Rozhodnutí NS

23 Cdo 2122/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/20/2018
Spisová značka:23 Cdo 2122/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2122.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nekalá soutěž
Zlehčování
Náhrada nemajetkové újmy (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 2984 o. z.
§ 2976 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/27/2018
III.ÚS 4276/18
JUDr. Jiří Zemánek
zastaveno
02/19/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2122/2018-326


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně Ballymore Properties B.V., se sídlem v Nizozemsku, Claude Debussylaan 24, 1082 MD Amsterdam, zastoupené JUDr. Lucií Dolanskou Bányaiovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, proti žalované Flow East a.s., se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Malé náměstí 144/1, PSČ 110 00, IČO 49240242, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 24/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, č. j. 3 Cmo 284/2016-263, t a k t o :


Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 32 Cm 24/2015-183, uložil žalované povinnost zveřejnit omluvu v rozsahu a způsobem blíže specifikovaným ve výroku rozsudku (I. výrok), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 3 000 000 Kč (II. výrok), zamítl žalobu v části, ve které žalobkyně požadovala zveřejnit rozsudek na svých internetových stránkách (III. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (IV. výrok).

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, č. j. 3 Cmo 284/2016-263, rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku potvrdil (s drobným formulačním upřesněním), ve výrocích II a IV jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu v části, kterou potvrdil I. výrok rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností, a dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalovaná předně namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné (protože se odvolací soud nevypořádal se všemi námitkami dovolatelky uvedenými v odvolání, a dále, že soudy neoznačily ve svých rozhodnutích důkazy, o které opřely svá skutková zjištění o pověření pana W. jednat za žalovanou, a neoznačily ani důkazy o tom, že oblast podnikání účastníků není omezena na tuzemský trh), touto námitkou však nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Touto námitkou žalovaná uplatňuje pouze tzv. jinou vadu řízení, ke které však může dovolací soud přihlédnout (jak plyne z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.) jenom tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato (žalovanou tvrzená) vada tedy přípustnost dovolání nezakládá (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 888/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2123/2016, a ze dne 14. 07. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1435/2017, tato rozhodnutí jsou – stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – k dispozici také na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4281/2008), když nezkoumal, zda žalovaná svými výroky překročila rámec přiměřené kritiky. Žalovaná však přehlédla, že odvolací soud se zcela ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně, který na str. 13 a 14 svého rozsudku podrobně popsal kritéria, pro která posoudil jednání žalované jako nekalé soutěžní jednání naplňující skutkovou podstatu zlehčování podle § 2984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též pouze „o. z.“), a následně dospěl mj. k závěru, že byl prokázán „zjevný záměr žalované žalobce poškodit“ a že výroky žalované měly „extrémně poškozující charakter, přesahující rámec přípustné kritiky, popřípadě objektivního podání informace“.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka „užití konceptu průměrného spotřebitele v souvislosti s posuzováním vzniku hrozby újmy, resp. související se skutkovou podstatou zlehčování“, protože na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud své rozhodnutí založil na tom, že jednání žalované bylo objektivně způsobilé přivodit žalobkyni újmu spočívající ve vyvolání pochybností o serióznosti žalobkyně v očích jejích obchodních partnerů. Takový závěr je v souladu s hlediskem naplnění znaků skutkové podstaty zlehčování podle § 2984 odst. 1 o. z.

Napadené rozhodnutí nezávisí ani na vyřešení otázky, zda lze právnické osobě podle § 167 o. z. přičítat také (protiprávní) jednání člena dozorčí rady, popř. jednání, ke kterému osoba zmocněna nebyla (tedy jednání bez zmocnění). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanou je třeba činit odpovědnou za jednání pana W., protože jmenovaný „byl pověřen jednáním za žalovanou v souvislosti s předmětným výběrovým řízením, přičemž naříkané jednání se týká (přímo či nepřímo) tohoto výběrového řízení“. Z uvedeného plyne, že podle závěrů odvolacího soudu pan W. za žalovanou nejednal z titulu svého členství v dozorčí radě, ale jako zástupce žalované, který byl k této činnosti žalovanou pověřen; jednal přitom v rámci uděleného pověření, aniž by došlo k překročení zástupčího oprávnění (srov. § 430 odst. 1 o. z.).

Nejvyšší soud také neshledal, že by se odvolací soud při úvaze o rozsahu, v němž má být omluva zveřejněna, odchýlil od judikatury dovolacího soudu citované žalovanou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, nebo ze dne 30. 8. 2017, sp zn. 23 Cdo 2941/2015). Soud prvního stupně dospěl k závěru (se kterým se odvolací soud ztotožnil), že výroky žalované měly ve vztahu k žalobkyni extrémně poškozující charakter, žalovaná systematicky, opakovaně a dlouhodobě pošlapávala, znevažovala a ničila reputaci žalobkyně, a to i výroky publikovanými v řadě veřejně přístupných článků. Za této situace nelze považovat zveřejnění omluvy v médiích, ve kterých byly poškozující články (také) zveřejněny (v deníku Hospodářské noviny v českém jazyce, v deníku The Prague Post v anglickém jazyce a na webových stránkách http://www.prnewswire.com), za rozporné se závěrem soudní praxe, že nepeněžitá forma přiměřeného zadostiučinění by měla být odčiněna týmiž nebo podobnými prostředky, jakými byla vyvolána (z žádného závěru dovolacího soudu přitom neplyne, že by rozsah a způsob omluvy musel mechanicky „kopírovat“ způsob, formu a četnost jednotlivých nekalosoutěžních zásahů).

Stejný závěr platí i ve vztahu k námitce, že nebyla respektována ustálená praxe dovolacího soudu ohledně relativního charakteru ochrany před nekalou soutěží. Není zřejmé, v čem se odvolací soud podle žalované od judikatury dovolacího soudu odchýlil, řešil-li výlučně výroky, které se týkají žalobkyně, nikoli třetí osoby (agentury NAMA), jak žalovaná v podaném dovolání uvádí. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že se jednotlivá sdělení žalované týkají žalobkyně, s níž je žalovaná v soutěžním vztahu, a že jsou způsobilá přivodit jí újmu, a poté jí za taková sdělení uložil povinnost omluvit se, respektoval relativní charakter ochrany před nekalou soutěží. Tvrdí-li pak žalovaná, že se uvedená sdělení žalobkyně netýkala, zpochybňuje tím pouze skutkové závěry odvolacího soudu, které však v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit nelze. Skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem je dovolací soud vázán a jeho správnost (úplnost), v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).

Důvodná není ani námitka, že napadené rozhodnutí je materiálně nevykonatelné v části ukládající povinnost zveřejnit omluvu také v „anglickém jazyce“ a v části, ve které se hovoří o formátu omluvy s odkazem na článek ze dne 21. 7. 2015. Skutečnost, že byla žalované uložena povinnost uveřejnit omluvu také v anglickém jazyce, nemá vliv na určitost rozhodnutí. Obsah omluvy je v rozsudku odvolacího soudu uveden v plném rozsahu v českém jazyce, požadavek na anglické znění na obsahu omluvy ničeho nemění. Anglické znění vyjadřuje zcela stejný (a tedy určitý) obsah, pouze jinou formou, tato forma je přitom vymezena také zcela jednoznačně a určitě. Obstojí i odkaz na článek uveřejněný dne 21. 7. 2015 na stránkách http://www.prnewswire.com, který je blíže identifikován v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na něž odvolací soud v napadeném rozsudku odkazuje.

Konečně námitka související s povinností tvrzení ve vztahu k jednotlivým výrokům zakládajícím nekalosoutěžní jednání žalované je námitkou týkající se údajných vad řízení, které, jak již shora uvedeno, samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají. Tato námitka nadto není ani důvodná. Žalobkyně v žalobě i v replice ze dne 4. 4. 2016 opakovaně uvedla, že o ní žalovaná sdělovala obchodním partnerům a smluvním stranám nepodložená a hanlivá tvrzení a tato dále rozváděla i v médiích a veřejně publikovaných článcích, které soudu předložila jako přílohy žaloby. Podle závěrů dovolacího soudu vylíčení rozhodujících skutečností může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce připojí k žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000). Uvedeným postupem tedy žalobkyně mohla splnit povinnost tvrzení, aniž by bylo nezbytné, aby každé jednotlivé tvrzení v žalobě výslovně specifikovala.

Jelikož podané dovolání není přípustné, dovolací soud je odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí uplatněném v dovolání, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání, a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.)

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 9. 2018


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu