky obviněného G., podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, nebylo možné označit za důvodné.

    Po náležitém posouzení předloženého spisu a podaných dovolání obviněných dovolací soud zároveň musel konstatovat, že většina uváděných námitek byla již uplatněna v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvoláních obviněných. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.

    Vzhledem ke všem výše stručně uvedeným důvodům a závěrům (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož ve svém celku bylo podáno z jiných důvodů, než jak je vymezen v dovolání uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i ostatní dovolací důvody vyplývající z ustanovení podle § 265b tr. ř. Námitky uplatněné v dovolání obviněného V. G. pak buď nenaplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., anebo se sice jednalo o námitky hmotněprávní, ale tyto byly dovolacím soudem shledány jako zjevně neopodstatněné, a proto bylo jeho dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

    Toto rozhodnutí pak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
      V Brně dne 10. 7. 2019


      JUDr. František Hrabec
      předseda senátu