Rozhodnutí NS

7 Tdo 22/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/12/2019
Spisová značka:7 Tdo 22/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.22.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Doručování
Podvod
Přítomnost při soudních jednáních
Řízení o odvolání
Veřejné zasedání
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 3 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 64 odst. 2, 3, 4 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 234 předpisu č. 141/1961Sb.
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 22/2019-21


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 2. 2019 o dovolání obviněného J. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 9 To 168/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 152/2017 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2. 2018, č. j. 2 T 152/2017-272, byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil v podstatě tím, že dne 22. 12. 2015 v Praze 4 vylákal od poškozené D. Š. 80 000 Kč pod záminkou, že uvedenou částku vrátí nejpozději dne 31. 3. 2016 z finančních prostředků, které měl údajně získat z podnikání v rámci obchodní společnosti ADVICE.CZ s. r. o., případně obdržet z prodeje této obchodní společnosti, a tohoto jednání se dopustil, přestože věděl, že s ohledem na svou špatnou finanční situaci nebude schopen v dohodnutém termínu splatnosti svému závazku dostát, přičemž poškozené uvedenou částku nevrátil (až na částku 1 000 Kč, kterou poukázal v den zahájení trestního stíhání 26. 9. 2017 na účet manžela poškozené), a tímto jednáním jí způsobil škodu ve výši 80 000 Kč. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Rovněž bylo rozhodnuto výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. o uplatněném nároku poškozené na náhradu škody.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný odvolání v rozsahu výroků o vině a trestu, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, č. j. 9 To 168/2018-318, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. S. dovolání, v němž poukázal na důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že veřejné zasedání, ve kterém se rozhodovalo o podaném odvolání, proběhlo bez jeho přítomnosti. Odkázal na § 234 tr. ř. upravující přítomnost osob při veřejném zasedání a rovněž citoval znění § 202 odst. 2 tr. ř., v němž je uvedeno, za jakých podmínek je možné konat hlavní líčení bez přítomnosti obviněného. Zdůraznil, že veřejné zasedání lze v nepřítomnosti obviněného konat jen výjimečně, a to pouze za situace, že mu bylo řádně doručeno vyrozumění o jeho konání, k čemuž v tomto případě vůbec nedošlo. Veřejného zasedání se chtěl účastnit, během srpna 2018 se však zdržoval mimo své bydliště a o tom, že mu bylo soudem doručováno, se dozvěděl až po svém návratu z dovolené. U veřejného zasedání chtěl předložit smlouvu o spolupráci s obchodní společností Datalan a. s. z 26. 5. 2015, prostřednictvím které mohl údajně prokázat, že v době uzavření půjčky měl zajištěn dostatek prostředků pro její vrácení. Dovolatel tuto námitku uzavřel konstatováním, že jeho nepřítomnost při veřejném zasedání měla vliv na samotné rozhodnutí odvolacího soudu a bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný vyjádřil názor, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu. Soudy se vůbec nevypořádaly s námitkou, že poškození věděli o jeho špatné finanční situaci, proto je neuvedl v omyl. Podle jeho názoru chybí i úmysl, jelikož mj. smlouvou o půjčce a v rámci dovolání doloženou smlouvou o spolupráci prokázal, že chtěl a měl možnost půjčené prostředky vrátit.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i veškerá rozhodnutí na ně navazující a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se písemně vyjádřila k dovolacím námitkám obviněného a shledala je zjevně neopodstatněné. Uzavřela, že odvolací soud nepochybil, jestliže konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, jemuž bylo vyrozumění o veřejném zasedání doručeno tzv. fikcí podle § 64 tr. ř. na adresu, kterou uvedl pro účely doručování. Rozvedla nepravdivé přísliby, jimiž obviněný na poškozené vylákal 80 000 Kč, a okolnosti tohoto jednání a ztotožnila se s právní kvalifikací použitou soudy. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud však shledal, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění dovolacího důvodu předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu je obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnil odpovídající námitku zpochybňující konání veřejného zasedání odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání konaného o odvolání však v daném případě nebyla nutná.

Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení § 234 tr. ř., speciálně pro veřejné zasedání konané o odvolání je úprava obsažena v § 263 odst. 2, 3, 4 tr. ř., žádné z těchto ustanovení však neupravuje přítomnost obviněného, který je na svobodě. Na nutnost jeho účasti při veřejném zasedání lze usuzovat podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o něm pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná).

Ustanovení § 202 tr. ř., na které poukázal dovolatel, se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití § 238 tr. ř., podle něhož se ustanovení o hlavním líčení přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání je upravena odchylně od hlavního líčení ve zmíněných ustanoveních § 234 a § 263 tr. ř.

Obviněný byl o veřejném zasedání konaném o odvolání včas a řádně vyrozuměn.

Podle § 64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Podle § 64 odst. 3 písm. c) tr. ř. se písemnost ukládá u pošty, jestliže se doručuje prostřednictvím pošty. Podle § 64 odst. 4 tr. ř. nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.

Citované ustanovení upravuje tzv. fikci doručení písemnosti, která se uplatní, pokud nejde o případy doručování některé z písemností uvedených v § 64 odst. 5 tr. ř., kdy je tato fikce vyloučena. V případě doručení vyrozumění o veřejném zasedání (nikoli předvolání k němu) se tato tzv. fikce doručení uplatní.

V posuzovaném případě bylo obviněnému zasláno vyrozumění o konání veřejného zasedání nařízeného na 13. 9. 2018 na základě pokynu předsedy senátu odvolacího soudu (viz č. l. 292 trestního spisu), a to vzorem č. 7a (podle přísl. Sdělení Ministerstva spravedlnosti). Tímto postupem dal odvolací soud najevo, že nepovažuje účast obviněného u veřejného zasedání za nutnou. Předmětné vyrozumění mu bylo doručováno prostřednictvím pošty na adresu, kterou uvedl jako doručovací (viz č. l. 255).

Obviněný nebyl zastižen, proto bylo postupováno v souladu s § 64 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. ř. a písemnost byla dne 6. 8. 2018 uložena na poště a připravena k vyzvednutí a obviněnému byla zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl (viz doručenka na č. l. 313). Obviněný tak neučinil a vyrozumění mu bylo proto doručeno tzv. fikcí desátým dnem ode dne, kdy byla předmětná písemnost uložena a připravena k vyzvednutí, tj. dnem 16. 8. 2018 (§ 64 odst. 4 tr. ř.). Byla tudíž zachována i pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání od doručení vyrozumění stanovená v § 233 odst. 2 tr. ř. Vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo tak obviněnému doručeno řádně a včas.

Z citovaného textu zákona plyne, že skutečnost, že se obviněný na uvedené adrese v dané době nezdržoval, protože byl na dovolené, nelze brát za relevantní důvod pro závěr, že mu nebylo doručeno řádně. Je povinností obviněného přebírat písemnosti na adrese jím uvedené, eventuálně včas informovat orgány činné v trestním řízení, v tomto případě soud, o změně místa pobytu. Pokud tak nečiní, případná neinformovanost o konání veřejného zasedání odvolacího soudu jde výlučně k jeho tíži. Lze tu připomenout znění citovaného ustanovení § 64 odst. 4 tr. ř., které z tohoto hlediska upravuje dvě alternativy doručení tzv. fikcí, a to že buď se obviněný v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.

Je možné dodat, že obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu. Ani jiné důvody nebránily projednání věci odvolacím soudem ve veřejném zasedání bez přítomnosti obviněného.

Za této situace nebylo postupem odvolacího soudu, který veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného, jehož přítomnost nepovažoval za nezbytnou, porušeno základní právo obviněného na spravedlivé řízení. Odvolací soud postupoval v souladu s trestním řádem a nedopustil se v tomto ohledu žádného pochybení. Uvedená dovolací námitka vztahující se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je proto zjevně neopodstatněná.

Pouze nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněný namítl, že mu v důsledku jeho nepřítomnosti na veřejném zasedání odvolacího soudu nebylo umožněno předložit smlouvu o spolupráci, která měla prokazovat, že v době uzavření půjčky měl zajištěn dostatek prostředků pro její vrácení, a jeho nepřítomnost tak měla vliv na konečné rozhodnutí soudu, nebylo by možné takové argumentaci přisvědčit. Smlouvu o spolupráci ze dne 26. 5. 2015 uzavřenou mezi obchodními společnostmi ADVICE.CZ s. r. o., a Datalan a. s., která byla i přílohou podaného dovolání, navrhoval obviněný jako listinný důkaz již v hlavním líčení, které se konalo u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 26. 2. 2018. Soud prvního stupně však tento návrh na doplnění dokazování v souladu s trestním řádem (§ 216 odst. 1 tr. ř.) zamítl, protože provedeným dokazováním zjistil skutkový stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí ve věci (viz č. l. 261). Pro úplnost lze dodat, že ve fotokopii „smlouvy o spolupráci“ přiložené k dovolání a v textu dovolání je uváděn poněkud rozdílně název zmíněné zahraniční obchodní společnosti („DATALAN, a. s.“ a „Datalan a. s.“). I z uvedených důvodů je tvrzení obviněného, že jeho nepřítomnost při veřejném zasedání odvolacího soudu měla vliv na správnost rozhodnutí tohoto soudu, možno označit za zcela nepodložené.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací přitom zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.

Dovolací námitky zpochybňující naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu je možné zčásti pod uvedený dovolací důvod podřadit, i v tomto případě se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné.

Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. V tomto případě bylo (podle tzv. právní věty rozsudku) podvodným jednáním obviněného uvedení poškozené v omyl. Obecně řečeno uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Může se tak stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, nevyžaduje se nějaká zvláštní rafinovanost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2053).

Podstatou námitky obviněného bylo tvrzení, že poškozenou nemohl nijak uvést v omyl, jelikož ona o jeho špatné finanční situaci věděla, a přesto mu peníze půjčila. Nejvyšší soud však upozorňuje na skutečnost, že za uvedení v omyl bylo v tomto případě považováno (jak správně uzavřel i soud prvního stupně v bodě 22 odůvodnění rozsudku) ujišťování poškozené o existenci zájemce o koupi obchodního podílu společnosti ADVICE.CZ s. r. o., přičemž obviněný sliboval půjčené peníze vrátit z obdržené kupní ceny za tento podíl, případně z výtěžku podnikání výše uvedené společnosti. Poškozená s ním následně v důsledku těchto slibů uzavřela smlouvu o zápůjčce. Ve své výpovědi v hlavním líčení zdůraznila, že pokud by ji o zajištěném prodeji společnosti neujišťoval, tak by mu peníze neposkytla.

Z provedeného dokazování (především z výpovědi obviněného) však vyplynulo, že obviněný žádného jistého kupce na svůj obchodní podíl ve společnosti ADVICE.CZ s. r. o. neměl, naopak o tento prodej se snažil již pět let, avšak ten ztěžovala velká a dlouhotrvající zadluženost obchodní společnosti, která v době poskytnutí zápůjčky byla ve výši 10 až 15 milionů Kč (viz výpověď obviněného v hlavním líčení uvedená na č. l. 257 trestního spisu a body 6 a 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dovolatel navzdory svým tvrzením o možné doložitelnosti jednání o prodeji obchodního podílu nepředložil soudu žádný důkaz, ze kterého by bylo zřejmé, že by se mohl v době uzavření smlouvy o půjčce oprávněně domnívat, že v blízké době (resp. do doby splatnosti půjčky) bude schopen svůj obchodní podíl prodat, popřípadě získat finanční prostředky na splacení svých dluhů jiným způsobem. Byť v rámci své výpovědi v hlavním líčení tvrdil, že obchodní společnost Datalan a. s., poskytla v říjnu či listopadu 2015 zálohu ve výši 300 000 Kč za účelem „odkoupení firmy“, z dodatku č. 01 ke smlouvě o spolupráci ze dne 26. 5. 2015 vyplývá, že se v žádném případě nejednalo o zálohu na prodej obchodního podílu, jak obviněný tvrdil, nýbrž o zálohu na „vypracování pilotního projektu řízení porad a úkolů centrálních orgánů státní správy ČR“ (č. l. 343). Nejvyšší soud dodává, že případný výtěžek z tohoto projektu (či z jiné činnosti této obchodní společnosti) by byl příjmem obchodní společnosti ADVICE.CZ s. r. o., nikoli obviněného jakožto fyzické osoby, a v první řadě by směřoval na umoření závazků této obchodní společnosti, které nebyly v malé výši, jak bylo shora uvedeno.

Je tak možné uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil objektivní stránku přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to tím, že uvedl poškozenou v omyl tvrzením o vrácení půjčených peněz díky jistému prodeji obchodního podílu, případně z výtěžku podnikání obchodní společnosti ADVICE.CZ s. r. o., přičemž o výše uvedeném obviněný poškozenou přesvědčoval, i když věděl, že s ohledem na svou špatnou finanční situaci nebude schopen svému slibu dostát. Uvedl ji tedy v omyl ohledně svých možností i svého záměru dluh ve lhůtě splatnosti zaplatit.

Za zjevně neopodstatněnou lze označit i argumentaci dovolatele týkající se subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu. Soud prvního stupně dovodil zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný si byl prokazatelně vědom výše svých závazků a probíhajících exekučních řízení, a přesto od poškozené vylákal předmětnou částku. Již při vylákání peněz byl přitom minimálně srozuměn s tím, že nebude schopen dostát svému slibu vrátit jí tyto prostředky v dohodnuté době (viz bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Touto námitkou se následně zabýval i soud odvolací a zcela dostatečným způsobem vysvětlil její neopodstatněnost (viz bod 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). S argumentací obou soudů se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a je proto možné na jejich odůvodnění pouze ve stručnosti odkázat.

Dovolání obviněného se zakládá na námitkách, které je možné podřadit pod uplatněné dovolací důvody, jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 2. 2019


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu