Rozhodnutí NS

26 Cdo 2892/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/22/2019
Spisová značka:26 Cdo 2892/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2892.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ochrana vlastnictví
Nájem bytu
Dobré mravy
Promlčení
Dotčené předpisy:čl. 11 odst. 4 předpisu č. 2/1993Sb.
§ 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 243e odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 2892/2018-191


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce J. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o 459.988 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 14/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2017, č. j. 12 Co 262/2017-176, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2017, č. j. 12 Co 262/2017-176, se v části, v níž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. dubna 2014, č. j. 24 C 14/2012-56, kterým zamítl žalobu o zaplacení částky 364.108 Kč a rozhodl o nákladech řízení, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
    II. Jinak se dovolání odmítá.
                    Odůvodnění:
    Žalobce se žalobou došlou soudu dne 30. 12. 2011 (ve znění změn učiněných v průběhu řízení) domáhal po žalované zaplacení částky 459.988 Kč za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného. Tvrdil, že od května roku 2003 je vlastníkem domu na adrese XY (dále též jen „Dům“), v němž se nacházely byty, za jejichž užívání platili nájemci tzv. regulované nájemné. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným za dobu od 11. 6. 2003 do 24. 5. 2011.

    Městský soud v Praze (dovolací soud) rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 12 Co 262/2017-176, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 23. 4. 2014, č. j. 24 C 14/2012-56, jímž žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

    Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem Domu, v němž se nacházely byty, za jejichž užívání platili nájemci v žalovaném období tzv. regulované nájemné. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného se promlčuje v obecné tříleté době podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), která počíná běžet dnem omezení vlastnického práva. Uzavřel, že podal-li žalobce žalobu u soudu prvního stupně až dne 30. 12. 2011, je předmětný nárok žalobce za období od 11. 6. 2003 do 30. 12. 2006 promlčen. Rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. neshledal. Současně přisvědčil i závěru, že důvodný není také nárok žalobce za období od 1. 1. 2007 do 24. 5. 2011, kdy byl již účinný zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“). Od účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. měl žalobce možnost svým nájemcům nájemné jednostranně zvyšovat a nejde tak o škodu, za kterou by mohl být stát odpovědný v důsledku své zákonodárné nečinnosti či vydání neústavního právního předpisu.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Měl za to, že odvolací soud posoudil otázku promlčení žalobou uplatněného nároku v rozporu s judikaturou. V důsledku nezákonné regulace nájemného bylo zasaženo do jeho práv zakotvených v Ústavě a Listině základních práv, přičemž v souvislosti s regulací nájemného shledal porušení základních lidských práv i Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“). K tomu odkázal na rozsudek ESLP ze dne 3. 7. 2014 ve spojení s rozsudkem ze dne 9. 2. 2017 ve věci R&L, s. r. o. a ostatní proti České republice, č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09. Současně namítl, že soudy se nevypořádaly s jím navrženými důkazy (prokazujícími uplatnění nároku na zvýšení nájemného podle § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.) a že mu byla odňata možnost účastnit se odvolacího jednání. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

    V souladu s čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

    Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností.

    Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž potvrdil výrok soudu prvního stupně, kterým zamítl žalobu o zaplacení 95.880 Kč, představující náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného za období od 1. 1. 2007 do 24. 5. 2011, neobsahuje řádné vylíčení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), a tento údaj nelze zjistit ani z jeho obsahu. Dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu by ostatně ani nebylo podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť otázku, zda žalobci náleží náhrada za omezení vlastnického práva i za období od 1. 1. 2007, kdy již byl účinný zákon č. 107/2006 Sb., posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2647/2015), od které není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci. V předmětném období (od 1. 1. 2007) mohl dovolatel nájemné jednostranně zvýšit postupem podle zákona č. 107/2006 Sb., jeho vlastnická práva již nebyla v důsledku regulace nájemného omezena a žalobou uplatněný nárok mu za toto období tudíž nenáleží.

    Nejvyšší soud České republiky proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

    Ve zbývající části žalobního nároku, v němž se žalobce domáhal náhrady za omezení vlastnického práva za období od 11. 6. 2003 do 31. 12. 2006 v celkové výši 364.108 Kč, je však dovolání přípustné, neboť při posouzení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od (současné) rozhodovací praxe dovolacího soudu.

    Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „obč. zák.“ (§ 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

    Otázka posouzení souladu námitky promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, kterou uplatnil stát v řízení, v němž se pronajímatel domáhal tohoto nároku, s dobrými mravy, byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena opakovaně. Aktuálně byla judikatura Nejvyššího soudu usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněným pod číslem 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém navázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, v němž Ústavní soud konstatoval (bod 36 a 37 nálezu), že stát na jedné straně prostřednictvím Parlamentu České republiky toleroval vznik situace, ve které docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo fakticky „sázkou do loterie", zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí. Výkonná moc pak prostřednictvím České republiky – Ministerstva financí tento proces završila vznesením námitky promlčení, kterou obecné soudy přijaly, ačkoliv je kumulace shora uvedených okolností měla vést k tomu, aby konstatovaly rozpor vznesené námitky s dobrými mravy. Na základě toho Nejvyšší soud uzavřel, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy.

    Zároveň však také dospěl k závěru, že tento závěr se výjimečně neprosadí tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu České republiky, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ. Z uvedeného pohledu se však odvolací soud otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nezabýval, jeho právní posouzení projednávané věci je tudíž neúplné, a proto nesprávné.

    Pro úplnost dovolací soud uvádí, že vady řízení, které dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, nezjistil. Dovolatel namítal, že se odvolací soud nevypořádal s jím navrženými důkazy - s doklady o navýšení nájmu, které zaslal k podpisu nájemcům - skutečnosti, které z těchto důkazů vyvozoval, však nebyly pro právní posouzení věci významné. Nebyl-li již od 1. 1. 2007 ve svých vlastnických právech regulací nájemného omezen (viz výše), nárok na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod mu nenáleží, aniž by bylo rozhodné, zda se vůči nájemcům zvýšení nájemného postupem podle zákona č. 107/2006 Sb. domáhal. Nedůvodná je i jeho námitka, že byl zbaven možnosti jednat před odvolacím soudem. Tvrdil, že zmeškal jednání odvolacího soudu, neboť v důsledku nedostatečného technického vybavení soudu neslyšel výzvu upozorňující na začátek odvolacího jednání. Podle ustálené judikatury se odnětím možnosti jednat před soudem (zmatečností) ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992 sp. zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné pod číslem 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z obsahu spisu je zřejmé, že dovolatel byl k jednání před odvolacím soudem řádně předvolán, jednání proběhlo v jednací síni, do níž byl předvolán, zmeškal-li odvolací jednání (jeho část), nestalo se tak postupem soudu, zmeškání je třeba klást pouze k jeho tíži.

    Protože rozsudek odvolacího soudu není v části týkající se náhrady za omezení vlastnického práva za období od 11. 6. 2003 do 31. 12. 2006 ve výši 364.108 Kč z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho v tomto rozsahu (včetně souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat tím, zda námitka promlčení– s ohledem na výše uvedené – obstojí z pohledu korektivu dobrých mravů.

    O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

    Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


    V Brně dne 22. 5. 2019

    JUDr. Pavlína Brzobohatá
    předsedkyně senátu