Rozhodnutí NS

4 Tdo 51/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/05/2020
Spisová značka:4 Tdo 51/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.51.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Krádež
Škoda
Dotčené předpisy:§ 205 odst. 1,3 tr. zákoníku
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 228 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 51/2020-526


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2020 o dovolání obviněného M. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 12 To 264/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 115/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 2 T 115/2018, byl obviněný M. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

v přesně nezjištěné době nejméně od 10.11.2014 do 15.8.2016 v Benešově, ulici XY, okres Benešov, v místě trvalého bydliště, kde měl na sebe registrované odběrné místo č. XY, neoprávněně provedl či nechal provést zásah do elektroinstalace ve volně přístupném elektroměrovém rozvaděči umístěném ve zdi vjezdu do garáže, jež je součástí rodinného domu, tak, že po odstranění krycího plechu elektroměrového rozvaděče propojil z odvodní svorky fáze L3 hlavního jističe měděným vodičem s izolací hnědé barvy o průřezu 10 mm2 (Cy 10) na domovní svorkovnici, ze které byl odpojen vodič původně propojující tuto svorku s výstupní svorkou elektroměru, v důsledku čehož odebral ve fázi L3 nejméně 33,17 MWh elektrické energie bez měření a způsobil tak společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, IČ 24729035, škodu v celkové výši nejméně 182 730,21 Kč.

Za uvedený přečin krádeže uložil Okresní soud v Benešově obviněnému podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 67 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 400 Kč, tj. 100 000 Kč (jedno sto tisíc korun českých). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 250 (dvě stě padesáti) dnů.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín IV – Podmokly, Teplická 874/8, IČ 24729035, částku 197 125,58 Kč včetně DPH. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody pak byla poškozená společnost ČEZ Distribuce, a. s., podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 2 T 115/2018, podal obviněný odvolání, které směřovalo do všech výroků předmětného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 12 To 264/2019 tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 12 To 264/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Citovaný důvod dovolání dovozuje z toho, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze vychází z nesprávného právního posouzení skutku. Podle názoru dovolatele soudy nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu, když se nijak nezabývaly jeho vědomostí o neoprávněném odběru elektrické energie, když jeho trestní odpovědnost dovodily pouze ze skutečnosti, že má s poškozenou společností uzavřenou smlouvu pro dané odběrné místo. Obviněný současně namítá, že se soudy nijak nezabývaly případnou vědomostí či odpovědností třetích osob. Dále podle dovolatele soudy nesprávně rozhodly o výši náhrady škody, když tato neodpovídá škodě ve výroku o vině, neboť podle výroku o vině měl způsobit škodu ve výši 182 730,21 Kč, nicméně podle výroku o náhradě škody má nahradit 197 125,58 Kč. Obviněný poukazuje rovněž na skutečnost, že soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo vycházely v jeho neprospěch ze znaleckého posudku, který zohledňoval vytápění čtyř pater domu, ačkoliv bylo vytápěno jedno patro domu, a to ještě z větší části krbem, přičemž zároveň postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 3363/14, když nezohlednily okolnost, že minimální spotřeba dle znaleckého posudku je přinejmenším třikrát vyšší než skutečná spotřeba v období před a po neoprávněném odběru.

Následně obviněný namítá, že soudy z hlediska hodnocení subjektivní stránky dospěly k závěru, že není třeba zjistit, kdo provedl neoprávněný zásah do elektroměru, protože to byl on jako obviněný, který měl jako jediný benefit z neoprávněného odběru a že měl uzavřenou smlouvu o odběru. Podle dovolatele se soudy nezabývaly subjektivní stránkou daného trestného činu, a to nejen k základní, tak i kvalifikované skutkové podstatě. Následně obviněný zdůrazňuje, že ve vztahu k trestnému činu krádeže se vyžaduje prokázání alespoň nepřímého úmyslu, přičemž rozvádí, z jakých skutečností soud prvního stupně dovodil jeho úmyslné zavinění a vyjadřuje se závěry soudu prvního stupně nesouhlas, když byl vybrán jen proto, že s poškozenou společností má uzavřenou smlouvu o odběru elektrické energie. Podle jeho názoru ovšem vzhledem k době uzavření smlouvy lze sotva dovodit jeho úmysl neoprávněně odebírat elektrickou energii a soudy jeho úmysl presumovaly. Protože se nezměnila spotřeba energie před neoprávněným odběrem, během tohoto odběru a po něm, neexistuje žádná objektivní možnost, jak by se mohl o neoprávněném odboru dozvědět. Obviněný v tomto směru sice připouští, že jako osoba, která uzavřela smlouvu o odběru, by byl nucen škodu podle § 2913 občanského zákoníku nahradit, ovšem z tohoto nelze dovodit jeho úmysl spáchat trestný čin.

Ve vztahu k výši způsobené škody namítá, že mu byla uložena povinnost nahradit škodu v částce vyšší, než je uvedena v popisu skutku, kterým byl uznán vinným. Takový postup považuje za vadný. Nesouhlasí také s výší způsobené škody, když soudy vycházely zejména ze závěru znaleckého posudku znalce Ing. M. Škopka, Ph.D., s jehož závěry vyslovuje nesouhlas, přičemž odkazuje na své námitky, které uplatil v rámci hlavního líčení (nesouhlas ve vytápěním celého domu) a opětovně poukazuje na spotřebu elektrické energie po zjištění trestné činnosti.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se ruší napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 12 To 264/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 2 T 115/2018 a další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Benešově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 10. 1. 2020, sp. zn. 1 NZO 5/2020 nejprve konstatuje, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Podle státního zástupce obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, když chtěl patrně rozhodnutí soudu druhého stupně napadnout podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K uplatněné dovolací argumentaci státní zástupce uvádí, že obviněný v podstatě opakuje obhajobu, kterou již uplatnil před nalézacím soudem, když brojí proti tomu, že by mu úmyslný odběr neměřené elektřiny byl prokázán a nesouhlasí s výší škody vypočítané znaleckým posudkem, přičemž dále namítá porušení zásady in dubio pro reo.

Podle státního zástupce obviněný ovšem neuplatňuje právně relevantní námitky, když s námitkami obviněného se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů. Z hlediska uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by podle státního zástupce bylo možno považovat za právně relevantně uplatněnou námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, avšak dovolatel tuto námitku neučinil. Dovolatel namísto toho namítá, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Ohledně namítaného porušení zásady in dubio pro reo namítá, že se nejedná o hmotněprávní námitku, nýbrž námitku procesní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo porušení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009).

K námitce obviněného, že výrok o náhradě škody nemůže obsahovat vyšší škodu, než která je uvedena v popisu skutku, státní zástupce odkazuje na výklad ustanovení § 228 tr. ř. v aktuálním komentáři, ze kterého takový závěr nevyplývá. Ve vztahu k této námitce státní zástupce zdůraznil, že se jedná o ryze procesní námitku, neboť spočívá v tom, že soudy nesprávně použily § 228 tr. ř. Obviněný totiž nenamítá, že by sporná částka 14.395,37 Kč škodou nebyla či by byl chybný její výpočet, a ani nebrojí proti výši této částky z pohledu vyhlášky č. 82/2011 Sb., konkrétně § 9 odst. 12, tedy nezpochybňuje, že by tato částka neodpovídala prokazatelně nezbytně nutným nákladům vynaloženým na zjišťování neoprávněného odběru elektřiny podle § 9 odst. 12 vyhlášky č. 82/2011 Sb.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nejvyšší soud především považuje vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí (viz bod 17. – 19., str. 7-8 rozsudku soudu prvního stupně, bod 8. – 10., str. 3-4 usnesení soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.

Přesto lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, ovšem nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (obviněný o neoprávněném odběru nevěděl; soudy se nezabývaly odpovědností třetích osob; nesprávné stanovení škody na základě znaleckého posudku a nesprávné rozhodnutí o výši náhrady škody), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zde je na místě zdůraznit, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci právně relevantně, když navenek namítá absenci zavinění a nesprávnou výši náhrady škody, tak z pohledu zvolených konkrétních dovolacích námitek pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud bez ohledu na shora naznačený závěr považuje za nutné uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně zdůvodnily. Zde je na místě odkázat zejména na rozhodnutí soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnil, když všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (např. výpověď svědka L. P., pořízený videozáznam a fotodokumentace kontroly odběru elektrické energie, znalecký posudek Ing. Martina Škopka, Ph.D., protokol o ohledání místa činu, doklady společnosti ČEZ Distribuce, a. s., včetně faktur za sdružené služby dodávky elektřiny, doklady předložené obviněným), když se zabýval i obhajobou obviněného, tedy neignoroval ji (neoprávněný zásah v el. rozvaděči nezpůsobil, neumí skoro nic zapojit a v drátech rozvodné skříně se nevyzná, dům byl vytápěn pouze krbem), ale i skutečností, že nebylo přesně zjištěno, kým konkrétně byl proveden zásah do elektroinstalace v rozvodné skříni (viz bod 5. – 18., str. 3-8 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se rovněž řádně zabýval i otázkou výše způsobené škody, včetně náhrady škody, neboť si nechal i vypracovat doplněk znaleckého posudku Ing. Martina Škopka, Ph.D., ohledně výše způsobené škody, když znalec na základě jeho pokynu provedl i místní šetření (viz bod 19. a 22., str. 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v dovolání, přičemž se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného (viz str. 2-4, bod 7. – 12. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.

Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ani obviněný v rámci podaného dovolání nenamítá a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], když se soudy prvního i druhého stupně s důkazními návrhy obviněného v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).

Bez ohledu na uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného.

Jak již bylo naznačeno, obviněný zdánlivě právně relevantním způsobem uplatnil námitku spočívající v tvrzení, že skutkovou podstatu trestného činu krádeže, kterým byl shledán vinným, nenaplnil po subjektivní stránce pro chybějící znak zavinění. Dovolatel však tuto námitku neuplatnil právně relevantně, neboť ve skutečnosti je jeho námitka skutkového charakteru, když uvádí, že o neoprávněném odběru elektrické energie nevěděl, on zásah do elektroměru neprovedl a musela jej tedy provést nějaká jiná osoba. V souvislosti s touto námitkou, byť je skutkového charakteru, považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Zavinění je obecně chápáno jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dáno v době páchání trestního činu. Zavinění je podle § 15, § 16 vybudováno na složce vědění (intelektuální) a na složce vůle (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 211), přičemž zavinění může mít dvě formy – úmysl podle § 15 tr. zákoníku nebo nedbalost podle § 16 tr. zákoníku. Ve vztahu k trestnému činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku v základní skutkové podstatě je třeba uvést, že se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu krádeže podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku pak postačuje zavinění ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku, tedy zavinění z nedbalosti.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že se otázkou zavinění u obviněného zabývaly, když sice lze připustit, že soud prvního stupně to učinil poněkud stručněji, na což správně reagoval soud druhého stupně, který se nespokojil jen s odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale dále úvahy ohledně úmyslu obviněného spáchat předmětný trestný čin v odůvodnění svého rozhodnutí rozvinul (viz bod 12., str. 4 usnesení soudu druhého stupně). Z odůvodnění obou rozhodnutí je zjevné, že u obviněného byla dána forma zavinění podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje zejména na úvahy soudu druhého stupně. Jelikož u dovolatele byla soudy shledána úmyslná forma zavinění, lze bezpečně konstatovat, že subjektivní stránka trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byla u obviněného dána.

Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněný opakovaně namítá, že zásah do elektroinstalace neprovedl on, nýbrž to musela být jiná osoba, pak je na místě zopakovat argumentaci soudů nižších stupňů spočívající v tom, že pro naplnění znaků trestného činu krádeže není významné, kdo zásah do elektroinstalace provedl, jestli to byl sám dovolatel nebo jiná osoba, kterou k tomu pověřil, protože samotné neměřené napojení se na zdroj elektrické energie je jen prostředkem k tomu, aby ke zmocnění se elektrického proudu pro jeho specifickou povahu mohlo dojít. Trestný čin krádeže je naplňován a páchán až v okamžiku, kdy je proud takto neoprávněně odčerpáván, tedy v okamžiku, kdy je elektrická energie odebírána bez oprávnění a bez vědomí vlastníka (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1152/2013). Skutečnost, že k neoprávněnému odběru docházelo, pak byla soudy jednoznačně prokázána, včetně toho, že zásah do elektroinstalace byl proveden na elektroměrovém rozvaděči obviněného a že cílem tohoto odběru bylo zajistit, aby došlo k vytápění podlahového topení v domě obviněného, aniž by byl tento odběr zaznamenán měřičem, když obviněný takto získal majetkový prospěch v celkové výši nejméně 182 730,21 Kč, tedy značný prospěch ve smyslu § 138 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Z pohledu argumentace obviněného je třeba uvést, že provedeným dokazováním bylo současně vyloučeno, že by zásah do předmětného elektroměru a rozvaděče provedla jiná osoba než obviněný nebo někdo s jeho vědomím, když při posuzování tohoto závěru z pohledu obhajoby obviněného (konkurence) je nezbytné zdůraznit, že neoprávněně odebíraná elektřina byla vedena do podružného přivaděče v domě obviněného, konkrétně do sklepa, tedy do míst, kde měl přístup jen obviněný a členové jeho rodiny. Z uvedeného je tedy nepochybné, že z neoprávněného odběru měl prospěch pouze obviněný, když nemovitost užíval pouze on a jeho manželka. Zde také skutečně nelze pominout, že obviněný měl i prokazatelně odborné předpoklady k provedení takového zásahu. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že soudy nižších stupňů závěr o vině obviněného založily také na výpovědích svědkyň velmi blízkých obviněnému (manželka, dcera), které vyvrátily obhajobu obviněného, že by byl dům vytápěn pouze jedním krbem, neboť připustily, že se v domě používalo podlahové topení, což je v rozporu s tvrzením obviněného, že podlahové topení nepoužívali od roku 2012. Z tohoto pohledu je třeba hodnotit věrohodnost obhajoby obviněného.

Dovolatel dále namítá, že výrok o náhradě škody nemůže obsahovat vyšší škodu (197 125,58 Kč), než která je uvedena ve výroku o vině (182 730,21 Kč). I tato námitka je procesní povahy, když obviněný namítá nesprávnou aplikaci § 228 odst. 1 tr. ř. Jinak řečeno, obviněný vyjadřuje přesvědčení, že při rozhodování o nároku na náhradu škody nelze poškozenému přiznat částku vyšší, než jaká je jako škoda vyjádřena v popisu skutku. Bez ohledu na skutečnost, že předmětná námitka je procesní povahy a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést určité skutečnosti. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. Obecně je nezbytné uvést, že přiznaná škoda musí být způsobena trestným činem, kterým byl pachatel uznán vinným. Musí jít tedy o škodu nebo nemajetkovou újmu, resp. o bezdůvodné obohacení, které byly následkem (účinkem) tohoto trestného činu, bez ohledu na to, zda a jak se uvedené újmy projevily v právní kvalifikaci trestného činu. O takovou škodu, nemajetkovou újmu nebo bezdůvodné obohacení jde, pokud jejich vznik je v příčinné souvislosti se žalovaným skutkem (§ 220 odst. 1) naplňujícím znaky tohoto trestného činu, přesněji vyjádřeno v příčinné souvislosti s jednáním pachatele (spolupachatele, účastníka) jako základní složkou skutku a znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Přitom nezáleží na právním posouzení skutku a ani na tom, zda se každá složka skutku, pro který byl obžalovaný stíhán a odsouzen, projevila v jeho právní kvalifikaci (srov. R II/1962, s. 29 a 30, R 1/1968-II., R 2/1968-II., R 34/1974 a R 41/2002-I.). To platí i tehdy, není-li do popisu skutku uvedeného v žalobním návrhu a ve výroku odsuzujícího rozsudku zahrnuta právě ta složka skutku, z níž vzešla škoda, nemajetková újma nebo bezdůvodné obohacení, pokud je jinak podstata skutku dostatečně určena (např. skutek, jímž byla způsobena škoda nebo nemajetková újma anebo jímž bylo získáno bezdůvodné obohacení, je konzumován skutkem, pro nějž byl obžalovaný odsouzen; takovým konzumovaným skutkem může být i přestupek) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 – 314s. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2838).

Komentář k ustanovení § 228 tr. ř. se vyjadřuje také k případné odchylce mezi zjištěnou výší škody a výší nároku přiznaného poškozenému, přičemž uvádí, že v konkrétních případech může být rozdíl mezi zjištěnou výší škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo výší bezdůvodného obohacení na straně jedné a výší nároku přisouzeného poškozenému. Tak např. přiznaný nárok může být vyšší, např. o úroky z prodlení, o náhradu dalších nepříznivých následků – srov. R 28/1971, ale též nižší, např. neprokáže-li se nárok v plné výši, bylo přihlédnuto ke spoluzavinění, resp. spolupřičinění poškozeného (§ 441 ObčZ, § 2918 NObčZ, § 250 odst. 2, § 270 ZPr a R 29/1965, R 9/1977, TR NS 7/2004-T 714.), nebo výše náhrady byla limitována právním předpisem – např. podle § 444 odst. 3 ObčZ nebo § 257 odst. 2, § 258 a § 260 odst. 2 ZPr apod (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 – 314s. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2850). Do přiznané výše škody, kterou je uloženo pachateli podle § 228 odst. 1 tr. ř. uhradit, se také mohou promítnout i náklady související s trestným činem, kterým byl obviněný uznán vinným a které musel poškozený v souvislosti s trestnou činností nutně vynaložit, ale které samy o sobě nenacházejí svůj výraz ve skutku, kterým byl obviněný uznán vinným. V praxi se může jednat např. o náklady, které musí poškozený vynaložit v souvislosti se zjišťováním způsobené škody (např. náklady na pracovníky, kteří provedenou inventuru v souvislosti s vloupáním) či odhalováním trestné činnosti, popř. na ukončení páchání trestné činnosti (např. náklady na pracovníky, kteří uvedou věc do původního stavu, zajistí, že se věc dostane opětovně do dispozice poškozeného) apod. Může se také nepochybně jednat o náklady, které musí poškozený vynaložit na základě smlouvy či nějakého právního předpisu třetímu subjektu v souvislosti s pácháním či objasňováním trestné činnosti, jako právě např. při zjištění neoprávněného odběru elektrické energie či např. plynu, kdy je nutno, aby úkony související se zjištěním a ukončením páchání trestné činnosti provedla osoba, která má určité specifické odborné znalosti, které zákon předpokládá.

Z uvedeného je tedy zjevné, že mezi výší škody vyjádřenou ve skutku a výší přiznaného nároku na náhradu škody poškozenému mohou existovat odchylky. V dané věci se fakticky jedná o odchylku ve výši 14 395,37 Kč oproti škodě vyjádřené v popisu skutku (přiznaná škoda je u tuto částku vyšší). Zde se ještě sluší poznamenat, že soud prvního stupně tento rozdíl zdůvodnil, když výslovně uvedl, že se jedná o paušální náhradu nákladu neoprávněného odběru elektrické energie včetně DPH. Nejvyšší soud z pohledu tohoto postupu soudu prvního stupně považuje za vhodné uvést, že podle vyhlášky č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a stanovení náhrady škody, konkrétně § 9 odst. 12 této vyhlášky je součástí náhrady škody vzniklé provozovateli přenosové soustavy nebo provozovateli distribuční soustavy při neoprávněném odběru elektrické energie i právo na úhradu prokazatelných nezbytně nutných nákladů vynaložených na zjišťování neoprávněného odběru elektřiny, neoprávněné dodávky elektřiny, neoprávněného přenosu elektřiny nebo neoprávněné distribuce elektřiny, jejich přerušení a přezkoušení měřicího zařízení a případné znalecké posudky, které nejsou zahrnuty do regulovaných cen za přenos elektřiny nebo za distribuci elektřiny. Byť soud prvního stupně používá termín paušální náklady neoprávněného odběru, tak je z připojení poškozené společnosti k trestnímu řízení (viz č. l. 244) zřejmé, že se jedná náhradu nákladů vynaložených na zjišťování neoprávněného odběru a jeho přerušení podle § 9 odst. 12 vyhlášky č. 82/2011 Sb. o měření elektřiny a stanovení náhrady škody.

Zároveň je nutno konstatovat, že obviněný v rámci své argumentace týkající se rozdílu mezi výší škody vyjádřené ve skutku, kterým byl uznán vinným a přiznanou výší náhrady škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. toliko výslovně namítá, že ho nelze zavázat k povinnosti nahradit škodu vyšší, než je uvedena v popisu skutku. Nezpochybňuje tedy nesprávný výpočet této odchylky a ani nenamítá, že by částka 14 395,37 Kč neodpovídala prokazatelně nezbytně nutným nákladům vynaloženým na zjišťování neoprávněného odběru elektřiny podle § 9 odst. 12 vyhlášky č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody. Zde je nezbytné uvést, že posouzení, zda částka 14 395,37 Kč odpovídá těmto prokazatelně nezbytně nutným nákladům, je otázkou posouzení skutkových zjištění. K tomuto Nejvyšší soud ve stručnosti odkazuje na přípis poškozené ČEZ Distribuce, a. s. ze dne 9. 11. 2018 (č. l. 244), kterým poškozená uplatnila nárok na náhradu škody. Z obsahu tohoto přípisu vyplývá, že poškozená spolu s nárokem na náhradu neoprávněného odběru elektřiny uplatnila i náhradu nákladů vynaložených zejména na zjišťování neoprávněného odběru a jeho přerušení podle § 9 odst. 12 vyhlášky č. 82/2011 Sb. Tyto související náklady vyčíslila následujícím způsobem: přerušení neoprávněného odběru 11 897 Kč + DPH 21 % ve výši 2 498,37 Kč = 14 395,37 Kč. Uvedené bezpečně vysvětluje dovolatelem zpochybňovanou odchylku v daných částkách, a současně je zjevné, že poškozené nebyl ani přiznán větší nárok, než se kterým se do trestního řízení připojila. Soud tedy rozhodoval o nároku na náhradu škody v souladu se zásadou „ne ultra petita partium“, tedy že soud je při rozhodování o nároku na náhradu škody vázán návrhem poškozeného potud, že nemůže poškozenému přiznat více, než bylo požadováno (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 522).

Další námitka dovolatele týkající se výše škody je také uplatněna pouze zdánlivě právně relevantním způsobem, neboť obviněný ve vztahu k stanovené výši způsobené škody namítá porušení zásady in dubio pro reo, když tvrdí, že soudy vycházely při posouzení výše škody v jeho neprospěch ze znaleckého posudku.

K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018 či usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016.). Obecně je možno ovšem uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.

Obviněný ve vztahu k námitce týkající se výše škody konkrétně zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 3363/14, neboť soudy nižších stupňů podle dovolatele nezohlednily okolnost, že minimální spotřeba dle znaleckého posudku je přinejmenším třikrát vyšší než skutečná spotřeba v období před a po neoprávněném odběru elektrické energie. Další pochybení pak spatřuje v tom, že znalec vycházel při výpočtu spotřeby tepla na vytápění všechna patra a všechny místnosti, přestože obviněný uváděl, že používali pouze jedno podlaží (dvě spojené místnosti), dále pak v tom, že znalec použil venkovní teplotu -15°C.

Z pohledu argumentace obviněného je třeba uvést následující. Ústavní soud v citovaném nálezu odkazoval na svou dřívější judikaturu týkající se výpočtu škody v případě neoprávněného odběru elektřiny (nález ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, či usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13). Zhodnotil, že obecným problémem u případů neoprávněného odběru elektrické energie je skutečnost, že zpravidla nelze zjistit přesné množství odebrané elektřiny. Pro tyto účely zákonodárce určil, že nelze-li vzniklou škodu určit, vypočítá se náhrada škody způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem (§ 51 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „energetický zákon“). Ten obsahoval metodu výpočtu výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu v případech, ve kterých nebylo možno skutečně vzniklou škodu stanovit a provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy se s konečným zákazníkem nedohodl jinak. Tento výpočet vycházel (a i podle nyní platné úpravy ve vyhlášce č. 82/2011 Sb. vychází) z hodnoty jističe, tedy zhruba z teoretického maximálního množství elektřiny, kterou bylo možné v daném místě odebrat. Vypočtená výše škody je tak výší fiktivní. Nemá žádný vztah ke skutečnému množství neoprávněně odebrané elektřiny (viz nález sp. zn. I. ÚS 668/15, bod 28 a 29).

Jako obiter dictum v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 29/13 Ústavní soud uvedl, že soudy v odůvodněných případech nemusí nutně paušálně akceptovat způsob výpočtu na základě vyhlášky bez dalšího. Už vůbec nemůže být výše škody založena na odborném vyjádření společnosti, která může být pro svůj vztah k jedné ze stran trestního řízení vyloučena, resp. takto provedený důkaz může být shledán nepřípustným. V trestních věcech by naopak měl být zásadně přibrán znalec, u kterého nejsou důvody pro jeho vyloučení. K přibrání znalce se obecný soud nemusí uchýlit, jen pokud jeho přibrání není možné, například z důvodů atypičnosti případu a objektu, kde došlo k neoprávněnému odběru (nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 3363/14).

Podle judikatury Ústavního soudu, pokud soudy nebudou při výpočtu neoprávněně odebrané elektřiny postupovat podle vyhlášky, musí postupovat podle obecné občanskoprávní úpravy, případně musí náležitě modifikovat obsah prováděcího právního předpisu podle kritérií obecné občanskoprávní úpravy, aby určily skutečnou výši škody způsobenou neoprávněným odběrem elektřiny. Obecné soudy mohou vzít v úvahu například předchozí historii spotřeby energie neoprávněného odběratele elektřiny, pokud je k dispozici, nebo i výši škody, která byla určena prostřednictvím znaleckých posudků. Musí provést výpočet spravedlivým způsobem, případně opatřit a provést takové důkazní prostředky, jimiž lze v konkrétním případě výši skutečné škody prokázat nebo se jí v maximální míře přiblížit (usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13).

V citovaném nálezu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 3363/14, Ústavní soud rovněž připomněl závěry učiněné v nálezu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, týkající se vázanosti soudce obecného soudu zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy. Článek 95 odst. 1 Ústavy totiž znamená též oprávnění soudu neaplikovat prováděcí právní předpis nebo jeho část, je-li příslušná právní úprava v něm obsažená soudem považována za rozpornou se zákonem nebo ústavním pořádkem. Pokud výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu stanovená podle prováděcího předpisu k § 51 energetického zákona je mnohonásobně vyšší než platby za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem, nelze takto vypočítanou výši škody bez dalšího akceptovat. Soud v takovém případě musí zohlednit i další okolnosti, které jej mohou v maximální míře přiblížit ke stanovení skutečné výše způsobené škody. Pokud pak na základě provedených důkazů soud nedospěje v konkrétní situaci k závěru, že vypočtená výše škody s určitou mírou pravděpodobnosti odpovídá škodě skutečné, nemůže prováděcí předpis aplikovat v té části, že by vypočtená výše škody nezajišťovala pouze naplnění kompenzačního principu, ale došlo by v rozporu se zákonným zmocněním k jakési „nadkompenzaci“ poškozeného či k určité formě sankce neoprávněného odběratele. V takovém případě je nezbytné, aby soud při určení výše škody rozhodoval podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností.

Na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, že takto soudy nižších stupňů při stanovení výše způsobené škody postupovaly. V posuzované věci bylo množství odebrané energie zjištěno znaleckým zkoumáním provedeným znalcem z oboru elektrotechnika Ing. Martinem Škopkem, Ph.D., se specializací výroba, rozvod a užití elektrické energie, hodnocení úspor energie, a energetika, který vypracoval znalecký posudek ke dni 10. 4. 2017, když vzhledem k neúplnosti vstupních údajů, které byly při jeho zadání policejním orgánem znalci poskytnuty, a tedy pochybnostem o správnosti a úplnosti takto vyčíslené škody a dále vzhledem k obviněným uplatněné obhajobě, soud prvního stupně požádal o jeho doplnění. Znalec pak při zohlednění údajů zjištěných při místním šetření, zjištění stavebně technických parametrů, s přihlédnutím k dalším důkazům, ale i údajům, které uvedl obviněný a jeho manželka při místním šetření, dospěl především k závěru, že aby mohla být nemovitost vytápěna jen krbem (tvrzení obviněného), bylo by v domě potřeba 15 takových krbů. Znalec tedy dospěl ke zcela jednoznačnému závěru, že předmětnou nemovitost nebylo možné vytápět pouze tímto krbem a že v domě tedy muselo být používáno podlahové topení (což ostatně potvrdily i výpovědi manželky a dcery obviněného). Znalec následně stanovil s přihlédnutím ke všem vstupním údajům minimální škodu 182 730,21 Kč, přičemž o zjištěné hodnotě neměl soud prvního stupně pochyb i s ohledem na skutečnost, že z posudku vyplývá, že znalec se detailně a podrobně zabýval nejen podklady poškozené spol. ČEZ a. s. a důkazy zjištěnými policií v přípravném řízení, ale i důkazy obstaranými a provedenými v průběhu soudního řízení.

Námitky obviněného, že nebyl vytápěn celý dům, jsou v daném případě irelevantní, když podlahové topení na elektřinu bylo instalováno v celém domě, bylo funkční, a i dle svědků blízkých obviněnému (manželka, dcera) se používalo, byť dle svědků v omezeném rozsahu. Ve vztahu k další námitce obviněného týkající se údaje o venkovní teplotě -15°C soud ve stručnosti odkazuje na odpověď znalce, viz č. l. 439, ze které vyplývá, že se jedná o vstupní údaje do softwaru použitého k výpočtům, které musí respektovat technické normy této problematiky.

Ohledně námitky, že za období od 19. 11. 2017 do 15. 11. 2018 byla spotřeba elektřiny 11,057 MWh, zatímco znalcem vypočtená hodnota byla trojnásobná, odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění soudu druhého stupně (viz bod 9, str. 3-4 usnesení soudu druhého stupně) s nimž se zcela ztotožňuje. Nad rámec tohoto odůvodnění je třeba uvést, že byť je ve skutku uvedeno, že k neoprávněnému odběru docházelo nejméně od 10. 11. 2014 (okamžik výměny hodin v elektroměrným rozváděči), tak skutečně nelze vyloučit, že k neoprávněnému odběru docházelo již dříve, což by mělo nepochybně vliv na spotřebu elektrické energie před datem 10. 11. 2014, když zde je vhodné zdůraznit, že o výměně hodin v rozvaděči jsou odběratelé vyrozumíváni dopředu, jak vyplývá z provedeného dokazování (viz č. 299). Proto je námitka obviněného ohledně spotřeby elektrické energie před tímto datem pouze hypotetická, stejně tak je obecně známo, že po neoprávněném odběru elektrické energie se odběratel snaží její odběr minimalizovat, aby snížil své náklady za odběr elektrické energie.

Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů při stanovení výše způsobené škody respektovaly shora citované rozhodnutí Ústavního soudu, takže se nezpronevěřily zásadám pro určení výše škody při neoprávněném odběru elektrické energie. Jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně se totiž nespokojily s pouhou fiktivní výší odebrané elektřiny, když odebrané množství elektrické energie nebylo stanoveno na základě prováděcího právního předpisu bez dalšího, ale v dané věci bylo provedeno ohledání nemovitosti znalcem (viz č. l. 343), bylo provedeno důkladné dokazování k teplotám v domě, k využívání elektrické energie a bylo vzato v úvahu množství odebrané elektřiny s ohledem na spotřebiče (viz doplněk č. 01 znaleckého posudku č. l. 287-295). Závěrem Nejvyšší soud ještě pro úplnost dodává, že dovolatelem uplatněné námitky ve vztahu k náhradě škody se týkají především hodnocení důkazů a směřují tedy do sféry skutkových zjištění a jako takové nejsou způsobilé naplnit obviněným zvolený dovolací důvod.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.

Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

Ačkoliv obviněný ve svém přípisu ze dne 8. 1. 2020 (č. l. 514) žádal o projednání jeho dovolání ve veřejném zasedání, rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť uvedené ustanovení Nejvyššímu soudu umožňuje odmítnout dovolání v neveřejném zasedání.

Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. 2. 2020


JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu