Rozhodnutí NS

26 Cdo 1562/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/05/2019
Spisová značka:26 Cdo 1562/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.1562.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přerušení řízení
Výpověď z nájmu
Dotčené předpisy:§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 1562/2019-250


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Albert Česká republika, s.r.o., se sídlem v Praze 5 – Jinonicích, Radlická 520/117, IČO: 44012373, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované Compass Group Czech Republic s.r.o., se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Jankovcova 1603/47a, IČO: 00642215, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 13/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2018, č. j. 47 Co 225/2018-229, t a k t o :


Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2018, č. j. 47 Co 225/2018-229, se mění takto:

Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. října 2018, č. j. 47 C 13/2018-210, ve výroku II. se mění tak, že řízení se nepřerušuje do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 38 C 25/2018.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhá určení, že je neoprávněná výpověď, kterou jí dala žalovaná z nájemní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 16. května 2016, jejímž předmětem je tam specifikovaný prostor sloužící k podnikání o výměře 133 m2.

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 2. října 2018, č. j. 47 C 13/2018-210, zamítl návrh žalované ze dne 2. května 2018 na přerušení řízení podle § 110 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“ (výrok I.), avšak řízení přerušil (podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 38 C 25/2018 (výrok II.).

Konstatoval, že účastnice vedou spory s totožným skutkovým základem před víc jak dvaceti soudy po celé České republice. Žalobkyně se vždy domáhá určení neoprávněnosti výpovědi (pod)nájemní smlouvy uzavřené se žalovanou dne 16. května 2016, přičemž odlišné jsou toliko provozovny, jichž se příslušná (pod)nájemní smlouva týká. S přihlédnutím k dosavadnímu vývoji by si však rozhodnutí ve sporu vyžádalo značný počet jednání, nadto nadstandardně dlouhých, neboť je k výslechu navrhována řada svědků a je nehospodárné, aby výslechy probíhaly u každého ze soudů zvlášť, a doposud byly provedeny pouze listinné důkazy. Přerušení řízení odpovídá i judikatuře Ústavního soudu (konkrétně jeho nálezu ze dne 14. června 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), jež umožňuje vyčkání na vydání „pilotního rozhodnutí“ v zájmu zachování jednoty soudního rozhodování. Konečně uvedený postup může být ku prospěchu také ostatních osob zúčastněných na řízení, neboť jejich povinnost dostavovat se k výslechům před více jak dvaceti soudy by mohla být značně zatěžující. Přitom řízení vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 38 C 25/2018 je z hlediska provedených důkazů zjevně nejdále a i prognóza jeho budoucího vývoje je příznivá. Návrh žalované na přerušení řízení podle § 110 o.s.ř. zamítl, jelikož žalobkyně s ním nesouhlasila.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. prosince 2018, č. j. 47 Co 225/2018-229, citované usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. potvrdil.

Odvolací soud předně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, podstatné okolnosti daného případu, včetně souvisejících řízení, a poukázal na komentářovou literaturu vztahující se k možnosti přerušení řízení soudem, probíhá-li před jiným soudem jiné řízení ve skutkově obdobné věci (ASPI ID KO99hb1963CZ, název: Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář, autor Jaromír Jirsa). Podle ní jde v těchto případech o určení hranice mezi vhodností přerušení řízení a možností soudu vyřešit související otázku předběžně. Vhodnost se pak posuzuje nejen s ohledem na jiné řízení, ale také z pohledu toho, že přerušením se řízení značně prodlouží. Zároveň však není vhodné, aby více soudů posuzovalo tutéž předběžnou otázku, neboť je zde nebezpečí jejího odlišného posouzení. S ohledem na zásadu hospodárnosti a současně i předvídatelnosti rozhodnutí je proto na místě aplikovat ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. a řízení přerušit, neboť u Okresního soudu Plzeň-město probíhá za stejných skutkových okolností pod sp. zn. 38 C 25/2018 řízení mezi týmiž účastnicemi, toto řízení je co do provedených důkazů zjevně nejdále a řeší se v něm otázka, jež může mít podstatný význam pro rozhodnutí v dané věci.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o.s.ř. Uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na posouzení otázky, zda jsou soudy oprávněny postupovat podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., probíhá-li jiné řízení o „pilotním sporu“, avšak strany s přerušením řízení nesouhlasí. Podle jejího názoru se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od závěrů vyplývajících z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. června 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15. Přerušení řízení nemá oporu ani v zákoně, neboť soudy zásadně nejsou vázány posouzením předběžných otázek, jejichž řešení není pojato do výroku rozhodnutí; nadto má soud podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. postupovat jen výjimečně, aby řízení neprodlužoval. Přitom zvolený postup nemůže přispět k rychlosti a hospodárnosti řízení, neboť účastnice již zdůraznily, že nebudou požadovat opakované výslechy svědků v souvisejících řízeních. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání odmítla vyjádřit.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, byť z jiných než dovolatelkou uvedených důvodů.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady namítány nebyly a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 343/2014, z 29. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 4935/2016 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. dubna 2018, sp. zn. IV. ÚS 1924/17/, či z 21. března 2019, sp. zn. 26 Cdo 564/2019). Akcent na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. klade i literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752).

Vzhledem k okolnostem posuzované věci nelze úvaze odvolacího soudu (soudu prvního stupně) přisvědčit, byť je věcí soudu, zda řízení, a to i přes nesouhlas jeho účastníků, podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. přeruší či nikoliv. Předně je zapotřebí zdůraznit, že posouzením předběžné otázky, jež není vtěleno do výroku rozhodnutí, není soud vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009). Nebude-li soudem prvního stupně avizovaná otázka výkladu smluv uzavřených mezi účastnicemi řešena ve výroku rozhodnutí, soud jí s přihlédnutím k řečenému nebude vázán; bude mít tedy možnost ji samostatně – s přihlédnutím k uplatněným námitkám a k jiným rozhodnutím v souvisejících řízeních – posoudit. Nadto nelze přehlédnout, že odvolací soud ani důsledně nevymezil konkrétní předběžnou otázku, která by měla být v řízení před Okresním soudem Plzeň-město vyřešena; pouze uvedl, že řízení se týká stejných skutkových okolností a přerušení řízení tudíž zajistí jednotné soudní rozhodování. Podle názoru dovolacího soudu by přerušení řízení nevedlo ani k hospodárnějšímu projednání sporů mezi účastnicemi, jestliže samy avizovaly, že nebudou trvat na opakovaných výsleších již slyšených svědků. Dovolací soud má tudíž za to, že naopak plynulé pokračování v řízení přispěje k rychlejšímu a hospodárnějšímu projednání věci a umožní účastnicím účinněji bránit svá práva. Již jen pro úplnost dovolací soud dodává, že podle § 6 o.s.ř. je povinností soudu postupovat i ve vztahu k úvaze o možném přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. tak, aby ochrana práv účastníků byla rychlá a účinná. Přerušení řízení by však k tomu nepochybně nepřispělo.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) správné. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud je změnil (podle § 243d odst. 1 písm. b/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty za středníkem o.s.ř.), jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 6. 2019


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu