Rozhodnutí NS

5 Tdo 1253/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Cizí věc a zajišťovací převod práva v insolvenčním řízení
Právní věta:Cizí věcí ve smyslu § 206 tr. zákoníku o trestném činu zpronevěry je i taková movitá věc, kterou dlužník (pachatel) předal věřiteli k zajištění svého dluhu podle § 2040 a násl. o. z. (zajišťovací převod práva), a to až do splnění rozvazovací podmínky ve smyslu § 2040 odst. 2 o. z. spočívající v tom, že splní svůj dluh. Taková věc zůstává pro dlužníka (pachatele) cizí věcí i v případě, že věřitel nerealizuje své právo vyplývající ze zajišťovacího převodu práva prodejem této věci dříve, než dojde ke zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (§ 109 odst. 4 insolvenčního zákona), a insolvenční správce pak v rámci insolvenčního řízení věc sepíše do majetkové podstaty dlužníka, aby mohl z výtěžku prodeje věci v insolvenčním řízení uspokojit zajištěného věřitele a případně z tzv. hyperochy i další (nezajištěné) věřitele.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/30/2019
Spisová značka:5 Tdo 1253/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1253.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Cizí věc
Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 206 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:49 / 2020
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 648/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 1253/2019-576

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 o dovolání, které podala obviněná J. S., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 44 To 581/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soud u pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 54/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. S. odmítá.


Odůvodnění:


I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
    1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 14 T 54/2017, byla obviněná J. S. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za to jí byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost ŠkoFIN, s. r. o., IČ: 458 05 369, se sídlem Pekařská 6, Praha 5 (dále jen „ŠkoFIN“), odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

    2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 44 To 581/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a znovu podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu rozhodl tak, že obviněnou J. S. uznal vinnou přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, přičemž jí podle § 225 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Poškozená obchodní společnost ŠkoFIN byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

    3. Podle rozsudku odvolacího soudu se obviněná trestné činnosti (zjednodušeně uvedeno) dopustila následovně. Poté, co na majetek obviněné byl rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015 prohlášen konkurs, obviněná přes svůj slib ze dne 26. 11. 2015 a v rozporu s ustanovením § 210 odst. 1 a § 212 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „IZ“), odmítla předat vozidlo Volkswagen Touareg 7P, RZ: XY, insolvenční správkyni JUDr. Haně Záveské, která jej zapsala do majetkové podstaty dlužnice (obviněné). Obviněná, ačkoliv byla vyzývána k vydání vozidla, jej insolvenční správkyni nepředala a sama se svým synem je užívala až do 9. 2. 2017, kdy bylo vozidlo zajištěno Policií České republiky. Obviněná tak činila v úmyslu ztížit insolvenční správkyni postižení svého vozidla v předmětném insolvenčním řízení, ve prospěch jejích věřitelů, přičemž byla srozuměna s tím, že tímto svým jednáním ohrožuje účel insolvenčního řízení v podobě rychlého a co nejvyššího poměrného uspokojení věřitelů. Toto vozidlo předtím obviněná získala na základě kupní smlouvy ze dne 6. 11. 2014 uzavřené s obchodní společností Auto Jarov, s. r. o., na úhradu kupní ceny získala úvěr ve výši 1 147 879 Kč od obchodní společnosti ŠkoFIN, jejíž pohledávka byla zajištěna zajišťovacím převodem vlastnického práva k předmětnému vozidlu ve prospěch obchodní společnosti ŠkoFIN po dobu splácení úvěru.

    II. Dovolání obviněné
      4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měla za to, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutkového děje. Konkrétně podle ní absentuje existence subjektivní stránky trestného činu, jímž byla uznána vinnou či jakéhokoliv jiného trestného činu.

      5. Dovolatelka namítla, že odůvodnění odvolacího soudu neobsahuje jakoukoliv zmínku o subjektivní stránce stíhaného trestného činu, což činí rozsudek nepřezkoumatelným a nezákonným. Odvolací soud se podle obviněné nevypořádal s její obhajobou, že dne 26. 11. 2015 nemohla vozidlo předat insolvenční správkyni, protože jej zadržovala obchodní společnost Euro Trade Agency s. r. o., která na něj uplatnila své zadržovací právo za účelem zajištění své vlastní pohledávky ve výši 730 000 Kč a která pak vozidlo odmítla vydat. Názor, že doklady o uplatnění zadržovacího práva ze dne 14. 11. 2014 byly obviněnou a svědkem J. P. vytvořeny až dodatečně, aby obviněná nemusela vozidlo uvádět jako svůj majetek v insolvenčním řízení, považovala za neodůvodněnou spekulaci v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

      6. Obviněná připomněla, že při veřejném zasedání dne 14. 3. 2018, kdy došlo ke zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně, zaujal odvolací soud názor, že nemá pochyb o tom, že ke zpronevěře došlo a že je potřeba ještě doplnit dokazování. Tento názor odvolací soud vyjádřil i přesto, že obhájce shodně s intervenující státní zástupkyní navrhovali zprostit obviněnou obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Dovolatelka upozornila, že stále probíhá občanskoprávní spor mezi ní a obchodní společností Euro Trade Agency s. r. o. a že závěr odvolacího soudu o dodatečném vytvoření dokladů k uplatnění zadržovacího práva k předmětnému vozidlu nemá žádnou oporu v provedeném dokazování.

      7. Obviněná byla přesvědčena, že v trestním řízení nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu a skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. V žádném případě důkazy neprokázaly její úmysl hrubě ztížit výkon funkce insolvenční správkyně, a tím ohrozit účel insolvenčního řízení. Závěrem zmínila, že byla porušena zásada trestního práva jako ultima ratio zakotvená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, která stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

        8. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám Nejvyšší soud rozhodl tak, že zprostí obviněnou obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu.


        III. Vyjádření k dovolání
          9. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání státní zástupce nejprve obecně uvedl, že dovolání podané z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže spočívat na námitkách proti tomu, jak soudy postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, jak hodnotily provedené důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily apod. Připomněl, že námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají v dovolacím řízení povahu právně relevantních námitek.

          10. Státní zástupce připustil výjimečný zásah do skutkových zjištění i v dovolacím řízení, a to při existenci tzv. extrémního nesouladu, tedy pokud skutkové závěry soudů nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Takový extrémní nesoulad v trestní věci obviněné podle názoru státního zástupce však nebylo možno dovodit. Názor odvolacího soudu (a to ve shodě se soudem prvního stupně), že doklady o uplatnění údajného zadržovacího práva k vozidlu byly vytvořeny až dodatečně, aby obviněná nemusela vyhovět výzvě insolvenční správkyně, nelze považovat za čistě spekulativní prohlášení. Státní zástupce s ním souhlasil s ohledem na řadu skutečností vyplývajících z několika důkazů umožňujících přijmout závěr o úmyslném obstrukčním jednání obviněné vůči insolvenční správkyni. K tomu odkázal na odůvodnění jak napadeného rozsudku soudu druhého stupně (v bodě 19.), tak i rozsudku soudu prvního stupně (v bodě 29.). Na tom nemohlo nic změnit ani to, že v občanskoprávních řízeních nebylo dosud o těchto sporných otázkách rozhodnuto (k tomu odkázal na § 9 tr. řádu).

          11. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitkám ohledně chybného posouzení zavinění a nesprávné aplikace zásady subsidiarity trestní represe, které podle jeho názoru sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak byly zjevně neopodstatněné.

          12. Státní zástupce byl přesvědčen, že z vyjádření popisu skutku ve výroku rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s jeho odůvodněním, v němž se soud druhého stupně věnoval povaze a okolnostem jednání obviněné v kontextu ohrožovacího následku, lze dospět k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce k tomu připomněl zjištěný skutkový stav, který spočíval v tom, že obviněná poté, co byla vyzvána insolvenční správkyní k vydání vozidla, toto přislíbila, avšak posléze svůj slib odmítla splnit s odůvodněním později posouzeným jako nelogickým a časově a věcně rozporným s dalšími zjištěnými skutečnostmi. Vozidlo pak sama spolu se svým synem nadále po poměrně dlouhou dobu využívala, což bylo prokázáno výpovědí svědkyně JUDr. Hany Záveské, dokumentací nehody vozidla řízeného synem obviněné či jeho vydáním po roce a čtvrt od doručení výzvy synem obviněné. Vozidlo pochopitelně mezitím tratilo na hodnotě a zároveň bylo oddalováno uspokojení věřitelů obviněné, kteří navíc nemohli být uspokojeni ve stejné výši, jako by tomu bylo v případě, pokud by obviněná vozidlo vydala ihned a insolvenční správkyně by mohla přistoupit k jeho zpeněžení mnohem dříve. Obviněná tak věděla, že může ohrozit zájem na plném a rychlém uspokojení pohledávek věřitelů a na náležitém řešení svého úpadkového stavu, což také způsobit chtěla, neboť si byla nepochybně vědoma souvislosti mezi poklesem hodnoty motorového vozidla na jedné straně a dobou jeho užívání, počtem najetých kilometrů a jeho dalším opotřebením na straně druhé.

          13. Námitku obviněné ohledně neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe, kterou obviněná blíže nerozvedla, nepovažoval státní zástupce rovněž za důvodnou. Státní zástupce konstatoval, že v předmětném případě došlo k uplatnění prostředků trestního práva a trestního postihu z hlediska naplnění potřebné míry společenské škodlivosti zcela důvodně. Jestliže obviněná podle zjištění soudu svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, nelze přehlédnout, že se dopustila obecně společensky škodlivého a nežádoucího jednání. Státní zástupce zdůraznil, že škodlivost tohoto jednání byla v případě obviněné zvyšována zejména dobou, po kterou protiprávní zásah do chráněného zájmu trval, což mělo vliv i na míru uspokojení věřitelů.

          14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné J. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neodůvodněné, a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Státní zástupce vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.

          15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněné, která tohoto práva nevyužila.
            IV. Posouzení důvodnosti dovolání

            a) Obecná východiska

            16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

            17. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

            18. Obviněná J. S. uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
            b) Námitky obviněné neodpovídající dovolacímu důvodu

            19. Obviněná ve svém dovolání sice primárně namítala „absenci“ subjektivní stránky trestného činu, vzápětí však rozporovala skutkový stav zjištěný soudem druhého stupně, který je podle ní v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Především zopakovala svou obhajobu ohledně uplatnění zadržovacího práva k předmětnému vozidlu, které proto nemohla insolvenční správkyni vydat. V závěru pak v jediné větě bez jakékoliv konkretizace zmínila porušení principu ultima ratio.

            20. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná domáhala. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

            21. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

            22. Obviněná ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházela ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činila tak na podkladě odlišné interpretace provedených důkazů, které hodnotila izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolávala se tak případné aplikace hmotného práva na jí prezentovanou verzi skutkového děje (že vozidlo vydat nemohla, protože jiný subjekt jej zadržel), ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily (že šlo o účelové tvrzení podložené účelově vytvořenými doklady, které byly v rozporu se skutečným stavem doloženým jinými důkazy, že obviněná a její syn vozidlo sami užívali). Se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněné a obsahem podaného odvolání. Obviněná tak prakticky výlučně opakovala jen svou obhajobu učiněnou před soudy nižších stupňů, které se s ní zcela dostačujícím způsobem vypořádaly a na jejichž odůvodnění je tak možno odkázat (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 29. na str. 9 a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 19. až 21. a 24. in fine na str. 6 až 8). Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

            23. Nejvyšší soud tak konstatuje, že námitky obviněné jsou veskrze skutkového charakteru a uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak z povahy věci vůbec neodpovídají. Nejvyšší soud se zabýval též otázkou, zda nedošlo v postupu soudů nižších stupňů k porušení základních práv a svobod obviněné. Taková porušení, která ostatně ani obviněná ve svém dovolání nezmiňovala, však nezjistil. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále jen „Sb. n. a u.“). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. ) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal, i když jej obviněná namítala. Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat skutkové závěry soudů nižších stupňů, které se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkových větách jejich rozsudků.

            24. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu uvést, že předložené výhrady obviněné proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Obviněná po celou dobu v trestním řízení předkládala svou verzi skutkového stavu založenou na tom, že vozidlo insolvenční správkyni vydat nemohla, protože jej od 14. 11. 2014 zadržovala obchodní společnost Euro Trade Agency s. r. o. za účelem zajištění své pohledávky ve výši 730 000 Kč. V trestním řízení se však soudy přiklonily k jiné verzi skutkového děje, kterou ve svých rozhodnutích pečlivě odůvodnily a logicky ji dovodily z provedených důkazů. Soudy prvního i druhého stupně dospěly k závěru, že vysvětlení obviněné o zadržení vozidla obchodní společností Euro Trade Agency s. r. o. a k tomu doložené doklady byly účelové a doklady k tomu byly dodatečně vytvořeny z důvodu snahy vyhnout se výzvě insolvenční správkyně vydat vozidlo. Tento závěr vyplynul z důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Z výpovědi insolvenční správkyně JUDr. Hany Záveské soudy nižších stupňů zjistily, že jí obviněná v listopadu 2015 přislíbila vozidlo vydat, avšak nestalo se tak. Opodstatněným nebyl shledán důvod údajného předání vozidla společnosti Euro Trade Agency s. r. o., který měl spočívat v trvalém užívání vozidla za účelem jednou měsíčně distribuovat 300 ks časopisů. Nebyl uznán ani důvod uplatnění zadržovacího práva ve vztahu k závazku splatnému teprve v budoucnu. Nadto insolvenční správkyně pohledávku Euro Trade Agency s. r. o. v insolvenčním řízení popřela. Pro posouzení viny obviněné (zvláště pak, jde-li o trestný čin podle § 225 tr. zákoníku) není podstatné, zda se o pohledávce obchodní společnosti Euro Trade Agency s. r. o. stále vede civilní řízení, neboť si tuto otázku má orgán činný v trestním řízení posoudit sám (srov. § 9 tr. řádu). Dále bylo prokázáno, že vozidlo v době, kdy jej údajně měla zadržovat obchodní společnost Euro Trade Agency s. r. o., užíval syn obviněné R. S., který s vozidlem dne 15. 9. 2015 havaroval, o čemž ani uvedená obchodní společnost nevěděla, užíval jej až do jeho zadržení Policií České republiky a následného vydání insolvenční správkyni (viz k tomu např. č. l. 125 – 130 trestního spisu, podle nichž toto vozidlo zařazené do pátrání zastavili policisté dne 9. 2. 2017, kdy jej řídil syn obviněné R. S.). Nejvyšší soud tak uzavírá, že soudy nižších stupňů v uvedeném směru zcela důvodně považovaly uplatňovanou verzi obviněné za účelovou ve snaze odůvodnit neoprávněné užívání předmětného vozidla jí samou a jejími příbuznými.

            25. Uplatněnému dovolacímu důvodu by sice mohla odpovídat námitka, že obviněná nejednala s potřebnou mírou zavinění, tak by tomu ovšem bylo, pokud by hmotněprávní úprava zavinění byla soudy nižších stupňů chybně aplikována na skutkový stav jimi jinak správně též zjištěný. V daném případě ale obviněná žádala soudy nižších stupňů o aplikaci hmotněprávní úpravy na jiný skutkový stav, který byl založen na jejím vlastním hodnocení důkazů. Již shora bylo vysvětleno, že takové námitky uplatněnému dovolacímu důvodu nemohou odpovídat. Jen na vysvětlenou je možno dodat, že ze znění tzv. skutkové věty uvedené ve výroku rozsudku odvolacího soudu lze jednoznačně z popisu skutku dovodit u obviněné úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože si obviněná byla vědoma své povinnosti předmětné vozidlo insolvenční správkyni, která jej sepsala do majetkové podstaty dlužnice, vydat, což však záměrně neučinila, aby jej spolu se svým synem mohla nadále užívat, což činila v podstatě po dobu následujícího téměř 1,5 roku. Tím pochopitelně vozidlo ztrácelo na hodnotě, čímž obviněná též poškozovala své věřitele, jejichž uspokojení navíc oddalovala. Věděla tak, že hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenční správkyně, čímž zároveň ohrožuje účel insolvenčního řízení. Pokud pachatel ví jistě, že následek jeho jednáním nastane, jedná vždy s přímým úmyslem, neboť ví-li pachatel, že určité jednání povede nezbytně k určitému následku, nemůže se zároveň bránit tím, že takový důsledek nechtěl (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář § 1 – 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221).

            26. Zároveň je možno obviněnou upozornit, že posouzení jejího jednání odvolacím soudem, který v tomto směru akceptoval její obranu, bylo pro ni výhodné, neboť byla uznána vinnou mírnějším trestným činem, než kterým ji uznal vinnou soud prvního stupně, jehož právní kvalifikaci jednání obviněné lze považovat za přiléhavou. Soud druhého stupně ve svém rozsudku totiž zjevně (aniž by k tomu učinil právní rozbor) vycházel z toho, že pro obviněnou uvedené vozidlo nebylo věcí cizí. V tomto směru zřejmě aplikoval úpravu obsaženou v insolvenčním zákoně, aniž by provedl jeho právní rozbor, inspirací mu zřejmě byl zevrubný výklad obsažený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, č. j. MSPH 79 INS 30888/2014, 2 VSPH 309/2018-B-270. V něm však bylo objasněno pouze procesní řešení daného případu ve smyslu insolvenčního zákona, tedy to, jak mělo být nakládáno v inslovenčním řízení s předmětným vozidlem VW Touareg, jakož i s výtěžkem jeho zpeněžení. Postup vycházel z uznávané judikatury vykládající uspokojování věřitelů, jejichž závazek byl zajištěn zajišťovacím převodem práva a kteří jsou považováni za tzv. podmíněné vlastníky majetku původně patřícího dlužníku – viz rozhodnutí č. 45/2009 Sb. rozh. obč. a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2528/2007, a ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2766/2010. V takových případech pak tzv. podmíněný vlastník, pokud své zajišťovací právo nerealizoval do zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (§ 109 odst. 4 IZ), již po tomto okamžiku může uspokojovat svou pohledávku za dlužníkem (zde obviněnou) jen přihlášením své zajištěné pohledávky v insolvenčním řízení a nikoli prodejem věci, jež je předmětem zajištění (neboli uvedeným okamžikem zaniká možnost zajištěnému věřiteli v souladu se smlouvou o zajišťovacím převodu práva prodat předmětnou věc) – viz § 109 odst. 1 písm. b) IZ a § 166 IZ. Tato věc zajištěná zajišťovacím převodem práva pak má být sepsána do majetkové podstaty dlužníka, což nemůže být úspěšně zvráceno ani vylučovací žalobou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. 29 ICdo 24/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2611/2016). Je ale zároveň třeba upozornit, že jde o zvláštní řešení uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, jakož i případných dalších věřitelů z tzv. hyperochy (tj. z přebytku ze zpeněžení věci, jež je předmětem zajišťovacího převodu vlastnického práva, po uspokojení zajištěného věřitele), v rámci insolvenčního řízení, jehož procesní úprava ovšem v tomto směru neřeší hmotněprávní otázky převodu vlastnického práva. V takových případech, zahrne-li insolvenční správce po právu do majetkové podstaty věc, jež je předmětem zajišťovacího převodu práva, nemění se nic z hlediska hmotněprávního na vlastnických vztazích, a to až do prodeje takové věci v rámci insolvenčního řízení. Samotné zahrnutí takové věci do majetkové podstaty insolvenčním správcem či dokonce jen zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku nemůže mít tak zásadní vliv na majetkové poměry, jakým je převod (či přechod) vlastnického práva. Jakkoliv právní úprava insolvenčního zákona se zaměřuje na řešení majetkových poměrů dlužníka v celé jejich šíři ve smyslu § 1 IZ, cílem je podle právní úpravy insolvenčního zákona co nejvyšší poměrné uspokojení věřitelů, k čemuž jsou dány insolvenčnímu správci též určité nástroje. Do majetkové podstaty dlužníka přitom nemusejí být nutně zapsány jen věci ve výlučném vlastnictví dlužníka; co náleží do majetkové podstaty, určuje § 205 IZ. Pro případ soupisu věcí, které jsou nedůvodně sepsány do majetkové podstaty, upravuje insolvenční zákon též tzv. excindační žalobu – viz § 225 IZ. Vylučovací žalobou se však nelze úspěšně domoci vyloučení věci, jež byla předmětem zajišťovacího převodu práva k zajištění pohledávky věřitele, který ji musí uplatnit též v insolvenčním řízení, v němž taková věc má být též prodána, aby z výtěžku prodeje byl uspokojen jak zajištěný věřitel, tak i případně další (nezajištění) věřitelé z tzv. hyperochy.

            27. Shora uvedeným se ovšem nic nemění na tom, že zajištěný věřitel (zde obchodní společnost ŠkoFIN) formálně nadále zůstává vlastníkem uvedené věci i po dobu insolvenčního řízení, a to až do prodeje věci v rámci insolvenčního řízení insolvenčním správcem, neboť dlužníkem (zde obviněnou) nebyla až do rozhodného okamžiku zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku splněna rozvazovací podmínka plynoucí ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva, pro kterou by se dlužník znovu stal vlastníkem věci (tj. splnění dluhu vůči zajištěnému věřiteli) – viz k tomu § 2040 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „obč. zák.“), v daném případě viz smlouvu o úvěru na č. l. 60-65 trestního spisu, v níž je na první straně s odkazem na § 2040 obč. zák. sjednán i zajišťovací převod práva s tím, že obviněná se stává jen vypůjčitelem ve smyslu § 2193 obč. zák., podle bodu 3.6 obchodních podmínek na č. l. 61 trestního spisu trvá zajišťovací převod práva až do úplného uspokojení všech pohledávek obchodní společnosti ŠkoFIN. Jinými slovy byla ŠkoFIN až do prodeje předmětného vozidla v insolvenčním řízení jeho vlastníkem, pro obviněnou šlo o věc cizí.

            28. Lze tak shrnout, že cizí věcí ve smyslu § 206 tr. zákoníku o trestném činu zpronevěry je i taková věc, kterou dlužník (pachatel) dočasně převedl věřiteli k zajištění svého dluhu podle § 2040 a násl. obč. zák. (zajišťovací převod práva), a to až do splnění rozvazovací podmínky ve smyslu § 2040 odst. 2 obč. zák. spočívající v tom, že svůj dluh splní. Taková věc pro dlužníka (pachatele) zůstává věcí cizí i v případě, že věřitel nerealizuje své právo vyplývající ze zajišťovacího převodu práva prodejem takové věci dříve, než dojde ke zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (§ 109 odst. 4 insolvenčního zákona), a insolvenční správce pak v rámci insolvenčního řízení takovou věc sepíše do majetkové podstaty dlužníka, aby mohl z výtěžku prodeje věci v insolvenčním řízení uspokojit zajištěného věřitele a případně z tzv. hyperochy i další (nezajištěné) věřitele.

            29. Kromě toho i v případě, že by byla správná úvaha soudu druhého stupně (ač tomu tak není) spočívající v tom, že předmětné vozidlo bylo pro obviněnou objektivně věcí cizí, nezabýval se soud druhého stupně ani tím, zda obviněná je v době činu za cizí považovala. Odvolací soud se tak vůbec nezabýval postojem obviněné v insolvenčním řízení, tedy tím, zda to nebyla právě obviněná, kdo opakovaně namítal, že vozidlo jí nepatří, a proto nemá být součástí majetkové podstaty. K tomu lze jen doplnit obecnou úvahu spočívající v tom, že jde o pokus trestného činu, pokud pachatel mylně předpokládá určitou okolnost zakládající trestní odpovědnost, ač ta objektivně není dána (jde o tzv. pozitivní skutkový omyl o okolnosti zakládající trestní odpovědnost). Podle zásad o skutkovém omylu se posuzuje i omyl o normativním znaku, tj. i o tom, zda jde o věc cizí či nikoli. Jinými slovy jde o pokus zpronevěry, pokud si pachatel přisvojí věc, kterou považuje za cizí, ač ta mu objektivně patří, o čemž ale pachatel v době činu neví. K tomu srov. výklad v učebnicích a komentářích – např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, str. 256; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 – 139. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 255 a násl. Další rozbor k tomu je ovšem nadbytečný, a to jednak vzhledem k výše uvedenému řešení otázky, zda pro obviněnou objektivně šlo o věc cizí a jednak (především) z důvodu dovolání podaného pouze obviněnou, tedy z důvodu nemožnosti změnit rozhodnutí soudu odvolacího v její neprospěch pro zákaz reformationis in peius.

            30. Shora uvedené ovšem nic nemění na tom, že obviněná svým postupem v insolvenčním řízení skutečně naplnila (též) všechny znaky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, jak k tomu dospěl soud druhého stupně. Ostatně obviněná ve svém dovolání (vyjma námitky absence zavinění založené na jiné skutkové verzi, jak bylo uvedeno shora) ani naplnění těchto znaků nerozporovala.

            31. Dále se Nejvyšší soud jen stručně vyjádří k další námitce obviněné, a sice k principu ultima ratio. Obviněná tuto svou námitku nijak nerozvedla, pouze odkázala na text § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neuvedla tak vlastně žádnou konkrétní námitku v tomto směru. Přesto dovolací soud jen ve stručnosti (jako obiter dictum) obecně uvede následující. Pokud jde o výklad ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jehož využití se obviněná domáhala, je možno odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. V dané trestní věci nelze přitom konstatovat, že by případ obviněné J. S. byl svou povahou v porovnání s jinými věcmi téhož typu bagatelní.

            32. V daném případě obviněná svým jednáním ohrozila účel insolvenčního řízení tím, že odmítla insolvenční správkyni vydat vozidlo v hodnotě okolo 1 000 000 Kč, tedy majetek, z něhož měl být primárně uspokojen zajištěný věřitel ŠkoFIN a případně i další věřitelé z tzv. hyperochy. Obviněná tak činila po dlouhou dobu téměř 1,5 roku, po kterou též vozidlo sama užívala či jej přenechala do užívání dalším osobám, čímž zároveň fakticky snižovala jeho hodnotu a poškozovala tak své věřitele, kteří nemohli být v celém rozsahu uspokojeni z jiného jejího majetku. Soudy nižších stupňů tak správně dovodily, že v tomto případě je třeba uplatnit trestněprávní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené.

              33. Lze tak uzavřít, že námitky obviněné jsou v podstatě výhradně skutkového, příp. procesního charakteru, obviněná jimi vlastně právní kvalifikaci svého jednání vůbec nezpochybňovala. Dovolatelka tak polemizovala výlučně se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Takové námitky uvedené obviněnou nenaplňují uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody, zčásti jde navíc o námitky jen obecného rázu bez náležité konkretizace, které nejsou způsobilé pro přezkum dovolacím soudem.

              IV. Závěrečné shrnutí
                34. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl dovolatelkou uplatněn jen formálně. Ve skutečnosti její dovolací námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu taxativně stanovenému v § 265b tr. řádu, neboť směřují výlučně proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, resp. proti procesním postupům soudů nižších stupňů.

                35. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné J. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.


                Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

                V Brně dne 30. 10. 2019

                JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
                předseda senátu