Nejvyšší soud

Jste zde: Nejvyšší soud  »  Detail rozhodnutí

Rozhodnutí NS

8 Tdo 1292/2016

	citace  citace s ECLI
Název judikátu:	Úroky z prodlení
Právní věta:	Výše úroku z prodlení byla do 31. 12. 2013 stanovena podle § 517 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nařízením vlády č. 142/1994 Sb., které bylo postupně novelizováno nařízeními vlády č. 163/2005 Sb., č. 33/2010 Sb. a č. 180/2013 Sb. Pro výši úroku z prodlení je rozhodující to znění nařízení vlády, které bylo účinné v době, kdy nastalo prodlení dlužníka. S účinností od 1. 7. 2010 podle § 1 citovaného nařízení vlády výše úroku z prodlení odpovídala ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předcházelo kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů (ve znění nařízení vlády č. 33/2010 Sb.), resp. zvýšené o osm procentních bodů (ve znění nařízení vlády č. 180/2013 Sb.). Z přechodných ustanovení nařízení vlády č. 33/2010 Sb. (čl. II) a č. 180/2013 Sb. (čl. II odst. 1) vyplývá, že výše úroku z prodlení zůstala po celou dobu prodlení neměnná, a to bez ohledu na případnou následnou změnu repo sazby. Totéž obdobně platí pro výši úroku z prodlení podle § 1970 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., ve znění zákona č. 460/2016 Sb.), řídí-li se tato výše nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
Soud:	Nejvyšší soud
Důvod dovolání:	§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
Datum rozhodnutí:	11/16/2016
Spisová značka:	8 Tdo 1292/2016
ECLI:	ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1292.2016.1
Typ rozhodnutí:	ROZSUDEK
Heslo:	Adhezní řízení Úroky z prodlení
Dotčené předpisy:	§ 228 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:	A
Publikováno ve sbírce pod číslem:	42 / 2017
Podána ústavní stížnost datum podání spisová značka soudce zpravodaj výsledek datum rozhodnutí 07/03/2017 III.ÚS 695/17 prof. JUDr. Josef Fiala, CSc. odmítnuto 10/24/2017

Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.

8 Tdo 1292/2016-64

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2016 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové o dovoláních obviněné Mgr. V. P. a nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněné, podaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 55 To 50/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 32/2015, takto:


I. Dovolání obviněné Mgr. V. P. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t á .

II. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 55 To 50/2016, ve výroku o úrocích z prodlení a o odkázání poškozené se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Současně se podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se v rozsahu tohoto zrušení znovu rozhoduje tak, že obviněná Mgr. V. P. je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinna zaplatit poškozené Ing. L. K., zastoupené zmocněncem JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Dobrovského č. p. 25, úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1.123.000 Kč od 10. 8. 2011 do zaplacení, a úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 70.000 Kč od 16. 4. 2011 do zaplacení.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozená Ing. L. K. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Odůvodnění:

A. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 5 T 32/2015, byla obviněná V. P. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku a byla odsouzena podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Podle § 85 odst. 2 tr zákoníku byla obviněné uložena povinnost, aby ve zkušební lhůtě podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že obviněné byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Ing. L. K. částku 1.193.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně, a to
- z částky 50.000 Kč od 1. 1. 2011 do 4. 7. 2011,
- z částky 50.000 Kč od 26. 2. 2011 do 4. 7. 2011,
- z částky 50.000 Kč od 26. 2. 2011 do 12. 8. 2011,
- z částky 50.000 Kč od 10. 3. 2011 do 12. 8. 2011,
- z částky 30.000 Kč od 10. 3. 2011 do 29. 8. 2011,
- z částky 20.000 Kč od 10. 3. 2011 do 17. 10. 2011,
- z částky 100.000 Kč od 26. 3. 2011 do 17. 10. 2011,
- z částky 100.000 Kč od 5. 5. 2011 do 17. 10. 2011,
- z částky 80.000 Kč od 5. 5. 2011 do 17. 10. 2011,
- z částky 20.000 Kč od 5. 5. 2011 do 30. 11. 2011,
- z částky 80.000 Kč od 19. 5. 2011 do 30. 11. 2011,
- z částky 20.000 Kč od 19. 5. 2011 do zaplacení,
- z částky 100.000 Kč od 24. 5. 2011 do zaplacení,
- z částky 100.000 Kč od 27. 5. 2011 do zaplacení,
- z částky 100.000 Kč od 7. 6. 2011 do zaplacení,
- z částky 100.000 Kč od 11. 6. 2011 do zaplacení,
- z částky 100.000 Kč od 23. 6. 2011 do zaplacení,
- z částky 100.000 Kč od 1. 7. 2011 do zaplacení,
- z částky 104.000 Kč od 20. 7. 2011 do zaplacení,
- z částky 96.000 Kč od 20. 7. 2011 do zaplacení,
- z částky 203.000 Kč od 9. 8. 2011 do zaplacení,
- a dále s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 70.000 Kč od 25. 1. 2011 do zaplacení.

2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 55 To 50/2016, z podnětu odvolání podaného obviněnou zrušil podle § 258 odst. 1, písm. b), c), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnou uznal vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku a skutek nově vymezil tak, že
poté, co jako advokátka zapsaná v seznamu České advokátní komory pod č. 10832, převzala na základě plné moci ze dne 9. 9. 2010 právní zastoupení poškozené Ing. L. K. k vymáhání pohledávky od dlužníka poškozené obchodní společnosti Genoservis – výživa, a. s., se sídlem Grygov, Komenského č. p. 367 (dále „společnost Genoservis“), byla takto mimo jiné oprávněna přijímat plnění od jmenovaného dlužníka v období od 30. 12. 2010 do 5. 8. 2011 na základě své výzvy učiněné k uhrazení předmětné pohledávky na svůj podnikatelský účet vedený u UniCredit Bank, a. s., zaslané celkem v osmnácti splátkách a připsaných na tento účet v době od 31. 12. 2010 do 8. 8. 2011 v celkové částce 1.753.000 Kč náležející poškozené, a dále dne 25. 1. 2011 si nechala na svůj účet vedený u Československé obchodní banky, a. s., zaslat od poškozené částku ve výši 70.000 Kč, která jí byla připsána na tento účet dne 26. 1. 2011, určenou na úhradu soudního poplatku ve věci vymáhání dluhu po společnosti Genoservis, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 1/2011, který však byl rozhodnutím soudu ze dne 13. 4. 2011, jí oznámeným následující den, prominut, o čemž poškozenou ani jí zmocněného zetě Mgr. M. K. řádně neinformovala, tyto finanční prostředky na různých místech, a to i v O., postupně svévolně vybrala z obou účtů, avšak s výjimkou tří vkladů v hotovosti na účet příbuzného poškozené Mgr. M. K. vložených dne 4. 7. 2011 ve výši 100.000 Kč, dne 12. 8. 2011 ve výši 100.000 Kč a dne 29. 8. 2011 ve výši 30.000 Kč, vybrané finanční prostředky náležející poškozené této nepředala ani nevyúčtovala, ale ponechala si je pro svou potřebu, čímž způsobila poškozené Ing. L. K. škodu 1.593.000 Kč, následně, na základě opakovaných urgencí poškozené, prostřednictvím svých rodičů uhradila ve dnech 17. 10. 2011 a 30. 11. 2011 celkem částku 400.000 Kč, přičemž zbývající celkovou dlužnou částku finančních prostředků 1.193.000 Kč do současné doby poškozené nepředala ani nevyúčtovala, a jednala tak v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále „zák. č. 85/1996 Sb.“), podle kterého je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny a dále při výkonu advokacie jednat čestně a svědomitě, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.

3. Za tento zločin obviněnou odsoudil podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku obviněné uložil povinnost, aby ve zkušební lhůtě podmíněného odsouzení s dohledem podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila.

4. Odvolací soud obviněné rovněž uložil povinnost, aby podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatila na náhradě škody poškozené Ing. L. K. částku 1.123.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 10. 8. 2011 do 28. 6. 2012, ve výši 7,50 % od 29. 6. 2012 do 30. 9. 2012, ve výši 7,25 % od 1. 10. 2012 do 1. 11. 2012 a ve výši 7,05 % od 2. 11. 2012 do zaplacení, a dále částku ve výši 70.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 16. 4. 2011 do 28. 6. 2012, ve výši 7,50 % od 29. 6. 2012 do 30. 9. 2012, ve výši 7,25 % od 1. 10. 2012 do 1. 11. 2012 a ve výši 7,05 % od 2. 11. 2012 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

B. Dovolání obviněné a nejvyššího státního zástupce a reakce na ně

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání jednak obviněná V. P. prostřednictvím obhájce proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, a jednak nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nároku poškozené Ing. L. K. na náhradu škody. Oba dovolatelelé tak učinili podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněná navíc i na základě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

6. Obviněná namítala nesprávné právní posouzení věci, protože napadený rozsudek neodpovídá tomu, že u zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku je na základě svěření nejprve pachatel oprávněným držitelem věci, avšak od určitého okamžiku se oprávněná držba změní v nezákonné přisvojení si cizí věci. Právě pro určení tohoto okamžiku je podstatný přesný popis skutku ve skutkové větě výroku o vině, aby rozsudek bylo možno považovat za odpovídající ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., podle kterého výrok mimo jiné musí obsahovat přesné uvedení času a způsobu spáchání trestného činu. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu však podle obviněné není možné určit, v jakém okamžiku došlo ke změně svěřených peněžních prostředků na účtu v peněžní prostředky zpronevěřené, neboť nebyla ohledně těchto finančních prostředků uzavřena žádná smlouva o úschově. Obviněné byly na její účet zasílány peníze jakožto oběživo a staly se jejím majetkem, na účtu se mísily s jejími ostatními finančními prostředky, nelze proto říci, že když vybírala své finanční prostředky, disponovala i s těmi, které patřily poškozené. Podle obviněné ke zpronevěře nemohlo dojít v době, kdy vybírala peníze z účtů, protože v té době neměla povinnost vyplatit tyto prostředky poškozené, protože ji poškozená k platbě nevyzvala. Obviněná proto požadovala, aby jednotlivé výběry byly konkretizovány místem a časem výběru, což nejsou. Z těchto důvodů považovala výrok o vině ve skutkových zjištěních za nejasný a nepřezkoumatelný.

7. V dovolání obviněná brojila též proti nesprávnosti právní kvalifikace jako zločinu podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, protože nevystupovala v pozici osoby se zvlášť uloženou povinností hájit zájmy poškozeného ve smyslu ustanovení § 16 zákona č. 85/1996 Sb., protože soudy tuto její povinnost shledaly jen na podkladě všeobecně formulované povinnosti advokáta vůči klientovi. Tímto způsobem dovodily její údajnou povinnost po připsání peněz na její podnikatelský nebo běžný účet aktivně jednat ve smyslu předání peněz poškozené bez toho, že by takový postup měla s poškozenou předem dojednaný, nebo že by ji poškozená k vyplacení peněz vyzvala. Podle obviněné soudy opomněly, že se i na ni vztahuje článek 2 odst. 4 Ústavy, že každý může činit to, co není zákonem zakázáno. Pokud soud tvrdí, že obviněná byla povinna prostředky, které přišly na její podnikatelský nebo běžný účet, předat bez výzvy poškozené, aniž měly takový postup dohodnutý, měl v rozsudku uvést konkrétní zákonné ustanovení, z něhož takovou povinnost dovozuje s tím, že § 16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb. takovým zákonným ustanovením není. Z tohoto ustanovení obsahujícího pouze všeobecně formulované povinnosti advokáta není možno extenzivním výkladem dovodit povinnost advokáta sám aktivně předat klientovi v nějaké lhůtě peníze, které byly připsány na jeho bankovní účet. Obviněná však tvrdila, že žádnou z uvedených povinností, které § 16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb. vymezuje, neporušila, a proto její čin nebylo možné kvalifikovat jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku, ani jako žádný jiný trestný čin.

8. V závěru svého dovolání obviněná s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 55 To 50/2016, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě – pobočce k novému projednání a rozhodnutí.

9. Nejvyšší státní zastupitelství se prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřilo k dovolání obviněné, které nepovažovalo za důvodné s tím, že ač byla obviněná oprávněna přijímat plnění pro poškozenou, finanční prostředky, které byly na její účet zasílány, měly pro obviněnou povahu věci cizí, neboť je na bankovní účet obdržela výlučně za účelem plynoucím z jí udělené plné moci. Nemohla s nimi nakládat jinak, než je poškozené vyplatit. Jestliže nebyla k vyplacení poškozenou vyzvána, pominula podmínku použitelnosti obecné právní úpravy obsažené v § 563 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., že byla povinna vrátit poškozené takto svěřené peněžní prostředky v okamžiku, kdy byl naplněn účel, tj. vymožení celého finančního nároku poškozené a převedením vráceného soudního poplatku na její bankovní účet, a byla povinna ji o těchto skutečnostech informovat ve smyslu § 16 odst. 1 věta prvá zákona č. 85/1996 Sb. Pokud tak nepostupovala, spáchala zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Podle státní zástupkyně rozsudek odvolacího soudu netrpí žádnou z vad, kterou obviněná namítala, když i okamžik, kdy došlo k přisvojení svěřených peněz, je v popisu skutkové věty transparentně vyjádřen, a to i v souladu s podmínkami vymezenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 8 Tdo 882/2012, uveřejněném pod č. 14/2006-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Závěrem při správnosti přezkoumávaného rozhodnutí navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné V. P. tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

10. Nejvyšší státní zástupce dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně podané v neprospěch obviněné zaměřil výhradně proti výroku o náhradě škody přiznané poškozené Ing. L. K., v zásadě však proti výpočtu, resp. výši přiznaných úroků z prodlení. V obsahu dovolání nejprve zdůraznil, že odvolací soud správně při stanovení úroků z prodlení napravil pochybení soudu prvního stupně ohledně doby prodlení ve vztahu k částce 1.123.000 Kč v souladu s dohodnutým účelem zplnomocnění obviněné, kterým bylo vymožení celé této částky jako pohledávky za společností Genoservis, a přisvědčil proto závěru odvolacího soudu, že z hlediska doby prodlení s plněním závazku je rozhodné datum 8. 8. 2011, kdy na podnikatelský účet obviněné byla společností Genoservis uhrazena poslední vymožená splátka. Pokud obviněná následujícího dne celou takto postupně inkasovanou částku nevrátila, pak se ode dne 10. 8. 2011 nacházela v prodlení. Co se týče částky 70.000 Kč jako úhrady soudního poplatku ve věci sp. zn. 20 C 1/2011, vedené u Okresního soudu v Olomouci, jenž rozhodl dne 13. 4. 2011 o prominutí tohoto poplatku, o čemž obviněná poškozenou neinformovala, částku 70.000 Kč si ponechala a dne 15. 4. 2011 ji poškozené nevrátila, byla i ohledně ní od 16. 4. 2011 v prodlení. Dobu takto stanovenou odvolacím soudem dovolatel považoval rovněž za správně vymezenou.

11. Za nesprávné však nejvyšší státní zástupce u úroků z prodlení shledal způsob, jakým odvolací soud postupoval při aplikaci nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. a č. 33/2010 Sb., tj. v období rozhodném s ohledem na dovozenou dobu prodlení s plněním obou peněžitých závazků obviněné. Poukázal na znění § 1 tohoto nařízení vlády a dovodil, že jestliže k prodlení s plněním částky 70.000 Kč došlo dnem 16. 4. 2011 a k prodlení s plněním částky 1.123.000 Kč došlo dnem 10. 8. 2011, pak k poslednímu dni kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení (tj. ke dni 31. 12. 2010 a dále ke dni 30. 6. 2011) platila dvoutýdenní repo sazba, která podle tabulky vývoje úroků z prodlení stanovených Českou národní bankou byla ode dne 7. 5. 2010 do 28. 6. 2012 dána ve výši 0,75 %. V součtu jejího sedmiprocentního zvýšení pak v obou případech prodlení s plněním peněžité částky dosáhla zákonná výše úroku z prodlení hodnoty 7,75 %.

12. Z takové výše úroků z prodlení sice odvolací soud správně vycházel, chybně ji však použil na období od doby prodlení s plněním obou posuzovaných závazků do data 28. 6. 2012, do kterého platila Českou národní bankou stanovená dvoutýdenní repo sazba pro finanční operace na volném trhu ve výši 0,75. Naproti tomu pro navazující období od 29. 6. 2012 až do zaplacení zohlednil při výpočtu úroků z prodlení vývoj diskontních sazeb České národní banky podle příslušné tabulky. Přestože se řídil rozhodnou právní úpravou a vycházel ze správně zjištěné doby prodlení v obou případech, vadně si vyložil uvedené zákonné podmínky pro stanovení roční výše úroků z prodlení, která je odvislá od posledního kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení a odpovídá výši repo sazby, stanovené Českou národní bankou právě na toto období, zvýšené o příslušný procentní bod, vyplývající z rozhodného znění uvedeného předpisu. Odvolací soud tedy podle nejvyššího státního zástupce přehlédl, že procentní sazba úroků zůstává pro konkrétní případ započatého a trvajícího prodlení stejná, i když se později změnila sazba České národní banky.

13. Dovolatel vyjádřil názor, že se odvolací soud řídil výkladovým stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005 (uveřejněným pod č. 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), které se však vztahuje na způsob výpočtu úroků z prodlení u částek, které se stanou splatnými teprve v budoucnu. Projednávanou věc však považoval dovolatel za odlišnou, a proto v ní citované pravidlo nebylo možné použít.

14. Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 55 To 50/2016, zrušil ve výroku o náhradě škody poškozené Ing. L. K., a podle § 265m odst. 2 tr. ř.ve spojení s § 265 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněná Mgr. V. P. je povinna zaplatit na náhradě škody poškozené Ing. L. K. částku ve výši 1.123.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7.75 % ročně od 10. 8. 2011 do zaplacení a částku 70.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 16. 4. 2011 do zaplacení, a dále aby podle § 229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

15. V průběhu veřejného zasedání státní zástupce i obhájce obviněné setrvali na těchto svých písemných stanoviscích, aniž by je zásadně doplňovali.

C. K formálním náležitostem obou dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve obě podaná dovolání přezkoumal z hledisek dodržení základních formálních podmínek a shledal, že přípustnost obou vychází z ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., oba dovolatelé jsou osobami oprávněnými, obviněná podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. a nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., oba dovolání uplatnili v zákonné lhůtě a na místě, kde tak lze učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Při splnění těchto kritérií posuzoval, zda důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na němž jsou založena obě dovolání, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., o který dovolání opřela obviněná, korespondují s podmínkami pro ně zákonem vymezenými, protože věcnému přezkoumání je možné podrobit napadená rozhodnutí jen na podkladě dovolání, které je relevantním způsobem opřeno o některý ze zákonem taxativně stanovených důvodů.

17. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).

18. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

19. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].

20. Námitky proti výroku o náhradě škody lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dovolatel by musel namítat nesprávné hmotněprávní posouzení, tj. porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody, jako například porušení ustanovení upravujících odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974).

21. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175).

22. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků napadeného rozhodnutí je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. Tuto vadu nelze namítnout ani v rámci jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b tr. ř., lze ji však napravit prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, sv. 23 pod č. T 869).

D. K dovolání obviněné V. P.

23. K námitkám obviněné, jež uplatnila v podaném dovolání, je třeba uvést, že neodlišila, ke kterému ze dvou jí označených dovolacích důvodů se její jednotlivé argumenty vztahují. Z textu dovolání plyne, že všechny jí namítané okolnosti podřadila jak pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Soudu druhého stupně vytýkala, že ve skutkové větě výroku o vině není přesně vymezen časový moment, od něhož se původně oprávněná držba finančních prostředků poškozené pro ni stala cizí věcí, v čemž spatřovala vadu podle § 120 odst. 3 tr. ř. výroku přezkoumávaného rozsudku, a brojila proti tomu, že v okamžiku výběru peněz nemohlo dojít ke zpronevěře, neboť s prostředky na svém účtu mohla nakládat podle vlastního uvážení. Zdůrazňovala, že ve skutkové větě výrokové části rozsudku chybí konkrétní časový údaj určující okamžik zpronevěření peněz, a že tím trpí popis skutku vadou, která se promítá do nesprávnosti použité právní kvalifikace. Té i bez ohledu na tyto shledávané nedostatky skutkového zjištění vytýkala nesprávnost použití kvalifikačního znaku podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spočívajícího ve spáchání činu jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného.

a) K výhradám proti popisu skutku

24. K takto obviněnou uvedeným skutečnostem je třeba konstatovat, že jen část z nich je slučitelná s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože námitky zaměřené proti nedostatkům ve skutkové větě nemají povahu hmotněprávní vady, jak tento dovolací důvod stanoví, a nelze je namítat ani prostřednictvím žádného jiného dovolacího důvodu. Obviněná se jimi domáhala jen toho, že v popisu skutkového zjištění není řádně uveden čas, kdy se začala dopouštět zpronevěry. I přes tyto závěry považuje Nejvyšší soud za nutné uvést (zcela mimo rámec obviněnou označené dovolací důvody, protože, jak je výše uvedeno, tato námitka nemůže být namítána ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť se nejedná o chybějící ani neúplný výrok), že v přezkoumávané věci nejde ani o porušení zásad vymezených v § 120 odst. 3 tr. ř., podle něhož náležitostí výrokové části odsuzujícího rozsudku je přesné označení trestného činu, jehož se výrok o vině týká, což znamená především náležité vymezení skutku (skutková věta), který musí být totožný se skutkem uvedeným v žalobním návrhu [srov. § 177 písm. c) tr. ř. ], aby bylo patrné, zda soud respektoval zásadu obžalovací (srov. § 2 odst. 8, § 220 odst. 1 tr. ř.). Skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obžalovaný podle zjištění soudu dopustil. Soud zde uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchání skutku. Naproti tomu do výroku rozsudku (jeho skutkové věty) nepatří okolnosti, které nejsou relevantní ani z hlediska zákonných znaků žalovaného trestného činu, ani z hlediska individualizace skutku, tak aby nemohl být zaměněn s jiným [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tz 129/2001 (uveřejněné pod č. 41/2002-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04 (N 195/39 SbNU 73)]. Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, záleží ovšem na povaze konkrétního skutku.

25. Posoudí-li se z těchto hledisek skutkové zjištění, které je obsaženo ve výroku přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu, jak je i shora uveden, jsou v něm uvedena všechna potřebná a na podkladě učiněných důkazů zjištěná časová i jiná data. Lze jen z popsaných skutkových okolností zdůraznit, že potřebnými časovými limity zde jsou „převzetí zastoupení poškozené na základě plné moci ze dne 9. 9. 2010“, „oprávnění obviněné přijímat plnění dlužící společnosti v období od 30. 12. 2010 do 5. 8. 2011 na základě své výzvy učiněné k uhrazení předmětné pohledávky na její podnikatelský účet vedený u UniCredit Bank, a. s., zaslané celkem v osmnácti splátkách a připsaných na tento účet v době od 31. 12. 2010 do 8. 8. 2011 v celkové částce 1.753.000 Kč náležející poškozené“, údaj o dni 25. 1. 2011, kdy obviněná „si nechala na svůj účet č. ................... vedený u Československé obchodní banky, a. s., zaslat od poškozené částku ve výši 70.000 Kč jako úhradu soudního poplatku ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 1/2011, který však byl rozhodnutím soudu ze dne 13. 4. 2011 prominut“. Na tato data navazuje zjištění, že obviněná „tyto finanční prostředky na různých místech, a to i v Olomouci, postupně svévolně vybrala z obou účtů, avšak s výjimkou tří vkladů (vložených dne 4. 7. 2011 ve výši 100.000 Kč, dne 12. 8. 2011 ve výši 100.000 Kč a dne 29. 8. 2011 ve výši 30.000 Kč na účet zástupce poškozené), vybrané finanční prostředky náležející poškozené jí nepředala ani nevyúčtovala, ale ponechala si je pro svou potřebu“.

26. Z uvedeného shrnutí skutkových zjištění uvádějící časové údaje, je zřejmé, že skutek obsahuje dostatek potřebných jak slovních, tak i číselných údajů nejen o časovém průběhu činu obviněné, ale také řádně vystihuje povahu ujednání mezi obviněnou a poškozenou na základě plné moci, již obviněná uzavřela jako advokátka s poškozenou na službu právní pomoci spočívající ve vymožení finančních prostředků od dlužníka poškozené, což obviněná sice splnila, ale částky, které jí byly na její účty dlužníkem zaslány a které byly po celou dobu finančními prostředky patřícími poškozené (v tom je úvaha obviněné uvedená v obsahu dovolání o tom, že šlo po určitou dobu o její vlastní prostředky, zcela mylná). Rovněž je z nich zřejmé, že obviněná v rozporu s tím, k čemu jí byly poškozenou svěřeny, tj. k jejich vymožení a vrácení poškozené, postupovala tak, že o tom, že jsou peníze hrazeny, poškozenou řádně neinformovala, ale především jí peníze nevracela, resp. pokud jejich část uhradila (630.000 Kč), stalo se tak jen v důsledku opakované snahy poškozené nebo jejího zástupce. V té souvislosti lze rovněž zdůraznit, že soudy, zejména odvolací soud, se právě okolností, kdy došlo k poslednímu okamžiku, kdy již byla obviněná povinna poškozené peníze vrátit v jejich plné nashromážděné výši, zabýval, neboť výslovně nejen ve skutkové větě výroku o vině, ale i na straně 8 svého rozsudku uvedl, že tímto datem byl den 8. 8. 2011, od něhož odvíjel i dobu rozhodnou pro prodlení a počátek přiznání úroků z prodlení. Ze všech těchto důvodů nebylo možné obviněné v jejích výhradách, které však stojí zcela mimo jí označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) i k) tr. ř., přisvědčit.

b) K výhradám proti nesprávnosti závěrů o naplnění kvalifikované skutkové podstaty

27. Obviněná v dovolání v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a také s učiněnými skutkovými zjištěními poukazovala na nesprávnost posouzení jí za vinu kladeného činu podle kvalifikačního znaku písmena b) § 206 odst. 4 tr. zákoníku spočívajícího v tom, že zpronevěru spáchala jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného.

28. Vzhledem k tomu, že obviněná tyto námitky uplatnila i v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud na ně ve svém rozhodnutí již především na straně 9 rozsudku přiměřeně reagoval a posoudil postupy obviněné tak, že je činila jako advokátka na základě plné moci své klientky, a tedy bylo její povinností hájit zájmy této klientky, považoval její jednání též za porušení povinností stanovených jí především ustanovením § 16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., je zřejmé, že této okolnosti již byla věnována pozornost. Odvolací soud se v těchto svých závěrech plně ztotožnil s názory vyslovenými již v rozsudku soudu prvního stupně, který k odvolání obviněné přezkoumával, a to odkazem na strany 20 až 21 rozsudku soudu prvního stupně, kde nalézací soud vysvětlil, že obviněná byla zplnomocněna k vymáhání dlužné částky od společnosti Genoservis pro poškozenou, průběžné splátky (kromě první) před poškozenou tajila, aby mohla peníze vybírat a používat ve svůj prospěch. Poškozená tak ani nemohla formálně vyzvat obviněnou k vydání peněz. Obviněná byla navíc zmocněncem poškozené svědkem M. K. vyzvána k předání (vrácení) peněz hned, jak se dověděl, že již k celému plnění došlo. To však obviněná neučinila, a proto nalézací soud správně spatřoval v jednání obviněné porušení povinností stanovených § 16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., obsahující mimo jiné povinnosti vystupovat v zájmu klienta, chránit jeho oprávněné zájmy. Mimo toho, že obviněná poškozenou ani jejího zmocněnce M. K. neinformovala o tom, že jsou peníze vypláceny, resp., že dlužník dne 4. 8. 2011 celou částku vyplatil, se obviněná sama nikdy nezajímala, kdy a jak by mohla peníze předat poškozené. Soudy toto celé jednání obviněné označily jako jednání v rozporu se zákonem o advokacii, a v rozporu s jí danými povinnostmi, neboť byla vedena jen tím, aby se uvedených peněz zmocňovala, a proto uzavřely, že jednala jako osoba, která má zákonné povinnosti hájit zájmy klienta, a uznaly ji vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku.

29. Nejvyšší soud uvedené závěry soudů obou stupňů považuje za správné a jen pro úplnost k námitkám obviněné nejprve obecně uvádí, že podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku se zločinu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a způsobí takovým činem značnou škodu, tj. škodu dosahující nejméně částky 500.000 Kč. Přisvojením věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnická práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí.

30. Za osobu, jež „má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného“, je třeba považovat toho, kdo má kromě obecné povinnosti (stanovené v odstavci 1 § 206 tr. zákoníku) zvlášť (mimo předmět svěření) upravenou povinnost hájit zájmy osoby poškozené trestným činem zpronevěry. Tato povinnost je dána u pachatele, u kterého je podle jeho pracovního, funkčního nebo jiného právního vztahu k poškozenému hlavním úkolem péče o zabezpečení zájmů poškozeného [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1991, sp. zn. 1 To 95/90 (uveřejněné pod č. 28/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

31. Dosavadní judikatura se uvedeným kvalifikačním znakem zabývala v řadě rozhodnutí, z nichž lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 6 Tdo 110/10, ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003, ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1480/2008, ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1140/2012, z nichž vyplývá, že v rámci posuzování existence tohoto znaku v jednotlivých případech bude třeba, aby byl vyjádřen ve specifickém zákonném či smluvním ustanovení, jež by podrobně konkretizovalo jak způsob, jakým by měly být hájeny zájmy poškozeného, tak i povahu těchto zájmů. Současně je nutné, aby v naznačeném smyslu zcela jasně a úzce vymezená povinnost byla výslovně vázána na určitou osobu, která musí vykonávat stanovenou činnost ve prospěch konkrétního subjektu a hájit jeho zájmy ve snaze docílit maximální ochrany jeho majetku, aby nedocházelo k jeho bezdůvodnému snižování, v některých případech může spočívat i ve snaze o jeho zvětšení (např. skladník má zvláštní povinnost opatrovat uskladněné zboží a manipulovat s ním výlučně v souladu s příslušnými dodacími, přejímacími či vydávacími listinami a způsob, jakým má nakládat s jemu svěřeným majetkem, je pak stanoven většinou pracovní smlouvou ve spojení s interními předpisy podniku, organizace nebo obchodní společnosti, obdobně např. správce nemovitosti, obchodník na kapitálovém trhu, správce účtu aj.). Současně zde bylo ve vztahu k advokátům vymezeno, že účelem advokátní úschovy je mimo jiné zvýšená garance ochrany práv a oprávněných zájmů dotčených smluvních stran, které jsou odlišné od osoby advokáta. Pokud tedy advokát bez souhlasu smluvních stran vyjme peněžní prostředky uložené v advokátní úschově, dojde tímto jednáním ke zmaření zmíněného účelu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 947/2013). Ve vztahu k uvedenému kvalifikačnímu znaku Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 267/2016, též judikoval naplnění tohoto kvalifikačního znaku u advokáta, který zpronevěřil prostředky, které převzal do úschovy na základě smlouvy o úschově podle § 747 odst. 1, 2 obč. zák. (§ 2402 až 2408 o. z.).

32. V této nyní přezkoumávané věci se nejedná o čin mající základ ve smlouvě o úschově, protože o tu se zde výslovně formálně nejednalo, neboť taková konkrétní smlouva mezi obviněnou a poškozenou nebyla sepsána. Plná moc, kterou poškozená obviněné Mgr. V. P. jako advokátce udělila, spočívala v tom, aby ji „zastupovala a za ni vykonávala všechny právní úkony, které jí ve věci přísluší“. K tomu jsou uvedeny konkrétní povinnosti, k nimž ji zmocnila, a mezi jinými úkony i k tomu, aby „přijímala plnění“. Tuto plnou moc udělila v rozsahu „všech práv a povinností stanovených celým právním řádem…“ (viz č. l. 24 spisu). Na tomto smluvním základu byla obviněná povinna plnit své povinnosti ve vztahu k úkonům, k nimž ji poškozená velmi obecně zmocnila. Jestliže tedy za poškozenou inkasovala peníze od dlužníka poškozené nebo částku na soudní poplatek, který nebyl v důsledku rozhodnutí soudu tomuto soudu poskytnut, byla povinna všechny peněžní prostředky poškozené předat. Protože nebylo konkrétně smluvně ujednáno mezi obviněnou a poškozenou jako její klientkou, za jakých okolností k převzetí finančních prostředků dojde, měla tak činit podle obecných právních předpisů okamžikem, kdy tyto prostředky obdržela, tedy k datům 8. 8. 2011 a 14. 4. 2011. I bez konkrétních smluvních ujednání je nepochybné, že obviněná jednala ve vztahu k finančním prostředkům poškozené jako osoba, jejíž povinnosti byly v naznačeném smyslu zcela jasně a úzce vymezené, výslovně vázáné na osobu obviněné, která musela vykonávat stanovenou činnost ve prospěch poškozené jako konkrétního subjektu s povinností hájit její zájmy ve snaze docílit maximální ochrany jejího majetku, aby nedocházelo k jeho bezdůvodnému snižování.

33. Přestože obviněná svou dispozici s finančními prostředky poškozené nikterak právně neupravila či neformulovala, vzhledem k tomu, že je přebírala od dlužníka poškozené, ponechávala je na svém účtu do doby, než byly shromážděny v plné výši, mohlo by se v obecné rovině jednat o advokátní úschovu. Přestože ta po formální stránce ujednána nebyla, lze pro úplnost uvést, že na uvedenou povinnost pamatuje usnesení představenstva České advokátní komory č. 7/2004 ze dne 28. 6. 2004, o provádění úschov peněz, cenných papírů nebo jiného majetku klienta advokátem, ve znění pozdějších změn a doplňků, které stanoví v článku 2 odst. 4 (ve znění účinném v době spáchání skutku), že pokud ve smlouvě uzavřené s klientem (článek 1 odst. 1) není stanoveno jinak, veškeré prostředky musí být klientovi vyplaceny okamžitě nebo v nejbližším termínu, který pro výplatu stanoví banka v podmínkách pro vedení účtu, anebo za podmínek odsouhlasených klientem. O podmínkách banky pro výplatu prostředků advokát klienta informuje před převzetím prostředků do úschovy. Nestanoví-li právní předpis jinak, vyplatí advokát klientovi na základě jeho žádosti prostředky uložené na účtu některým ze způsobů uvedených v článku 2 odst. 1 písm. a) až c) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 267/2016).

34. Tyto povinnosti, k nimž se obviněná na základě zcela obecné nekonkrétní plné moci zavázala, plynuly nejen z ustanovení § 16 zákona č. 85/1996 Sb., neboť plná moc zakládá obecný rozsah povinností, který konkretizují zákonná ustanovení obsažená v § 16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996, související stavovské předpisy, zejména usnesení předsednictva České advokátní komory č. 1/1997 v ustanovení čl. 9 a také § 56a zákona č. 85/1996 Sb., podle něhož je povinen uvedené věci převzaté do správy uložit na zvláštní účet, ale rovněž i z obecných povinností advokáta vymezených pro správu cizího majetku podle § 56a zákona č. 85/1996 Sb., podle něhož peníze, cenné papíry nebo jiný majetek přijatý advokátem do správy je advokát povinen uložit na zvláštní účet u banky nebo u jiné osoby oprávněné podle zvláštních právních předpisů k přijímání vkladů nebo ke správě cenných papírů anebo jiného majetku. Tyto povinnosti, jež obecně při nakládání s finančními prostředky svého klienta advokát má, obviněná nesplnila, protože zcela rezignovala na jakékoliv ujednání, které by její finanční dispozice, mimo jiné i přijímání finančních prostředků od dlužníka poškozené jakkoli smluvně či jinak písemně podchytila. I přesto, že její dispozice byla zcela mimo jakékoliv ujednání, neznamená to, že by tato skutečnost obviněnou vyvinila z toho, že byla osobou, která měla zvláštní povinnost hájit zájmy poškozené jako klientky, s jejímiž finančními prostředky zcela svévolně mimo jakýkoliv rámec advokátní etiky (§ 16 zákona č. 85/1996 Sb.) a zákonných povinností [§ 56a zákona č. 85/1996 Sb. nebo v § 747 odst. 1, 2 obč. zák. (§ 2402 až § 2408 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014)] nakládala.

35. Nejvyšší soud proto uzavřel, že když soudy shledaly, že si obviněná jako pachatelka osobovala vykonávat nad peněžními prostředky poškozené práva quasivlastnická [viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 3391/1929 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu (1919-1948) – Vážný], správně dovodily, že peněžní prostředky byly věcí cizí, kterou obviněná nikdy nevlastnila, měla je pouze na základě plné moci vymáhat a poškozené předat. Nemohla s nimi nakládat podle vlastního uvážení, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený rámcem a rozsahem svěření. Nebylo rozhodné, jak poté, co si věc přisvojila, s těmito penězi mimo rozsah svěření skutečně naložila [srov. k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004 (uveřejněné pod č. 14/2006-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Nepochybily ani v tom, že obviněná jako advokátka byla osobou se zvláštní povinností hájit zájmy své klientky, a proto peněžní prostředky zcela správně i s ohledem na výši způsobené škody (srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku) dospěly k závěru o tom, že obviněná po všech stránkách naplnila znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku.

36. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud shledal dovolací námitky obviněné zčásti stojícími mimo označený, ale i jakýkoli jiný dovolací důvod, zčásti pak neopodstatněnými, a mohl své závěry učinit jen na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že se soudy se všemi pro spravedlivé rozhodnutí významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

E. K dovolání nejvyššího státního zástupce

37. Nejvyšší státní zástupce dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 55 To 50/2016, podal v neprospěch obviněné z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze proti výroku o náhradě škody proto, že podle něj odvolací soud, který napravil vadu rozsudku soudu prvního stupně ohledně doby, od níž se počítá prodlení s plněním peněžitých závazků jak u částky 1.123.000 Kč, tak i u částky 70.000 Kč, pochybil při stanovení výše úroků z prodlení ve způsobu, jakým aplikoval na přiznání výše úroků nařízení vlády č. 142/1994 Sb.

38. Z podnětu takto podaného dovolání Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost toho výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo toto podáno dovolání. Konkrétně Nejvyšší soud přezkoumal výrok o náhradě škody, resp. jeho část, a to ohledně výroku o přiznání úroku z prodlení. Tento postup považoval za správný, protože vycházel z toho, že výrok o úrocích z prodlení je samostatným a oddělitelným výrokem, neboť z povahy úroku z prodlení, který je ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky jako věci hlavní, a je samostatnou věcí, lze jej i v rámci trestního řízení poškozeným požadovat k úhradě v adhezním řízení podle § 43 odst. 3 tr. ř. odděleně od uplatněného nároku na náhradu škody, a to i později [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 10. 1985, sp. zn. 11 To 72/85 (uveřejněný pod č. 50/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a LÁTAL, J. Poškozený trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. Příručky ministerstva spravedlnosti České republiky, Sv. 54. Praha, SEVT, 1994, s. 200 až 205). Přezkoumával proto ve výroku o náhradě škody toliko správnost přiznané výše úroků z prodlení, proti nimž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce soustředěno.

39. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 55 To 50/2016, rozhodl o náhradě škody tak, že obviněné uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. kromě povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Ing. L. K. částku 1.123.000 Kč, též, aby tak učinil s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 10. 8. 2011 do 28. 6. 2012, ve výši 7,50 % od 29. 6. 2012 do 30. 9. 2012, ve výši 7,25 % od 1. 10. 2012 do 1. 11. 2012 a ve výši 7,05 % od 2. 11. 2012 do zaplacení, a kromě zaplacení částky ve výši 70.000 Kč, aby tak učinila s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 16. 4. 2011 do 28. 6. 2012, ve výši 7,50 % od 29. 6. 2012 do 30. 9. 2012, ve výši 7,25 % od 1. 10. 2012 do 1. 11. 2012 a ve výši 7,05 % od 2. 11. 2012 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Důvody uvedeného způsobu výše přiznaných úroků z prodlení vysvětlil na straně 10 svého rozsudku, kde uvedl „Od účinnosti vládního nařízení č. 142/1994 Sb., ve znění dalších právních předpisů, a to č. 33/2010 Sb., byla na období od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2013 provedena úprava, že výše úroků z prodlení odpovídá roční výši repo sazby stanovené Českou národní bankou (dále ČNB) pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž dochází k prodlení zvýšené o 7 % bodů a pod č. 180/2013 Sb., že od 1. 7. 2013 doposud je toto zvýšení o osm procentních bodů. Výše úroků je tedy stanovena právním předpisem. Poškozený požádal i o úroky z prodlení, kdy na základě upřesnění, od kdy je obžalovaná v prodlení s placením jednak zbývající dlužné částky 1.123.000 Kč a jednak 70.000 Kč, bylo nutno upravit i výrok o náhradě škody i s přihlédnutím k tomu, že sice v období od 7. 5. 2010 do 28. 6. 2012 byla stanovena dvoutýdenní repo sazba ČNB ve výši 0,75 %, kdy k tomu se připočítává sedm procentních bodů, tedy celkem by skutečně byl úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně, jak požadoval poškozený. Ten jej však v této výši požaduje až do zaplacení, přestože se změnila výše dvoutýdenní repo sazby v období od 29. 6. 2012 do 30. 9. 2012 na 0,50 %, v období od 1. 10. do 1. 11. 2012 na 0,25 % a od 2. 11. 2012 doposud na 0,05 %. Je tedy nižší, než požaduje poškozený, což je nutno hodnotit, že požaduje více, než připouští jmenovaný právní předpis, a že je to tedy v neprospěch odvolatelky. Současně nemůže odvolací soud poškozenému přiznat více, než sám požadoval v tomto připojeném řízení“.

40. Nejvyšší soud se s tímto způsobem výpočtu úroků neztotožnil, neboť v souladu s podaným dovoláním nejvyššího státního zástupce shledal, že odvolací soud pochybil, jestliže počínaje datem 29. 6. 2012 ponížil výši úroků a přiznal ji od tohoto data nikoliv ve výši 7,75 %, ale ve výši 7,50 % do 30. 9. 2012, ve výši 7,25 % od 1. 10. 2012 do 1. 11. 2012 a ve výši 7,05 % od 2. 11. 2012 do zaplacení. Tento způsob výpočtu je v rozporu se zněním nařízení vlády č. 33/2010 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., jímž se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. (dále „nařízení vlády č. 33/2010 Sb.“), jakož s judikaturou aplikaci tohoto ustanovení vykládající.

41. Nařízení vlády č. 33/2010 Sb. ze dne 18. 1. 2010 v článku I. stanovilo, že „V nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb., § 1 zní: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů“. Podle článku II. téhož nařízení vlády „Výše úroku z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy“. Podle článku III. toto nařízení nabylo účinnosti dnem 1. 7. 2010.

42. Na toto vládní nařízení navazovalo vládní nařízení č. 180/2013 Sb. ze dne 26. 6. 2013, jímž se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jímž se podle článku I. „Nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. a nařízení vlády č. 33/2010 Sb.“, změnilo, mimo jiné v § 1 stanovená výše úroku z prodlení do té doby odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, se zvyšovala nikoliv o sedm procentních bodů, jak tomu bylo doposud (mimo jiné i v nařízení vlády č. 33/2010 Sb.), na osm procentních bodů“. V článku II., v přechodných ustanoveních však stanovilo, že „výše úroku z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy“. Toto nařízení vlády nabylo účinnosti 1. 7. 2013. Z uvedeného je tedy zřejmé, že výše úroků, která byla určena podle vládního nařízení č. 33/2010 Sb. se neměnila ani poté, co nabylo účinnosti nařízení vlády č. 180/2013 Sb., a výše úroků platila podle toho, jak byla stanovena dřívějšími předpisy.

43. Z těchto důvodů, uváží-li se v projednávané věci doba prodlení obviněné, jak ji odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí stanovil a která je i podle nejvyššího státního zástupce správně určená (jak v dovolání výslovně uvedl, a proto Nejvyšší soud tuto okolnost nepřezkoumával), je zřejmé, že prodlení započalo jednak dne 10. 8. 2011 a jednak 16. 4. 2011, a proto pro výpočet výše úroků z prodlení jsou rozhodné podmínky stanovené nařízením vlády č. 33/2010 Sb. Podle tohoto vládního nařízení bylo nutné vycházet nejen pro stanovení této výše v době jeho počátku, ale ve smyslu článku II. nařízení vlády č. 180/2013 Sb. i pro celou dobu, po niž obviněná byla od uvedeného okamžiku v prodlení, tedy po celou dobu, po niž trvalo až do doby zaplacení škody. Na výši úroků proto neměly vliv změny, které případně v průběhu prodlení na základě pozdějších právních předpisů nastaly. Výše úroků byla stále stejná bez ohledu na to, zda pozdějšími právními předpisy [právě např. nařízením vlády č. 180/2013 Sb., ale i občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. (srov. §§ 1802 až 1807), jenž změnil rovněž způsob výpočtu úroků z prodlení (rovněž nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ze dne 16. 10. 2013, kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob] došlo ke změně výpočtu výše úroků z prodlení.

44. Tento názor Nejvyššího soudu koresponduje i s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v usnesení ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3736/13, kde k obdobné otázce, avšak v rámci srovnání vládních nařízení č. 142/1994 Sb. a č. 33/2010 Sb., v nichž šlo o podobný vztah se zřetelem na dikci přechodných ustanovení u nařízení vlády č. 33/2010 Sb., v němž Ústavní soud poukázal „především na článek II nařízení vlády č. 33/2010 Sb., podle něhož se výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení (tj. před 1. 7. 2010), řídí dosavadními právními předpisy. Vzhledem ke skutečnosti, že k prodlení vedlejšího účastníka došlo již dne 4. 5. 2010, tak výše úroků z prodlení měla být soudem stanovena podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb., nikoli tedy ve znění nařízení vlády č. 33/2010 Sb., na nějž bylo ze strany soudu prvního stupně nesprávně poukazováno“. Jak bylo výše uvedeno, o srovnatelnou situaci jde i v přezkoumávané věci, byť s odkazem na pozdější znění uvedeného nařízení vlády, protože zde Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci nesprávně aplikoval na část doby, po niž byla obviněná v prodlení, právní úpravu výpočtu výše úroků pozdější, a to s ohledem na změny výše dvoutýdenní repo sazby stanovené Českou národní bankou, provedenou až v roce 2012 v obdobích od 29. 6. 2012 do 30. 9. 2012 na 0,50 % a za období od 1. 10. 2012 do 1. 11. 2012 na 0,25 %, a od 2. 11. 2012 na 0,05 %. Pro stanovení výše úroků z prodlení byla dvoutýdenní repo sazba ve smyslu citovaného nařízení vlády č. 33/2010 Sb., tj. na dobu, po níž obviněná byla v prodlení od 10. 8. 2011 a 16. 4. 2011, stanovena na období od 7. 5. 2010 do 29. 6. 2012 ve výši 0,75 %. Proto bylo ve smyslu citovaných přechodných ustanovení nařízení vlády potřeba vycházet na celou dobu, po níž byla a je obviněná v prodlení, pouze z této výše sazby.

45. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal námitky nejvyššího státního zástupce uplatněné proti části výroku o náhradě škody dotýkající se výše přiznaných úroků z prodlení důvodnými, a protože, jak je výše uvedeno, jde o oddělitelný výrok, rozhodl tak, že výrokem II. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 55 To 50/2016, ve výroku o úrocích z prodlení a ve výroku, jímž byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné Mgr. V. P. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené Ing. L. K. úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1.123.000 Kč od 10. 8. 2011 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 70.000 Kč od 16. 4. 2011 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

46. Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil i na základě písemného vyjádření zmocněnce poškozené, s jehož obsahem byly seznámeny strany ve veřejném zasedání, z jehož obsahu vyplynulo, že do doby konání veřejného zasedání obviněná poškozené žádné další částky oproti stavu v době konání řízení před soudem prvního stupně neuhradila.

47. Nejvyšší soud zrušil pouze část přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu, a to výroku o náhradě škody, která se týkala určení výše úroku, a odkázání poškozené s nárokem na náhradu škody, kdežto výrok, jímž odvolací soud stanovil obviněné povinnost zaplatit podle § 228 odst. 1 tr. ř. částku 1.123.000 Kč a částku 70.000 Kč, ponechal nedotčeným. Jednak proto, že proti němu dovolání nejvyššího státního zástupce nesměřovalo, a zásadně i proto, že tento výrok je správným a koresponduje s právní úpravou určující povinnost obviněné způsobenou škodu, která vyplývá z výroku o vině, poškozené zaplatit, a tento výrok odpovídá i požadavkům poškozené, která své nároky na náhradu škody i na úroky z prodlení včas a řádně ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř. uplatnila (viz č. l. 545 až 548 spisu). Požadovala je však s ohledem na jinou dobu, která byla určena odvolacím soudem, a tudíž nebyl její nárok vyčerpán celý. Proto v této části byla s jeho zbytkem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 odst. 2 tr. ř.), což je výrok, který Nejvyšší soud nově vydaným rozhodnutím o úrocích rovněž, s ohledem na způsob, jak o úrocích rozhodl, učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 11. 2016

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu