Rozhodnutí NS

7 Tdo 1359/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:7 Tdo 1359/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1359.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Jiný pohlavní styk
Subsidiarita trestní represe
Znásilnění
Dotčené předpisy:§ 185 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zákoníku
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1359/2018-28
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 1. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. U., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 10 To 99/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 16/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2017, č. j. 7 T 16/2016-673, byl obviněný R. U. sám uznán vinným spácháním přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (v obžalobě pod bodem 1), zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (v obžalobě pod bodem 2). Společně s obviněným P. P. pak ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (v obžalobě pod bodem 3) a zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (v obžalobě pod bodem 4). Podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu také obviněného P. P.

Posuzované trestné činnosti se obviněný R. U. podle odsuzujícího rozsudku dopustil (zkráceně uvedeno) tím, že:
      1) v přesně nezjištěné době od srpna 2015 do 6. 11. 2015 ve Věznici P. opakovaně napadal poškozeného Š. O., nar. XY, kterého bil, kopal, požadoval, aby mu poškozený posluhoval, pral prádlo, nosil jídlo, uklízel za něj, přičemž poškozený mu z obavy o své zdraví a ze strachu z dalšího napadání zpravidla vyhověl,
      2) ke konci období zařazení poškozeného na oddělení D3 věznice, od 25. 1. do 6. 11. 2015, v koupelně Věznice P. požadoval po poškozeném Š. O., aby mu rukou stimuloval jeho pohlavní úd, přičemž poškozený přes svůj prvotní verbální nesouhlas, při vědomí agresivní povahy a předchozího násilného jednání obviněného vůči jeho osobě, ze strachu podlehl a jeho požadavku vyhověl,
      3) v období od 6. 11. do 18. 11. 2015 ve Věznici P. spolu s P. P. opakovaně fyzicky napadali poškozeného J. Z., nar. XY tak, že jej bili pěstmi, kopali do hlavy a zad, kroutili mu rukama, křičeli na něj, vyhrožovali mu ublížením na zdraví, přičemž toto jednání spojovali s požadavkem, aby jim posluhoval, uklízel za ně, myl nádobí, pral prádlo, vařil kávu, nosil jídlo, setrvával u nich v době, kdy hráli karty, přičemž poškozený jim z obavy o své zdraví a ze strachu z dalšího napadání zpravidla vyhověl,
      4) dne 17. 11. 2015 ve večerních hodinách ve Věznici P. spolu s P. P., za účelem vlastního sexuálního uspokojení přistoupili k poškozenému J. Z., obnažili si penisy a požadovali po něm, aby jim je hladil a na jeho odmítnutí reagovali opakováním svého požadavku spojeným se strkáním do poškozeného a výhrůžkami zbitím, přičemž poškozený, při vědomí jejich fyzické převahy a předchozího násilného jednání vůči jeho osobě, ze strachu a při seznání beznadějnosti kladení odporu podlehl a jejich požadavku vyhověl.

Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání oba obvinění a to do všech výroků napadeného rozhodnutí. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 10 To 99/2017, rozhodl ve vztahu k obviněnému P. P. tak, že jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Ohledně obviněného R. U. pak rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej za výše uvedené jednání uznal vinným spácháním pokračujícího přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ad I/1,2 výroku o vině) a pokračujícího zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, dílem spáchaného jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ad II/1,2 výroku o vině). Za uvedenou trestnou činnost mu byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

II

Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný R. U. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění uvedl, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právními závěry soudu, že není logická návaznost. Namítl, že nebyla prokázána objektivní ani subjektivní stránka přečinu vydírání. Ze spisového materiálu vyplynulo, že se jedná o nepodložené domněnky soudů obou stupňů. Poškozený Š. O. se mu sám nabízel, že mu bude poskytovat služby za cigarety a kávu. Lze to tak vyhodnotit jako výměnný obchod. Pokud jde o J. Z., pak ten mu stejně jako druhý poškozený své služby nabídl, vzhledem k tomu, že je silný kuřák, který neměl žádný příjem, za úklid dostával tabák. Ve vztahu k oběma poškozeným uvedl, že na cele trénovali údery a kopy a navzájem si poskytovali zátěž. Nešlo tedy o šikanu, ale o sport. Dále uvedl, že ve věci nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe, která počítá se společenskou škodlivostí, která jako interpretační pravidlo má za cíl odlišení trestných činů od jednání, která jen zdánlivě naplňují znaky některé skutkové podstaty. Pokud jsou úsluhy ve vězeňském prostředí běžnou záležitostí, tak nemohl vědět, že jedná protiprávně. K tomuto uvedl, že v rámci vězeňského prostředí je vytvořen specifický způsob vyjadřování a jednání, který má zcela jiný význam, než jaký by mu byl přikládán v normálním životě. Vulgarismy, narážky a činy se sexuálním podtextem patří do vězeňského prostředí jako určitý způsob komunikace mezi vězni.

Pokud jde o spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění poškozeného Š. O., tak neexistuje jediný důkaz, a to ani nepřímý, kromě výpovědi poškozeného. Ze znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že je heterosexuálně orientován. Nastala tak situace, kdy proti sobě stojí tvrzení dvou osob a v tom případě měl soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Odsouzení na základě nevěrohodné, nekonstantní, smyšlené a účelové výpovědi labilního vězně považuje za zcela nepřijatelné. Na zásadu in dubio pro reo odkazuje i v případě znásilnění J. Z., jelikož žádný z vyslechnutých svědků nepotvrdil verzi poškozeného. Soudy, že se nijak nezabývaly rozpory ve výpovědích svědka P. N. a poškozeného J. Z. Obviněný dodal, že i kdyby bylo jeho jednání prokázáno, pak nenaplňuje znaky zvlášť závažného zločinu znásilnění a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, podle kterého méně intenzivní jednání zaměřené proti intimním partiím, např. ohmatávání, dotyky, tisknutí, líbání apod., nelze považovat za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Jeho jednání, že zdaleka nenaplňuje intenzitu trestného činu znásilnění.

Také namítl, že bylo zkráceno jeho právo na obhajobu, jelikož nebyly provedeny jím navrhované výslechy svědků (vychovatelů, z oddílové služby), které by osvětlily, jak to ve věznici fungovalo a jaké byly vztahy mezi vězni.

S poukazem na své námitky pak obviněný R. U. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 10 To 99/2017, i další rozhodnutí obsahově na citovaný rozsudek navazující. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud buď přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové nové projednání a rozhodnutí věci, nebo aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, neboť nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se dopustil jednání popsaného v obžalobě.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem podotkla, že obviněný ve svém dovolání uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazenou řádnému opravnému prostředku a nejedná se o přezkum věci třetí instancí. Jeho námitkami se zabýval soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické, plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Dále uvedla, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání (pozn. myšleno zřejmě „dokazování“) a soudům vytýká způsob, jakým hodnotily provedené důkazy. Namítaný dovolací důvod předpokládá vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Obviněný však uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková a domáhá se odlišného způsobu hodnocení důkazů. Tyto námitky tak nevyhovují žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Podle státní zástupkyně tak lze uzavřít, že výhrady nejsou důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.

Se zřetelem k výše rekapitulovaným důvodům tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.
III

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně zjistil, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud druhého stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal takřka z obdobných důvodů jako odvolání (odvolání na č. l. 694 a násl. tr. spisu). Stejné námitky obsahuje i závěrečná řeč obhájce, založená ve spise na č. l. 594 a násl. Z hlediska právní kvalifikace jsou námitky opakováním celé jeho obhajoby, když stejnými námitkami se zabýval již nalézací soud a své skutkové i hmotně právní závěry náležitě odůvodnil.

Podstatou podaného dovolání, je opakované tvrzení obviněného, že nejsou naplněné znaky trestného činu vydírání, jímž byl uznán vinným, jelikož poškození pro něj služby uvedené v obžalobě vykonávali dobrovolně a dostávali za to tabák (poškozený J. Z.), respektive cigarety a kávu (Š. O.). Nejednalo se tak o šikanu a vydírání, ale o jakýsi výměnný obchod. Ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu znásilnění pak uvedl, že soudy u obou útoků nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a odsoudily jej pouze na základě tvrzení poškozených, kdy Š. O. je nevěrohodný a labilní a ve výpovědi J. Z. a P. N., který byl v době, kdy mělo k činu dojít, přítomen v místnosti, jsou rozpory, kterými se soudy nezabývaly. Dodal, že i v případě, že by jednání popsané v rozsudku vrchního soudu prokázáno bylo, pro nedostatek intenzity nenaplňuje znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění.

Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené a obsah dovolání poukazuje na skutečnost, že námitky obviněného z podstatné části dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neodpovídají námitky, které obviněný založil na zpochybnění skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině. Pokud obviněný zpochybnil věrohodnost svědeckých výpovědí a uvedl, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo ve chvíli, kdy proti sobě stojí dvě protichůdná tvrzení, Nejvyšší soud uvádí, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.

Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku, že nebyla prokázána objektivní ani subjektivní stránka trestného činu vydírání. Byť námitka absence zavinění je obecně hmotněprávní povahy, obviněný ji zakládá primárně na zpochybnění věrohodnosti vyslechnutých poškozených a dalších provedených důkazů, tedy na neprokázání skutkového stavu věci.

Pokud pak v dovolání v souladu s uplatněným důvodem dovolání také pouze obecně namítl, že výrok o vině neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která by spolehlivě naplňovala všechny zákonné znaky pokračujícího trestného činu vydírání a znásilnění, opět k tomu dodává, že ani nebylo jednoznačně toto jednání prokázáno.

Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Nalézací soud vzal bez pochybností za prokázané, že se obviněný dopustil trestné činnosti tak, jak je uvedena ve výrokové části jeho rozhodnutí. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil a Nejvyšší soud nespatřuje v provedeném dokazování žádných pochybení. Po celé trestní řízení obviněný opakuje, že se ve vztahu k oběma poškozeným nejednalo o vydírání, ale dobrovolné služby za „úplatu“ v podobě kávy a tabáku. Uvádí, že nikoho nešikanoval, ale společně na cele sportovali. Tato tvrzení byla soudy vyvrácena a obviněný tak v podstatě předkládá svou verzi skutkového děje, což není námitka podřaditelná pod jakýkoli dovolací důvod. Poškození vypovídali konstantně a soudy vzaly jejich tvrzení za věrohodná, protože pokud by se opravdu jednalo o služby za „úplatu“ neměli by poškození důvod požadovat přeložení na jiné oddělení.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces.

Obviněný ve věci namítá existenci extrémního nesouladu „mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu“. Námitka o extrémním nesouladu se ale týká nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich soudy vyvozenými skutkovými závěry, tedy skutkových okolností a nikoliv právního posouzení skutku zjištěného soudy. Námitky proti právnímu posouzení skutku uvedenému ve výroku o vině odpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud mají hmotněprávní povahu. Nejvyšší soud je proto povinen z hlediska takových hmotněprávních námitek napadené rozhodnutí přezkoumat, aniž by bylo nutno namítat extrémní rozpor nebo nesoulad. Ten je v dovolání namítán pouze v případě námitek proti skutkovým zjištěním soudů, které jinak pod žádný dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se ztotožnil také vrchní soud, neshledal žádný rozpor. Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. To ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem a dostatečně podrobně své rozhodnutí odůvodnil.

Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku týkající se neprovedení navržených důkazů. Nejvyšší soud podotýká, že není povinností soudu provést veškeré důkazy, které mu strany navrhnou, avšak v případě, že důkazy neprovede, je povinen svůj postup odůvodnit. V dané věci však Nejvyšší soud nespatřuje zásadní pochybení. Je pravdou, že v rozsudku krajského soudu není v odůvodnění uvedeno nic, co by se týkalo zamítavého stanoviska vůči návrhům na provedení dokazování ze strany obhajoby. Taktéž v protokolu ze dne 27. 6. 2017 (č. l. 654 trestního spisu), je uvedeno pouze to, že se návrhy zamítají bez bližšího odůvodnění. V nahrávce z hlavního líčení konaného dne 27. 6. 2017 (přibližně od šesté minuty nahrávky) je však zachyceno velmi podrobné a jasné odůvodnění zamítavého stanoviska. Předseda senátu v přítomnosti obviněného uvedl, že není důvod číst úřední záznam o podaném vysvětlení, jelikož poškozený Š. O. byl následně vyslechnut v procesním postavení svědka a rovněž byl vyslechnut v rámci hlavního líčení. K návrhům na provedení výslechu zaměstnanců Věznice P. dodal, že tito zaměstnanci nebyli přítomni útokům ze strany obviněných R. U. a P. P., provedeným dokazováním byl dostatečně objasněn skutkový stav a provádění dalších důkazů považuje za nadbytečné. Nalézací soud se tedy jasně vypořádal s návrhy na provedení dalšího dokazování a absence písemného odůvodnění není pochybením, které by mělo zásadní vliv na rozhodnutí o vině a odůvodňovalo by tak zrušení takového rozhodnutí. Pokud jde tedy o námitku neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud podotýká, že v postupu nalézacího ani odvolacího soudu nelze spatřovat nic, čím by byl obviněný krácen na právu na spravedlivý proces, kdy, jak bylo uvedeno výše, není povinností soudu provést veškeré důkazy navržené stranami.

Pokud jde o hmotněprávní námitky, pak obviněný R. U. v dovolání v souladu s uplatněným důvodem dovolání předně obecně namítl, že výrok o vině neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která by spolehlivě naplňovala všechny zákonné znaky pokračujícího trestného činu vydírání a znásilnění. K této zcela obecné námitce Nejvyšší soud rovněž pouze obecně uvádí, že skutková zjištění uvedená ve výroku o vině naplňují všechny znaky skutkových podstat obou trestných činů.

S výše uvedenou obecnou námitkou souvisí i další námitka, kdy obviněný již konkrétně uvedl, že i v případě, že Nejvyšší soud dospěje k názoru, že jeho chování nebylo v souladu s právem, nenaplňuje znaky zvlášť závažného zločinu znásilnění. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, podle kterého v případě, že jednání pachatele je zaměřeno proti intimním partiím těla, ale je méně intenzivní a záleží pouze v ohmatávání, dotycích apod., nelze je považovat za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že jednání vůči poškozenému Š. O. spočívalo v tom, že jej přiměl ke stimulaci pohlavního údu. Toto jednání lze považovat za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. V obviněným zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nějž v dovolání odcitoval pouze část, je ale také uvedeno, že „podstatou soulože je spojení pohlavních orgánů muže a ženy. V případě jiného obdobného pohlavního styku pak nedochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Pro tyto případy je charakteristické to, že pohlavní orgán jedné strany uvedeného spojení je nahrazen jinou částí těla. Jedná se tak o případy, kdy pohlavní orgán muže místo spojení s pohlavním orgánem ženy je zasouván do jiných částí těla ženy (např. do úst, konečníku či podpaží, vkládán ženě do ruky za účelem tření apod.)“. Ve vztahu k poškozenému J. Z., kde jednání bylo méně intenzivní (hlazení), však byla právní kvalifikace jiná. Zde krajský i vrchní soud uzavřel, že se jedná o znásilnění toliko ve smyslu § 185 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku (viz část „…dílem spáchaný…“ v tzv. právní větě k bodu II. výroku o vině rozsudku vrchního soudu), tedy nikoliv o spáchání činu jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, čímž právě byla zohledněna v dovolání namítaná menší intenzita jednání vůči tomuto poškozenému. Užitá právní kvalifikace tak byla aplikována zcela přiléhavě a Nejvyšší soud se s ní ztotožňuje. Také tuto námitku obviněného tak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.

Pod uplatněný dovolací důvod lze pak podřadit i námitku obviněného, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. S touto námitkou se však Nejvyšší soud rovněž neztotožnil. Uvedená zásada je zakotvena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost ve smyslu citovaného ustanovení nepředstavuje nějakou složku skutkové podstaty trestného činu, ale vyjadřuje interpretační hledisko, podle něhož se postupuje při výkladu zákonných znaků trestného činu. Zjednodušeně vyjádřeno jde o to, aby jako trestné činy nebyly kvalifikovány skutky, u nichž to není nutné. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a to tehdy, pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Z logiky věci pak vyplývá, že je nutné vždy zvažovat konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele a vedle toho nelze odmyslet ani typovou společenskou škodlivost určitého trestného činu vyjádřenou sazbou trestu odnětí svobody. Pro úvahy o tom, zda je na konkrétní případ možné aplikovat zásadu vymezenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku je důležité, zda jde o čin, který vyžaduje ochranu cestou trestního práva.

Posuzovaná věc obviněného ale nevykazuje nic, co by připouštělo možnost dojít k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný porušení této zásady spatřoval v tom, že trestná činnost byla páchána v prostředí věznice, kde spolu lidé komunikují zcela jiným způsobem, než na svobodě, a proto je nutné se na jejich počínání dívat poněkud shovívavěji, jelikož jde o běžný způsob komunikace mezi vězni. S tímto názorem se nelze ztotožnit. Nejvyšší soud se na trestnou činnost ve vězeňském prostředí dívá zcela odlišně. Ve výkonu trestu odnětí svobody jsou na vězně kladeny naopak zvýšené požadavky na chování, aby prokázali určité polepšení a mohli si tak vytvořit alespoň teoretické možnosti na podmíněné propuštění (při splnění dalších podmínek). A právě za této situace je třeba jednoznačně odmítnout tvrzení obviněného, že v tomto specifickém prostředí je třeba přehlédnout jednání, které zcela evidentně naplňuje znaky některé ze skutkových podstat trestného činu. Způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, nulová sebereflexe na straně obviněného ukazují, že jeho jednání by bylo trestné jak ve výkonu trestu odnětí svobody, tak na svobodě. Nejvyšší soud tudíž neměl důvod k tomu, aby do právního posouzení skutku jakkoli zasahoval, a to ani s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku tak shledal Nejvyšší soud také zjevně neopodstatněnou.

Lze tak shrnout, že skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 1. 2019

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu