Rozhodnutí NS

8 Tdo 1307/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:8 Tdo 1307/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1307.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Podvod
Provádění důkazů
Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
§ 259 odst. 3 tr. ř.
§ 263 odst. 7 tr. ř.
§ 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku
§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku
§ 657 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1307/2018-24


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání obviněného R. H., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 To 15/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 223/2015, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 To 15/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265­l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů


1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2017 pod sp. zn. 4 T 223/2015, byl obviněný R. H. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 14. 8. 2012 v XY uzavřel s M. F., nar. XY, smlouvu o půjčce, jejímž předmětem byla finanční hotovost ve výši 200.000 Kč určená jako investice s návratností do dvou let s tím, že nebude úročená, ale nejpozději do 15. 8. 2014 ji vrátí i s 50% z případného zisku, což neučinil a použil ji na úhradu osobních potřeb, nájemného, nákladů na provoz vozidla a splátky dluhů, neboť již v době, kdy smlouvu o půjčce uzavíral, věděl tom, že deklarovanou investici nemá smluvně ani jinak zajištěnou a jeho osobní poměry mu nedovolí půjčenou finanční hotovost splácet s ohledem na stávající množství finančních závazků vůči třetím subjektům, kdy některé z nich byly již od roku 2011 vymáhány exekučně, což M. F. zatajil, a způsobil mu tak škodu ve výši 200.000 Kč.

2. Za tento přečin byl obviněný podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost poškozenému uhradit vzniklou škodu.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací na podkladě odvolání podaného obviněným proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 To 15/2018, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný
dne 14. 8. 2012 v XY uzavřel s M. F., nar. XY, smlouvu o půjčce, jejímž předmětem byla finanční hotovost ve výši 200.000 Kč určená jako investice na rekonstrukci nebytových prostor v domě v XY s návratností do dvou let s tím, že nebude úročená, ale nejpozději do 15. 8. 2014 ji vrátí i s 50 % z případného zisku, což neučinil a použil ji na úhradu osobních potřeb, nájemného, nákladů na provoz vozidla a splátky dluhů, čímž způsobil škodu M. F. ve výši 200.000 Kč,
a tento skutek posoudil jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který jej odsoudil podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného odkázal s nárokem na o náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti všem výrokům přezkoumávaného rozhodnutí, zejména však proti nesprávnosti použité právní kvalifikace.
    5. Obviněný poukázal na vadnost právního posouzení jemu za vinu kladeného činu jako přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, o který se nemůže jednat v případě, že dlužník použije půjčené peníze k jinému účelu, než je ten, který uvedl věřiteli jako účel půjčky, protože se u přečinu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku předpokládá dispozice s cizí věci, která byla pachateli svěřena. To však nelze splnit, jestliže dlužník použije půjčené peníze k jinému účelu, neboť s nimi disponuje jako s vlastními a je jen zavázán je podle smluvních podmínek vrátit věřiteli.
      6. V dovolání obviněný zdůraznil, že půjčení genericky určené věci není jejím svěřením ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a proto i pokud v projednávané věci půjčená částka byla určena jako investice, nebyla to přímá investice věřitele, a tudíž nebyla obviněnému svěřena. Byla mu půjčena za účelem investování s tím, že v případě zdaru investičního záměru obviněný vrátí s půjčenou částkou navíc 50% skutečně dosaženého zisku.
        7. S ohledem na tyto skutečnosti nebylo možné v činu obviněného spatřovat přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť tato právní kvalifikace je v rozporu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Když zjištěný skutek nebyl po právní stránce odvolacím soudem správně posouzen, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl, popřípadě, aby Nejvyšší soud rozsudkem obviněného zprostil obžaloby.
          8. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.), jenž se k dovolání obviněného vyjádřil, shledal dovolání důvodným, neboť jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu, není možné spáchat trestný čin zpronevěry, jehož předpokladem je přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena. Důsledkem je způsobení škody na cizím majetku. V případě smlouvy o půjčce, která byla v projednávaném případě mezi obviněným R. H. jako dlužníkem a poškozeným M. F. uzavřena, však dochází k přechodu peněz z věřitele na dlužníka, a tedy k převodu vlastnictví u těchto finančních prostředků. Pro obviněného se tak v případě následného nakládání s půjčenými penězi, při jejich utrácení nejednalo o věci cizí, které by mu byly toliko svěřeny, ale o prostředky, s nimiž mohl nakládat podle vlastního uvážení. Na tom nic nemění ani sjednaný účel půjčky, a že obviněný půjčené finanční prostředky nepoužil v souladu s tímto účelem. V daném případě byla podle státního zástupce smlouva o půjčce peněz ve výši 200.000 Kč uzavřena dne 14. 8. 2012, přičemž podle § 657 tehdy platného a účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu.
            9. Z těchto důvodů státní zástupce shledal, že ze strany krajského soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť popsaným jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
              10. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k replice obhájci obviněného, z jehož strany však Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel jakoukoliv reakci.
                III. Přípustnost a další podmínky dovolání

                11. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal možnost odmítnutí dovolání z důvodů stanovených v § 265i odst. 1 tr. ř., jakož i to, zda bylo dovolání podáno v souladu s podmínkami dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy posuzoval, zda dovolání obviněného koresponduje s důvodem, o který ho opřel, neboť jen v takovém případě bylo možné posuzovat věcnost a správnost přezkoumávaných rozhodnutí.
                  12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

                  13. Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný v něm v souladu s uvedeným dovolacím důvodem namítal vady v použité právní kvalifikaci, neboť vytýkal, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho jednání jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Důvodem bylo, že šlo o peníze půjčené na základě smlouvy o půjčce, což odvolací soud nerespektoval. Takto uplatněná výhrada koresponduje s podmínkami, za nichž lze dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit. Tím dostál podmínkám dovolání, a proto, když Nejvyšší soud zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by jej mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

                  14. Pro přezkoumání správnosti právních závěrů Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem druhého stupně, jenž o vině obviněného sám znovu rozhodl [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
                  IV. K nedostatkům v právním posouzení věci

                  15. Obviněný své výhrady v dovolání soustředil zejména proti právnímu závěru, který učinil odvolací soud, jenž na rozdíl od soudu prvního stupně v činu, který sám upravil, shledal přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, a to přesto, že vycházel z toho, že vztah mezi obviněným a poškozeným byl založen na smlouvě o půjčce. Nebral do úvahy, že v takovém případě nemohlo dojít ke svěření cizí věci.
                    16. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí se podává, že odvolací na základě odvolání obviněného, aniž by provedl sám dokazování, změnil skutkový stav věci. Přestože soud prvního stupně v činu, jak jej sám vymezil, spatřoval naplněny znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, odvolací soud po úpravě skutek právně posoudil jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku.
                      17. Odvolací soud podle odůvodnění přezkoumávaného rozsudku vycházel z toho, že se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v době uzavírání smlouvy o půjčce (č. l. 34 až 37) obviněný jednoznačně uváděl poškozeného v omyl a že peníze si vymohl tím, že mu zamlčel určité okolnosti o svých majetkových poměrech. Nalézacímu soudu nepřisvědčil, že obviněný vylákal na poškozeném finanční částku 200.000 Kč pod záminkou, že peníze budou vloženy do realizace projektu, podle kterého obviněný zajistí vestavbu bytů do půdních prostor domu v XY. Obviněný svůj dluh uznal a vystavil poškozenému směnku (č. l. 34 až 37). Z výpovědi svědka H. P. (předsedy společenství vlastníků bytů předmětného domu v XY) vyplynulo, že zhruba v době uzavírání smlouvy o půjčce se skutečně s obviněným jednalo o možnosti vystavět byty v půdních prostorách daného domu, avšak nakonec z prodeje půdní části domu sešlo.
                        18. Uvedené skutečnosti vedly odvolací soud k závěru, že nebylo možné učinit bezpečný závěr, že již v době uzavírání smlouvy obviněný věděl, že k realizaci jeho záměru nedojde, a že uvedl poškozeného v omyl. Za jisté považoval pouze to, že obviněný převzal finanční obnos, vložil větší část na účet svého bratra, svědka K. H., a postupně tyto peníze vybíral a používal na úhradu svých osobních potřeb, potřeb své rodiny a na úhradu dluhů, které měl již z dřívějška. Obviněný tak od poškozeného převzal částku 200.000 Kč, kterou mu poškozený svěřil na uskutečnění plánované realizace vestavby bytů v domě v XY, což však obviněný nesplnil. Tím naplnil znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (viz strana 4 rozsudku odvolacího soudu).
                          19. Na základě uvedených závěrů vyjádřených odvolacím soudem ve výroku tohoto rozhodnutí i v jeho odůvodnění Nejvyšší soud musí konstatovat, že přezkoumávané rozhodnutí trpí vadami v právním posouzení věci i z hlediska procesního postupu, neboť odvolací soud jednak neuvážil dostatečně všechny právní souvislosti a hlediska, která bylo nutné brát do úvahy, a své závěry učinil bez toho, aby akceptoval procesní pravidla upravující postup odvolacího soudu při změně skutkových zjištění, a rozhodl, aniž by řádně objasnil všechny skutkové okolnosti důležité pro změnu právní kvalifikace.
                            20. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud považuje dovolání obviněného za důvodné, je třeba k jím vytýkaným právním nedostatkům uvést, že přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí-li takovým činem uvedeným větší škodu.

                            21. Základním znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je cizí věc, která je svěřena pachateli. Za cizí věc se považují cizí hotové peníze. Cizí věc je svěřena pachateli tehdy, jestliže je mu odevzdána do faktické moci, aby s ní bylo naloženo určitým způsobem. Přisvojení si věci svěřené záleží v tom, že ten, komu věc byla svěřena, osobuje si k ní a nad ní vykonává práva quasi-vlastnická (srov. rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit věřitele z dispozice s věcí (srov. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§ 140 – 421), Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2010).
                              22. Pro posuzovanou trestní věc je významné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1994, sp. zn. Ntd 42/94 (uveřejněné ve Sbírce trestních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 56/1994), podle něhož nejde o trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže dlužník použije vypůjčené peníze k jinému účelu, než je ten, který uvedl věřiteli jako účel půjčky. Má-li však takový dlužník v době, kdy si peníze půjčoval, úmysl je nevrátit, může jít o trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Tím bylo vyloučeno, aby se obviněný ve vztahu k této částce dopustil zpronevěry, protože uvedená částka neměla povahu věci, která by byla obviněnému svěřena.

                              23. Odvolací soud však v přezkoumávané věci uvedené rozhodnutí nerespektoval a s názorem v něm uvedeným se nevypořádal, neboť dospěl k závěru o přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku přesto, že v popisu skutku, jakož i v obsahu věci ponechal beze změny zjištění, že obviněný „uzavřel s M. F., nar. XY, smlouvu o půjčce, jejímž předmětem byla finanční hotovost ve výši 200.000 Kč určená jako investice…“. Podle odůvodnění posuzovaného rozsudku je přitom zřejmé, že pro svůj závěr o právní kvalifikaci dospěl na základě uvedené smlouvy o půjčce, avšak nevyvodil z této skutečnosti potřebné právní závěry. Je třeba navíc zdůraznit, že odvolací soud si neopatřil ani dostatek skutkových podkladů pro to, aby objasnil, zda se skutečně jednalo o smlouvu půjčce, anebo o jiný právní vztah. I když bylo poskytnutí částky 200.000 Kč obviněnému ve smlouvě jako půjčka označeno, bylo třeba respektovat, že pro právní posouzení není rozhodné, jak je úkon označen, ale je nutné vycházet z jeho faktického obsahu.
                                24. Pro tyto závěry bylo nutné, aby odvolací soud bral do úvahy, že podle § 657 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (účinného do 31. 12. 2013), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Předmětem smlouvy o půjčce podle § 657 obč. zák. jsou věci zastupitelné, které přecházejí do vlastnictví dlužníka. Pro smlouvu o půjčce je charakteristické, že věřitel přenechává dlužníkovi určité množství věcí druhově určených (tj. zastupitelných) k volnému nakládání, příp. spotřebování, a dlužník se zavazuje vrátit mu po určité době věci stejného druhu. Zákon proto neupravuje povinnosti dlužníka při užívání půjčených věcí ani dlužníka neomezuje při nakládání s nimi jako je tomu u výpůjčky (viz § 661 obč. zák.). Z hlediska platnosti smlouvy o půjčce není právně významné další použití prostředků získaných na základě smlouvy o půjčce. Peníze či jiné věci poskytnuté jako půjčka nejsou dlužníkovi pouze svěřeny, nýbrž dlužník se stává jejich vlastníkem (ŠVESTKA, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1688). Předmětem smlouvy o půjčce podle § 657 obč. zák. jsou věci zastupitelné (typicky peníze), které přecházejí do vlastnictví dlužníka, na rozdíl od smlouvy o výpůjčce, jejímž předmětem jsou výhradně věci individuálně určené (srov. § 659 obč. zák.), a tedy za ně nelze považovat peníze, u nichž jde o věci vymykající se možnosti jejich individualizace (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 1995, sp. zn. IV. ÚS 166/1995), až na výjimky, když i peníze mohou být za určitých okolností určeny jednotlivě, jako jsou např. jubilejní mince (ŠVESTKA, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., II. Komentář 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 647).
                                  25. Je však třeba zdůraznit, že podle § 657 obč. zák. bylo možné sjednat účel použití půjčených peněžící prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. 5 Tdo 589/2014), a tedy ani v tomto případě, kdy byl v posuzované smlouvě sjednán konkrétní účel jejich svěření, nebylo vyloučeno, aby se o půjčku jednalo, avšak s tím, že zákon v tomto směru neupravuje povinnosti dlužníka při nakládání s nimi, jako je tomu např. u výpůjčky (srov. § 661 obč. zák.). Z hlediska platnosti smlouvy o půjčce není právně významné, jak dlužník půjčené peníze použije; pokud je však záměr dalšího použití půjčených prostředků závazně dohodnut ve smlouvě (tzv. účelová půjčka), posuzuje se její platnost i z hlediska této části jejího obsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 6 Tdo 481/2005).

                                  26. Z těchto důvodů, když nebylo objasněno o jaký právní vztah mezi obviněným a poškozeným šlo, bylo povinností odvolacího soudu nejprve zjistit, za jakých okolností a k jakému účelu či z jakého důvodu peníze poškozený obviněnému poskytl, protože bylo třeba zásadně vyjasnit, zda předmětná částka byla půjčena, což by znamenalo, že peníze přešly do vlastnictví obviněného, a pak by se s ohledem na názor vyslovený v rozhodnutí č. 56/1994 Sb. rozh. tr., o zpronevěru podle § 206 tr. zákoníku nemohlo jednat. Pokud by však peníze byly obviněnému pouze svěřeny za účelem jejich konkrétní realizace, která je ve smlouvě na č. l. 34 až 36 popsána jako konkrétní investice, bylo třeba posoudit, zda šlo o vztah, při němž poškozený uvedenou částku pouze svěřil obviněnému za účelem investování (nejednalo by se o půjčku), peníze by do vlastnictví obviněného nepřešly, a v tom případě by se o trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku mohlo při splnění dalších podmínek jednat. Takto však odvolací soud zatím nepostupoval a uvedené úvahy v jeho nyní přezkoumávaném rozhodnutí chybí, zejména s ohledem na konkrétní obsah uzavřené smlouvy o půjčce (viz č. l. 34 až 36 spisu). Podle jejího textu (nikoliv názvu) není zřejmé, zda se jednalo o právní úkon, na jehož základě přešlo vlastnictví k penězům, jež poškozený obviněnému poskytl. V jejím obsahu je uvedeno, že věřitel přenechal obviněnému jako dlužníkovi částku 200.000 Kč oproti závazku dlužníka tyto peníze vrátit. Dlužník byl oprávněn „peněžní prostředky využít pouze za účelem investice s návratností nejdéle do dvou let, kdy není zajištěna návratnost investice s tím, že obviněný bude poškozeného přiměřeně informovat o této investici“. Strany se dohodly, že půjčka není úročena a že dlužník vyplatí poškozenému spolu s dlužnou jistinou podíl z případného zisku z investice ve výši 50% ze skutečně realizovaného zisku, ne však více než 200.000 Kč, při splnění podmínky, že investice přinese do dvou let zisk, a že věřitel se nebude podílet na případné ztrátě dlužníka. Vrátit půjčenou částku s případným podílem na zisku se dlužník zavázal do 15. 8. 2014, a to v hotovosti k rukám věřitele. Dlužnou částku byl obviněný oprávněn vrátit i předčasně, a to i ve splátkách. Jako zajištění pohledávky věřitele si strany dohodly směnku vlastní bez protestu znějící na směnečnou sumu 200.000 Kč. Dlužník prohlásil, že tato půjčka je jeho výlučnou půjčkou.

                                    27. Z takto vymezených podmínek předmětné smlouvy, v níž se sjednané podmínky týkaly „investice“ a „zisku“, jednoznačně neplyne, zda peníze přešly do vlastnictví obviněného, tedy zda splynuly s jeho majetkem, případně byly jen svěřenými finančními prostředky za účelem jejich zhodnocení v rámci konkrétně uvedené investice (není zcela jasné, zda šlo o půjčku ve smyslu § 657 obč. zák.). Aby tato důležitá okolnost byla objasněna, bylo nutné provést další dokazování a posoudit o jaký faktický smluvní vztah se jednalo. Na něj bylo třeba usuzovat nejen z obsahu smlouvy samotné, ale podle dalších důkazů. Zmínit je třeba, že obviněný ve své výpovědi u hlavního líčení uvedl, že cílem jeho jednání bylo zhodnotit peníze poškozenému i sobě, neboť měl v té době dluhy z podnikání a cílem byl i zisk pro něj, aby své závazky srovnal na nulu, s čímž poškozený souhlasil. „Minimální částka na vestavbu jednoho bytu byla 1.100.000 Kč, říkal jsem tak poškozenému, že by bylo dobré investovat alespoň 1.000.000 Kč, poškozený se nakonec rozhodl pro částku 200.000 Kč, a já tak musel na tento projekt hledat prostředky jinde“. Tato prohlášení obviněného včetně dalších skutečností, jež uvedl v předmětné výpovědi (srov. č. l. 345, 346), nedávají potřebný podklad pro závěr o povaze uvedeného smluvního vztahu. Poškozený M. F. nebyl osobně slyšen u hlavního líčení, ale do protokolu mimo něj (viz č. l. 339) uvedl, že obviněnému půjčil 200.000 Kč na rekonstrukci nebytových prostor a mělo jít o investici obviněného. Tyto peníze obviněný mohl použít na tuto rekonstrukci a náklady s ní spojené. Ve smlouvě nebylo ujednáno, že by tyto peníze mohl použít na nějaké jiné účely. O vrácení půjčky požádal o rok dříve, než byla její splatnost, neboť měl podezření, že obviněný s penězi nakládá jinak. O průběhu investice obviněný poškozeného neinformoval. Dohodnuto bylo, že pokud to vyjde, poškozený dostane zpět 400.000 Kč, a pokud to nevyjde, vrátí mu obviněný 200.000 Kč. K půjčce poškozeného přesvědčila možnost výdělku.
                                      28. Odvolací soud tyto skutečnosti nebral do úvahy, v potřebném směru nezvažoval judikaturu a pro závěr o přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku neměl dostatek podkladů.

                                      V. K procesnímu postupu

                                      29. Nejvyšší soud již shora naznačil, že odvolací soud kromě v bodě IV. uvedených hmotněprávních vad a nedůsledností v právním posouzení věci pochybil i v procesním postupu, neboť pokud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně sám ve věci rozhodl tak, že se odchýlil od skutkového zjištění, jež učinil na základě provedeného dokazování soud prvního stupně, aniž by sám provedl důkazy, nepostupoval v souladu s § 259 odst. 3 tr. ř. Podle něho rozhodnout sám ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a případně na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn a změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

                                      30. Porovná-li se však výrok o vině v části popsaného skutku rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu, je patrné, že odvolací soud upravil znění skutkové věty, neboť vypustil tu část skutkového zjištění, v němž soud prvního stupně uváděl, „…neboť již v době, kdy smlouvu o půjčce uzavíral, věděl tom, že deklarovanou investici nemá smluvně ani jinak zajištěnou a jeho osobní poměry mu nedovolí půjčenou finanční hotovost splácet s ohledem na stávající množství finančních závazků vůči třetím subjektům, kdy některé z nich byly již od roku 2011 vymáhány exekučně…“. Přitom právě vypuštění této části skutkové věty bylo významnou skutečností pro jím učiněný jiný právní závěr.

                                        31. Tuto změnu skutkového stavu odvolací soud zdůvodnil tím, že se s nalézacím soudem neztotožnil v závěru, že v době uzavírání smlouvy obviněný jednoznačně uváděl poškozeného v omyl, peníze z něho vylákal a zamlčel mu určité okolnosti o svých majetkových poměrech. Současně uvedl, že nebylo možné učinit bezpečný závěr, že obviněný již v době uzavírání smlouvy věděl, že k realizaci jeho záměru nedojde, když i z výpovědi svědka H. P. (předsedy společenství vlastníků bytů předmětného domu v XY) vyplynulo, že zhruba v době uzavírání smlouvy o půjčce se skutečně s obviněným jednalo o možnosti vystavět byty v půdních prostorách daného domu, avšak nakonec z prodeje půdní části domu sešlo. Odvolací soud proto v rozporu se zjištěními soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v době uzavírání smlouvy obviněný nevěděl, že k realizaci jeho záměru nedojde, a tedy neuvedl poškozeného v omyl. Za jisté považoval pouze to, že obviněný převzal finanční obnos, vložil větší část na účet svého bratra, svědka K. H., a postupně tyto peníze vybíral a používal na úhradu svých osobních potřeb, potřeb své rodiny a na úhradu dluhů, které měl již z dřívějška (viz strana 3 rozsudku odvolacího soudu).
                                          32. Z tohoto vysvětlení odvolacího soudu, které plyne z jeho rozsudku, je zřejmé, že jde o odlišné skutkové zjištění, než bylo to, které učinil soud prvního stupně a z něhož pro své právní závěry o naplnění znaků přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku vycházel.
                                            33. Z protokolu o veřejném zasedání konaném ve dnech 21. 3. 2018 (které bylo odročeno, viz č. l. 369) a 11. 4. 2018 (kdy byl vyhlášen přezkoumávaný rozsudek, viz č. l. 372) plyne, že odvolací soud sám žádné důkazy neprováděl, což mu bránilo v tom, aby sám rozhodl rozsudkem. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně tak změnil jen na tom základě, že jinak hodnotil důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Tím nesplnil povinnost, že odvolací soud pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Při jejich hodnocení měl navazovat na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním líčení, přičemž je vázán hodnocením těchto důkazů (srov. ŠÁMAL, P. Trestní řád I., II., III., Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3084).
                                              34. Pokud odvolací soud v přezkoumávané věci, když sám neprovedl ve veřejném zasedání žádné důkazy, vycházel z těch, jež byly soudem prvního stupně provedeny při hlavním líčení, avšak nereprodukoval je tak, jak je soud prvního vyhodnotil, ale učinil z nich jiná skutková zjištění, z hlediska § 2 odst. 6 tr. ř. je hodnotil zcela odlišně od soudu prvního stupně. Odvolací soud tak sám posuzoval a hodnotil výpověď obviněného, poškozeného i dalších ve věci slyšených svědků, a to ohledně toho, zda obviněný uváděl poškozeného v omyl. Takto postupoval rovněž v rozporu s § 263 odst. 7 tr. ř., podle něhož z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. To odpovídá i judikatuře Ústavního soudu, podle které „pokud tedy odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, pokud by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání. Jestliže se například odvolací soud neztotožní s hodnocením výpovědi určitého svědka a se závěrem učiněným z jejího obsahu, měl by sám takového svědka vyslechnout, aby si tím vytvořil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení i pro změnu skutkových závěrů, které z toho vyplývají. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů (§ 263 odst. 7 tr. ř.) je projevem zásady přímosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a zásady bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.), jež jsou stěžejním znakem dokazování v trestním řízení“ (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 28. 8. 2008) [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, bod. IV. a)]. Obdobně judikoval i Nejvyšší soud, který konstatoval, „jestliže tedy odvolací soud neprovedl ve veřejném zasedání žádné důkazy a bez dalšího pouze změnil hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a tím i navazující skutková zjištění, o čemž sám rozhodl rozsudkem, porušil tím ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř.“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 Tdo 366/2014, či ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 336/2016, aj.).
                                              VI. Závěr
                                                35. Nejvyšší soud na základě všech uvedených hmotněprávních i procesní vad, které po přezkoumávání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v právních úvahách i procesních postupech zjistil, dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 To 15/2018, nemůže obstát, a proto jej, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno, zrušil a věc přikázal tomuto soudu, aby ji z podnětu odvolání podaného obviněným proti rozsudku soudu prvního stupně znovu v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
                                                  36. Na odvolacím soudu, jemuž se věc vrací k dalšímu postupu, bude, aby se při respektu k ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. neodchyloval od skutkových zjištění soudu prvního stupně bez toho, aby sám dokazování zopakoval či doplnil. Nejvyšší soud připomíná, že bude nutné postupovat s maximální mírou zodpovědnosti, a to se zřetelem ke všem shora vytknutým hmotněprávním i procesním nedostatkům.

                                                  37. Zásadně bude třeba, aby odvolací soud nejprve posoudil, zda se soud prvního stupně dopustil vad při hodnocení provedených důkazů, tedy že nedodržel zásady vymezené v podle § 2 odst. 6 tr. ř., podle níž jsou obecné soudy (stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení) povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z uvedené zásady vyplývá i určitý postup a kritéria hodnocení; důkazy je nutno vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 109). Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení, jedním z kritérií patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005).
                                                    38. Namístě bude zvážit i možnost postupu podle § 258 odst. 1 tr. ř., podle něhož odvolací soud zruší napadený rozsudek podle písmena b) pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, podle písmena c) vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně, a to v případě, že odvolací soud zjistí vady v postupu soudu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Bude-li však odvolací soud chtít sám ve věci rozhodnout, bude nutné, aby plně respektoval ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř.
                                                      39. Odvolací soud však tyto postupy zvolí podle závěrů, k nimž dospěje tak, aby objasnil všechny skutkové okolnosti, jenž Nejvyšší soud v bodě IV. shora vymezil a naznačil nutnost jejich zjištění za účelem řádného objasnění právního vztahu, na jehož základě obviněný částku 200.000 Kč od poškozeného získal.

                                                      40. Bude tak třeba, aby sám také neopomněl vzít v úvahu všechny vlastnosti smlouvy o půjčce jako institutu občanského práva a související s výkladovou judikaturu vážící se k přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, a to především rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1994, sp. zn. Ntd 42/94 (uveřejněné ve Sbírce trestních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 56/1994)]. Přičemž posoudí, z jakých důvodů se nemůže jednat o podvod podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když k takovému závěru dospěl soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování. Jestliže se bude chtít odvolací soud od tohoto názoru odchýlit, bude mít takovou možnost jen při respektování všech procesních i hmotněprávních pravidel, jež jsou shora zdůrazněna.

                                                      41. Dospěje-li soud k závěru, že jde v jednání obviněného po formální stránce o trestný čin, je třeba připomenout, aby též s maximální obezřetností posuzoval všechna hlediska stanovená zásadou trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Takovému postupu nebrání, že šlo o kvalifikovanou skutkovou podstatu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2017)].
                                                        42. Zcela na závěr Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán shora uvedenými právními názory, vyslovenými v tomto rozhodnutí, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
                                                          P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                                          V Brně dne 21. 11. 2018


                                                          JUDr. Milada Šámalová
                                                          předsedkyně senátu