Rozhodnutí NS

4 Tdo 1089/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:4 Tdo 1089/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1089.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Hodnocení důkazů
Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 348 odst. 1,2 písm. b) tr. zákoníku
§ 234 odst. 2,3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1089/2018-26


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 8 To 97/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 196/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Praha 2 ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 9 T 196/2016, byl obviněný M. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným společně s obviněným J. Ch. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, zločinem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, 3 alinea 2 tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku v jednočinném souběhu. Uvedených zločinů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil obviněný tím, že:

s obviněným J. Ch., společně vystupujíc pod smyšlenými jmény M. K. jako M. Š. a J. Ch. jako M. S. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pod záminkou vymožení pohledávky J. K. za M. R., vyplývající ze směnky na částku 1.297.214 Kč, vystavené dne 13. 8. 2012 bez vyplněného data splatnosti a související s dříve vzniklým dluhem společnosti MAAR DIMO s. r. o., IČ 25424386 za společností ALFABETON s. r. o., IČ 25162331 jednatele J. K., vylákali na J. K. v přesně nezjištěném období od 1. 11. 2015 do 13. 11. 2015 částku 600.000 Kč, kdy J. K. předal částku 200.000 Kč M. K. ve vozidle Škoda Octavia, na N. M., P. a částku 400.000 Kč J. Ch. před restaurací C. T., v ulici N. H., P., kdy mu nejdříve lživě uváděli, že formou nespecifikované zástavy mají k dispozici vozidlo Mercedes-Benz ML 350, patřící do majetku spol. MAAR DIMO s. r. o., z jehož případného prodeje by mohl být J. K. uspokojen, ač reálně s předmětným vozidlem Mercedes-Benz nijak nedisponovali, a dále jej utvrzovali v tom, že M. R. podepsal i jinému věřiteli směnku, znějící na částku 5.000.000 Kč, vystavenou dne 13. 10. 2015 na řad osoby G. G., se splatností dne 6. 11. 2015, kterou na žádost J. K., prostřednictvím dosud neznámé osoby předali v zalepené obálce právnímu zástupci J. K. Mgr. Michalu Pokornému, AK Lublaňská 507/8, Praha 2, a to za účelem vyhotovení Dohody o převzetí směnečného ručení, na základě které měl být později realizován prodej bytu na ul. F., P. – V., patřící L. S., údajné přítelkyni M. R., z kterého měl být J. K. uspokojen, ačkoliv musel vědět, že podpisy osob G. G. a M. R. jsou padělané, a směnka je tedy falešná, poté Dohodu ze dne 23. 11. 2015, sepsanou Mgr. Michalem Pokorným J. K. předal M. K. a J. Ch., kteří měli zajistit podpisy směnečného ručitele (L. S.) a dlužníka (M. R.) včetně notářského ověření a takto podepsanou a notářsky ověřenou Dohodu M. K. s J. Ch. vrátili J. K., který zjistil, že razítko notářky JUDr. Nohejlové je padělané, a že L. S. osobu M. R. nezná a žádnou Dohodu s ním nikdy neuzavřela, čímž J. K., způsobili škodu ve výši 600.000 Kč.

Za uvedené zločiny uložil Obvodní soud pro Prahu 2 obviněnému M. K. podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Stejný trest byl uložen spoluobviněnému J. Ch.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému J. K. škodu ve výši 600.000 Kč.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 9 T 196/2016, podali oba obvinění odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 8 To 97/2018, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 8 To 97/2018, podal obviněný M. K. prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný následně rozvádí předpoklady naplnění zvoleného dovolacího důvodu, přičemž zdůrazňuje, že pod uvedený dovolací důvod lze podřadit i případ, když právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tedy případy, kdy jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004).

Podle dovolatele v posuzované věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Jedná se zejména o konstrukci, jakou soudy dovodily jeho obohacení a naplnění trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Obviněný M. K. v tomto směru namítá závažné vady úkonů, které soudy nižších stupňů označily za jeden z hlavních důkazů, které mají prokazovat jeho vinu. Jedná se o údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které mají zaznamenávat telefonické hovory a SMS zprávy mezi ním a poškozeným J. K. Obviněný připouští, že udržoval s poškozeným J. K. kontakty. Zdůrazňuje, že samotný poškozený vypověděl, že jej poprvé měl kontaktovat v létě roku 2015. Tomu ovšem odporuje znalecký posudek z oboru kybernetika č. 086/2016, ze kterého vyplývá, že měli spolu komunikovat již v roce 2014. Toto zjištění svědčí o tom, že došlo k závažnému pochybení při vyhodnocení záznamu telekomunikačního provozu a tento znalecký posudek nelze použít jako důkaz proti jeho osobě.

Pochybnosti také vzbuzuje vyhodnocení jeho pohybu podle úředního záznamu ze dne 17. 2. 2016. Z tohoto úředního záznamu vyplývá, že měl jet stanicí metra A na stanici M. a zde měl být v jednu hodinu ráno dne 22. 12. 2015. Obviněný uvádí, že není možné, aby v 1:00 hod byl metrem na stanici M. Poslední metro jezdí v 0:15 hod. a ze stanice, kde měl údajně nastupovat trvá cesta 3-5 minuty nikoliv 45 minut. I tato časová nepřesnost vzbuzuje pochybnosti a proto nelze tento záznam v rámci trestního řízení použít. Protože záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu a vyhodnocení jeho pohybu ze dne 17. 2. 2016 jsou nepoužitelné, tak je třeba odmítnout jako důkaz i poškozeným sepsané potvrzení o převzetí částky 600.000 Kč, neboť soudy při prokazování věrohodnosti tohoto potvrzení vycházely právě z uskutečněných telefonických hovorů a SMS zpráv. Soudy také nezkoumaly, zda potvrzení podepsal, ačkoliv předložil v rámci trestního řízení vzorek písma.

Ohledně výpovědi poškozeného namítá, že tato vzhledem k nepoužitelnosti shora naznačených důkazů představuje jediný stěžejní důkaz. Obviněný M. K. pak odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, kdy zdůrazňuje, že podle této judikatury za situace „tvrzení proti tvrzení“ je povinností soudů důsledně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, za přísného respektování principu presumpce neviny. Soudy musí také zkoumat otázku zainteresovanosti takového svědka na výsledku řízení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16, ze dne 22. 6. 2016). Obviněný zdůrazňuje, že z pohledu tohoto citovaného rozhodnutí je poškozený na výsledku řízení zainteresován, když žádal náhradu údajně způsobené škody. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů výpověď poškozeného pečlivě nehodnotily, nevzaly v úvahu, že poškozený si nebyl jistý, kde mělo dojít k předání takto vysoké částky peněz a komu. Navíc jeho věrohodnost snižuje skutečnost, že byl jako podnikatel ochoten předat částku 400.000 Kč v hotovosti, ačkoliv si musel být vědom, že porušuje zákon č. 254/2004 Sb. Nebyl rovněž prokázán ani původ těchto peněz.

Další podstatnou vadu řízení obviněný M. K. spatřuje v tom, jakým způsobem mu bylo prokázáno spáchání zločinu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, 3 alinea 2 tr. zákoníku, když v samotném textu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že směnka byla předána prostřednictvím neznámé osoby, a současně je uvedeno, že nebylo zjištěno, kdo ji padělal. Za takového stavu nelze mít za to, že by spáchal uvedený trestný čin a že by padělanou listinu užil jako pravou, za což byl odsouzen. Chybí zde jeden ze základních znaků zločinu podle § 234 odst. 2, 3 alinea 2 tr. zákoníku, neboť nebylo zjištěno, kdo směnku užil jako pravou. Obviněný namítá, že nebylo prokázáno, že by uvedené listiny padělal a že by s nimi vůbec přišel do styku.

Současně obviněný namítá, že se neobohatil, neboť nebylo prokázáno, že by nějaké peníze od poškozeného převzal. Připouští, že si při hovorech s poškozeným některé skutečnosti přikrášlil a že některé historky nebyly pravdivé, ale za to ho nelze stíhat pro podvod.

V závěru podaného dovolání uvádí, že tím, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, garantovaného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 3 Listiny a práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. a) Úmluvy.
Následně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 8 To 97/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 9 T 196/2016 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 2 uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 1 NZO 781/2018, nejprve zrekapituloval, proti jakému rozhodnutí dovolání obviněného M. K. směřuje a jaký uplatnil dovolací důvod a v jakých skutečnostech jeho naplnění dovozuje. Následně rozvedl předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle zákona.

Poté z pohledu konkrétně uplatněné dovolací argumentace uvádí, že námitky obviněného nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný sice formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, ovšem ve skutečnosti vyjadřuje jen nesouhlas s tím, jakým způsobem a s jakými závěry soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo jaká skutková zjištění posléze učinily. Namítá mj. nepoužitelnost určitých důkazů či jejich nevěrohodnost a vnitřní rozporuplnost, přičemž prostřednictvím takto formulovaných výhrad předkládá vlastní verzi události, z níž se podává, že tvrzení poškozeného jsou lživá a že žádný trestný čin nespáchal.

Ve vztahu k námitkám v bodě 11) dovolání pak podle státního zástupce obviněný namítá, že padělaná směnka byla předána prostřednictvím neznámé osoby a že nebylo zjištěno, kdo ji padělal. To je ovšem v rozporu se skutkovými zjištěními soudů, které sice skutečně shledaly, že nebylo zjištěno, kdo směnku padělal, ale že ji jako pravou užil právě dovolatel (viz str. 12 rozsudku soudu prvního stupně, str. 6 usnesení soudu druhého stupně).

Pokud obviněný výslovně uplatnil námitku extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, tak tato výhrada je schopna naplnit zvolený dovolací důvod. Podle státního zástupce ovšem v dané věci extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem není dán. Obviněného ze spáchání trestné činnosti, kterou byl uznán vinným, usvědčují především listinné důkazy (zejména padělaná směnka, notářská dohoda, doklad o převzetí částky 600.000 Kč apod.) a také výpovědi poškozeného a dalších svědků. Hodnocení důkazů soudy pak odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nejeví známky jakékoliv deformace důkazů, když soudy reagují i na obhajobu obviněného. Zjištěnému skutkovému stavu také odpovídá zvolená právní kvalifikace.

V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání obviněného M. K. bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, když bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. a Nejvyšší soud tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k dovolání obviněného M. K.

Obviněný naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, když konkrétně namítá nepoužitelnost určitých důkazů, v nevěrohodnosti poškozeného a v tom, že nebylo prokázáno, že by padělal uvedené listiny a že by je užil jako pravé.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace lze konstatovat, že obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jím zvolené dovolací námitky pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný totiž fakticky zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když všechny vznesené námitky zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zvolených trestných činů. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Z pohledu jednotlivých námitek lze uvést následující. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, když následně na podkladě tohoto tvrzení dovozuje možnost zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v rámci dovolacího řízení. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Přesto je třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že v dané věci není dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Především je třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento si byl vědom určité složitosti věci, takže ve věci prováděl rozsáhlé dokazování. K věci podrobně vyslechnul všechny zúčastněné osoby, pokud nevyužily svého práva ve věci nevypovídat (spoluobviněný J. Ch.), přičemž zejména výpovědi obviněného M. K. a výpovědi poškozeného J. K. hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, zejména listinné povahy, když všechny provedené důkazy hodnotil tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně současně neprováděl jen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy, jejichž provedení navrhovala obhajoba, takže dokazování neprováděl selektivním způsobem. Následně své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, a přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 10-13 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný M. K. v podstatě uplatnil částečně obdobné námitky jako v podaném dovolání, když se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného M. K. a spoluobviněného J. Ch. (viz str. 3-6, body 5. – 10.). Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci.

Bez ohledu na naznačené závěry je nad rámec shora uvedeného vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný M. K. především zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů, že je usvědčován ze spáchané trestné činnosti údaji o uskutečněném telekomunikačním provozu, když podle jeho přesvědčení tento důkaz trpí závažnými vadami. Konkrétně poukazuje na skutečnost, že ze znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika č. 086/2016 vyplývá, že on a poškozený spolu komunikovali již v roce 2014, což vzhledem k jejich výpovědím nebylo objektivně možné. Proto z tohoto důkazu nelze vycházet, když nelze určit, zda v ostatních záznamech o uskutečněném telekomunikačním provozu nedošlo k pochybením. Obecně v souvislosti s touto námitkou lze uvést, že pokud by byl zjištěný skutkový stav založen výlučně na takovém důkazu, který by byl nezákonný nebo jehož hodnocení by neodpovídalo zásadám formální logiky, a ve věci by neexistovaly žádné jiné důkazy, které by umožňovaly formulovat zjištěný skutkový stav bez ohledu na tento vadný důkaz, zakládala by taková vada dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když by bylo možno dovozovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. O takovou naznačenou situaci se v dané věci nejedná.

Především je možno konstatovat, že údaje o zjištěném telekomunikačním provozu byly v rámci trestního řízení opatřeny zákonným způsobem, když ve věci byl vydán soudkyní Obvodního soudu pro Prahu dne 3. 2. 2016 pod sp. zn. 1 Nt 7306/2016 podle § 88a odst. 1 tr. ř. příkaz k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu na mobilní telefony, které užívali pachatelé trestné činnosti. Zde je třeba podotknout, že např. spoluobviněný J. Ch. označil jedno z telefonních čísel, na které se vztahoval příkaz k zjištění údajů telekomunikačního provozu za své telefonní číslo v rámci výslechu svojí osoby jako obviněného. Ve věci byl poté vypracován znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika týkající se obsahu předložených mobilních telefonů, které vydali obviněný M. K. a poškozený J. K. Z tohoto znaleckého posudku vyplývá, že došlo k telefonické komunikaci mezi všemi zúčastněnými, což nakonec ani obviněný M. K. nepopírá, když připouští, že byl v telefonickém kontaktu s poškozeným, přičemž obviněný J. Ch. se k tomuto nevyjádřil, když využil svého práva nevypovídat. Skutečnost, že obviněný M. K. a spoluobviněný J. Ch. se znali a byli v telefonickém kontaktu, vyplývá z analýzy údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu (viz č. l. 99, 110-130), když její zpracovatel S. Z. byl vyslechnut u hlavního líčení, přičemž závěry analýzy potvrdil. Navíc z výpovědi poškozeného J. K. vyplývá, že oba obvinění s ním jednali společně. Pokud obviněný M. K. zpochybňuje závěry znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika z toho důvodu, že podle tohoto znaleckého posudku mělo dojít k telefonickému kontaktu mezi ním a poškozeným již v roce 2014, tak je třeba uvést, že se ze strany obviněného jedná o zpochybňování hodnocení důkazní hodnoty tohoto znaleckého posudku. V tomto směru je třeba zdůraznit, že na tuto skutečnost nebyly zúčastněné osoby soudy nižších stupňů dotazovány, když ani nebyla předmětem námitek uplatněných v rámci podaného odvolání. Lze připustit, že tato otázka v rámci dokazování před soudy nižších stupňů mohla být blíže objasněna. Přesto, že se tak nestalo, nelze mít za to, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů nemohla obstát a že by skutečnost, že toto nebylo objasněno v rámci dokazování, sama o sobě mohla vést k závěru, že by údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu neměly žádnou důkazní hodnotu.

V dané věci považuje Nejvyšší soud za vhodné především zdůraznit, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nestojí pouze na výpovědi poškozeného J. K. a údajích o zjištěném telekomunikačním provozu, ale i na dalších provedených důkazech, které věrohodnost výpovědi poškozeného podporují a samy o sobě ve spojení s výpovědí poškozeného by vedly k formulování skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Lze připustit, že obviněný je ze spáchání žalované trestné činnosti usvědčován především výpovědí poškozeného J. K., když je třeba podotknout, že výpověď poškozené osoby zpravidla v trestním řízení představuje rozhodující přímý důkaz, když v některých případech jiný další přímý důkaz neexistuje. Jedná se o běžně se vyskytující situaci. Je pak na soudech nižších stupňů, jak se s takovou situací z hlediska formulování skutkového stavu vypořádají. Ve vztahu k hodnocení výpovědi poškozeného J. K. je třeba konstatovat, že poškozený k věci podrobně vypovídal, jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení, když v rámci rekognice podle fotografií v přípravném řízení oba obviněné identifikoval jako pachatele trestné činnosti, kteří se mu v okamžiku seznámení představili pod cizími jmény, a následně rovněž u hlavního líčení setrval na tom, že se jedná o osoby, se kterými jednal a které na něm podvodně vylákaly částku 600.000 Kč. V tomto směru je třeba zdůraznit, že pokud by skutečně poškozený J. K. nejednal s obviněným M. K. a spoluobviněným J. Ch., tak by nemohl tohoto spoluobviněného označit v rámci prováděné rekognice, když v té době neznal skutečnou totožnost pachatelů a nemohl ani vědět, že tito jsou ve vzájemném kontaktu, který lze prokázat dalšími důkazy. Ze spisu se ani nepodává důvod, proč by měl poškozený zájem nepravdivě označit za spolupachatele J. Ch., když navíc samotný obviněný M. K. vypověděl, že spoluobviněný není osobou vystupující pod jménem S. Výpověď poškozeného J. K. pak potvrzují i záznamy dvou hovorů, které předložil samotný obviněný M. K. v rámci své obhajoby a ze kterých vyplývají skutečnosti, o kterých hovoří poškozený. Obviněný v těchto telefonických hovorech především nepravdivě uvádí, že auto M. R. má k dispozici, což prokazatelně neodpovídalo zjištěným skutečnostem, neboť v té době bylo auto již ve vlastnictví jiné osoby, když aktivně hovoří o vyřešení dluhu prostřednictvím svědkyně L. S. včetně toho, že tvrdí, že této svědkyni předal částku 200.000 Kč a že svědkyně poškozenému byt prodá, současně hovoří i o směnce na 5.000.000 Kč a hovoří i o G. Již samotný obsah těchto telefonických hovorů potvrzuje a odpovídá výpovědi poškozeného J. K. ohledně způsobu spáchání trestné činnosti obviněnými. Zde je třeba podotknout, že předmětné telefonické hovory byly předloženy samotným obviněným M. K. a jejich obsah prokazuje věrohodnost výpovědi poškozeného J. K., když jsou takového významu, že by samy o sobě spolu s výpovědí poškozeného mohly vést k formulování zjištěného skutkového stavu. Současně je třeba odkázat na další provedené listinné důkazy, včetně výpovědí dalších svědků, na které poukazuje soud prvního stupně. Jinak vyjádřeno, pokud by skutečně údaje o zjištěném telekomunikačním provozu byly zatíženy nějakou procesní vadou, když ovšem Nejvyšší soud tento závěr nesdílí, tak ostatní provedené důkazy by postačily k formulování zjištěného skutkového stavu. Navíc nelze pominout ani další podstatné skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování, ze kterého je nepochybné, že obviněný M. K. mohl na rozdíl od poškozeného J. K. mít nějakou povědomost o osobě údajného vlastníka směnky na 5.000.000 Kč, kterým měl být G. G., jehož zná blízká přítelkyně obviněného E. Ch., což rovněž nepochybně potvrzuje věrohodnost poškozeného. Nelze také skutečně pominout, že obviněný M. K. a spoluobviněný J. Ch. od počátku při jednání s poškozeným vystupovali pod cizím jménem, což by neměli důvod činit, pokud by neměli v úmyslu poškozeného podvést. K vysvětlení obviněného, z jakého důvodu tak učinil, je třeba uvést, že v době, kdy poškozeného oslovil s nabídkou zajištění vymáhání pohledávek, nemohl mít s poškozeným žádné negativní zkušenosti, a proto neměl důvod vystupovat pod cizím jménem.

Ohledně námitek obviněného vztahujících se k vyhodnocení jeho pohybu dne 22. 12. 2015 je třeba uvést, že obviněný opětovně zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a takto uplatněné námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba uvést, že obviněný fakticky jen předestírá vlastní verzi události, když vyhodnocení jeho pohybu v uvedený den bylo provedeno na základě údajů o telekomunikačním provozu, tedy obviněný nebyl sledován přímo, takže se jednalo pouze o předpoklad, že jel metrem, když uvedený úřední záznam jen dokládá, v jakých částech P. se od 22. 12. 2015 po svém propuštění do 23. 12. 2015 měl pohybovat.

Obdobná je situace ohledně hodnocení důkazní hodnoty potvrzení sepsaného o převzetí částky 600.000 Kč. Obviněný jen zpochybňuje způsob hodnocení tohoto důkazu soudy nižších stupňů a vyjadřuje přesvědčení, že tento důkaz jeho vinu neprokazuje. Jedná se opětovně o procesní námitku, která nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na shora naznačený závěr je třeba uvést, že obviněný namítá, že podle soudů měl předmětné potvrzení podepsat, aniž by uvedly nějakou bližší argumentaci. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že tato skutečnost vyplývá z výpovědi poškozeného J. K. a souvisí s otázkou věrohodnosti jeho výpovědi, když tento poškozený vypověděl, za jakých okolností došlo k podepsání tohoto dokladu. Obviněný M. K. zároveň namítá, že nebyla provedena analýza předmětného potvrzení z hlediska identifikace podpisu na tomto dokladu. Obecně platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Podle Nejvyššího soudu v dané věci soudy nižších stupňů zjistily takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že policejní orgán zvažoval znalecké zkoumání podpisu na potvrzení o převzetí peněz, když v tomto směru učinil dotaz na znalkyni z oboru písmoznalectví, která uvedla, že provedení tohoto znaleckého posudku není objektivně možné (viz č. l. 295). I z tohoto pohledu je námitka obviněného zcela bezpředmětná.

Obviněný pak dále naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že vzhledem k jeho uplatněné dovolací argumentaci zůstává jediným stěžejním důkazem výpověď poškozeného, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 a dovozuje, že výpověď poškozeného je nevěrohodná a nemůže zakládat výrok o jeho vině žalovaným skutkem. Primárně z pohledu konkrétně zvolených námitek je třeba konstatovat, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů, když namítá, že nebylo prokázáno, že by předmětnou finanční částku ve výši 600.000 Kč převzal, takže nenaplnil zvolený dovolací důvod. Obecně v souvislosti s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, je třeba uvést, že podle tohoto rozhodnutí „V situaci ‚tvrzení proti tvrzení‘ jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.“ Odkaz obviněného na citovaný nález je nepřípadný, když v dané věci se z hlediska důkazní situace nejedná „o tvrzení poškozeného proti tvrzení obviněného“. Výpověď poškozeného J. K. nestojí osamoceně a je podporována dalšími provedenými důkazy. V tomto směru lze pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, ale i úvahy Nejvyššího soudu obsažené v předchozích odstavcích. Pokud obviněný namítá, že o nevěrohodnosti poškozeného svědčí skutečnost, že platby poskytl v hotovosti, ačkoliv podle zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů ve znění platném do 28. 7. 2016, konkrétně podle § 3 odst. 1 písm. a), § 4 odst. 1 tohoto zákona byl povinen provést platby bezhotovostně, tak je třeba uvést, že případné porušení tohoto zákona a případné spáchání přestupku podle § 5 odst. 1 tohoto zákona nelze interpretovat tak, že by výpověď poškozeného byla nevěrohodná. Tuto námitku nelze ani podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když takové jednání poškozené osoby zakládá pouze důvody k vyvození její odpovědnosti za správní delikt ve smyslu ustanovení § 5 citovaného zákona (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 6 Tdo 28/2013).

Další námitky obviněného pak směřují do naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, 3 alinea 2 tr. zákoníku, když konkrétně obviněný namítá, že směnka byla předána prostřednictvím neznámé osoby a že nebylo zjištěno, kdo směnku padělal. Podle obviněného nebylo ani prokázáno, že by padělanou listinu použil jako pravou. Především je třeba uvést, že použitá argumentace je velmi kusá a za takové situace nemohou být uplatněné námitky obviněného, které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předmětem podrobného přezkumu a Nejvyšší soud se s nimi vypořádá jen v obecné rovině (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Byť by se navenek mohlo jevit, že obviněný naplnil zvolený dovolací důvod, tak obviněný jen zpochybňuje skutkové zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil rovněž soud druhého stupně. Obviněný zejména namítá, že nebylo zjištěno, kým byla směnka předána. Jedná se ovšem o skutkový závěr, který vyplynul z provedeného dokazování, když z výpovědi poškozeného J. K. je zřejmé, že o směnce na částku 5.000.000 Kč hovořil právě obviněný M. K., který sdělil, že mají dalšího klienta G. G., kterému M. R. dluží 5.000.000 Kč a že dluh je zajištěn směnkou a že by za pomoci této směnky mohl být proveden prodej bytu svědkyně L. S. poškozenému, když obviněný současně požádal poškozeného, aby jeho právník zajistil veškeré patřičné písemnosti. Na základě této informace poškozený požádal obviněného, aby směnku doručil do advokátní kanceláře. Skutečnost, že se nepodařilo objasnit, kdo přesně směnku do advokátní kanceláře fakticky doručil, je nerozhodná, když z provedeného dokazování je nepochybné, že obviněný M. K. hovořil o tom, že má směnku k dispozici a tento přislíbil její doručení do advokátní kanceláře.

Pokud obviněný dále namítá, že nebylo prokázáno, že by některou z padělaných listin padělal či s nimi přišel do styku, aniž by ovšem blíže specifikoval, zda má na mysli padělání směnky na 5.000.000 Kč či ověřené podpisy na Dohodě o převzetí směnečného ručení, je třeba uvést následující. Ve vztahu k předložení padělané směnky na částku 5.000.000 Kč je třeba zdůraznit, že obviněnému M. K. a spoluobviněnému J. Ch. je kladeno za vinu, že si opatřili padělaný platební prostředek a užili ho jako pravý. Směnka je cenný papír, který je mimo jiné používán také jako platební prostředek. Opatřením platebního prostředku se rozumí jakýkoliv způsob nabytí padělaného platebního prostředku, kdy se tento dostane do dispozice pachatele. Nevyžaduje se, aby tento platební prostředek pachatel přímo padělal. Z provedeného dokazování je nepochybné, že to byl právě obviněný, kdo směnku opatřil, když hovořil o tom, že ji má k dispozici a následně zajistil její doručení do advokátní kanceláře. O tom, že obviněný věděl, že směnka je padělaná svědčí provedené důkazy, zejména záznam telefonického hovoru mezi obviněným M. K. a poškozeným ze dne 1. 12. 2015, který předložil právě obviněný. Obviněný také věděl, že směnka má být použita jako pravá, když měla být použita jako platební prostředek v rámci vypořádání pohledávky poškozeného a měla být použita v rámci dohody o směnečném ručení. Pokud se týká zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, tak je třeba uvést, že z provedeného dokazování vyplývá, že to byl právě obviněný, který převzal a měl zajistit podepsání Dohody ze dne 23. 11. 2015 ručitelem (L. S.) a dlužníkem (M. R.) včetně notářského ověření a byl to obviněný, který tuto dohodu s ověřenými podpisy předložil následně poškozenému. Protože to byl právě obviněný, kdo předmětnou dohodu převzal a měl zajistit podpisy zúčastněných osob včetně ověření jejich podpisů, je nepochybné, že musel byť přímo zajistit padělání těchto dokladů či vědět, že listiny jsou padělané. Nelze rovněž pominout skutečnost, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný M. K. se svědkyní L. S. nikdy nejednal, což odporuje obsahu telefonických hovorů mezi ním a poškozeným, které sám předložil. Obviněnému je kladeno za vinu užití padělané listiny jako pravé. Užitím padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé je její použití ke stejnému účelu, k jakému slouží konkrétní pravá veřejná listina. V dané věci mělo dojít k použití této padělané veřejné listiny v rámci vypořádání pohledávky poškozeného J. K., kdy právě předmětné dohoda měla zajistit realizaci pohledávky poškozeného.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 10. 2018


JUDr. František Hrabec
předseda senátu



Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová