Rozhodnutí NS

30 Cdo 1294/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/01/2019
Spisová značka:30 Cdo 1294/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1294.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1294/2018-72


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 1/40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 19 200 Kč s příslušenstvím a náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 327/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2017, č. j. 84 Co 566/2016-57, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2017, č. j. 84 Co 566/2016-57, se ve výroku I. písm. b) a ve výroku II. zrušuje.

II. Rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 3. 2016, č. j. 13 C 327/2015-29, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované náhrady škody ve výši 19 200 Kč s příslušenstvím a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce uvedl, že proti němu bylo usnesením Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, SKPV Teplice, č. j. KRPU-22455-41/TČ-2009-040971, ze dne 6. 4. 2010, zahájeno trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, kterého se měl žalobce dopustit v souvislosti s dopravní nehodou, k níž došlo dne 20. 8. 2009. Usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce převzal 19. 4. 2010. Dne 3. 12. 2010 byla na žalobce podána obžaloba k Okresnímu soudu v Teplicích. Uvedený soud dne 23. 3. 2011 vydal trestní příkaz č. j. 7 T 223/2010-306, proti kterému žalobce podal dne 24. 5. 2011 odpor. V trestním řízení byly pořízeny nejprve dva znalecké posudky, které si vzájemně odporovaly a jejichž zpracovatelé pozbyli způsobilost k provádění znalecké činnosti, pročež soud přibral znalecký ústav k podání znaleckého posudku ústavu a k revizi již zpracovaných znaleckých posudků. Dne 9. 4. 2013 byl soudu doručen znalecký posudek ze dne 3. 4. 2013, č. MB-87-1/2013. Dne 30. 9. 2014 se ve věci konalo hlavní líčení, které bylo odročeno na 14. 10. 2014. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 10. 2014, č. j. 7 T 223/2010-452, byl žalobce podle § 226 písm. c) trestního řádu obžaloby zproštěn. Proti zprošťujícímu rozsudku podal státní zástupce v neprospěch žalobce odvolání, které ovšem dne 8. 12. 2014 vzal zpět. Téhož dne nabyl zprošťující rozsudek právní moci. Žalobce podáním ze dne 3. 3. 2015, které bylo doručeno Ministerstvu spravedlnosti 6. 3. 2015, požádal o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky trestního řízení, o poskytnutí náhrady škody spočívající v nákladech obhajoby a přiměřeného zadostiučinění z titulu nezákonného rozhodnutí. Ministerstvo spravedlnosti v rámci předběžného projednání nároku ve svém stanovisku ze dne 22. 10. 2015, č. j. MSP-691/2015-ODSK-ODSK/11, neshledalo důvodným žalobcem uplatněný nárok na náhradu nákladů vynaložených na znalecký posudek, neboť je nepokládalo za účelně vynaložené. Ministerstvo rovněž konstatovalo, že v trestním řízení vedeném proti žalobci došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí, a za přiměřenou satisfakci považovalo omluvu žalobci. Povahu věci bylo dle ministerstva možno pokládat spíše za méně závažnou a negativní důsledky trestního stíhání do osobnostní sféry, které žalobce tvrdil, byly označeny za obecné. Proti žalobci bylo navíc v době trvání předmětného trestního stíhání vedeno další trestní stíhání, které skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.

2. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, č. j. 13 C 327/2015-29, rozhodl tak, že je žalovaná povinna uhradit žalobci částku 19 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7. 9. 2015 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že je žalovaná povinna uhradit žalobci částku 68 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7. 9. 2015 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně). Okresní soud v Teplicích dále doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 13 C 327/2015-47, rozhodl tak, že se žaloba co do částky 131 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7. 9. 2015 zamítá (výrok I. doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně)

3. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 10. 11. 2017, č. j. 84 Co 566/2016-57, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s rozsudkem doplňujícím) ve výroku I., pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 19 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7. 9. 2015 do zaplacení [výrok I. písm. a) rozsudku odvolacího soudu], ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s rozsudkem doplňujícím) změnil tak, že se zamítá žaloba co do zaplacení částky 68 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7. 9. 2015 do zaplacení [výrok I. písm. b) rozsudku odvolacího soudu], a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

4. Soud prvního stupně učinil zjištění, že žalobce (podle jeho účastnického výslechu) měl po sdělení obvinění špatný pocit, a to zejména z toho, že v něm bylo uvedeno, že někoho zabil. S tím nesouhlasil a musel se bránit, přičemž celá záležitost trvala pět let. Stále chodil do zaměstnání a nezměnilo se nic v jeho rodině. K odsouzení Okresním soudem v Pelhřimově uvedl, že je nevinen, ale odvolával se bezvýsledně. Žalobce dne 6. 3. 2015 u žalované uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy. Konkrétně se jednalo o nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve výši 71 666,66 Kč, dále o náhradu nákladů obhajoby sestávající se z odměny a náhrad advokáta za poskytování právních služeb a z nákladů na znalecký posudek. Současně žalobce vyzval žalovanou k úhradě částky 200 000 Kč jako peněžité náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Žalovaná stanoviskem ze dne 22. 10. 2015 přiznala náhradu vynaložených nákladů na obhajobu ve výši 10 527 Kč, tedy náhradu nákladů právního zastoupení. Dále žalovaná přiznala žalobci zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to 15 000 Kč za první dva roky řízení a 40 000 Kč za další dva roky a osm měsíců trvání trestního řízení, přičemž neshledala důvody pro snížení či zvýšení základní částky. K nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím žalovaná uvedla, že se za vydání nezákonného rozhodnutí žalobci omlouvá, přičemž negativní důsledky trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce má za méně závažné a poukázal na okolnost, že v době předmětného trestního stíhání bylo proti žalobci vedeno další trestní stíhání, které skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Soud dále zjistil, že dne 6. 10. 2010 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit dne 20. 8. 2009 v 16:15 hod. v katastru obce B. při jízdě se svým vozidlem po místní komunikaci, když na výjezdu z křižovatky pneuservisu při odbočování vpravo na Ch. vjetím na hlavní komunikaci nedal přednost v jízdě vozidlu řízenému M. Š., který jel ve směru od B. po komunikaci označené jako hlavní, a vytvořil tak kolizní situaci, na kterou řidič Š. reagoval vjetím vlevo do protisměrného pruhu, kde se střetl s protijedoucím nákladním automobilem. Při nehodě došlo k těžkému zranění řidiče M. Š. a dalších pěti jeho spolujezdců, přičemž jeden z nezletilých spolujezdců týž den zemřel. Žalobce byl pro spáchání výše uvedeného trestného činu obžalován. Žalobce zmocnil k zastupování a k obhajobě při všech jednáních a řízeních před soudy a jinými orgány advokáta Mgr. MUDr. Jaroslava Maršíka. Policie ČR si vyžádala dne 21. 11. 2009 po soudním znalci z oboru dopravy, odvětví doprava silniční a městská, Ing. Petru Šlosarovi, znalecký posudek, kterým měl znalec analyzovat děj dopravní nehody. Žalovaný objednal u znaleckého ústavu V.V.V. Expert a.s. dne 5. 5. 2010 znalecký posudek, kterým měla být rovněž analyzována předmětná dopravní nehoda. Žalobce poukázal svému zástupci zálohu na znalecký posudek ve výši 19 200 Kč a zástupce poukázal částku 19 200 Kč na účet č. 000035-3354810207/0100. Znalecký ústav V.V.V. Expert a.s. ukončil znaleckou činnost dne 6. 10. 2010, resp. k uvedenému datu byl tento předmět podnikání v obchodním rejstříku vymazán. K podání znaleckého posudku byl soudem přibrán znalecký ústav MBL CRASH EXPERT, s. r. o., neboť závěry znaleckých posudků obžaloby a obhajoby si odporují a jejich zpracovatelé pozbyli způsobilosti provádět znaleckou činnost, když byli vyškrtnuti ze seznamu znalců (resp. znaleckých ústavů). Žalobce (pozn. v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zjevně chybně uvedeno „žalovaný“) byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 16. 9. 2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2013 pravomocně odsouzen za spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1,2 trestního zákoníku, přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, podle § 205 odst. 3 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Uvedené trestné činy žalobce spáchal 19. 2. 2012. Soud prvního stupně konečně zjistil z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 10. 2014, č. j. 7 T 223/2010-452, který nabyl právní moci dne 8. 12. 2014, že žalobce byl zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek, který mu byl kladen za vinu, spáchal žalobce.

5. Soud prvního stupně zrekapituloval podstaty a hrozící tresty za trestné činy, které byly žalobci kladeny za vinu v předmětném trestním řízení (vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 7 T 223/2010), a trestné činy, za jejichž spáchání byl žalobce pravomocně odsouzen. Následně učinil závěr, že hrozba trestu odnětí svobody nutně působila na psychiku žalobce, který se po zahájení trestního stíhání ocitl v nepříznivé životní situaci, jež jistě měla vliv i na jeho okolí. Dopad trestního stíhání na život žalobce byl intenzivnější, neboť mu bylo kladeno za vinu, že způsobil smrt dítěte. Soud vzal rovněž v úvahu délku trestního řízení, které trvalo 4 roky a osm měsíců, neboť ta zcela jistě újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení působila. Naproti tomu soud zohlednil skutečnost, že se žalobce dopustil trestné činnosti, za kterou byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle názoru soudu prvního stupně tak mělo předmětné trestní stíhání negativní vliv na život žalobce od 6. 4. 2010 do 19. 2. 2012, kdy žalobce spáchal úmyslný trestný čin, za jehož spáchání mu hrozil stejný trest odnětí svobody, a přestal tak být tzv. bezúhonným občanem. Soud vzal v úvahu, že za nezákonné omezení osobní svobody (vazby) v souvislosti s trestním řízením je za adekvátní odškodnění pokládána částka 500 až 1 500 Kč za den trvání takového zásahu. V projednávané věci byl žalobce stíhán na svobodě a nadále vedl rodinný i pracovní život. Soud tedy pokládal za adekvátní žalobci přiznat odškodnění ve výši 68 500 Kč, což odpovídá částce 100 Kč za každý den výše vymezeného období, a je přiměřenou satisfakcí za zásah do života žalobce způsobený neoprávněným trestním stíháním. Pokud šlo o náklady na vypracování znaleckého posudku, který si žalobce nechal vypracovat pro svou obhajobu, jedná se o náklad účelně vynaložený na obhajobu, a to bez ohledu na skutečnost, že soud při rozhodování v předmětné trestní věci vycházel z dalšího znaleckého posudku. Jedná se o škodu žalobce, za kterou stát odpovídá, neboť žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím.

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ovšem ztotožnil se s rozhodnutím soudu prvního stupně pouze v části, v níž soud žalobci přiznal náhradu škody spočívající v žalobcem vynaložených nákladech na zpracování znaleckého posudku. Pokud byl vydán zprošťující rozsudek, lze náklady na znalecký posudek považovat za účelně vynaložené podle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. K tíži žalobce nemůže jít okolnost, že znalecký ústav, který byl v době zpracování znaleckého posudku zapsán v seznamu znalců, byl následně z tohoto seznamu vyškrtnut. Nelze ani uzavřít, že k vydání zprošťujícího rozsudku nedošlo v důsledku tohoto znaleckého posudku. V rozhodnutí soudu prvního stupně bylo správně uvedeno, že z trestního spisu vedeného v předmětné věci vyplývá, že závěry tohoto znaleckého posudku, odlišné oproti závěrům znaleckého posudku vyžádaného Policií ČR v přípravném řízení, zcela zřejmě vedly soud v trestním řízení k závěru o potřebě vypracování jiného znaleckého posudku a následně ke zproštění viny žalobce.

7. Odvolací soud dále uvedl, že vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněného pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V otázce nároku na náhradu nemajetkové újmy se odvolací soud následně odchýlil od hodnocení učiněného soudem prvního stupně. Konstatoval, že za nepřiměřenou délku řízení již bylo žalobci vyplaceno 55 000 Kč a nepřihlížel již tedy k délce trestního řízení. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného žalobci za vinu a hrozící druh a délka trestu. Z tohoto pohledu odvolací soud nepokládal trestný čin, z jehož spáchání byl žalobce obviněn, za závažný. Žalobce sice uvedl, že mu bylo kladeno za vinu ublížení na zdraví několika osob s následkem smrti dítěte, avšak k tomu došlo při dopravní nehodě a zjevně se jednalo o nedbalostní trestný čin. Nelze dovodit, že by na takový trestný čin společnost nahlížela zvlášť negativně. Nelze ani dospět k závěru, že by orgány při zahájení trestního stíhání postupovaly vůči žalobci zjevně šikanózně, neboť ke zproštění obžaloby došlo teprve v rámci řízení před soudem a na základě výsledků znaleckých posudků. Tvrzení žalobce o zásahu do jeho osobnostních práv zůstala v obecné rovině, když uvedl pouze to, že jej obvinění tížilo a měl z toho špatný pocit. Žalobce nepřišel o zaměstnání a v jeho rodinných vztazích se nic nezměnilo. Pokud byl dotazován na jím následně spáchanou trestnou činnost, uvedl, že se cítí nevinen, ale nebyl úspěšný s opravnými prostředky. Podle odvolacího soudu nelze přehlédnout skutečnost, že žalobce, který tvrdí dotčení zahájením trestního stíhání pro nedbalostní trestný čin, spáchal následně jiné úmyslné přečiny a byl pravomocně odsouzen. Konstatovat lze, že žalobcem zmiňovaná újma nemohla dosáhnout takové intenzity, že by bylo možné po žalované, krom již vyslovené omluvy a vyplacení zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, požadovat další zadostiučinění v penězích z titulu nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby. Zadostiučinění ve formě omluvy, která byla žalobci již ze strany žalované poskytnuta, považoval odvolací soud v daném případě za dostatečné.


II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Žalobce (dále též jako „dovolatel“) podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

9. Konkrétně dovolatel namítá, že odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a v bodě 20 nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, a pokud se jedná o náhradu nákladů řízení, odvolací soud nerespektoval názor dovolacího soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013. Dovolací soud formuloval k otázce přiznání a výše náhrady za nemateriální újmu způsobenou tím, že proti poškozenému bylo vedeno trestní řízení, které neskončilo odsouzením, závěr, že v takové situaci mohou být uvažována obdobná kritéria jako v případě vazebního držení či v případě výkonu trestu odnětí svobody. I v takových případech je na soudu, aby výši zadostiučinění stanovil s ohledem na specifické okolnosti konkrétního případu. Přitom nicméně může vzít v úvahu kritéria, která se zpravidla v takových případech vyskytují a která zpravidla mají vliv na rozsah způsobené újmy, a tím i na výši případného zadostiučinění. Je na soudu, aby zvážil, jak intenzivně (či v jakém rozsahu) byla tato kritéria v konkrétním případě naplněna, a vedle toho vzal do úvahy okolnosti, za nichž k újmě došlo. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem: a) povaha trestní věci, b) délka trestního řízení, c) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného. Pod kritériem povahy věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případně společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě. Kritérium délky trestního řízení zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedeného trestního řízení trval. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, je k nim třeba přihlížet. V konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Správně bylo žalovanou konstatováno, že v důsledku usnesení o zahájení trestního stíhání, které je nutné pokládat za nezákonné rozhodnutí, a vedení trestního řízení vznikla žalobci nemajetková újma. Žalobce však nesouhlasí s tím, že mu byla poskytnuta pouze omluva, neboť v jeho případě bylo nutné trestní stíhání považovat za tak závažný zásah do jeho osobnostních práv, že založilo nárok na přiznání zadostiučinění v penězích. Žalobce byl po zahájení trestního stíhání v nepříznivé životní situaci, přičemž dopad trestního stíhání byl intenzivnější o to, že mu bylo kladeno za vinu způsobení smrti dítěte. Argumentace odvolacího soudu, která bagatelizuje povahu trestní věci, a to zejména pokud uvádí, že hrozící druh a výše trestu nebyla závažná, je nanejvýš necitlivá. Již samotná existence trestního stíhání je pro obžalovaného zatěžující a lze jen stěží kvantifikovat její dopady. Je třeba přihlédnout k zásadní míře společenského odsouzení žalobce, neboť po dlouhou dobu bylo otázkou, zda je viníkem smrti dítěte, což je v očích veřejnosti situace přímo typická pro maximální míru společenského odsouzení. Soudy se při posouzení povahy věci nemohou alibisticky řídit pouhým zjednodušujícím měřítkem výše trestních sazeb, ale musí posuzovat drobné distinkce mezi jednotlivými případy. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, při posuzování závažnosti zásahu do života jednotlivce způsobeného nezákonným rozhodnutím je soud povinen odpovědně přihlédnout ke všem nepříznivým následkům vyvolaným trestním řízením a zvážit veškeré negativní dopady dotýkající se zejména osobnostní integrity konkrétního poškozeného. Soud pak s ohledem na vždy jedinečné skutkové okolnosti takového individuálního případu určí výši finanční náhrady; pracuje zde vlastně s obecným právním principem přiměřenosti a posuzuje věc zejména v intencích životního postavení poškozeného před a po zásahu chybujících orgánů veřejné moci. Podle názoru dovolatele je dovoláním napadené rozhodnutí se zmíněným nálezem ve zřejmém rozporu. Pokud se jedná o náhradu nákladů řízení, odvolací soud nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, podle jehož právní věty výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše. Žalobce má za to, že přiměřenost formy žalované náhrady byla zachována, neboť uplatnil nárok na náhradu nemateriální újmy ve výši 200 000 Kč, a soudem prvního stupně mu byla přiznána částka 68 500 Kč. Výsledek řízení tak měl odvolací soud zhodnotit jako plný úspěch a měl dovolateli přiznat plnou náhradu nákladů řízení.

10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Formální náležitosti dovolání

11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.


IV. Přípustnost dovolání

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

15. Nejvyšší soud již opakovaně konstatoval, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

16. Dovolání bylo shledáno přípustným pro řešení otázky týkající se posouzení charakteru újmy způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a jím způsobenými následky v osobnostní sféře poškozeného.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

17. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“) nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

19. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

20. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991; rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

21. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněného pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

22. Jak uvedl dovolací soud např. ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, zatímco nepřiměřená délka řízení způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil žalobce, a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení vychází Nejvyšší soud ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Naopak v případě odpovědnosti založené na nezákonném rozhodnutí je na žalobci, aby tvrdil a v případě procesní potřeby pokazoval, že mu v důsledku nezákonného rozhodnutí újma vznikla (srov. 3. právní věta Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod R 58/2011, dále jen „Stanovisko“).

23. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „rozsudek R 67/2016“), dovolací soud konstatoval, že výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.

24. V rozsudku ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015, dovolací soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci zpravidla nelze dokazovat (jde o stav mysli poškozené osoby). V řízení se tak obvykle zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce.

25. Právní názor vyslovený v posledně zmíněném rozhodnutí znamená, že soud musí být schopen vyhodnotit situaci osoby poškozené a zvážit, v jaké míře by byla zasažena osobností sféra osoby postavené na roveň poškozenému. Dochází tak pro účely stanovení zadostiučinění k faktické objektivizaci újmy, neboť dosažení skutečného zjištění, jakou míru újmy konkrétní poškozený vytrpěl, možné není. Soud touto objektivizací zásadně vyloučí vlivy ryze subjektivního charakteru, tj. způsob prožívání konkrétní újmy konkrétním poškozeným, a to z důvodu, že se tyto vlivy nachází zpravidla vně kauzálních vazeb (výjimku by představovala např. situace, kdy by škodlivé jednání úmyslně směřovalo na zvláště citlivou součást osobnosti konkrétního poškozeného, nebo naopak v případě, kdy by bylo prokázáno, že poškozený újmu, která by byla pro jiné obvyklá, zjevně neutrpěl). Jelikož je obecnou zkušeností, že vnitřní osobní prožitek nezřídka neodpovídá jeho vnějšímu projevu, musí být posouzení míry nemajetkové újmy nezávislé na způsobu, jakým poškozený svou újmu popisuje. Nelze totiž přijmout, aby náhrada nemajetkové újmy závisela na okolnosti, jak barvitého popisu je poškozený schopen, v důsledku čehož by např. osoby introvertní či jen nevýřečné byly v odškodnění znevýhodněny.

26. Uvedené ovšem neznamená, že by se soud mohl odchýlit od charakteru zásahu do osobnostní sféry poškozeného, kterou poškozený vylíčil, byť by z tvrzené škodné události obecně (v poměrech osoby postavené na roveň poškozenému) přicházel v úvahu zásah (a s ním spjatá újma) jiného charakteru, neboť by tak došlo k porušení dispoziční zásady sporného řízení.

27. Z podaného dovolání je především zřejmý nesouhlas dovolatele s hodnocením odvolacího soudu z toho důvodu, že odvolací soud upozadil důsledek trestného činu, který byl žalobci kladen za vinu, tedy úmrtí dítěte a poranění několika dalších osob, a namísto toho se věnoval zákonem danému rozmezí trestu, jenž mohl být za trestný čin uložen. V této souvislosti je namítáno, že nebyly hodnoceny okolnosti uvedené v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, tedy povaha trestní věci, délka trestního stíhání, a dopad trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného. Uvedená výtka je adekvátní

28. Jak je z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrné, odvolací soud se zabýval výhradně dopady nezákonného trestního stíhání v obecné rovině, když konstatoval, že se jednalo o trestní stíhání za nedbalostní trestný čin, na něž společnost nenahlíží zvláště negativně, a dovolateli nehrozil závažný trest. Odvolací soud se tak zabýval újmou, již trestní stíhání vyvolává typově, tedy újmou spojenou s nejistotou ohledně výsledku trestního řízení. Úvaha odvolacího soudu by mohla obstát v obecnosti, tedy v tom ohledu, že za nezákonné trestní stíhání, v němž orgány činné v trestním stíhání postupovaly standardně, délka trestního stíhání byla pouze nezbytně nutná (tak je třeba pohlížet na délku trestního řízení v projednávané věci, neboť za nepřiměřenou délku trestního řízení již byl žalobce odškodněn) a bylo vedeno pro nedbalostní trestný čin, v zásadě nepřísluší odškodnění v peněžité formě.

29. Dovolacímu soudu je z obsahu spisu zřejmé, že žalobce nenavrhl důkazy k prokázání své újmy a v řízení byl k tomuto proveden pouze důkaz účastnickou výpovědí. V ní ovšem dovolatel vysvětlil, co mu újmu působilo (viz zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud pokládal za dostatečná), a byť se nejednalo o popis barvitý, je z něj zcela zřejmá okolnost, jež dovolatele na jeho psychice ovlivňovala nejvíce, konkrétně to, že jeho jednání bylo uvedeno jako příčina smrti jiné osoby, a že dovolatel pokládal za nezbytné se bránit vůči tomuto nařčení. Dovolací soud nemá pochybnost v tom ohledu, že sama okolnost, že je jednání konkrétní osoby spojeno s natolik závažným následkem, jakým je způsobení smrti jiné osoby (natož pak dítěte), je obecně s to vyvolat nemajetkovou újmu, která může být snášena hůře nežli sama hrozba odsouzení za trestný čin a uložení trestu, a jako takovou ji tedy nelze opomíjet. Rozhodnutí odvolacího soudu, který uvedenou okolnost nezohlednil a konstatoval, že dovolatelova tvrzení zůstala toliko v obecné rovině, je neúplné a tedy i nesprávné, neboť pominul tvrzený dopad trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Je třeba pak též korigovat názor odvolacího soudu, pokud uvedl, že na trestný čin srovnatelný s předmětným trestným činem společnost nenahlíží zvláště negativně. Z uvedeného úhlu pohledu, tedy pro veřejnost (resp. její část), bývají nezřídka vnímány jako významné jiné okolnosti, než kterým je v konkrétních případech přikládána váha z pohledu práva; nevratný důsledek, jakým byla v konkrétním případě smrt dítěte, takovou okolností je, nehledě na to, že k němu mělo dojít na základě nedbalostního jednání. Minimálně ve srovnání s majetkovou kriminalitou, která je statisticky nejčastější, by z pohledu části společnosti byl trestný čin srovnatelný s předmětným trestným činem pokládán nepochybně za závažnější.

30. Jak plyne z výše uvedeného, újmu takového charakteru, který dovolatel popsal ve své účastnické výpovědi, by mohla vnímat jakákoliv jiná osoba v jeho postavení. Soudy nižších stupňů tedy měly posoudit, zda popsaná újma byla právě důsledkem rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, nebo zahájení trestního stíhání popsanou újmu bylo alespoň s to umocnit, a v případě kladného vyhodnocení této otázky zhodnotit, poskytnutí jakého zadostiučinění je za popsanou újmu přiměřené. V této souvislosti je třeba též dát za pravdu dovolateli, pokud namítl, že soud neprovedl srovnání s jinými obdobnými případy. Odvolací soud sice uvedl, že při rozhodování vycházel z rozsudku R 67/2016, z nějž plynou základní východiska pro stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmy způsobené trestním stíháním, ovšem z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze dovodit, jak (příp. zda-li) tato východiska byla reflektována. Jak vyplývá ze zmíněného rozsudku R 67/2016, základem stanovení odškodnění je srovnání se shodnými, resp. popřípadě obdobnými, případy. Uvedené rozhodnutí též obsahuje závěr, že je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší, než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. V dosavadním průběhu řízení nebylo učiněno jakékoliv srovnání předmětného případu s případem jiným, k čemuž je třeba dodat, že dovolatel žádný případ ke srovnání neoznačil. Na tomto místě je ovšem třeba zmínit, že v odůvodnění rozsudku R 67/2016 se též podává, že soudy nižších stupňů mají vést účastníky řízení (primárně však žalobce) k tomu, aby doplnili svou argumentaci o příklady soudní praxe odůvodňující konkrétní formu případně výši odškodnění, k čemuž v nyní projednávané věci nepřistoupily. I v případě, že by nebyly účastníky řízení předloženy žádné, resp. žádné ke srovnání použitelné, příklady soudní praxe, měly by se soudy pokusit provést srovnání hodnoceného případu s jím známou rozhodovací praxí, např. s vlastními rozhodnutími či s tzv. sbírkovými rozhodnutími vyšších soudů. Až v případě, kdy porovnání se shodnými (resp. obdobnými) případy nebylo možné z důvodu, že soud vhodné případy ke srovnání neshledal, je možné přistoupit ke stanovení přiměřeného zadostiučinění bez srovnání, v každém případě ovšem v takové formě a případně výši, aby odpovídalo obecně vnímané spravedlnosti a ekonomické realitě České republiky.

31. Dovolání tedy bylo shledáno důvodným, pokud směřuje proti výroku I. písm. b) rozsudku odvolacího soudu.


VI. Závěr

32. Nejvyšší soud vzhledem k uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil ve výroku I. písm. b) a v závislém výroku II. o nákladech řízení. S ohledem na tento postup se zdejší soud nezabýval dovolací argumentací, jež směřovala proti nákladovému výroku odvolacího soudu, jelikož by takový postup byl bezpředmětný. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek Okresního soudu ze dne 8. 3. 2016, č. j. 13 C 327/2015-29, ve výroku II a závislém výroku III. o nákladech řízení a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

33. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 1. 8. 2019





JUDr. František Ištvánek
předseda senátu