Rozhodnutí NS

25 Cdo 2038/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:25 Cdo 2038/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2038.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Advokacie
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 16 předpisu č. 85/1996Sb.
§ 24 odst. 1 předpisu č. 85/1996Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 2038/2018-217


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) F. V., narozený XY, b) R. V., narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: O. Ch., advokát se sídlem XY, zastoupený JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem se sídlem Jugoslávská 481/12, Praha 2, o 153.831 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 168/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, č. j. 68 Co 475/2017-175, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, č. j. 68 Co 475/2017-175, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 6. 2017, č. j. 22 C 168/2015-133, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 77.330 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o 76.501 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako advokát zastupoval žalobce v řízení proti společnosti Starter Homes s. r. o., vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 109/2012, jejich žaloba ze dne 20. 6. 2012, kterou se domáhali slevy z kupní ceny rodinného domu, byla zamítnuta se závěrem, že ačkoliv jim toto právo z titulu neodstranitelnosti vad zakoupeného rodinného domu svědčilo, svoji volbu vůči prodávajícímu nezměnili a právo na slevu z kupní ceny nezvolili, ale setrvali na svém původním požadavku odstranění vad. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 byl potvrzen odvolacím soudem, přičemž žalobcům bylo uloženo nahradit společnosti Starter Homes s. r. o. náklady řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím v celkové výši 153.831 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 uzavřel, že žalovaný jako osoba znalá práva měl vědět, že již jednou učiněnou volbou nároku z odpovědnosti za vady je oprávněný vázán a nemůže úspěšně tuto volbu v pozdějším soudním řízení změnit. Žalovaný tak odpovídá za škodu ve smyslu § 16 a § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále jen „zákon o advokacii“), kterou žalobcům svým (nikoliv řádným) výkonem advokacie způsobil, spočívající v nákladech řízení, které museli žalobci společnosti Starter Homes s. r. o. nahradit. Obvodní soud pro Prahu 2 dále shledal oprávněným zápočet žalovaného co do částky 76.501 Kč, jakožto odměny advokáta v řízení vedeném Okresním soudem Praha – východ pod sp. zn. 8 EC 235/2011, v němž žalovaný rovněž jako advokát zastupoval žalobce, kteří mu odměnu neuhradili.

K odvolání žalobců i žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, č. j. 68 Co 475/2017-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žaloba o 77.330 Kč s příslušenstvím se zamítá, ve výroku II jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že odpovědnost advokáta není odpovědností za výsledek řízení a pochybení žalovaného nedosáhlo takové intenzity, aby bylo možno uvažovat o zjevném pochybení právním či faktickém. K porušení právní povinnosti žalovaného ve smyslu § 24 odst. 1 a § 16 zákona o advokacii tak dle odvolacího soudu nedošlo, a není proto povinen k náhradě škody.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že ačkoliv odvolací soud v napadeném rozhodnutí správně citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1084/2011, dle kterého nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nesprávném nebo nevhodně zvoleném způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení, vůbec se jím neřídil. Mají za to, že pokud žalovaný v právním zastoupení dovolatelů podal žalobu o zaplacení slevy z kupní ceny, ačkoliv dovolatelům tento nárok nesvědčil, měl si toho být žalovaný jako advokát vědom a v zájmu ochrany zájmů svých klientů neměl zmíněnou žalobu podávat. Svým postupem tak dovolatele vystavil následkům procesního neúspěchu, čímž porušil svou povinnost advokáta účinně hájit zájmy klienta. Odvolací soud dále vycházel z rozsudků Nejvyššího soudu, které však dle dovolatelů řešily jinou skutkovou situaci. V posuzovaném případě se ze strany žalovaného nejednalo o „riskantní procesní strategii“, ale neznalost právní úpravy, odborné literatury a relevantní judikatury, která již byla v posuzované otázce nemožnosti změny učiněné volby práva ustálena. Zmíněnou otázkou se žalovaný navíc začal zabývat až v reakci na vydaný rozsudek soudu prvního stupně, tedy nepředložil již v žalobě relevantně vyargumentovaný právní názor, proč za dovolatele uplatnil nárok na slevu z kupní ceny, ačkoliv před podáním žaloby dovolatelé vyzývali prodávajícího k odstranění vad zakoupeného domu. Dovolatelé dále uvádějí, že jelikož je odvolací soud neseznámil se svým odlišným právním názorem, který navíc dostatečně neodůvodnil, považují napadené rozhodnutí za vydané v rozporu s jejich legitimním očekáváním a principem spravedlnosti, neboť soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelé v dovolání dostatečně nevymezili jeho přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a dále se zabýval obecnými předpoklady odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie. Především uvedl, že se nedopustil zjevného pochybení při právním zastupování dovolatelů (např. zmeškání lhůty k podání odvolání, uplatnění zjevně promlčeného nároku, atd.), jak to vyžaduje ustálená judikatura, a že odpovědnost advokáta nelze chápat jako odpovědnost za výsledek řízení ani za nesprávný právní názor na řešení určité otázky. Dále dle něj nemá odvolací soud povinnost seznamovat účastníky řízení s každým právním názorem, pokud se jeho právní názor liší od právního názoru soudu prvního stupně, případně od právního názoru účastníků řízení. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí a jež závisí na vyřešení otázky odpovědnosti advokáta za škodu v souvislosti s výkonem advokacie, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.

Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť k jednání, v němž je spatřováno porušení povinnosti stanovené právními předpisy, jež zakládá právo na náhradu škody uplatněné v tomto řízení, došlo před 1. 1. 2014, a dále podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o advokacii“).

Podle § 16 zákona o advokacii je advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. (odst. 1). Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odst. 2).

Podle § 24 odst. 1 věty první zákona o advokacii odpovídá advokát klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odst. 3 tohoto ustanovení se advokát odpovědnosti podle odst. 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.

Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení § 16 zákona o advokacii (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 1743).

Nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nesprávném nebo nevhodně zvoleném způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení je přitom třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení; je rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později soudy odmítnut) a kdy například podá za svého klienta opravný prostředek opožděně, s formálními (technickými) nedostatky, apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1084/2011, Soubor C 12274). Na advokáta nelze však klást nepřiměřené požadavky, např. aby v situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná, předjímal budoucí vyřešení takové otázky judikaturou vyšších soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, Soubor C 10101).

V řízení, v němž žalovaný jako advokát zastupoval dovolatele proti společnosti Starter Homes s. r. o., vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 109/2012, byla žaloba, kterou se dovolatelé domáhali slevy z kupní ceny rodinného domu, zamítnuta se závěrem, že ačkoliv jim svědčilo právo z titulu neodstranitelnosti vad zakoupeného rodinného domu, svoji volbu nezměnili a právo na slevu z kupní ceny vůči prodávajícímu nezvolili, ale setrvali na svém původním požadavku odstranění vad.

Řešení otázky volby nároku z odpovědnosti za vady a její změny, resp. vázanosti oprávněné osoby touto volbou, bylo v době podání žaloby (20. 6. 2012) vůči společnosti Starter Homes s. r. o. na slevu z kupní ceny rodinného domu konstantní judikaturou dovolacího soudu ustáleno v závěru, že kupující si může vybrat některé z více práv z odpovědnosti za vady tam, kde takovou možnost zákon připouští (např. § 622 odst. 2 obč. zák. spojuje s vadou, kterou nelze odstranit a která brání tomu, aby věc mohla být řádně užívána jako věc bez vady, právo na výměnu věci nebo právo odstoupit od smlouvy, stejné platí v případě odstranitelných vad opětovně se vyskytujících po opravě, anebo vyskytujících se ve větším počtu, které brání řádnému užívání věci; § 622 odst. 3 obč. zák. u jiných neodstranitelných vad přiznává kupujícímu právo na slevu z ceny věci nebo právo odstoupit od smlouvy). Vykoná-li kupující volbu a uplatní jedno z více možných práv, je projevem vůle vázán a nemůže jednostranně volbu práva z odpovědnosti za vady měnit (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982, Cpj 40/82, uveřejněné pod č. 22/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s. 130, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 357/2002, uveřejněný pod č. 89/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, týkající se obdobné problematiky v poměrech smlouvy o dílo). Na zmíněné judikatorní závěry odkazovala i komentářová literatura (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1777; Selucká, M. in Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1186, dostupný v systému ASPI; Elischer, D. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. Praha: Linde, 2008, s. 1851-1852) a novější judikatura (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015, Soubor C 15886).

Žalovaný přitom v jím podané žalobě nijak nezdůvodnil, proč se za dovolatele domáhal slevy z kupní ceny rodinného domu, ačkoliv předtím vůči prodávajícímu uplatnili nárok z odpovědnosti za vady v podobě odstranění vad.

Z uvedeného vyplývá, že výkon advokacie žalovaného v souvislosti se zastupováním dovolatelů nebyl činěn řádně. Žalovaný se za dovolatele domáhal nároku, který jim dle zákonných ustanovení a ustálené rozhodovací praxe nenáležel, přičemž v žalobě nepředložil žádný relevantně vyargumentovaný právní názor, kterým by zdůvodnil, proč by mělo být rozhodnuto v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Postup žalovaného nebyl jedním z možných, běžnými výkladovými metodami obhajitelných názorů, odporoval publikované judikatuře i komentářové literatuře, a lze proto na něm spravedlivě požadovat, že měl jako advokát předjímat výsledek řízení a za dovolatele se nároku na slevu z kupní ceny rodinného domu nedomáhat. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný neporušil svoji právní povinnost advokáta v souvislosti s výkonem advokacie, neboť jeho pochybení nemělo intenzitu zjevného pochybení právního či faktického, tak není správný a odvolací soud se jím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Podle § 243g odst. 1 o. s. ř. je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.

V novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2019


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu