Rozhodnutí NS

28 Cdo 2964/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2019
Spisová značka:28 Cdo 2964/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2964.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Promlčení
Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák.
§ 107 odst. 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/17/2019
II.ÚS 1299/19
JUDr. Ludvík David
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2964/2018-161


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti žalované ABC pack, s.r.o., se sídlem v Mariánských Lázních, Nádražní náměstí 729/5, identifikační číslo osoby 26410681, zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, o zaplacení částky 450.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 51/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2018, č. j. 25 Co 9/2018; 25 Co 10/2018-135, t a k t o :

      I. Dovolání se odmítá.
        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    O d ů v o d n ě n í :
    (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

    V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 27. září 2017, č. j. 14 C 51/2016-108) změněn ve výroku pod bodem I tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 450.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zrušen ve výroku II o náhradě nákladů řízení, spolu s usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. října 2017, č. j. 14 C 51/2016-111, jímž byla žalované uložena povinnost doplatit soudní poplatek (výrok II), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení vzniklých účastníkům u obou soudů nižších stupňů (výrok III).

    Proti rozsudku odvolacího soudu „v jeho celém rozsahu“ podal dovolání žalobce (dále jen „dovolatel“), jenž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva (formulovaná otázka týkající se vzniku bezdůvodného obohacení a počátku promlčecí doby na jeho vydání), při jejímž řešení se odvolací soud dle mínění dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené (otázka stran povahy vztahu účastníků, jež je určující pro stanovení délky promlčecí doby); jako dovolací důvod dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15 (dle něhož porušení základních práv zakládá přípustnost dovolání), dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces spočívající ve vadě řízení (za níž považuje to, že se odvolací soud nevypořádal s jím tvrzenými skutečnostmi, že uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy).

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) žalobcem podané dovolání odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2, čl. II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
    č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.


    Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

    Otázku týkající se stanovení počátku promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, v závislosti na určení okamžiku jeho vzniku, odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž u bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu (právní kvalifikace nároku nebyla dovoláním zpochybněna) dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení již samotným přijetím (poskytnutím) tohoto plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1253/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2116/2014), od kdy taky začíná běžet tříletá objektivní promlčecí doba práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2014/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2191/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015), eventuelně čtyřletá (v případě bezdůvodného obohacení obchodněprávní povahy) promlčecí doba podle § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2028/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 676/2011).

    Podle citované judikatury je pro běh objektivní promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení rozhodující okamžik, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo, a to bez ohledu na to, zda oprávněný subjekt (ochuzený) o svém právu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení věděl, či nikoliv (vědomost ochuzeného o vzniku bezdůvodného obohacení a o tom, kdo se na jeho úkor obohatil je relevantní pro posouzení subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák.; obě promlčecí doby – objektivní a subjektivní – přitom počínají, běží a končí nezávisle na sobě a skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že ochuzenému ještě běží druhá doba).

    Se zřetelem na tvrzení žalobce, že peněžní prostředky ve výši 450.000 Kč (jež před tím odčerpal od peněžního ústavu neoprávněnými výběry) použil ve prospěch žalované společnosti během roku 2008, není pak nikterak nepřiměřený či snad s rozhodovací praxí dovolacího soudu rozporný závěr odvolacího soudu, že již v této době vzniklo by žalobci bezdůvodné obohacení a současně by tím počala plynout (objektivní) promlčecí doba práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (došlo-li k použití prostředků ve prospěch žalované bez právního důvodu); žaloba, jíž bylo uplatněno právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, byla přitom u soudu podána až 1. 4. 2016, s časovým odstupem delších sedmi let od vzniku práva.

    Za této situace je pak již bez významu dovolatelem současně kladená otázka týkající se délky promlčecí doby v závislosti na povaze vzniklého závazku z bezdůvodného obohacení (zda jde o vztah občanskoprávní, jak jej kvalifikoval odvolací soud, kdy je objektivní promlčecí doba tříletá, nebo o vztah obchodněprávní se čtyřletou promlčecí dobou; § 397 obch. zák.); v obou zvažovaných variantách by promlčecí doba ke dni podání žaloby tak či tak již dávno uplynula. Řešení této otázky se tedy v poměrech dovolatele nikterak neprojeví a již proto nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (k tomu přiměřeně srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5957/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3681/2018). [V intencích této dovolací argumentace sluší se pak znovu poukázat na již výše uvedenou judikaturu dovolacího soudu konstantní i v tom, že promlčuje-li se právo marným uplynutím čtyř let ve smyslu § 397 obch. zák., vzniká právo věřitele požadovat vydání toho, oč se dlužník obohatil plněním bez právního důvodu již dnem, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení (zde poskytnutím finančních prostředků ve prospěch žalované), pročež je tento okamžik také dnem, kdy věřitel mohl své právo poprvé vykonat (k tomu znovu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a k tomuto okamžiku je také v souladu s § 391 odst. 1 obch. zák. nutné vázat počátek běhu promlčecí doby (rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 676/2011)].

    Již se zřetelem k závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014 (k nimž se Nejvyšší soud znovu přihlásil v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1629/2016), je pak třeba odmítnout i argumentaci dovolatele, že k bezdůvodnému obohacení žalované na jeho úkor mělo dojít až přijetím „druhého“ plnění v částce 450.000 Kč od České spořitelny, a.s., v dubnu r. 2012. K němu došlo nikoliv bez právního důvodu, nýbrž na základě rozhodnutí soudu (ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 235/2011) a jeho hmotněprávním důvodem byl závazek banky ze smlouvy o běžném účtu. [Ve zmíněných rozhodnutích Nejvyšší soud, i s odkazem na relevantní judikaturu – viz např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejněný pod číslem 75/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006, rozebral postavení majitele účtu a současně vysvětlil, že osoba, jež z účtu u peněžního ústavu vybere peněžní prostředky v rozporu či bez dispozičního oprávnění (bez souhlasu majitele účtu), se bezdůvodně obohatí na úkor peněžního ústavu a nejde o bezdůvodné obohacení na úkor majitele účtu.]

    Ve skutkových poměrech projednávané věci není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s další dovolatelem citovanou judikaturou dovolacího soudu – s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2550/2008, jež se zabývá otázkami aktivní a pasivní věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, resp. s rozsudkem ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2145/2004, jež řeší otázku rozsahu práva na vydání bezdůvodného obohacení (připomínaje, že na povinnost toho, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, nemá vliv, co se s předmětem bezdůvodného obohacení stalo poté, co jej obohacený získal).

    Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatele poukazující na domnělé vady řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou. Na uvedeném nic nemění ani v obecné rovině tvrzené porušení práva na spravedlivý proces (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jimiž byl překonán i závěr uvedený v dovolatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15). Ostatně ani nelze považovat za vadu řízení, pokud odvolací soud na pokladě odlišných skutkových a právních závěrů (kdy jím učiněná skutková zjištění ani nelze podrobit dovolacímu přezkumu a jejich kritika není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) neposoudil žalovanou uplatněnou námitku promlčení jako výkon práva, jenž byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (což mu dovolatel vytýká).

    Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (uvádí-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá „v celém rozsahu“) je přípustnost dovolání procesním předpisem v rozhodném znění (od 30. 9. 2017) vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

    O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady spojené s podáním obsahově stručného vyjádření žalované k podanému dovolání nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.

    Rozhodné znění občanského soudního řádu (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

    V rovině hmotněprávní byla věc soudy nižších stupňů posuzována podle soukromoprávních předpisů platných a účinných do 31. 12. 2013 (srov. § 3028, § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

    Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 29. 1. 2019


    Mgr. Petr Kraus
    předseda senátu