Rozhodnutí NS

5 Tdo 272/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:5 Tdo 272/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.272.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Poškození finančních zájmů Evropské unie
Dotčené předpisy:§ 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D EU
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 272/2019-42

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovolání, které podala obviněná N. Č., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 3 To 156/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 7/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné N. Č. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů


1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 43 T 7/2015, byla obviněná N. Č. uznána vinnou zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku a odsouzena podle § 260 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně byl obviněné podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivních statutárních orgánů v obchodních korporacích na dobu čtyř let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu soud odkázal poškozené Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Brno, Žerotínovo náměstí 3/5, a Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1, s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná a poškozené Ministerstvo práce a sociálních věcí, z jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 3 To 156/2017, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu, jímž zrušil napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který jí podle § 260 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou let. Podobně jako soud prvního stupně, i vrchní soud uložil obviněné podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivních statutárních orgánů v obchodních korporacích, avšak na dobu dvou let. Poškozený Jihomoravský kraj, se sídlem Brno, Žerotínovo náměstí 3/5, odkázal vrchní soud s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. řádu. Zároveň odvolací soud podle § 226 písm. b) tr. řádu obviněnou zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně pro skutek, jímž se měla dopustit dílčího útoku zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, a podle § 229 odst. 3 tr. řádu poškozené Ministerstvo práce a sociálních věcí odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku se obviněná podle výroku o vině dopustila (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako jednatelka obchodní společnosti J. š. a v. c. S., IČ: XY (dále též pouze jako „S.“) v rámci dotace z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost na projekt Vzdělávání pracovníků cestovních kanceláří a cestovních agentur ke zkvalitnění jejich služeb, registrační číslo CZ.1.07/3.2.04/02.0025, která byla poskytnuta na základě Smlouvy o realizaci grantového projektu v rámci globálního grantu CZ.1.07/3.2.04. Podpora nabídky dalšího vzdělávání v Jihomoravském kraji Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, uzavřené dne 23. 2. 2011 mezi Jihomoravským krajem a obchodní společností S., a to v celkové výši 1.716.769,02 Kč a byla financována z Evropského sociálního fondu v rozsahu 85% a ze státního rozpočtu České republiky v rozsahu 15 %, v úmyslu neoprávněně obohatit obchodní společnost S. a v rozporu s podmínkami pro čerpání dotace od Evropského sociálního fondu
dne 4. 12. 2011 předložila monitorovací zprávu o realizaci projektu u OP VK č. 2, k níž jako přílohy připojila dohodu o pracovní činnosti uzavřenou s M. L. dne 1. 5. 2011, dohodu o pracovní činnosti uzavřenou s M. F. dne 1. 6. 2011, rozpisy mzdových výdajů realizačního týmu projektu, pracovní výkazy a doklady o mzdových nákladech a výdajový pokladní doklad č. XY, z nichž vyplývalo, že dne 15. 6. 2011 vyplatila pracovnici projektu M. L. za měsíc květen 2011 jako čistou mzdu v hotovosti částku 18 500 Kč za odpracovaných 120 hodin na tvorbě různých modulů v německém jazyce, na základě čehož obviněná nárokovala proplacení způsobilých osobních nákladů ve výši 32 160 Kč, ačkoli M. L. vykazovanou činnost neprováděla, nepodepsala dohodu o pracovní činnosti, pracovní výkaz ani výdajový pokladní doklad a částka 18 500 Kč jí nebyla vyplacena, dále z uvedených dokumentů vyplývalo, že vyplatila pracovnici projektu M. F. za měsíc červen 2011 jako čistou mzdu převodem na bankovní účet 16 530 Kč, na základě čehož nárokovala proplacení způsobilých osobních nákladů ve výši 32 160 Kč, ačkoli ve skutečnosti M. F. vyplatila pouze čistou mzdu ve výši 6 530 Kč a vynaložila osobní náklady pouze ve výši 12 696 Kč, a také z nich vyplývalo, že za měsíc červenec 2011 vyplatila M. F. jako čistou mzdu převodem na bankovní účet 12 985 Kč, na základě čehož nárokovala proplacení způsobilých osobních nákladů ve výši 21 440 Kč, ačkoli ve skutečnosti jí vyplatila pouze čistou mzdu 7 985 Kč a vynaložila osobní náklady pouze ve výši 11 694 Kč,
dále dne 18. 1. 2012 podala ohledně každého z dotčených období zjednodušené žádosti o platbu spolu s podklady, na jejichž základě požadovala proplacení vynaložených nákladů včetně částek údajně vynaložených na mzdy M. L. a M. F., přičemž byla obviněné ze strany Jihomoravského kraje neoprávněně vyplacena jednak částka 32 160 Kč (odpovídající údajným mzdovým výdajům na pracovnici M. L. včetně zákonných odvodů na sociální a zdravotní pojištění), dále částka o 19 464 Kč vyšší, než jí skutečně náleželo, a konečně částka o 9 746 Kč vyšší, než jí ve skutečnosti náleželo,
dále dne 25. 1. 2012 předložila monitorovací zprávu o realizaci projektu OP VK č. 3, k níž jako přílohy připojila rozpis mzdových výdajů realizačního týmu projektu, pracovní výkaz a doklady o mzdových nákladech, z nichž vyplývalo, že vyplatila pracovnici projektu M. F. jako čistou mzdu za srpen 2011 převodem na bankovní účet 20 936 Kč, na základě čehož nárokovala proplacení způsobilých osobních nákladů ve výši 40 736 Kč, ačkoli ve skutečnosti M. F. vyplatila pouze čistou mzdu ve výši 4 936 Kč a vynaložila osobní náklady pouze ve výši 9 597 Kč, načež dne 17. 2. 2012 podala zjednodušenou žádost o platbu, v níž požadovala na základě uvedené monitorovací zprávy proplacení vynaložených nákladů včetně zákonných odvodů na sociální a zdravotní pojištění ve výši 40 736 Kč, přičemž na základě této žádosti jí byla ze strany Jihomoravského kraje neoprávněně vyplacena částka o 31 139 Kč vyšší, než jí ve skutečnosti náleželo,
celkem tedy obviněná neoprávněně vykázala vynaložené náklady ve výši 92 509 Kč, takže v důsledku jejího jednání byla z prostředků Evropského sociálního fondu, prostřednictvím poskytovatele dotace Krajským úřadem Jihomoravského kraje, se sídlem Brno, Žerotínovo náměstí 3/5, neoprávněně vyplacena celková částka 78 632,65 Kč.

II. Dovolání obviněné


4. Obviněná N. Č. napadla citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v rozsahu jeho odsuzujícího výroku o vině a ve výroku o trestu dovoláním, které podala prostřednictvím svého obhájce JUDr. Michaela Bartončíka, Ph. D., z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Dovolatelka byla přesvědčena, že se soudy náležitě nevypořádaly se subjektivní stránkou přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie, zejména neměly dostatek důkazů k prokázání volní složky zavinění. Soud druhého stupně se k subjektivní stránce vyjádřil velmi stručně, jeho závěry v dovolání zopakovala a připomněla svou v této trestní věci konstantní obhajobu. Tvrdila, že při podepisování monitorovacích zpráv vycházela z údajů, které jí předložila účetní J. F. Podle obviněné neměly soudy dostatek důkazů pro závěr o úmyslném zavinění, konkrétně, že by věděla o tom, že v příslušných podkladech pro žádosti o výplatu dotačních prostředků je vykazováno více pracovních činností, než bylo oběma zaměstnankyněmi skutečně odpracováno. Ve vztahu k nákladům na mzdu M. L. vyloučila, že by pro takové trestné jednání měla vůbec motivaci, když příjemcem peněz byla obchodní společnost S., nikoli ona jako fyzická osoba. Pokud se týká dalších neoprávněně vyplacených peněz, poukázala na pravděpodobnou motivaci M. a J. F., když M. F. mohla falšováním vykázaného množství pracovní činnosti docílit rychlejšího splacení dluhu vůči obviněné a její matka se jí v tom snažila pomoci. Monitorovací zprávy tedy obviněná podepsala z pozice jednatelky obchodní společnosti S. v negativním skutkovém omylu. V rozporu s takto postavenou obhajobou však obviněná současně uplatnila výhradu, že vůči M. F. měla pohledávky, tudíž jí v podstatě peníze obdržené nad rámec odpovídající odměny této svědkyně fakticky náležely. Podle obviněné měla k takto získaným finančním prostředkům „legální právní titul“, jenž byl soudy „dezinterpretován“.

6. Částečně stále v souvislosti s námitkou nedostatku subjektivní stránky obviněná namítla extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry (nikoli tedy mezi obsahem důkazů a skutkovým zjištěním, které mělo být následně nesprávně právně posouzeno!), a to v rovině faktické, kdy podle ní neexistovaly důkazy o úmyslném zavinění, a dále v rovině formální spočívající v absenci vysvětlení soudů, z jakých důkazů vycházely. Zdůraznila, že v žádostech o dotace neuvedla nepravdivé údaje, ani nezamlčela podstatné údaje, což konstatoval také soud prvního stupně na str. 26 svého rozsudku, avšak s tímto jeho zjištěním je v extrémním nesouladu výrok o vině za jednání spočívající v údajném vykazování nepravdivých či neoprávněných mzdových výdajů.

7. Obviněná vyjmenovala důkazy (výkazy odučených hodin M. F. a I. V., čestné prohlášení a protokol o výslechu M. Z. v jiné trestní věci), které byly v rámci nového hlavního líčení po prvním dovolacím řízení sice provedeny, ale soudy se s nimi vůbec žádným způsobem nevypořádaly. Podle obviněné jde proto o tzv. opomenuté důkazy a citovala nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2227/10.

8. Další námitky obviněné směřovaly proti výroku o trestu, především nesouhlasila s výměrou trestu odnětí svobody. Zdůraznila, že tato výhrada spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (citovala nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17). Zásadní vadu tohoto výroku obviněná spatřovala v tom, že odvolací soud nepostupoval při ukládání trestu podle principů proporcionality a ultima ratio poté, co o stěžejní části žalované trestné činnosti rozhodl zprošťujícím výrokem. Trest odnětí svobody uložený odvolacím soudem považovala za nepřiměřený v porovnání s výší tohoto trestu původně uloženému soudem prvního stupně a hlavně ve vztahu k trestům, jež obvykle bývají v podobných případech ukládány. Citovala z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, podle něhož je třeba klást důraz na alternativní tresty a princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby, ale váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Připomněla, že po zproštění části obžaloby došlo k „drastickému“ snížení způsobené škody o 93,25%, avšak uložený trest odnětí svobody jí byl snížen pouze o 40%. Přitom podle obviněné bývají bezúhonní pachatelé, kteří způsobili škodu v podobné výši jako ona (78 632,65 Kč), odsouzeni k alternativním trestům anebo bývá přistupováno k tzv. odklonům. Vytkla odvolacímu soudu, že se vůbec nevyjádřil, proč neuvažoval o uložení peněžitého trestu. Obviněná také zmínila dlouhou délku trestního řízení, jež přesáhla čtyři roky a byla zapříčiněna nesprávným postupem soudů při právním hodnocení skutků, sama tedy k průtahům ve věci nijak nepřispěla.

9. Ze shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu odsuzujícího výroku o vině a výroku o trestu, aby zrušil rozsudek krajského soudu jako i veškerá další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující (aniž by je omezila pouze na ta, která by jejich zrušením pozbyla podkladu) a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k dovolacímu důvodu.

11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vymezených důvodů vyjmenovaných v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno a současně je třeba, aby uplatněné námitky odpovídaly označenému důvodu. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na určitý dovolací důvod, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

12. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho naplnění tak může dojít, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat také jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, a to vždy na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, uveřejněné pod č. 22 ve svazku 33 Sb. n. a u. Ústavního soudu). Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde.

13. Vzhledem k tomu, že se v trestní věci obviněné N. Č. jedná již o druhé dovolací řízení a obviněná v projednávaném dovolání opakovala některé své předchozí výhrady, je vhodné v krátkosti připomenout dosavadní průběh trestního řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 43 T 7/2015, byla obviněná odsouzena za zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, jehož se měla dopustit dílčími útoky popsanými pod body 1. a 2. výroku o vině, za který jí byl uložen trest odnětí svobody na dva a půl roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu čtyř let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivních statutárních orgánů v obchodních korporacích na dobu čtyř let. Odvolání obviněné, obou poškozených a státního zástupce (tito podali odvolání v neprospěch obviněné) Vrchní soud v Olomouci zamítl jako nedůvodná usnesením ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 To 21/2016. Proti tomuto usnesení podala obviněná N. Č. dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1635/2016, zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud zrušením pozbyla podkladu, a krajskému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Důvodem tohoto kasačního výroku byly nejasnosti ohledně platnosti, resp. účinnosti nových unijních předpisů, které měly vztah k dílčímu skutku popsanému pod bodem 2. výroku o vině původního odsuzujícího rozsudku. Konkrétně došlo ke změně čl. 55 nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. 7. 2006, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení č. 1260/1999 (dále jen „nařízení č. 1083/2016“), z něhož měla vyplývat povinnost obviněné přiznat příjmy projektu (což neučinila, neoprávněně jí pak měly být ke škodě finančních zájmů Evropské unie ve výši zatajených příjmů vyplaceny peněžní prostředky ve formě dotace). Citovaný čl. 55 dokonce i zpětně měnilo nařízení Rady (ES) č. 1341/2008 ze dne 18. 12. 2008, kterým se mění nařízení č. 1083/2006 o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti, pokud jde o některé projekty vytvářející příjmy (dále jen „nařízení č. 1341/2008“). Změnu čl. 55 nařízení č. 1083/2016 ve svých rozhodnutích nereflektoval ani jeden ze soudů ve věci rozhodujících (ovšem nutno podotknout, že ani dovolatelka), a proto Nejvyšší soud věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, aby zohlednil zjištěnou novelu, posoudil její vliv na trestní odpovědnost obviněné a teprve poté učinil právní závěry ohledně viny a trestu obviněné ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině odsuzujícího rozsudku krajského soudu. K právnímu posouzení dílčího skutku pod bodem 1. téhož výroku tedy již tehdy Nejvyšší soud neměl jakékoli výhrady. Krajský soud v Brně následně v trestní věci obviněné konal nové hlavní líčení, na jehož konci vynesl rozsudek, jak bylo uvedeno pod bodem 1. tohoto usnesení.

b) K dovolacím námitkám

14. Výhrady dovolatelky nemohly v tedy již druhém dovolacím řízení v této trestní věci obstát. Námitky proti naplnění subjektivní stránky přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se obviněná dopustila skutkem původně v odsuzujícím rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2016 popsaným pod bodem 1. výroku o vině, se v podstatě shodovaly s těmi, k nimž se již dovolací soud vyjádřil ve svém prvním rozhodnutí o dovolání obviněné N. Č. V rámci druhého dovolání opakovaně argumentovala, že monitorovací zprávy podepsala v negativním skutkovém omylu, což však Nejvyšší soud vyloučil a vysvětlil své stanovisko pod bodem 29. předešlého usnesení v prvním dovolacím řízení, na něž je proto možné ve stručnosti odkázat. Stejně tak obviněná namítala tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů v otázce úmyslného zavinění a odůvodnění původních rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto znaku skutkové podstaty považovala za nedostatečná. Také tento její argument Nejvyšší soud posoudil jako nedůvodný (srov. body 29. a 30. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1635/2016). Krajský soud v Brně ve svém druhém odsuzujícím rozsudku zdůvodnil svůj závěr o přímém úmyslu obviněné jednak stručně na str. 26 napadeného rozsudku a podrobněji jej rozvedl v rámci podrobného hodnocení všech důkazů na str. 21 až 23 rozsudku. Odvolací soud se s právním posouzením skutku, jímž byla obviněná správně uznána vinnou, zcela ztotožnil, též poukázal na příslušnou část dovolacího usnesení týkající se naplnění znaku zavinění, a to v bodě 9. napadeného rozsudku. Není tedy pravda, že by v trestním řízení nebyly provedeny důkazy podporující naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku a že by se soudy nižších stupňů k úmyslnému zavinění nevyjádřily.

15. V krátkosti dovolatelka popřela, že by uvedla nepravdivé údaje nebo zamlčela podstatné údaje, což však nelze považovat za právní námitku, neboť nesměřuje proti právnímu posouzení skutku. Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci se obviněná dopustila přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie v té alternativě, že předložila nepravdivé doklady vztahující se k výdajům rozpočtů spravovaných Evropskou unií a tím umožnila nesprávné použití finančních prostředků z některého takového rozpočtu a způsobila takovým činem větší škodu. Ani z popisu skutkových okolností zahrnutých v odsuzující části výroku o vině není patrno, že by dovolatelce bylo kladeno za vinu zamlčování některých údajů či uvedení nepravd v samotné žádosti o dotaci. Její provinění spočívalo v podání monitorovacích zpráv spolu s listinnými podklady, jež nevypovídaly pravdivě o mzdových nákladech za vykonanou činnost M. L. a M. F. vynaložených obchodní společností S., v níž zastávala pozici jediné jednatelky. Již v dřívějším rozhodnutí o dovolání obviněné bylo vysvětleno, že zodpovědnost za zákonné nakládání s dotačními prostředky a jejich využívání jen pro předem schválené účely nesla obviněná N. Č. (viz bod 30. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1635/2016). Také část dalších výtek obviněné měla ryze skutkovou povahu, neboť se jimi snažila prosadit svou vlastní verzi průběhu skutkového děje (vykonstruovala příběh, kdy se dcera a matka F. snažily vykazováním vyšší mzdy M. F. splatit dluh této zaměstnankyně vůči obviněné, ačkoli takové tvrzení je v rozporu s výsledky provedeného dokazování), a pokud se ohrazovala, že jí jako fyzické osobě nebylo prokázáno nakládání s prostředky nezákonně získanými z dotace poskytnuté na mzdové výdaje M. L., je třeba zdůraznit, že to ani nebylo k trestní odpovědnosti za přečin podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku nezbytné, jde totiž o jeden z tzv. předčasně dokonaných trestných činů. Podstatné naopak bylo, že vědomým předložením předmětných listin s nepravdivými údaji obviněná jako jednatelka získala do své dispozice finanční prostředky z rozpočtu spravovaného Evropskou unií, na něž obchodní společnosti jako příjemci dotace fakticky nevznikl nárok a při znalosti všech reálných okolností, by je poskytovatel nepřidělil.

16. Pokud se obviněná dovolávala případu tzv. opomenutých důkazů, jak je charakterizuje ve své praxi zejména Ústavní soud, neměla její námitka opodstatnění. Čestné prohlášení, výkazy odučených hodin M. F. za červen, červenec a srpen 2011 a výkaz odučených hodin I. V. za březen 2011 předložil soudu obhájce obviněné u hlavního líčení konaného dne 22. 8. 2017. Všechny listiny byly poskytnuty procesním stranám k nahlédnutí podle § 213 odst. 1 tr. řádu, stejně jako kopie protokolu o výslechu svědkyně M. Z. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 9/2015, která je založena na č. l. 2494 až 2499 trestního spisu. Nelze akceptovat názor obviněné, že by tyto důkazy soudy nezohlednily v rámci hodnocení výsledků dokazování. Na stranách 20 dole a 22 rozsudku se krajský soud vyjádřil k těmto novým listinným důkazům obhajoby, přičemž obecně k nim uvedl: „Ani listiny dodatečně předložené obžalovanou nesvědčí nic o tom, že by rozhodující slovo ve společnosti S. měla J. F.“ Dále pouze výkazy odučených hodin, jež obsahovaly řadu ručně psaných poznámek, tento soud vyhodnotil tak, že „nebylo možné zjistit, co přesně znamenají“ a „…nelze vyvodit závěr, že J. F. určovala, jakou mzdu lektoři dostanou, kolik jim má být zasláno na účet a kolik zpětně strženo a z jakého důvodu“. Nelze tudíž přijmout verzi obhajoby obviněné, neboť již soud prvního stupně jasně vyjádřil, že doplnění dokazování v tomto směru nepřineslo změnu o okolnostech, jež se obviněná snažila prosadit a které by mohly změnit právní názor ve vztahu k tomuto skutku. Byť se soud prvního stupně vyjádřil stručně, projevil jasné stanovisko k obsahu těchto důkazních prostředků, které se sice neshoduje s názorem obviněné, nicméně odpovídá základním principům volného hodnocení důkazů v souvislostech s dalšími ve věci opatřenými a provedenými důkazy. S úvahou soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud (srov. již citovaný bod 9. napadeného rozsudku) a rovněž Nejvyšší soud nepovažuje způsob hodnocení důkazů v dané věci za vybočující ze zásad obecné logiky, není zatížen ani porušením jiných procesních pravidel ovládajících trestní řízení, jež by svědčily o účelovém pominutí některých důkazních prostředků soudy či jejich tendenčnímu uvažování ve snaze přisvědčit tvrzením obžaloby a současně ignorovat argumenty obhajoby. Posuzovaná věc tedy není srovnatelná s případy, u nichž v rámci své rozhodovací činnosti shledal Ústavní soud vady stížností napadených rozhodnutí, které měly svůj původ v nesprávném hodnocení důkazů, resp. v opomenutí hodnotit některé z nich. K doktríně tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud ve své rozhodovací praxi mj. uvedl, že opomenutým důkazem je zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16). Dále mezi případy opomenutých důkazů patří i situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, ať již pozitivně či negativně (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve svazku 35 Sb. n. a u. Ústavního soudu). Důkazy provedené na návrh obhajoby však evidentně nebyly zásadní pro právní hodnocení viny obviněné, jež byla dostatečně prokázána již v rámci části trestního řízení, které předcházelo kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu, a soudy k nim přihlédly, proto se nejednalo o opomenuté důkazy, jak tvrdila dovolatelka.

17. V rámci svých dovolacích námitek se obviněná ohradila proti výši uloženého trestu odnětí svobody, přitom odkazem na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, považovala tuto námitku za odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je však třeba odmítnout způsob interpretace názorů Ústavního soudu obviněnou, neboť v citovaném nálezu Ústavní soud rozhodně neučinil obecný závěr o tom, že námitky proti výši uloženého trestu odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V dané stěžovatelově věci dokonce souhlasil s Nejvyšším soudem, že stěžovatelovy výhrady proti uloženému trestu nenaplňovaly citovaný důvod dovolání. Ústavní soud však zdůraznil, že ani dovolací řízení se nevymyká požadavku na ústavně konformní průběh soudního řízení, a proto by v případech, kdy se soud při ukládání trestu zjevně dopustil svévolného porušení některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody dovolatele (zejména by rozhodnutí o trestu bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, vybočil ze svých zákonných mezí, rozhodnutí by bylo založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny), důvod dovolání pod písmenem g) považoval za naplněný i námitkou proti rozhodnutí o trestu (viz body 53. až 58. citovaného nálezu). Taková situace však v trestní věci obviněné nenastala, odvolací soud při ukládání trestu za přečin podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku postupoval v mezích zákona, jak co do volby druhu a konkrétní výměry trestu, tak co se týká řádného odůvodnění výroku o trestu. Přihlédl k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem, vyjmenoval je a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů se obviněné rozhodl uložit trest nespojený s přímým omezením osobní svobody. Rovněž přesvědčivě vyložil, proč nemohl přistoupit k uložení trestu odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby. V této souvislosti nelze napadené části argumentace odvolacího soudu vytknout chybějící přesvědčivost této části odůvodnění napadeného rozsudku a jen proto, že obviněná „není spokojená“ s druhem trestní sankce zvolené soudem, dovolává se jiného druhu trestu, nejde o jakékoli pochybení výroku o trestu, jež by bylo možné podřadit některému z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1, 2 tr. řádu.

18. Pokud obviněná na podporu své argumentace citovala z dalšího nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17, ani tento případ nelze srovnávat s posuzovanou trestní věcí. Konkrétními skutkovými okolnostmi se jednalo o zcela odlišný případ, v němž pachatel (stěžovatel) při jízdě pod vlivem návykových látek z nedbalosti usmrtil svou ženu a staršího syna, mladší syn autonehodu přežil, byl na otci silně citově závislý a poškození příbuzní sami žádali soudy o neukládání nepodmíněného trestu s ohledem na blízký vztah pachatele se synem a potřebu osobní péče mj. právě vzhledem k tragické události, která oba silně zasáhla (kromě toho se pachatel na rozdíl od dovolatelky k činu doznal a upřímně ho litoval). Proto soud prvního stupně uložil za zločin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku jednak trest zákazu činnosti na sedm let a jednak úhrnný trest domácího vězení na dva roky. Odvolací soud s takto uloženým trestem nesouhlasil a k odvolání státního zástupce ho zrušil a nově stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce čtyř roků, avšak své rozhodnutí odůvodnil zcela povrchně, vůbec se nevypořádal s polehčujícími okolnostmi, které v rámci úvah o trestu upřednostnil soud prvního stupně. Podle Ústavního soudu tak odvolací soud fakticky odmítl zohlednit nejlepší zájmy mladšího syna stěžovatele, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces i na ochranu rodičovství, rodiny a zvláštní ochranu dětí. Ústavní soud proto posoudil uložený druh trestu jako neodpovídající specifické situaci a stěžovateli vyhověl v návrhu na zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu. Případ tohoto pachatele je tudíž diametrálně odlišný především skutkovými okolnosti, za nichž došlo k protiprávnímu jednání a především k jeho následkům, jež se výrazně dotkly nejen obviněného, ale též jeho přeživšího nezletilého syna. Zásadní pochybení spatřoval Ústavní soud v laxním odůvodnění výroku o trestu, především ignorování zásadních polehčujících okolností, což se v trestní věci obviněné N. Č. nestalo. Jak již bylo shora zmíněno, vrchní soud v bodě 12. svého rozsudku uvedl výčet polehčujících okolností (obviněná je osobou bezúhonnou, výše škody nijak výrazně nepřekročila spodní hranici větší škody, nebyly zjištěny negativní připomínky k její osobě), na druhou stranu vyjmenoval i okolnosti, které nesvědčily v její prospěch: popírala trestnou činnost a nejednalo se o ojedinělé jednání. To Nejvyšší soud může doplnit o objektivní poznatky z popisu skutku: obviněná se dopustila čtyř dílčích útoků v časovém rozmezí necelých dvou měsíců, jednání bylo sofistikované a vedené zištným motivem, svou podstatou jde o podvodné vylákání peněz z rozpočtu spravovaného Evropskou unií a nejen, že popírala trestnou činnost, v průběhu trestního řízení se opakovaně snažila přenést trestní odpovědnost na svědkyni J. F., přičemž ještě falšovala podpisy M. L. Vzhledem k tomu není pochyb, že vrchní soud dostál zákonným požadavkům na ukládání druhu i výměry trestů a v rámci odůvodnění svého výroku o trestu neopomenul přihlédnout i k polehčujícím okolnostem, o nichž se sama obviněná ve své argumentaci ani nezmínila. Nelze tak přisvědčit obviněné, že by odvolací soud při ukládání trestní sankce nezohledňoval zjištěné okolnosti spáchání činu, jež mají význam pro stanovení druhu či výměry trestu ve smyslu § 39 či § 41 tr. zákoníku. Ačkoli z odůvodnění této části napadeného rozsudku výslovně nevyplývá, zda odvolací soud přihlédl též k délce trestního řízení, k jejímuž trvání obviněná podle svých slov nepřispěla a její nepřiměřenost rovněž měla najít odraz ve snížení trestu, není možné s ní souhlasit. Především Nejvyšší soud podotýká, že v této konkrétní věci nelze považovat 4 roky trvající trestní řízení za nepřiměřeně dlouhé. Je třeba si uvědomit, že se jednalo o složitější věc především s ohledem na nutnost použití unijního práva, jehož změny se poměrně významně dotkly právě podmínek přijímání, resp. vyplácení dotačních prostředků z unijních fondů na konkrétní projekty a dokonce předmětná právní změna měla retroaktivní účinky. Samotný průběh dokazování v novém hlavním líčení u soudu prvního stupně svědčil o komplikovanosti aplikace příslušného nařízení Rady Evropského společenství č. 1083/2006 (srov. bod 13. tohoto usnesení Nejvyššího soudu). Nakonec ani sama obviněná ve svém prvním dovolání nevyužila ve svůj prospěch změnu dotčeného nařízení (nařízením č. 1341/2008), na tu upozornil až Nejvyšší soud v prvním dovolacím řízení v této trestní věci. K prodloužení trestního řízení došlo tedy v zásadě ve prospěch obviněné, která byla zproštěna části obžaloby, byť se tak stalo za cenu prodloužení v délce trestního řízení, nikoli však nepřiměřeném.
IV. Závěrečné shrnutí


19. Na podkladě všech popsaných skutečností posoudil Nejvyšší soud dovolání obviněné N. Č. za z větší části neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve zbývající části byly její výhrady zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné na podkladě obsahu trestního spisu, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu