Rozhodnutí NS

21 Cdo 321/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/17/2020
Spisová značka:21 Cdo 321/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.321.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 321/2019-711


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Z. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Petrem Hájkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská č. 39/4, proti žalovaným 1) 1. KLÁRA, s. r. o. se sídlem v Klášterci nad Ohří, Petra Bezruče č. 279, IČO 25028090, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova č. 201/17 a 2) Městu Klášterec nad Ohří se sídlem městského úřadu v Klášterci nad Ohří, nám. Dr. Eduarda Beneše č. 85, IČO 00261939, zastoupenému JUDr. Annou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží č. 657/7, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 24 C 66/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. července 2018 č. j. 12 Co 117/2017-673, takto:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jindřicha Vítka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Šafaříkova č. 201/17.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2018 č. j. 12 Co 117/2017-673 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že každé jednání prováděné dražebníkem (a jeho jménem a na jeho účet licitátorem) nelze pokládat za veřejnou dražbu. Z ustanovení § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách je nutné dovodit, že veřejnou dražbou je jen takové jednání, které je veřejné, které se koná na základě návrhu navrhovatele (na podkladě smlouvy o provedení dražby uzavřené mezi navrhovatelem a dražebníkem), které se uskutečňuje na předem určeném místě, jehož smyslem (účelem) je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob, které se dostavily za účelem činit podání, s výzvou činit nabídky a které je ukončeno buď udělením příklepu tomu, kdo za stanovených podmínek učinil nejvyšší podání, nebo tím, že nebylo učiněno ani nejnižší podání, a jen jestliže bylo provedeno osobou, která má k provádění dražeb příslušné živnostenské oprávnění. Jde-li o veřejnou dobrovolnou dražbu, musí být rovněž řádně doloženo navrhovatelovo vlastnictví, popřípadě legitimace osob, které se ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka; jinak by totiž smyslem (účelem) jednání prováděného dražebníkem nebyl (nemohl být) přechod vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele, ale – objektivně vzato – jiný cíl, který by přechod vlastnictví na základě dražby jen předstíral (fingoval). Jednání, které by neodpovídalo všem uvedeným požadavkům, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu; i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, uveřejněný pod č. 148 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 4124/2013).

K otázce zachování běžné (obvyklé) opatrnosti dražebníka při dokládání právního vztahu osob v postavení vlastníka podle § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách srov. například již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1770/2011, rozsudek ze dne 1. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2344/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1205/2015 a v nich vyslovené právní názory, že je-li předmětem veřejné dobrovolné dražby nemovitost, doloží navrhovatel své vlastnictví zejména tak, že v souvislosti s uzavřením smlouvy o provedení dražby předloží dražebníkovi listiny o právním důvodu (titulu) a způsobu (modu) nabytí vlastnického práva nebo pravomocná rozhodnutí, jimiž bylo jeho vlastnictví určeno nebo z nichž se bez pochybností podává; osoby, které se ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka, musí kromě vlastnictví doložit též svůj (z hlediska tohoto ustanovení významný) právní vztah k předmětu dražby. V případě, že při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby byla (dražebníkem) zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat vlastnictví (pro účely navrhované veřejné dobrovolné dražby) vždy za řádně doložené, i kdyby se (později) ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému; jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby byl jejím vlastníkem nebo se za vlastníka pokládal ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách.

Podle závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5103/2017 ačkoliv pro posouzení otázky, zda dražebník zachoval běžnou (obvyklou) opatrnost při dokládání právního vztahu osob, které se ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka, k předmětu dražby, není významné jen subjektivní (osobní) přesvědčení dražebníka, ale rozhodující jsou především objektivní okolnosti, nelze vycházet z předpokladu, že by rozhodující byla pouze objektivní existence (danost) určitých faktů (okolností) představujících důvod k pochybnostem o postavení navrhovatele dražby (o jeho právním vztahu k předmětu dražby) bez ohledu na to, zda dražebník – s ohledem na okolnosti a povahu případu – o takových skutečnostech mohl (měl) mít povědomí.

V posuzovaných souvislostech nelze ponechat stranou ani vývoj judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu v otázce nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí. Judikatura Nejvyššího soudu zde dlouhou dobu zaujímala právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014 – viz § 3064 občanského zákoníku) nemohlo – vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015). V důsledku nálezů Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. III. ÚS 415/15 či sp. zn. III. ÚS 663/15) byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016. V něm Nejvyšší soud (nově) dospěl shodně s Ústavním soudem k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (§ 3064 občanského zákoníku) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.

V souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu tedy odvolací soud dospěl k závěru, že „je-li potřeba, aby při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, pak při konání veřejné dobrovolné dražby dne 26. 6. 2003 a bezprostředně před ní tehdy běžná (obvyklá) opatrnost zjevně zachována byla“, jestliže „osoby zúčastněné na dražbě měly k dispozici výpis z katastru nemovitostí, z něhož vyplývalo vlastnické právo navrhovatele dražby k předmětu dražby, jakož i údaj o nabývacím titulu“ (z kontextu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu přitom vyplývá, že odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že výpis z katastru nemovitostí měl k dispozici i dražebník – Ž.), a „nepochybně jednaly s důvěrou v tento zápis“, a to „za situace, kdy nebylo zjištěno, že by kdokoliv v průběhu dražby (ani mnoho let poté) vlastnictví dražených nemovitostí zpochybňoval“. Správně přihlédl též k tomu, že o existenci nabývacího titulu – smlouvy o prodeji podniku ze dne 30. 8. 2002 – „nebylo v době dražby pochyb“ a že „okresní soud nepoukázal na absolutní neplatnost předmětné smlouvy o prodeji podniku ze dne 30. 8. 2002, která by byla zcela (na první pohled) zjevná (např. pro formální nedostatky či pro nedostatek podstatných náležitostí), nýbrž na absolutní neplatnost, kterou bylo nutno poměrně obtížně, nikoliv tedy jen v rámci běžné či obvyklé opatrnosti, dovodit při posouzení znění smlouvy s příslušnými ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání“; soudy (včetně Nejvyššího soudu) závěr o neplatnosti smlouvy „učinily až řadu let po uzavření smlouvy o prodeji podniku, potažmo i po uskutečnění dražby“ na základě úvah, že „smlouvou uzavřenou podle § 27a zákona o konkursu a vyrovnání nemohou na nabyvatele přejít závazky související s převáděným podnikem“. Odvolací soud se dostatečně vypořádal i s námitkami dovolatele, jejichž podstata spočívá v poukazu na trestnou činnost soudce J. B. a správce konkursní podstaty D. T., které se dopustili i v souvislosti s konkursem vedeným na majetek žalobkyně, uvedl-li, že „ani okresní soud, který poukazoval v obecné rovině na ‚nestandardní‘ průběh konkursu Z., a na podezření, že se různé osoby dopustily v souvislosti s tímto konkursem trestné činnosti, nezjistil žádnou konkrétní skutečnost, z níž by bylo možné dovodit něčí úmyslné jednání vedoucí k uzavření absolutně neplatné smlouvy o prodeji podniku dne 30. 8. 2002 a k následnému prodeji majetku ve veřejné dobrovolné dražbě dne 26. 6. 2003 za tím účelem, aby byly zakryty nezákonné převody vlastnického práva“.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 3. 2020

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu