Rozhodnutí NS

22 Cdo 1228/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/14/2020
Spisová značka:22 Cdo 1228/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1228.2018.2
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Neplatnost právního úkonu
Vázanost nálezem Ústavního soudu
Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 3064 o. z.
čl. 11 odst. 1 předpisu č. 2/93Sb.
předpisu č. 209/1992Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1228/2018-688



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně UNIPETROL, a.s., IČO 61672190, se sídlem v Praze 4, Krči, Milevská 2095/5, zastoupeného JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem se sídlem v Mostě, Slovenského národního povstání 1872, proti žalované Ubytovnalitvinov s.r.o., IČO 02719266, se sídlem v Brně, Zábrdovicích, Cejl 494/25, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 16 C 299/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 9 Co 80/2012-444, takto:



Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 9 Co 80/2012-444, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.



Odůvodnění:

Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2010, č. j. 16 C 299/2003-246, zamítl žalobu na určení vlastnictví k „objektu č. p. 870 se stavební parcelou číslo 261/6“ v obci Litvínov a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.

Dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost CHEMOPETROL GROUP, a. s. převedla kupní smlouvou ze dne 20. 6. 1996 vlastnické právo k označeným nemovitostem na právního předchůdce žalované P. Š. Protože zaměstnanec právní předchůdkyně žalobkyně T. P. překročil při uzavírání kupní smlouvy oprávnění jednat za CHEMOPETROL GROUP, a. s. a dopustil se tím podvodu, byla kupní smlouva relativně neplatná. Jelikož se druhý účastník smlouvy (kupující P. Š.) neplatnosti nedovolal, „pohlížel“ na ni soud prvního stupně jako na platnou. Platné proto byly i další převody vlastnického práva na další právní předchůdce žalované i žalovanou samotnou s tím, že tyto subjekty byly v dobré víře v zápis vlastnictví v katastru nemovitostí.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 9 Co 80/2012-444, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí „stavební parcely č. 261/6 s objektem č. p. 870“ v obci Litvínov a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Uzavřel, že kupní smlouva ze dne 20. 6. 1996 byla absolutně neplatná, neboť byla zfalšována a ve smlouvě byla pouze předstírána vůle prodávajícího vlastnické právo převést. Žalovaná následně nemohla vlastnické právo k pozemku st. p. č. 261/6, jehož součástí je stavba č. p. 870 (dále jen „nemovitost“), nabýt, neboť neměla dobrou víru v zápis vlastnického práva své předchůdkyně společnosti Jetmaster, a. s. v katastru nemovitostí.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 22 Cdo 1044/2015-586, dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl. Dospěl k závěru, že odvolací soud správně a v souladu s judikaturou dovolacího soudu posoudil kupní smlouvu ze dne 20. 6. 1996, kterou právní předchůdkyně žalobkyně společnost CHEMOPETROL GROUP, a. s. měla převést vlastnické právo k nemovitosti na právního předchůdce žalované P. Š., jako absolutně neplatnou, neboť na straně prodávající zcela chyběla vůle provést tento právní úkon. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil i závěr o nedostatku dobré víry žalované ve správnost zápisu vlastnického práva její předchůdkyně v katastru nemovitostí při nabývání nemovitosti.

Usnesení dovolacího soudu zrušil ke stížnosti žalované Ústavní soud nálezem ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3045/17. Dospěl k závěru, že přestože „stěžovatelka (žalovaná – pozn. dovolací soud) nepříliš obratně zařadila otázky, které podle ní zakládají přípustnost jejího dovolání, až do partie, v níž se zabývá důvodností dovolání (srov. záhlaví III části), avšak s přihlédnutím k době podání dovolání (tj. leden 2015, tedy období, kdy se relevantní judikatura k nové úpravě dovolání ještě vytvářela) a s novým cum grano salis k obsahovým formulacím lze dovodit, že relevantní otázku vymezila a že ji zařadila pod první ze čtyř typových předpokladů přípustnosti (tedy diformitu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou, a to s judikaturou Ústavního soudu viz poslední odstavec ve III. části dovolání). Z odůvodnění napadeného usnesení neplyne, že by se Nejvyšší soud přípustností dovolání na základě této otázky zabýval. Přitom nelze dospět k závěru, že by šlo o otázku zjevně irelevantní, neboť na jejím vyřešení závisí, resp. může záviset, zda žaloba vedlejší účastnice (žalobkyně – pozn. dovolací soud), kterou se domáhá určení svého vlastnického práva, bude úspěšná. Nelze proto položenou otázku zahrnout pod otázku existence dobré víry stěžovatelky při nabytí předmětné nemovitosti (str. 1 dole usnesení Nejvyššího soudu).“

Dovolací soud proto znovu přezkoumal podané dovolání co do jeho přípustnosti.

Jak je shora uvedeno, ve zrušeném rozhodnutí se dovolací soud s ohledem na obsah dovolání zabýval jeho přípustností ohledně otázky neplatnosti kupní smlouvu ze dne 20. 6. 1996 a otázky nedostatku dobré víry žalované ve správnost zápisu vlastnického práva její předchůdkyně v katastru nemovitostí při nabývání nemovitosti. Závěry dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání pro tyto právní otázky nebyly Ústavním soudem revidovány. Ani dovolací soud nemá důvod odchylovat se od svých závěrů, že odvolací soud posoudil obě otázky v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a v podrobnostech proto odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 27. 6. 2017, č. j. 22 Cdo 1044/2015-586.

Ústavní soud zavázal dovolací soud přezkoumat přípustnost dovolání i co do právní otázky, kterou sice ve svém rozhodnutí Ústavní soud výslovně neuvedl, odkázal však při jejím popisu na poslední odstavec III. části dovolání. Tento odstavec zní: „Stojí také za úvahu, z čeho vycházel Krajský soud v Ústí nad Labem, když přiznal dobrou víru i konkrétním předchozím nabyvatelům předmětných nemovitostí, konkrétně A. a Jetmaster a.s., a přesto se jejich, v dobré víře nabyté vlastnické právo, rozhodl nechránit, a zcela bez přihlédnutí k opakovaně zastávanému názoru Ústavního soudu (Pl. ÚS 78/06, II. ÚS 165/11, I. ÚS 2219/2012, a další), žalobě podané společností UNIPETROL a.s., jako právním nástupcem spol. CHEMOPETROL GROUP a.s., vyhověl.“

Dovolacímu přezkumu proto Nejvyšší soud podrobil právní otázku vlivu dobrověrného nabytí vlastnického práva právními předchůdci žalované na nabytí vlastnického práva samotnou žalovanou.

Protože tuto otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, je ohledně této otázky dovolání přípustné a důvodné.

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí k nabytí vlastnického práva k nemovitosti jednotlivými právními předchůdci žalované uvedl:

„Společnost 1. plzeňská makléřská a. s. vznikla 13. 9. 1996 a dne 26. 9. 1996 koupila předmětné nemovitosti od P. Š. Jako vlastník byla zapsána od 27. 9. 1996, kdy nastaly účinky vkladu. Při její provázanosti s odsouzeným P. je dle krajského soudu nepochybné, že nemovitosti byly koupeny s vědomím toho, že prodávající ve skutečnosti vlastníkem není, kupní cena nebyla nejen P. Š., ale ani právnímu předchůdci žalobce, vyplacena, takže u tohoto nabyvatele dobrá víra dána nebyla.“

„Další nabyvatel, A. (dnes v likvidaci), který vlastnil nemovitosti k 24. 3. 1997, tvrdil, že koupil nemovitosti v dobré víře, … Stejně jako okresnímu soudu, i krajskému soudu toto tvrzení stačí jako důkaz existence dobré víry, protože v katastru nemovitostí v daném okamžiku nebyly žádné poznámky a provázanost nového nabyvatele s 1. plzeňskou makléřskou a. s. nevyplývá z žádného z provedených důkazů.“

„Původní žalovaný, tzn. I., získal nemovitosti jejich vkladem do základního jmění podle § 60 obchodního zákoníku na základě prohlášení A. z 8. 12. 1998, přičemž vklad vlastnického práva nového nabyvatele nastal s účinky k 9. 12. 1998. Jak je patrné z obchodního rejstříku P. V. jako jednatel A. byl v té době, konkrétně od 18. 8. 1998 do 5. 4. 2000 předsedou dozorčí rady I. (a poté do října 2000 místopředsedou představenstva). Podle obsahu prohlášení z 8. 12. 1998 jmenovaný vložil větší množství nemovitostí, včetně předmětných, do majetku I. v souladu s rozhodnutím její valné hromady z 1. 10. 1998 navýšit základní jmění společnosti. V té době byla však v katastru poznámka o vedení sporu, týkajícím se vlastnictví předmětných nemovitostí. Při provázanosti jmenovaného s oběma společnostmi a při existenci poznámky, zpochybňující jistotu o řádném nabytí vlastnictví od zapsaného vlastníka, nevidí krajský soud důvod pro závěr o jistotě existence dobré víry na straně I.“

„Další žalovaný, Jetmaster, a. s., byl vlastníkem nemovitostí od 8. 12. 2010 do 20. 3. 2014, kdy, rovněž vědom si probíhajícího soudního řízení, předmětné nemovitosti převedl na zatím posledního vlastníka, tj. žalovaného. Vzhledem ke skutečnosti, že v době koupě nemovitostí v katastru žádná poznámka o vedeném řízení nebyla zapsána, přičemž Jetmaster, a. s. trval na tom, že o pochybnostech stran vlastníka nemovitostí mu nebylo nic známo a žalobce nenavrhl žádné důkazy opaku, tak v případě tohoto vlastníka, tzn. Jetmaster, a. s., přes shora popsané chování jeho právního předchůdce, nelze než konstatovat, že v jeho případě nejsou žádné prokázané pochybnosti o existenci dobré víry, …“

Odvolací soud tedy v případě dvou právních předchůdkyň žalované, společností A. a Jetmaster, a. s., dovodil jejich dobrou víru při nabývání nemovitosti. Neučinil však žádný závěr, zda na základě toho nabyly k nemovitosti vlastnické právo a dále posuzoval dobrou víru při nabývání nemovitosti samotnou žalovanou.

Dovolací soud připomíná, že judikatura Nejvyššího soudu je již sjednocena v závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (k tomu srovnej § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od neoprávněného, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2016, č. 12, str. 451)].

Skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem podrobně formulována v jeho nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). Podle tohoto nálezu je fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva dobrá víra nabyvatele [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 88/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:

Za prvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Za druhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit.

Za třetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu:

*obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);

*individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházející podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Při posuzování dobré víry nabyvatele je významné, zda převodce byl držitelem převáděné věci (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5163/2014, 22 Cdo 910/2015). Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potenciálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od neoprávněného neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od neoprávněného (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od neoprávněného aplikovat.

Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) vyložil, resp. stanovil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.

V poměrech souzené věci se tyto závěry promítají následujícím způsobem:

Odvolací soud uvedl, že právní předchůdkyně žalované, společnosti A. a Jetmaster, a. s., byly při nabývání nemovitosti v dobré víře. Tento závěr však již nepromítl do úvahy, zda na základě toho některá společnost nabyla k nemovitosti vlastnické právo od neoprávněného. Jestliže by se totiž některá z těchto společností stala originární nabyvatelkou vlastnického práva k nemovitosti, nebylo by již možné další převody podrobovat přezkumu dobrověrného nabytí věci od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Další nabyvatel by totiž nenabýval vlastnické právo originárně od neoprávněného, ale převodem vlastnického práva od skutečného vlastníka. Potom by samozřejmě bylo i nadbytečné zkoumat dobrou víru samotné žalované v zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí pro společnost Jetmaster, a. s., která na žalovanou převedla vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 19. 3. 2014. Jak totiž vyplývá z citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, otázku dobrověrného nabytí lze zkoumat pouze v případě nabytí od neoprávněného, nikoliv v případě převodu vlastnického práva od skutečného vlastníka.

Neučinil-li odvolací soud závěr o originárním nabytí vlastnického práva některým z právních předchůdců žalovaného, přestože u nich hodnotil jejich dobrou víru, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu i dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je důvodné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.

V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Posoudí, zda společnosti A. a Jetmaster, a. s. nemohly nabýt vlastnické právo od neoprávněného na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. Samozřejmě, že nejprve učiní tyto závěry ve vztahu ke společnosti A. Jestliže by k dobrověrnému nabytí došlo již v jejím případě, bylo by nadbytečné hodnotit další převody takto originárně nabytého vlastnického práva z titulu nabytí od neoprávněného. Při svých úvahách se odvolací soud bude řídit shora popsanými znaky skutkové podstaty zmíněného institutu. Především přihlédne k závěrům, ze kterých vychází také Nejvyšší soud, když zdůrazňuje, že k nabytí vlastnického práva od neoprávněného může dojít jen v mimořádných situacích a posouzení dobré víry je v takovém případě nutné zkoumat přísně, přičemž nelze hovořit o ochraně nabyvatele v dobré víře, jestliže o ní panují důvodné pochybnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 4. 2020

Mgr. David Havlík
předseda senátu