Rozhodnutí NS

23 Cdo 1805/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:23 Cdo 1805/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1805.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1805/2019-211


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně AS ZIZLAVSKY v. o. s., se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, identifikační číslo osoby 28490738, insolvenční správkyně dlužnice T. B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti žalované LETOINVEST, s. r. o., se sídlem v Brně, Kamenná 178/7, identifikační číslo osoby 27741559, zastoupené JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o zaplacení 400.000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 146.960 Kč, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 89/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2018, č. j. 28 Co 307/2017-177, t a k t o :
      I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.068 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 77 C 89/2016-96, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 400.000 Kč, smluvní pokutu ve výši 146.960 Kč a příslušenství ve výroku blíže specifikované (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (II. výrok) a vůči státu (III. výrok).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 28 Co 307/2017-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastnicemi (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka v části dovolání brojí proti závěru odvolacího soudu, který dle jejího názoru v rozporu s provedeným dokazováním konstatoval, že pokud by dílo vykazovalo takové vady, jež žalovaná tvrdí, pak by jej jistě bez dalšího nepřevzala, přičemž v daném případě dílo převzala bez výhrad. Dovolatelka v tomto ohledu dodává, že samotná skutečnost, že dílo převzala, neznamená, že dílo jako takové nemělo vady, a současně rozporuje zjištění odvolacího soudu o tom, že předmětnou vadu spočívající dle jejího názoru v použití nekvalitní betonové směsi nevytkla způsobem sjednaným ve smlouvě o dílo.

Tyto námitky dovolatelky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jelikož nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nelze. V dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dle skutkových zjištění odvolacího soudu přitom žádné konkrétní vady díla nebyly zjištěny, a to ani provedeným dokazováním. Rovněž nebylo zjištěno, že by dovolatelka předmětnou vadu řádně vytkla způsobem sjednaným ve smlouvě o dílo.

V části dovolání pak dovolatelka namítá, že uplatňovaná vada díla byla vadou, o níž žalobkyně (správně dlužnice – T. B.) v době předání díla musela vědět, když to byla ona sama, kdo vědomě při zhotovení díla užil nekvalitní betonovou směs. Odkazuje v tomto ohledu na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že jestliže zhotovitel dodal vědomě vadné dílo, tj. o vadách musel vědět nebo věděl, je jeho odpovědnost posuzována přísněji a nemůže uplatnit námitku, že kupující neoznámil vady včas, tedy vznést námitku pozdní reklamace. Odvolací soud dle dovolatelky postupoval v rozporu s citovaným rozhodnutím, když konstatoval, že dovolatelka právo z vadného plnění neuplatnila včas.

Ani touto argumentací však dovolatelka nezakládá přípustnost dovolání, neboť jejím prostřednictvím zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení. Odvolací soud totiž nevzal za prokázané, že by dlužnice dodala žalované vědomě vadné dílo. Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Za dané situace je proto nepřípadný odkaz dovolatelky na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005. S ohledem na výše uvedené pak za případný nelze rovněž považovat ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2422/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2290/2014.

Přípustnost dovolání pak konečně nemohou založit námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím vytýká soudům nižších stupňů neprovedení navrhovaných důkazů – výslechů svědků V. T., K. a A. T. Tyto námitky nejsou samy o sobě způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné tvrzené vady řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. 6. 2019


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu