Rozhodnutí NS

8 Tdo 307/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/24/2020
Spisová značka:8 Tdo 307/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.307.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Subjektivní stránka
Subsidiarita trestní represe
Ultima ratio
Úmysl přímý
Úvěrový podvod
Dotčené předpisy:§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 209 odst. 1 tr. zákoníku
§ 211 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 307/2020-873


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovolání obviněného O. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Česká Lípa, v současné době pobývající na adrese XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 55 To 325/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 T 111/2018, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. B. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 3 T 111/2018, byl obviněný O. B. uznán vinným pod body 1) až 4), 6) až 9) přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 5), 10) a 11) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
1) dne 28. 4. 2015 ze svého bydliště v XY, okres Česká Lípa, uzavřel prostřednictvím internetu se společností Zaplo Finance, s. r. o., IČ: 29413575, se sídlem Jankovcova 1037/49, 170 00 Praha 7 (dále „společnost Zaplo“), smlouvu o úvěru ve výši 2.000 Kč, na základě níž mu byly dne 29. 4. 2015 finanční prostředky ve výši 2.000 Kč, které se zavázal vrátit do 18. 5. 2015, poskytnuty na jeho bankovní účet, následně dne 4. 5. 2015 stejným způsobem uzavřel smlouvu o úvěru, na základě níž byla původní výše úvěru navýšena na 3.500 Kč, a dne 4. 5. 2015 mu na jeho bankovní účet byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 1.500 Kč, následně dne 9. 5. 2015 stejným způsobem uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které byla původní výše úvěru navýšena na 5.000 Kč, a dne 11. 5. 2015 mu byly na jeho bankovní účet poskytnuty finanční prostředky ve výši 1.500 Kč, když při sjednávání všech tří úvěrových smluv si byl vědom své špatné finanční situace, která mu neumožňovala včas plnit veškeré závazky a nepravdivě prohlásil, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv dluhu vůči jakékoliv třetí osobě a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho dluhů a povinností vůči věřiteli, přestože věděl, že je v době uzavírání smluv v prodlení nejméně se splácením úvěru u společnosti Citibank Europe plc, organizační složka (dále „společnost Citibank Europe“), dále s úhradou pojistného u společností Generali pojišťovna a Hasičská vzájemná pojišťovna, a s úhradou služeb společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s. (dále „společnost T-Mobile“), přičemž následně úvěr dne 19. 5. 2015 splatil,
2) dne 20. 5. 2015 ze svého bydliště v XY, okres Česká Lípa, uzavřel prostřednictvím internetu se společností Zaplo smlouvu o úvěru ve výši 2.000 Kč, na základě které mu byly dne 20. 5. 2015 finanční prostředky ve výši 2.000 Kč, jež se zavázal vrátit společně s příslušenstvím do 15. 6. 2015, poskytnuty na jeho bankovní účet, následně dne 21. 5. 2015 stejným způsobem uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které byla původní výše úvěru navýšena na 6.000 Kč, a dne 21. 5. 2015 nu byly na jeho bankovní účet poskytnuty finanční prostředky ve výši 4.000 Kč, následně dne 27. 5. 2015 stejným způsobem uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které byla původní výše úvěru navýšena na 9.000 Kč, a dne 27. 5. 2015 na jeho bankovní účet byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 3.000 Kč, dne 1. 6. 2015 stejným způsobem uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které byla původní výše úvěru navýšena na 10.000 Kč, a dne 1. 6. 2015 na jeho bankovní účet byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 1.000 Kč, když při sjednávání všech čtyř úvěrových smluv si byl vědom své špatné finanční situace, která mu neumožňovala včas plnit veškeré závazky, a nepravdivě prohlásil, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv dluhu vůči jakékoliv třetí osobě a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho dluhů a povinností vůči věřiteli, přestože věděl, že je v době uzavírání smluv v prodlení nejméně se splácením úvěru u společnosti Citibank Europe, dále s úhradou pojistného u společností Generali pojišťovna a Hasičská vzájemná pojišťovna, dále s úhradou služeb společnosti T-Mobile, přičemž následně úvěr dne 15. 6. 2015 splatil,
3) dne 2. 6. 2015 ze svého bydliště v XY, okres Česká Lípa, uzavřel prostřednictvím internetu se společností Ferratum Bank, p. l. c., se sídlem Tagliaferro Business Centre, Level 6, 14 High street, Sliema SLM 1551, Malta (dále „společnost Ferratum“), smlouvu o úvěru ve výši 2.000 Kč, a dne 2. 6. 2015 mu byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 2.000 Kč, které se zavázal vrátit společně s příslušenstvím do 19. 6. 2015, když při sjednávání smlouvy si byl vědom své špatné finanční situace, která mu neumožňovala včas plnit veškeré závazky, a nepravdivě prohlásil, že nemá žádné dlužné závazky, v souvislosti s nimiž mu bylo povoleno prodlení, není a nikdy nebyl registrován jako dlužník v databázích dlužníků, přestože věděl, že je v době uzavírání smluv v prodlení nejméně se splácením úvěru u společnosti Citibank Europe, dále s úhradou pojistného u společností Generali pojišťovna a Hasičská vzájemná pojišťovna, dále s úhradou služeb společnosti T-Mobile, přičemž následně úvěr dne 22. 6. 2015 splatil,
4) dne 17. 6. 2015 ze svého bydliště v XY, okres Česká Lípa, uzavřel prostřednictvím internetu se společností Zaplo smlouvu o úvěru ve výši 8.000 Kč, na základě které mu byly dne 17. 6. 2015 finanční prostředky ve výši 8.000 Kč, které se zavázal vrátit společně s příslušenstvím do 15. 7. 2015, poskytnuty na jeho bankovní účet, následně dne 22. 6. 2015 stejným způsobem uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které byla původní výše úvěru navýšena na 12.500 Kč, a dne 22. 6. 2015 na jeho bankovní účet byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 4.500 Kč, když při sjednávání obou úvěrových smluv si byl vědom své špatné finanční situace, která mu neumožňovala včas plnit veškeré závazky, a nepravdivě prohlásil, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv dluhu vůči jakékoliv třetí osobě a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho dluhů a povinností vůči věřiteli, přestože věděl, že je v době uzavírání smluv v prodlení nejméně se splácením úvěru u společnosti Citibank Europe, dále s úhradou pojistného u společností Generali pojišťovna a Hasičská vzájemná pojišťovna, dále s úhradou služeb společnosti T-Mobile, přičemž následně úvěr dne 15. 7. 2015 splatil,
5) dne 24. 6. 2015 ze svého bydliště v XY, okres Česká Lípa, uzavřel prostřednictvím internetu se společností Kontex Trade International, s. r. o., IČ: 24827061, se sídlem Na Okruhu 488/27, 142 00 Praha 4 (dále „společnost Kontex“), smlouvu o zápůjčce finančních prostředků ve výši 4.000 Kč, na základě které mu byly finanční prostředky ve výši 4.000 Kč, které se zavázal vrátit společně s příslušenstvím do 15. 7. 2015, dne 24. 6. 2015 poskytnuty na jeho bankovní účet, když při uzavírání smlouvy si byl předem vědom své špatné finanční situace, která mu neumožňovala včas plnit veškeré závazky, a byl srozuměn s tím, že poskytnuté finanční prostředky nebude schopen včas nebo vůbec vrátit, což společnosti Kontex zamlčel, a následně finanční prostředky ani z části nevrátil, čímž společnosti Kontex způsobil škodu na jejím majetku ve výši 4.000 Kč,
6) dne 29. 6. 2015 ze svého bydliště v XY, okres Česká Lípa, uzavřel prostřednictvím internetu se společností Ferratum, smlouvu o úvěru ve výši 4.000 Kč, na základě které mu byly dne 29. 6. 2015 finanční prostředky ve výši 4.000 Kč, které se zavázal vrátit společně s příslušenstvím do 18. 7. 2015, poskytnuty na jeho bankovní účet, když při sjednávání smlouvy si byl vědom své špatné finanční situace, která mu neumožňovala včas plnit veškeré závazky, a nepravdivě prohlásil, že nemá žádné dlužné závazky, v souvislosti s nimiž mu bylo povoleno prodlení, není a nikdy nebyl registrován jako dlužník v databázích dlužníků, přestože věděl, že je v prodlení nejméně se splácením úvěru u společnosti Citibank Europe, se splacením zápůjčky u společnosti Kontex s úhradou pojistného u společností Generali pojišťovna a Hasičská vzájemná pojišťovna a s úhradou služeb společnosti T-Mobile, a následně úvěr dne 21. 7. 2015 splatil,
7) dne 17. 7. 2015 ze svého bydliště v XY, okres Česká Lípa, uzavřel prostřednictvím internetu se společností Zaplo smlouvu o úvěru ve výši 3.000 Kč, na základě které mu byly dne 20. 7. 2015 finanční prostředky ve výši 3.000 Kč, které se zavázal vrátit společně s příslušenstvím do 16. 8. 2015, poskytnuty na jeho bankovní účet, následně dne 21. 7. 2015 stejným způsobem uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které byla původní výše úvěru navýšena na 12.500 Kč, a dne 21. 7. 2015 byly na jeho bankovní účet poskytnuty finanční prostředky ve výši 9.500 Kč, následně dne 4. 8. 2015 stejným způsobem uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které byla původní výše úvěru navýšena na 15.000 Kč, v důsledku čehož mu byly dne 4. 8. 2015 na jeho bankovní účet poskytnuty finanční prostředky ve výši 2.500 Kč, když při sjednávání všech tří úvěrových smluv si byl vědom své špatné finanční situace, která mu neumožňovala včas plnit veškeré závazky, a nepravdivě prohlásil, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv dluhu vůči jakékoliv třetí osobě a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho dluhů a povinností vůči věřiteli, přestože věděl, že je v prodlení nejméně se splácením úvěru u společnosti Citibank Europe, se splacením zápůjčky u společnosti Kontex, s úhradou pojistného u společností Generali pojišťovna a Hasičská vzájemná pojišťovna a s úhradou služeb společnosti T-Mobile, následně úvěr ani z části nesplatil, čímž společnosti Zaplo způsobil škodu na majetku ve výši 15.000 Kč,
8) dne 24. 7. 2015 ze svého bydliště v XY, okres Česká Lípa, uzavřel prostřednictvím internetu se společností Ferratum smlouvu o úvěru ve výši 7.000 Kč, na základě které mu byly dne 24. 7. 2015 finanční prostředky ve výši 7.000 Kč, které se zavázal vrátit společně s příslušenstvím do 17. 8. 2015, poskytnuty na jeho bankovní účet, když při sjednávání smlouvy si byl vědom své špatné finanční situace, která mu neumožňovala včas plnit veškeré závazky, a nepravdivě prohlásil, že nemá žádné dlužné závazky, v souvislosti s nimiž mu bylo povoleno prodlení, není a nikdy nebyl registrován jako dlužník v databázích dlužníků, přestože věděl, že je v prodlení nejméně se splácením úvěru u společnosti Citibank Europe, se splacením zápůjčky u společnosti Kontex, s úhradou pojistného u společností Generali pojišťovna a Hasičská vzájemná pojišťovna a s úhradou služeb společnosti T-Mobile, a je v registru dlužníků a následně úvěr dne 21. 7. 2015 splatil,
9) dne 21. 8. 2015 ze svého bydliště v XY, okres Česká Lípa, uzavřel prostřednictvím internetu se společností Ferratum smlouvu o úvěru ve výši 7.000 Kč, na základě které mu byly dne 21. 8. 2015 finanční prostředky ve výši 7.000 Kč, které se zavázal vrátit společně s příslušenstvím do 19. 9. 2015, poskytnuty na jeho bankovní účet, když při sjednávání smlouvy si byl vědom své špatné finanční situace, která mu neumožňovala včas plnit veškeré závazky, a nepravdivě prohlásil, že nemá žádné dlužné závazky, v souvislosti s nimiž mu bylo povoleno prodlení, není a nikdy nebyl registrován jako dlužník v databázích dlužníků, přestože věděl, že je v prodlení nejméně se splácením úvěrů u společností Citibank Europe, a úvěru společnosti Zaplo, se splacením zápůjčky u společnosti Kontex, s úhradou pojistného u společností Generali pojišťovna a Hasičská vzájemná pojišťovna s úhradou služeb společnosti T-Mobile, a je veden v registru dlužníků, následně úvěr ani z části nesplatil, čímž způsobil společnosti Ferratum škodu na majetku ve výši 7.000 Kč,
10) dne 25. 8. 2015 ze svého bydliště v XY, okres Česká Lípa, podal prostřednictvím internetu společnosti COOL CREDIT, s. r. o., IČ: 02112621, se sídlem Václavské náměstí 841/3, 110 00 Praha 1 (dále „společnost COOL CREDIT“), žádost o uzavření smlouvy o zápůjčce finančních prostředků ve výši 3.200 Kč, která byla akceptací této žádosti uzavřena dne 27. 8. 2015, a finanční prostředky ve výši 3.200 Kč, které se zavázal vrátit společně s příslušenstvím do 10. 9. 2015, mu byly poskytnuty na jeho bankovní účet dne 27. 8. 2015, když při uzavírání smlouvy si byl vědom své špatné finanční situace, která mu neumožňovala včas plnit veškeré závazky, a byl srozuměn s tím, že poskytnuté finanční prostředky nebude schopen včas nebo vůbec vrátit, což společnosti COOL CREDIT zamlčel, když s uzavřením smlouvy prohlásil, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv závazku vůči třetí osobě a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho závazků vůči věřiteli, přestože věděl, že je v prodlení nejméně se splácením úvěrů u společností Citibank Europe a společnosti Zaplo, společnosti Kontex, s úhradou pojistného u společností Generali pojišťovna a Hasičská vzájemná pojišťovna a úhradou služeb společnosti T-Mobile, následně finanční prostředky ani z části nevrátil, čímž společnosti COOL CREDIT způsobil škodu na jejím majetku ve výši 3.200 Kč,
11) dne 7. 9. 2015 ze svého bydliště v Horní Libchavě, okres Česká Lípa, uzavřel prostřednictvím internetu se společností creditON.cz, s. r. o. (nyní společnost Creamfinance Czech, s. r. o.), IČ: 24849707, se sídlem Argentinská 286/38, 170 00 Praha 7 (dále „společnost creditON“), smlouvu o zápůjčce finančních prostředků ve výši 3.500 Kč, které mu byly poskytnuty na jeho bankovní účet dne 7. 9. 2015, a které se zavázal vrátit společně s příslušenstvím do 17. 9. 2015, když při uzavírání smlouvy si byl vědom své špatné finanční situace, která mu neumožňovala včas plnit veškeré závazky, a byl srozuměn s tím, že poskytnuté finanční prostředky nebude schopen včas nebo vůbec vrátit, neboť již nebyl schopen splácet stávající závazky, nejméně úvěry u společností Citibank Europe a Zaplo, a byl v prodlení se splácením zápůjčky u společnosti Kontex, s úhradou pojistného u společností Generali pojišťovna a Hasičská vzájemná pojišťovna, s úhradou služeb společnosti T-Mobile a prostředků ze zápůjčky společnosti COOL CREDIT, což společnosti creditON zamlčel, a následně finanční prostředky ani z části nevrátil, čímž jí způsobil škodu na majetku ve výši 3.500 Kč.
    2. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
      3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 55 To 325/2019, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
      II. Dovolání obviněného

      4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání na podkladě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž vytýkal nesprávnost právního posouzení skutku pro vadnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, protože závěr o vině učiněný soudy obou stupňů považoval za nespravedlivý. Uvedený nedostatek spatřoval v tom, že soudy nedbaly na skutečnost, že učinil plné a bezvýhradné doznání ohledně všech skutků i dílčích útoků, a nespokojil se s tím, že by kriminalizace jeho jednání mohla spočívat jen v prohlášení, že nemá dluhy po splatnosti, které bylo ukryto v komplikovaném textu všeobecných smluvních podmínek dotčených společností. Pro to, aby takové prohlášení učinil, postačoval jeden „klik“ (kliknutí počítačovou myší), který představoval zaškrtnutí políčka pro odsouhlasení zmiňovaných podmínek. Rozhodně se ze strany obviněného nejednalo o osobní prohlášení, z něhož by bylo možné odvozovat jeho trestní odpovědnost, protože pro to by bylo třeba skutečného prohlášení, které by již ze své podstaty bylo osobním projevem, nikoli projevem zprostředkovaným druhou osobou. Bylo-li prohlášení součástí všeobecných smluvních podmínek, bylo třeba zkoumat i jejich kvalitu a rovněž skutečnost, jestli jsou v souladu se zákonem a zásadou poctivosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11), neboť text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný (např. smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být výrazně menší velikosti než okolní text, a nesmí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru). Uvedené skutečnosti však soudy z hlediska trestnosti spáchaných činů neposuzovaly.
        5. Obviněný poukázal na to, že i kvalifikovaným osobám zabere prostudování obchodních podmínek pro obsáhlost a komplikovanost minimálně několik hodin čistého času. Pokud však žádal o půjčku nebo stávající navyšoval, jednal v časové tísni, která mu rozhodně neposkytovala prostor pro detailní pročtení obchodních podmínek v každém jednotlivém případě. Časová tíseň u něj panovala vždy, a navíc problematické smluvní ujednání bylo v obchodních podmínkách skryto v pasážích textu, které navozovaly dojem nepodstatného charakteru. Ostatní důležité náležitosti ve formuláři uváděl při uzavírání smluv pravdivě, např. osobu zaměstnavatele, výši svého příjmu, výši splátek, výši úroku, a další, neboť to pro něj byly důležité součásti, které byly vyplňovány samostatně. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by smluvní podmínky obsahovaly obviněným zpochybňované prohlášení o neexistenci dluhů. Formulářový text obviněný považoval za vadný i proto, že k prohlášení o dluzích měla být vyčleněna samostatná kolonka. Bez toho obviněný neměl jiný způsob, jak informovat poskytovatele úvěrů o stavu svých dluhů, nicméně žádané peníze potřeboval. Obviněný zdůraznil, že při uzavírání formulářové smlouvy by činěné prohlášení mělo být formulováno samostatně a odděleně od zbytku podmínek smluvního vztahu, aby z něj bylo patrné, že za jeho porušení může hrozit trestní postih. Naproti tomu včlenění obsahově podstatného prohlášení do velmi obsáhlého a komplikovaného textu všeobecných smluvních podmínek v rozporu se zásadou poctivosti, a proto ani nemůže založit trestní odpovědnost. Zejména pro obsáhlost a komplikovanost textu by tedy mělo být učiněné prohlášení neúčinné. Nadto nebankovní instituce podle obviněného musejí počítat s tím, že osoby, kterým úvěry poskytují, jsou rizikové a již dluhy mají, o čemž svědčí i výše ujednávaných úroků.
          6. Za podstatné obviněný považoval, že si půjčoval jen naprosté minimum a byl přesvědčen, že svým závazkům řádně a včas dostojí. Měl stálé zaměstnání, příjem a rodinné zázemí. V době, kdy si peníze půjčoval, byl pevně přesvědčen, že je zvládne uhradit řádně a včas. Připustil, že jeho finanční situace sice vedla k insolvenčnímu řízení jakožto zákonnému způsobu řešení dluhů, když při něm dojde k uspokojení všech řádně přihlášených věřitelů z více než 100 %. Právě s ohledem na to, že věřitelé půjčené peníze získají zpět, není třeba v souladu s principem ultima ratio v činu obviněného spatřovat trestné jednání, a to i proto, že k iniciaci trestního stíhání došlo v důsledku jeho poctivosti, když sám navrhl insolvenční řízení, ve kterém označil všechny poškozené jako věřitele, jejichž pohledávky budou uspokojeny ve více jak sto procentech.
          7. Jeho špatná finanční situace vyplývala i z dluhů otce, jenž dostal rodinu do nepříznivé situace, které se obviněný snažil čelit. Rozhodně se z jeho strany nejednalo o marnotratnost, protože zapůjčené peníze poskytoval na úhradu energií v rodinném domě, kam se přistěhoval poté, co se dozvěděl o špatné finanční situaci svých blízkých. Hradil krmení pro domácí zvířata a potraviny pro celou rodinu. Jeho primárním důvodem půjček bylo zajištění základních potřeb pro rodinu a nejednalo se o zajišťování „určitého životního standardu,“ který by „neodpovídal jejich faktickým potřebám“, např. nákupem herní konzole Playstation pro bratra obviněného, nebo motocyklu, jenž dostal darem od rodiny za jim poskytnutou pomoc. Z uvedených důvodů se neztotožnil s argumenty, které v přezkoumávaném rozhodnutí uvedl odvolací soud.

          8. S ohledem na shora shrnutou argumentaci a rovněž fakt, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, neměl být obviněný ve smyslu podmínek principu ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) uznán vinným, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 256k odst. 1 tr. ř. zrušil, a aby podle § 256l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v České Lípě věc k novému projednání a rozhodnutí.
          III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

          9. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství nepovažoval námitky obviněného za korespondující s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a protože shodné výhrady uplatnil již v odvolacím řízení a soud druhého stupně se s nimi dostatečným způsobem vypořádal, byl přesvědčen o zjevné neopodstatněnosti podaného dovolání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
            10. Podle odvolacího soudu obviněný při uzavírání předmětných smluv deklaroval, že se seznámil s všeobecnými smluvními podmínkami, jejichž součástí byl rovněž text prohlášení žadatele (jako budoucího dlužníka) o tom, že není v prodlení se splácením jakéhokoliv dluhu a že mu nejsou známy okolnosti, které by mohly mít negativní vliv na plnění jeho dluhů a povinností vůči věřiteli, a to přesto, že tato skutečnost se nezakládala na pravdě. Způsob, jímž odvolací soud reagoval na výhrady obviněného, považoval státní zástupce za správný a ztotožnil se s ním stejně s reakcí na výhrady obviněného o malé společenské škodlivosti činů, jež mu jsou kladeny za vinu. Zmínil, že argumentace odvolacího soudu koresponduje se zásadami vytyčenými ve stanovisku č. 26/2013 Sb. rozh. tr., protože soudy správně dospěly k závěru, že jednání obviněného se nikterak neodlišuje od běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Poukázal na četnost 11 dílčích útoků, v rámci kterých obviněný uzavřel celkem 22 smluvních vztahů, a z nich vyplývající škodu dosahující 73.200 Kč. Rovněž zmínil, že obviněný byl v inkriminované době příslušníkem Policie České republiky, od něhož bylo možné důvodně očekávat důsledné respektování právního řádu. Argumentaci odvolacího soudu, s přihlédnutím k námitce obviněného, jejímž prostřednictvím vytýkal předpoklad budoucího 100 % uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů v rámci probíhajícího insolvenčního řízení, doplnil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, a shrnul, že ani okolnost spočívající v případném budoucím uspokojení pohledávek věřitelů v probíhajícím insolvenčním řízení, nemůže být sama o sobě dostatečným důvodem pro závěr, že posuzované jednání obviněného nenaplňuje znaky trestného činu.
              11. Po zvážení všech shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného O. B. sice obsahově vyhovuje předpokladu podání dovolání pro vadnost použité právní kvalifikace ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně není důvodné, a protože jsou tyto skutečnosti patrné již z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, tak navrhl, aby bylo jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
                12. Toto stanovisko státního zástupce bylo zasláno obviněnému, jenž na něj do konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu nereagoval.
                IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

                13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
                  14. Při splnění těchto formálních podmínek Nejvyšší soud z obsahu dovolání shledal, že koresponduje s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. protože podle něj je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Vzhledem k tomu, že se obviněný domáhal beztrestnosti na základě principu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jím podané dovolání splňuje zákonné vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda je důvodné.
                  V. K námitkám obviněného

                  15. Podle obsahu dovolání je podstatou námitek obviněného výhrada, že jemu za vinu kladený čin není takovým jednáním, na něž by bylo třeba aplikovat normy trestního práva, a proto se, s poukazem na malou škodlivost svého činu a vadný formulářový způsob internetového uzavírání úvěrových smluv nebo smluv o zápůjčce, dožadoval své beztrestnosti. Rovněž zdůrazňoval nikoli svou ziskuchtivost, ale snahu pomoci rodině, a návratnost půjčených prostředků prostřednictvím insolvenčního řízení. Předestřel také skutečnost, že nebylo prokázáno jeho zavinění.
                    16. Nejvyšší soud k uvedeným námitkám obviněného považuje za nutné nejdříve zdůraznit, že pro to, aby bylo možné zkoumat, zda soudy správně v činech obviněného shledaly potřebnou společenskou škodlivost ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, musel vycházet ze zásady subsidiarity trestní represe a z ní plynoucího principu ultima ratio jako uznávaného principu právního státu, podle nichž ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského práva, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, a ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005 atd.). Podle tohoto principu je možné postupovat až tehdy, když není pochyb o tom, že bylo výsledky provedeného dokazování a též v souladu se všemi závěry soudů zjištěno, že obviněný po formální stránce naplnil znaky konkrétního trestného činu, protože podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
                      17. Zásada subsidiarity trestní represe je obecnou trestní zásadou, kterou orgány činné v trestním řízení, a v poslední instanci soudy, musí mít na paměti v každém trestním řízení. Je třeba klást důraz na to, že ji lze aplikovat především u méně závažných trestných činů, u nichž je třeba zvlášť pečlivě zvažovat, zda není namístě uplatnění této zásady, tedy zda je skutečně nezbytné postihovat dané protiprávní jednání jako trestné. Tato úvaha poté musí být přesvědčivě zahrnuta také do odůvodnění rozhodnutí soudu o vině trestným činem, jinak může dojít k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s ohledem na nedostatečnou kvalitu rozhodnutí, jímž je dotčená osoba shledána vinnou trestným činem. Uvedený požadavek platí tím více v případech, kdy je v trestním řízení stíháno jednání, jež má soukromoprávní základ (porušuje práva vyplývající ze soukromoprávních předpisů nebo jimi chráněná), a kdy se nabízí uplatnění odpovědnosti a ochrana proti tomuto jednání prostředky soukromého práva. V takových případech musí soudy odpovídajícím způsobem odůvodnit, proč ony prostředky soukromého práva nejsou v konkrétním případě dostatečné a efektivní. Pokud takové důvody nejsou dány, není uplatňování trestní odpovědnosti přípustné, ale rozporné s čl. 39 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 474/2019).
                        18. Z těchto důvodů, pro to, aby se mohl Nejvyšší soud zabývat námitkou obviněného o nedostatku společenské škodlivosti spáchaných činů, bylo třeba nejdříve reagovat na jeho tvrzení o nedostatku subjektivní stránky, která je formálním znakem skutkových podstat úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Bylo nutné objasnit, zda byly znaky těchto přečinů naplněny i z hlediska zavinění, proti němuž obviněný nad rámec materiálního korektivu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku brojil byť jen povrchně, když jeho nedostatek vyvozoval z toho, že nebylo jeho povinností se seznámit tak hluboce s celým textem obsáhlých všeobecných obchodních podmínek, jejichž odsouhlasení bylo nutným předpokladem pro úspěšné uzavření smluv o úvěrech či zápůjčkách.

                        19. Nejvyšší soud pro své závěry vycházel z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, protože oba soudy se obdobným námitkám obviněného již věnovaly a dostatečným způsobem na ně reagovaly. Soud prvního stupně [srov. body 5) a 6) rozsudku] shledal, že se obviněný trestných činů dopustil v úmyslu přímém, s čímž se ztotožnil i odvolací soud (srov. bod 7. na straně 3 a 4 usnesení odvolacího soudu), který se zaviněním obviněného, se zřetelem na jím uplatněnou obhajobu podrobně zabýval a posuzoval zejména obsah formulářů, jež obviněný měl k dispozici ještě před tím, než smluvní podmínky potvrdil a vyjádřil s nimi svůj souhlas. Za podstatné soud považoval, že obviněný svým souhlasem prohlásil, že je osobou, která nemá dluhy, a že je schopen na základě dalších podmínek ke smlouvě přiložených uvedené finanční prostředky v termínu, který slíbil, uhradit. V této souvislosti soud vyloučil jako věrohodnou obhajobu obviněného, že by byl v časové tísni, protože pro takový závěr z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí ani ze spisu nevyplynuly žádné objektivní poznatky, o kterých však vůbec nesvědčí ani obhajoba obviněného. Pokud součástí všeobecných obchodních podmínek bylo prohlášení, že žadatel o půjčku není v prodlení se splácením jiných dluhů, tak jde o formulaci a okolností, které jsou při uzavírání obdobných smluv zcela obvyklé, logické, a přitom pochopitelně a jasně formulované. Odvolací soud rovněž shledal, že obviněnému nemůže svědčit ani jím tvrzená skutečnost, že se se smluvními podmínkami vědomě neseznámil, protože takovou námitku nelze v rámci kontraktačních vztahů připustit, neboť není akceptovatelné, aby některá ze smluvních stran byla vázána jen tím, s čím je ochotná se seznámit. Proto soud druhého stupně považoval za nepoctivé spíše jednání obviněného, který se dovolával neúčinnosti některých smluvních ujednání, protože se s nimi neseznámil a nečetl je, protože neměl čas, a tudíž jej nezavazují. Odvolací soud na podkladě všech zjištění, jež učinil, potvrdil správný závěr soudu prvního stupně, že obviněný vůči poškozeným jednal tak, aby svůj cíl vylákat peníze na základě zamlčení všech podstatných skutečností dokladujících jeho nesolventnost, uskutečnil, čímž jednal v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] způsobit škodu a sebe obohatit, protože věděl, že nemá prostředky na to, aby půjčené peníze vrátil.
                          20. Uvedené závěry byly učiněny po pečlivém uvážení všech podstatných skutečností, a to jak na straně obviněného, tak i na straně věřitele, zejména povahy a významu všeobecných smluvních podmínek. Bylo tak dostatečně objasněno zavinění obviněného, které vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Soudy na něj usuzovaly ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Bylo to zejména chování obviněného, způsob jakým předmětné smlouvy uzavřel a jak na ně následně reagoval. Závěr o zavinění byl podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplynul [srov. stanovisko č. 19/1971 Sb. rozh. tr.)]. Soudy plně respektovaly zásadu, že při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale je třeba na něj usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů z tohoto hlediska významných [srov. rozhodnutí 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.].
                            21. Soudy obou stupňů uzavřely, že obviněný jednal v úmyslu přímém jak ve vztahu k přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, tak i přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, které jsou úmyslnými trestnými činy. V úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jedná ten, kdo chce způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem takovým zákonem chráněný. K přímému úmyslu je třeba, aby pachatel chtěl způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, resp. ostatní rozhodující skutečnosti.
                              22. Významnou okolností z hlediska subjektivní stránky byla v přezkoumávané věci snaha obviněného domoci se půjčky bez ohledu na požadavky, kterými věřitel uzavření smluv podmínil. Obviněný je vědomě nerespektoval a po pravdě neuvedl, že je zadlužený. Tím věřitele uváděl v omyl a zamlčoval podstatnou skutečnost, když odsouhlasil, že si není vědom jiných uzavřených závazků, které by s ohledem na své osobní a majetkové poměry nezvládal plnit. Právě toto zamlčení okolností, které byly rozhodné pro uzavření smlouvy, jak správně dovodily soudy, bylo chtěné ve snaze získat peněžní prostředky, a to navíc, i podle tvrzení obviněného, jenž svůj záměr neskrýval, protože uvedl, že peníze chtěl co nejrychleji, a proto nečetl všeobecné podmínky, které mu připadly příliš obsažné. Obviněný však věděl, že proto, aby mohl uzavírat další půjčky, musí být schopen je splácet, což on nebyl, protože předchozí úvěry neplatil. Jeho jednání neuvést rozhodné skutečnosti bylo záměrné, tj. chtěné, stejně jako i to, že chce tímto způsobem peníze získat. Jeho volní stránka tak pokrývala všechny rozhodné skutečnosti.
                                23. Pokud se obviněný staví do role osoby, která nevěděla, co je obsahem smluv, ačkoli na druhé straně v dovolání uvádí, že text obchodních podmínek byl natolik nesrozumitelný a složitý na to, aby v něm hledal podstatné prohlášení o své solventnosti, že by mu to zabralo několik hodin, je patrný vnitřní rozpor této obhajoby. Podstata smluvního ujednání spočívá v tom, že obě strany se dohodnou na smluvních podmínkách a poté je stanoveným způsobem stvrzují. U internetového způsobu uzavírání dvoustranných smluv je třeba respektovat formulářovou povahu smluv, přičemž je na každé ze stran, aby se se všemi podmínkami řádně seznámila. Obviněný měl zkušenosti s půjčkami a bylo mu jasné, že v případě, kdy jsou sjednávány smlouvy o úvěrech či zápůjčkách, věřitel se zajímá nejen o finanční možnosti dlužníka, ale i o dosavadních závazcích, což obviněný věděl na základě vlastní zkušenosti s uzavíráním úvěrových smluv, např. se společností Citibank Europet a dalších. Obhajoba obviněného je v rozporu i s výsledky dokazování, které svědčí o jeho faktickém jednání, které je popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Z předmětných smluv o úvěrech či zápůjčkách (srov. např. č. l. 62, 80, 131, 369 a 454 spisu) je patrné, že všeobecné obchodní podmínky jsou jejich nedílnou součástí a obviněný výslovně uvedl, byť tak učinil jediným kliknutím, že s nimi souhlasí. V opačném případě by totiž k uzavření zmiňovaných smluv vůbec nemohlo dojít, což samo o sobě svědčí o významu obchodních podmínek, jenž byl obviněnému ještě před dokončením procesu kontraktace zcela zřejmý. Rovněž nelze přisvědčit výhradě obviněného, že by mu nebyla dána možnost „neučinit chybu“, protože právě z toho důvodu mu byly obchodní podmínky dány k dispozici ještě před uzavřením předmětných smluv, přičemž bylo jeho vlastním rozhodnutím se s nimi neseznámit a pouze odsouhlasit, že tak učinil.
                                  24. Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, závěry v tomto nálezu učiněné nekorespondují se skutečnostmi, které byly zjištěny v přezkoumávané věci, byť se dotýkají tzv. všeobecných obchodních podmínek. Kontext, v němž byl uvedený nález vydán, je zcela jiný, neboť se vztahuje na spotřebitelské smlouvy, u nichž ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Z obsahu přezkoumávané věci je zřejmé, že se nejednalo o smluvní pokutu, ale o prohlášení obviněného o jeho solventnosti, jakožto podmínky pro uzavření smlouvy, na jejímž základě mu byly věřitelem poskytnuty finanční prostředky. Věřitel, jehož si obviněný za tím účelem, aby mu byla rychle internetová půjčka poskytnuta, zvolil, stanovil podmínky, za nichž se půjčka uzavírá tak, že je z části vyčlenil do tzv. všeobecných podmínek. Jednalo se tedy o okolnost, jíž obviněný sám prohlašoval, a jeho prohlášení o tom, že nemá jinde nesplacené dluhy, bylo nutnou informací pro věřitele k posouzení, zda půjčku obviněnému poskytne či nikoliv. Jde o jinou situaci, než tu, v níž rozhodoval Ústavní soud, kdy došlo ke včlenění ustanovení o smluvní pokutě, to je již vlastní součást dohody stran, do tzv. všeobecných obchodních podmínek, a to i přesto, že byla sankčním ujednáním, a její umístění tedy bylo nezbytné v samotném textu smlouvy. Jedná se tedy o dva zcela rozdílné instituty. V přezkoumávané věci prohlášení obviněného bylo předpokladem pro uzavření smlouvy, nikoliv vlastním smluvním ujednáním, tedy okolností, s níž se obviněný v tzv. všeobecných podmínkách, kam bylo vyčleněno, měl seznámit ještě před tím, než se rozhodl smlouvu uzavřít (byly na internetu k dispozici). To však obviněný podle jeho obhajoby neučinil, protože chtěl půjčku získat rychle, a to nikoliv jen některou, neboť v rychlosti podle jeho slov uzavíral půjčky či úvěry popsané ve všech 11 bodech. Činil tak tedy opakovaně, a to i ve vztahu k věřitelům, k nimž se vracel, nebo půjčky u nich navyšoval. Je nutné zdůraznit, že při uzavírání těchto rychlých půjček na internetu je riziko oboustranné, neboť se sjednávají pouze distančním způsobem prostřednictvím tzv. kliknutí na konkrétní rubriky, a právě proto se zde očekává jistá forma důvěry. Tu obviněný zneužil, a byť pravdivě uvedl svůj měsíční příjem a další podstatné náležitosti, tak již zcela v rozporu se skutečností a záměrně, protože věděl, že jinak by půjčku nedostal, zamlčel, resp. nepravdivě uvedl, že je v situaci, kdy nesplácí předešlé dluhy, které však ve skutečnosti dosahovaly takové míry, že jeho zadluženost vedla až k návrhu na zahájení insolvenčního řízení. S ohledem na již existující dluhy obviněného a neschopnost jejich hrazení, nemá opodstatnění ani přesvědčení, že půjčované peníze [viz částky v bodech 1) až 11) výroku o vině] zvládne řádně a včas splatit. V době sjednávání předmětných smluv totiž nezvládal hradit ani úvěr u společnosti Citibank Europe, úhradu pojistného u společností Generali pojišťovna a Hasičské vzájemné pojišťovny, a rovněž úhradu služeb u společnosti T-Mobile, a proto musel vědět, že je předlužený a svým novým smluvním povinnostem nebude bez dalšího schopen dostát.
                                    25. Výhrada obviněného o nedostatku zavinění tak byla vyvrácena, a proto je třeba potvrdit správnost závěru soudů, že po formální stránce naplnil znaky přečinů podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Z těchto důvodů bylo možné posuzovat, zda požadavek obviněného na jeho beztrestnost pro nedostatek společenské škodlivost je z hledisek § 12 odst. 2 tr. zákoníku důvodný, když podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že zejména odvolací soud se zásadou subsidiarity trestní represe v bodě 7. usnesení zabýval. Po posouzení všech rozhodných skutečností a v kontextu s pravidly plynoucími ze stanoviska č. 26/2013 Sb. rozh. tr., odvolací soud uzavřel, že jednání obviněného se žádným způsobem nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, a proto nebylo možné jeho požadavku vyhovět.
                                      26. Nejvyšší soud se s uvedeným závěrem ztotožnil, protože odvolací soud podmínky trestnosti činu interpretoval v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, jíž neaplikoval, protože skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu nebyly splněny podmínky, a proto neporušil ústavní princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege zakotvený v článku 39 Listiny základních práv a svobod (srov. přiměřeně nález Ústavního osudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/2013). Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí vyplývá, že k posouzení společenské škodlivosti projednávaných skutků nepřistoupil "paušálně", ale naopak srozumitelným způsobem vysvětlil, na podkladě jakých skutečností dospěl k závěru, že jednání obviněného nebylo charakterizováno takovými specifickými okolnostmi, aby se vymykalo z rámce i těch nejlehčích běžně se vyskytujících trestných činů podvodu či úvěrového podvodu, a uplatnění trestní odpovědnosti zde bylo zcela namístě.
                                        27. K námitkám, které obviněný v dovolání jako kritiku závěrů odvolacího soudu rozvedl, Nejvyšší soud připomíná, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. body I., II. a III. stanoviska č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
                                          28. Dopad na závěr o škodlivosti činu obviněného nemají ani výhrady obviněného o umístění „prohlášení“ hluboko v textu obchodních podmínek v pasáži, která budila zdání nepatrného významu. Z obsahu spisového materiálu, v němž jsou jednotlivé obchodní podmínky společností, s nimiž uzavíral smlouvy, založeny (č. l. 64 až 68, 82 až 88, 149 až 159 a 467 až 472 spisu), je patrné, že prohlášení dlužníka o jeho majetkové situaci a schopnosti půjčku splácet nebylo v textu obchodních podmínek vyobrazeno formou, kterou by bylo možné ve smyslu názorů vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu považovat za nepoctivou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 a k němu bod 25. shora). Prohlášení vycházející z podmínek stanovených jednotlivými věřiteli v této trestní věci (č. l. 65, 84, 150 až 151 a 468 spisu) jsou vždy psána stejnou velikostí písma a nejsou skryta, aby si jich případný zájemce o úvěr nevšiml, jsou formulována jednoznačně, aby byla snadno pochopitelná, a nacházejí se spíše v první části obchodních podmínek, kde se pojednává o uzavření smlouvy či právech a povinnostech klienta, a proto je lze i poměrně rychle a snadno nalézt. I jejich umístění je zcela logické.
                                            29. Škodlivost činu nesnižuje ani tvrzení obviněného o časové tísni, v níž musel půjčky uzavřít. Žádná tíseň z okolností, za nichž k činům došlo, neplyne, a není podložena ani výsledky provedeného dokazování. Obviněný si půjčoval peníze opakovaně a mnohdy od stejných subjektů v rozmezí měsíců dubna až září 2015, přičemž mezi uzavřením jednotlivých smluv byly řády dnů. Navíc podle obhajoby nebyla nutnost půjčovat si finanční prostředky vyvolána žádnými akutními situacemi, protože obviněný uváděl, že je potřeboval na úhradu energií, krmení pro zvířata apod., což jsou opakované potřeby, kde časové rozmezí např. dnů, nebylo významné.
                                              30. Výhrada obviněného, že jeho jednání vyplývalo ze snahy pomoci rodině ze svízelné finanční situace, a není skutečností, která by obviněného mohla vyvinit z jeho trestného jednání. Obviněný byl zaměstnán jako příslušník Policie České republiky a pobíral pravidelný příjem ve výši 19.752 Kč čistého (srov. č. l. 6 verte spisu), takže z tohoto hlediska mohl pomoci své rodině, aniž by si půjčoval další finanční prostředky. Rovněž nebylo ze strany obviněného vysvětleno, proč s tímto standardně vysokým platem nevystačil, a nezvládal hradit své závazky (žil sám, nebyl ženatý a byl bezdětný). Výše jeho dluhů dosáhla až částky 305.195 Kč, což uvedl i v návrhu na povolení oddlužení (srov. č. l. 6 spisu). Rodiče obviněného měli majetkové předpoklady k tomu, aby byli na jeho pomoci nezávislí, byli vlastníky rodinného domu, měli chov hospodářských zvířat, a byli schopni životní úroveň přizpůsobit svým závazkům a finančním možnostem. Poměry rodičů ani obviněného tak nesnižují závažnost jeho trestné činnosti, naopak je patrné, že spíše usiloval o dofinancování určitého životního standardu, na který byla rodina zvyklá, jež zřejmě díky dluhům, které způsobil otec obviněného, ztratila. Okolností, která svědčí proti obhajobě obviněného, je i poměrně hodnotný motocykl, jenž mu údajně rodiče v době těchto nesnází darovali.
                                                31. Okolností snižující škodlivost trestného jednání obviněného, není ani tvrzení, že si půjčoval naprosté minimum peněz, když si sjednával nejmenší možné částky, protože nelze pominout četnost uzavíraných smluv, tj. dvacet dva úvěrů nebo půjček v průběhu pěti měsíců, přičemž za měsíce červen 2015 a červenec 2015 půjčené částky dosahovaly výše 22.500 Kč a 22.000 Kč, tedy sumy převyšující obviněným uváděné měsíční příjmy ze zaměstnání.
                                                  32. Nutnost v činech obviněného shledat trestná jednání a uplatnit trestněprávní represi, nemůže odvrátit ani probíhající insolvenčnímu řízení, díky kterému budou pohledávky jeho věřitelů uspokojeny, neboť to je pouze možností, jak se lze po dokonání činu a způsobení škody domoci náhrady. Sama existence jiné právní normy [v tomto případě zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010 a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017). Z uvedených závěrů vyplývá, že i v případě, kdy obviněný inicioval insolvenční řízení, díky kterému se podaří uspokojit pohledávky jeho věřitelů, nelze dovozovat, že toto řízení stačí pro nápravu vadného stavu. Jde totiž jen o náhradu škody u dokonaných trestných činů podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a § 211 odst. 1 tr. zákoníku, a jde o kriminální činy, u nichž je třeba náprava i podle norem trestního práva.
                                                    33. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že trestní postih obviněného je zcela namístě pro škodlivost činu, která dosahuje míry běžné u podvodných jednání při sjednávání opakovaných úvěrů nebo půjček, a proto není dán prostor pro úvahy o tom, že by se jednalo o čin natolik málo společensky škodlivý, že by u něj nebyl dán zájem společnosti na trestním postihu obviněného, jak se s poukazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku domáhal, a to s ohledem na četnost útoků, jimiž z majetkové sféry poškozených odčerpal částku ve výši 73.200 Kč, přičemž se nenacházel v žádné tísnivé situaci, stejně jako jeho rodiče, pro něž údajně půjčky uzavíral.


                                                    VI. Závěr

                                                    34. Nejvyšší soud z důvodů výše rozvedených shledal, že dovolání obviněného není důvodné, lze jen připomenout, že uplatnil v podstatě totožné námitky, jaké vznesl již v podaném odvolání a odvolací soud se jimi řádně a důsledně zabýval, zvažoval je a vypořádal se s nimi. Takové opakování skutečností namítaných v řádném opravném prostředku zpravidla vede k tomu, že jsou výhrady obviněného dovolacím soudem posouzeny jako nedůvodné a dovolání je odmítnuto jako zjevně neopodstatněné [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408)].

                                                    35. Na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného nebylo možné vyhovět, protože bylo soudy objasněno po všech stránkách, že naplnil znaky přečinů podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku i úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti svědčí o tom, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
                                                      P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                                                      V Brně dne 24. 3. 2020

                                                      JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu