Rozhodnutí NS

25 Cdo 3094/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:25 Cdo 3094/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.3094.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhrada škody
Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 449 odst. 1 obč. zák.
§ 449 odst. 3 obč. zák.
§ 142 odst. 3 o. s. ř.
§ 136 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/30/2019
IV.ÚS 386/19
III.ÚS 4194/18
JUDr. Jaromír Jirsa
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 3094/2017-272

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) J. N., b) E. N., a c) K. N., všichni zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalovanému: Středočeský kraj, se sídlem úřadu Zborovská 81/11, Praha 5, IČO: 70891095, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, o 264.082 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 40/2015, o dovolání žalobkyně c) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 25 Co 352/2016-220, takto:


I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 11. 1. 2017, č. j. 25 Co 352/2016-220, jímž Krajský soud v Praze potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 72.000 Kč, se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 25 Co 352/2016-220, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů ve vztahu mezi žalobkyní c) a žalovaným a vedlejší účastnicí řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 8 C 40/2015-142, zamítl žalobu žalobců a) a b) o zaplacení 147.300 Kč s příslušenstvím, řízení o zaplacení 116.782 Kč s příslušenstvím pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni c) 41.181 Kč s příslušenstvím, jinak žalobu ve vztahu k žalobkyni c) o 106.119 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalovaný jako právní nástupce Nemocnice s poliklinikou Příbram odpovídá za újmu na zdraví, která vznikla při narození žalobkyně c) z důvodu porušení obvyklých diagnostických a léčebných postupů, což vedlo k trvalému a závažnému postižení mozku dcery žalobců a) a b) s následkem porušení jejího psychického i motorického vývoje. Žalobkyně c) trpí středně těžkou mentální retardací, která je ještě komplikována pravidelnými epileptickými záchvaty, projevuje se u ní výrazný zlobný afekt zejména vůči matce, neumí číst a psát, při pohybu je prakticky odkázána na invalidní vozík a vyžaduje celodenní péči jiné osoby. Soud zamítl žalobu žalobců a) a b) na náhradu nákladů na péči o žalobkyni c) a náhradu nákladů jejího léčení za dobu od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013 z důvodu nedostatku aktivní legitimace těchto žalobců, naopak nároky žalobkyně c) shledal oprávněnými, včetně cestovních výdajů při cestách do stacionáře, za fyzioterapeutem a na lékařská vyšetření, přičemž současně zohlednil částky již vyplacené ze strany vedlejší účastnice řízení. Nesouhlasil však s tím, že jí byly kráceny o 25 %, protože dřívější dohoda byla uzavřena mezi žalobci a) a b) a Českou pojišťovnou, a. s., a nemůže tak být na újmu již zletilé žalobkyně c). Naproti tomu shledal důvod pro krácení o příspěvek na péči, vyplácený podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, protože ten slouží žalobkyni c) k úhradě nákladů na péči, které byly uplatněny v rámci tohoto řízení.

Krajský soud v Praze k odvolání všech žalobců i žalovaného rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 25 Co 352/2016-220, řízení o odvolání žalobců a) a b) pro jeho zpětvzetí zastavil, zastavil též řízení o odvolání žalovaného proti výroku o zastavení řízení pro částečné zpětvzetí žaloby, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o nároku žalobkyně c) změnil tak, že žalobu o 11.999 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který též správně dovodil, že žalovaný odpovídá za škodu podle § 420 odst. 1 a 2 a § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Uplatněnou náhradu nákladů za každodenní péči o žalobkyni c), jež vyžaduje v průměru nejméně 10 hodin denně, považoval za účelné náklady spojené s léčením podle § 449 odst. 1 obč. zák., přičemž na základě volné úvahy soudu (§ 136 o. s. ř.) přiměřená úhrada za péči v tomto případě činí 100 Kč za hodinu. Žalobkyni c) by tak za třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2013 náleželo celkem 184.000 Kč, od této částky je však nutno odečíst jak už vyplacených 82.818 Kč, tak příspěvek na péči ve výši 12.000 Kč měsíčně, tedy ještě 72.000 Kč. Tímto příspěvkem, poskytovaným podle § 7 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., se totiž stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci osobám v dlouhodobém nepříznivém zdravotním stavu a závislým na pomoci jiné osoby při zvládání jejich základních životních potřeb. Jde tedy právě o ten účel, na který se žalobkyně c) domáhá odškodnění, a v tomto rozsahu státem hrazených nákladů léčení jí tudíž nemohla vzniknout skutečná škoda. Naproti tomu nelze zohledňovat dohodu o náhradě léčebných výloh z roku 1999, protože není pro žalobkyni c) ani pro vedlejší účastnici platným závazkem k plnění. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud žalobkyni c) nepřiznal náhradu nákladů spojených s léčením, protože žalobci neunesli břemeno tvrzení, kdo z nich, žijících ve společné domácnosti, a z jakého jmění tyto náklady ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák. skutečně vynaložil.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 72.000 Kč, napadla žalobkyně c) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s důvody, které vedly odvolací soud k odečtu příspěvku na péči od náhrady škody na zdraví v podobě nákladů na péči. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 dovolatelka namítá, že příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb. nelze odečítat od náhrady nákladů na péči o poškozeného, když z ničeho neplyne, že by se tímto příspěvkem měl stát podílet na náhradě škody způsobené cizím zaviněním. Nesouhlasí ani s tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, jelikož u nároku na náhradu nákladů na péči byla výše plnění stanovena úvahou soudu, a mělo proto být postupováno podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání upozornil, že žalobci opakovaně žalují všechny částky společně, aniž prokázali, že by náklady na péči a náklady léčení hradili společně a nerozdílně; není proto dána aktivní legitimace dovolatelky. Uvádí také, že příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb. je poskytován na stejné úkony, jejichž náhradu žalobci vůči němu uplatňují, šlo by tedy o zneužití sociální dávky, resp. obdrželi-li tento příspěvek, skutečná škoda jim nemohla vzniknout.

Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že účelem příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu podle zákona č. 100/1988 Sb. nebylo poskytnout tuto sociální dávku osobě, která utrpěla újmu na zdraví pro zajištění určité pomoci, jako je tomu u příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., ale do jisté míry nahradit pečující osobě ztrátu na příjmu vznikající v důsledku nemožnosti výkonu zaměstnání. Odvolací soud tak správně uzavřel, že příspěvek na péči je poskytován právě na ten účel, na který se žalobkyně domáhá odškodnění, takže v tom rozsahu, v němž jsou jí náklady léčení hrazeny dávkou od státu, jí nemohla vzniknout skutečná škoda. Protože pak občanský zákoník v některých případech výslovně zohledňuje sociální dávky, které poškozená osoba pobírá od státu (§ 447 nebo § 448 obč. zák.), odečet příspěvku na péči nemůže být v rozporu s principy, na kterých stojí úprava náhrady újmy na zdraví.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Dospěl poté k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jak právní otázky započitatelnosti příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb. do náhrady nákladů na péči podle § 449 odst. 1 obč. zák., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, tak na řešení právní otázky rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolání je proto v tomto rozsahu důvodné, zatímco v rozsahu posouzení započitatelnosti příspěvku na péči do náhrady nákladů na péči důvodné není. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí rozhodl dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále opět jen „o. s. ř.“.

Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

Podle § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení se náklady léčení a pohřbu hradí tomu, kdo je vynaložil.

Náhrada účelných nákladů spojených s léčením podle této úpravy představuje odškodnění za účelně a prokazatelně vynaložené výdaje spojené s léčením poškozeného, není-li kryto z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Kromě jiného sem patří i náklady nejbližších příbuzných spojené s návštěvami poškozeného ve zdravotnických zařízeních, mají-li na jeho zdravotní stav pozitivní účinek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2991, dále též jen „Soubor“). Protože se na činnostech směřujících ke zlepšení či udržení zdravotního stavu poškozeného mohou podílet i jiné osoby, občanský zákoník v ustanovení § 449 odst. 3 tyto osoby výslovně legitimuje k uplatnění nároků vlastním jménem. Účelně vynaložené náklady léčení je tedy možno přiznat tomu, kdo je skutečně vynaložil a kdo má přímý nárok na jejich náhradu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaného pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Charakter těchto nákladů je nicméně rozdílný od osobně provedených úkonů při péči o poškozeného ze strany třetích osob.

Výklad rozsahu nároků daných úpravou v § 449 obč. zák. byl rozšířen zejména rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014 (č. 44/2015 Sbírky), který zohlednil vývoj mimosoudní praxe v oblasti pojištění, novou právní úpravu obsaženou v § 2960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, a nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, a ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13, tak, že pod náklady léčení podřadil nejen výdaje, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění a které jsou spojeny s vlastním léčebným procesem, nýbrž i obdobné náklady vynaložené v době, kdy již vlastní léčení skončilo (zdravotní stav je stabilizovaný), avšak některé potíže přetrvávají a vznikají v souvislosti s nimi další výdaje. Ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. je proto třeba vykládat poněkud šířeji tak, že zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je v první řadě obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodné události, dále ovšem též udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví již nemůže sám vykonávat.

Smyslem citovaného ustanovení je dát osobě poškozené na zdraví, jejíž možnosti sebeobsluhy jsou omezeny či zcela ztraceny, prostředky k tomu, aby si zaopatření tohoto typu dokázala zabezpečit. Při vědomí takto vymezeného charakteru nároku a povahy poskytované náhrady je třeba vyložit, zda je odůvodněno, aby výše náhrady byla snížena o částky poskytované poškozenému státem formou příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb.

Podle § 7 zákona č. 108/2006 Sb. příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Náklady na příspěvek se hradí ze státního rozpočtu (odst. 1). Nárok na příspěvek má osoba uvedená v § 4 odst. 1, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8, pokud jí tuto pomoc poskytuje osoba blízká nebo asistent sociální péče uvedený v § 83 nebo poskytovatel sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb podle § 85 odst. 1 nebo dětský domov, anebo speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu; nárok na příspěvek má tato osoba i po dobu, po kterou je jí podle zvláštního právního předpisu poskytována zdravotní péče v průběhu hospitalizace (odst. 2).

Podle § 21 odst. 2 písm. d) tohoto zákona příjemce příspěvku je povinen využívat příspěvek na zajištění potřebné pomoci osobou blízkou nebo asistentem sociální péče uvedeným v § 83 nebo poskytovatelem sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb podle § 85 odst. 1, nebo dětským domovem anebo speciálním lůžkovým zdravotnickým zařízením hospicového typu.

Podle odstavce 3 tohoto ustanovení výplata příspěvku může být po předchozím písemném upozornění zastavena, příspěvek může být odňat nebo nepřiznán, jestliže žadatel o příspěvek, oprávněná osoba nebo jiný příjemce příspěvku nesplní některou povinnost uvedenou v odstavci 1 a 2.

Dovolatelka poukazuje na rozsudek ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 (č. 68/2007 Sbírky), v němž Nejvyšší soud dovodil, že není žádného zákonného důvodu snižovat rozsah náhrady škody o příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu, vyplácený pečující osobě podle § 80 a násl. zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, neboť vyšel z toho, že účelem této dávky je motivovat osoby blízké k poskytování celodenní péče poškozenému, a náleží mu tedy ze zcela jiného právního důvodu, než je ten, na němž je založena povinnost škůdce nahradit škodu. V posuzované věci jde však o rozdílnou situaci, neboť dovolatelce nenáleží zmíněný příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu, vyplácený pečující osobě, nýbrž přímo jí je poskytován příspěvek na péči podle § 7 a násl. zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Tato sociální dávka sice příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu s účinností od 1. 1. 2007 nahradila, nicméně jejím účelem, jak vyplývá z textu zákona i důvodové zprávy, je umožnit osobě, jejíž dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vyžaduje péči jiných osob, zajištění potřebné pomoci při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti. Poškozenému tedy příspěvek na péči náleží ze stejného důvodu, jako je ten, na němž je založena případná povinnost škůdce nahradit škodu v podobě vynaložených nákladů na péči, a slouží témuž účelu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018 a sp. zn. 25 Cdo 3157/2018).

Účelovost příspěvku se pak jednoznačně podává i ze zákonem stanovené povinnosti příjemce (poškozeného) využívat jej jedině k zabezpečení si potřebné pomoci, přičemž nedodržení této povinnosti je sankcionováno zastavením výplaty či dokonce odnětím příspěvku.

Tento závěr činí Nejvyšší soud při vědomí nálezu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/2012, v němž Ústavní soud vyslovil, že povinnost k náhradě škody nemůže být snížena proto, že poškozený je příjemcem příspěvku na péči; tento závěr byl však vyvozen z předchozí judikatury Nejvyššího soudu (srov. citované rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, vztahující se k jinému právnímu předpisu), a nezohledňuje tak dostatečně účel příspěvku v rámci odlišně koncipovaných sociálních služeb, které stát osobám v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu prostřednictvím státního rozpočtu zajišťuje. Dovolací soud má tudíž za to, že tento právní závěr za současné právní úpravy neobstojí ani ve srovnání s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05. Je tedy nutno vycházet z toho, že v rozsahu nákladů, které hradí poškozenému stát formou příspěvku na péči, nemůže poškozenému vzniknout nárok na náhradu nákladů léčení či péče o jeho osobu, a příspěvek podle zákona č. 108/2006 Sb. je tak třeba zohledňovat při stanovení výše náhrady nákladů spojených s léčením podle § 449 odst. 1 obč. zák.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu ohledně výroku ve věci samé o nároku žalobkyně c) na náhradu nákladů na léčení správný, a Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Dovolatelce je naopak nutno přisvědčit v závěru, že stanovil-li odvolací soud ve smyslu § 136 o. s. ř. výši nákladů na osobně poskytovanou péči na základě své vlastní volné úvahy, měl při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení postupovat zčásti též podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i při jen částečném úspěchu ve věci přiznat plnou náhradu. Toto ustanovení je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení, na které je založeno ustanovení § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř., a použití této výjimky tak připadá do úvahy jen tehdy, závisí-li výše plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle § 136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013, Soubor C 13654, nebo ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015, č. 66/2015 Sbírky). Tak je tomu i v projednávané věci, kdy základ nároku na náhradu nákladů na péči o žalobkyni c) byl dán, ale výši části plnění bylo nutno stanovit volnou úvahou (na rozdíl od exaktně vyčíslených nároků na náhradu nákladů vynaložených na cestovné a na úkony fyzioterapie a reflexologie nehrazené z veřejného zdravotního pojištění), přičemž vyhláška č. 505/2006 Sb. byla pro ni pouze vhodným korigujícím vodítkem.

Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní c) a žalovaným a vedlejší účastnicí řízení nesprávným, proto jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí soud znovu posoudí otázku náhrady nákladů řízení v celkovém komplexu, neopomene aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. na ty dílčí nároky, u nichž výši náhrady stanovil postupem podle § 136 o. s. ř., a rozhodne ve vztahu mezi žalobkyní c) a žalovaným a vedlejší účastnicí nejen o náhradě nákladů původního řízení, ale také dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 31. 10. 2018


JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu