Rozhodnutí NS

28 Cdo 1078/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/16/2019
Spisová značka:28 Cdo 1078/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1078.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Stát
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 29 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 3 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb. ve znění do 30.12.2012
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1078/2019-262


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Českomoravské provincie Řádu zbožných škol - piaristů, se sídlem ve Strážnici, Kostelní 514, IČ 004 06 180, zastoupené Mgr. Vítem Kubalcem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 142a, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, Brno, Příkop 11, a 2) Jihomoravskému kraji, se sídlem Krajského úřadu Jihomoravského kraje v Brně, Žerotínovo náměstí 449/3, IČ 708 88 337, zastoupenému JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 62/8, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 1/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2018, č. j. 38 Co 247/2017-238, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 4 C 1/2016-202, zamítl žalobu o určení, že žalovaná 1) je vlastníkem nemovitých věcí, a to části pozemku KN p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, části pozemku KN p. č. XY, části pozemku KN p. č. XY, pozemku KN p. č. XY a části pozemku KN p. č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pro obec a k. ú. XY, a to v rozsahu částí pozemků, které odpovídají původním pozemkům PK st. p. č. XY, PK p. č. XY a PK p. č. XY dle veřejné listiny (rozdělovacího geometrického plánu) č. XY (výrok I.); dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) náklady řízení ve výši 2.000,64 Kč a žalovanému 2) náklady řízení ve výši 14.252,59 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 38 Co 247/2017-238, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v části výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) potvrdil (výrok I.), v části výroku II. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 2) na nákladech řízení částku 1.200 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Šťovíčka, Ph.D. (výrok II.), a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit na nákladech odvolacího řízení žalované 1) částku 1.257 Kč a žalovanému 2) částku 600 Kč (výroky III. a IV.).
Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané žalobkyní - církevní právnickou osobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jíž je zpochybňován přechod předmětných nemovitých věcí z majetku státu do vlastnictví žalovaného 2), jakožto vlastníka zapsaného do katastru nemovitostí na základě zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a souvisejících změnách a o změně dalších zákonů (dále jen zákon č. 290/2002 Sb.), a to pro porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“).

Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který v podstatě bez provádění dokazování, již na základě tvrzení uplatněných v žalobě, konstatoval zjevnou nedůvodnost žaloby na určení, že Česká republika je vlastníkem předmětných nemovitých věcí, jelikož je evidentní, že nemovité věci označené v žalobě nebyly převedeny ani nepřešly z majetku státu do vlastnictví žalovaného 2) v rozporu s § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ani s § 29 zákona o půdě. Vlastníkem předmětných nemovitostí se stal Jihomoravský kraj na základě zákona č. 290/2002 Sb. a byť by se částečně mohlo jednat o zemědělské pozemky, k přechodu majetku na Jihomoravský kraj nedošlo v rozporu s § 29 zákona o půdě, který bránil pouze převodům (nikoliv tedy přechodům na základě zákona) vlastnických práv k původnímu majetku církví na jiné osoby. Odvolací soud v tomto ohledu přisvědčil soudu prvního stupně, pokud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, v němž se jednoznačně konstatuje, že § 29 zákona o půdě neznemožňoval přechod historického majetku církví z vlastnictví státu na kraje podle zákona č. 290/2002 Sb. Tyto jeho závěry nejsou v rozporu ani s vnímáním tzv. legitimního očekávání církví Ústavním soudem, který konstatoval, že jej může být dosaženo i jinými prostředky, než naturální restitucí (I. ÚS 2166/10).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného práva, které by podle jejího názoru měly být řešeny jinak, než jak byly vyřešeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a to: 1) „zdali přechodem majetku na kraje byl porušen blokační paragraf zákona o půdě, tedy ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. a § 29 zákona č. 229/1991 Sb.“, a 2) „jestli se § 18 zákona č. 482/2012 Sb. vztahuje i na přechod majetku ze státu na kraje dle zákona č. 157/2000 Sb. a zákona č. 290/2000 Sb.“. Dovolatelka - poté, co ocitovala závěry uvedené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015 - namítá, že dovolací soud se jimi odchýlil od judikatury Ústavního soudu, konkrétně od jeho nálezů „sp. zn. ÚS 2326/07 a sp. zn. ÚS 663/06“, z nichž plyne, že „na základě blokačního paragrafu měly církve tzv. legitimní očekávání toho, že jim jejich majetek, o nějž byly neoprávněně připraveny, bude vrácen“; z toho dovozuje, že i rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné. Jestliže ovšem stát následně některé nemovitosti „převedl“ na jinou osobu, konkrétně do vlastnictví krajů, vyhnul se splnění slibu, že „jim je na základě v budoucnu přijatého zákona vydá“. Pokud Nejvyšší soud v označeném rozsudku „vyložil, že stát tak učinit mohl a že je pouze na uvážení státu, jaký majetek církvi vydá či nikoliv“, pak je to v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. ÚS 2326/07, v němž se vyjádřil i k účelu § 29 zákona o půdě takto: „Podstatu napadeného ustanovení je nutno spatřovat především v závazku (příslibu) zákonodárce v časově odložené době přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností, která zohlední objektivní specifika pojednávané materie a ustanovení § 29 zákona o půdě fakticky konzumuje. Dispoziční omezení s historickým majetkem slouží toliko k ochraně tohoto majetku do doby přijetí zvláštního zákona“. Podle dovolatelky nemůže obstát ani názor Nejvyššího soudu, že „pokud by zákonodárce chtěl, aby byl majetek, který přešel na kraje, také předmětem vydání, tak by kraje určil jako povinné osoby v ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb.“. Nejvyšší soud totiž „nijak neakcentoval, že zákonodárce myslel na případy, kdy majetek již není ve vlastnictví povinných osob, a proto do zákona č. 428/2012 Sb. zahrnul i § 18, který právě tyto situace řeší, takže výklad podaný Nejvyšším soudem učinil toto ustanovení obsoletním. Dále dovolatelka poukázala na to, že předmětné nemovitosti jsou úzce spjaty s její historií a jejím působením v ČR, neboť se jedná o bývalou Piaristickou kolej jí vybudovanou a po několik století užívanou ke vzdělávací činnosti. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu s tím, že správně vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015; dále poukázala na závěry uvedené v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 937/17, na to, že zákon č. 428/2012 Sb. vychází z koncepce kombinovaného majetkového vyrovnání státu s církevními oprávněnými osobami a že úmyslem zákonodárce vyjádřeným v tomto zákoně nebylo, aby církevní restituce dopadly na majetek nestátních subjektů.

Taktéž žalovaný 2) se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, jakož i se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Současně (mimo jiné) poukázal na to, že předmětný majetek tvoří areál Domova pro seniory ve XY, příspěvkové organizace, o nějž je řadu let řádně pečováno, že jen na pozemky parc. č. XY a č. XY by bylo možno aplikovat zákon o půdě (jedná se však o zahrady tvořící součást areálu Domova, na nichž není provozována žádná zemědělská činnost), že ve Strážnici již na konci 19. století působil mizivý počet členů Církevního řádu Piaristů, že předmětný majetek byl proto pronajímán a že v současnosti působí na území ČR toliko dva členové řádu žalobkyně, navíc občané Polska.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017
- dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Zákon o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, v § 29 stanovil, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Toto ustanovení bylo s účinností od 1. 1. 2013 zrušeno zákonem č. 428/2012 Sb. (srov. Část třetí tohoto zákona).

Ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. pak stanoví, že oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného § 29 zákona o půdě (či § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech. Ze znění § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze vyvozovat důsledky ohledně rozsahu majetku, jenž měl v předcházejícím období přejít do vlastnictví obcí či krajů [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž odkázaly soudy obou stupňů, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017 (ústavní stížnost církevní právnické osoby proti němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17 - viz níže), a dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16].

Legitimní očekávání církví a náboženských společností, kterým dovolatelka proti ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu rovněž argumentuje, se pak upínalo toliko k samotnému vydání právního předpisu o zmírnění majetkových křivd, nikoli již k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství dotčených statků, resp. že určité oprávněné osobě budou vydány určité věci, neboť problém rozsahu a povahy restituce zůstával předmětem diskrece zákonodárce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017, a ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017).

Krom toho, že § 29 zákona o půdě výslovně zapovídal toliko převádění objektů, náležejících původně církvím, náboženským společnostem, řádům, respektive kongregacím, do vlastnictví jiných osob, a jeho použitelnost na přechody by bylo možné dovodit toliko teleologicky odůvodněnou analogií, zakládá podstatnou distinkci rovněž fakt, že obce (či kraje) mohl zákonodárce bez ústavněprávních překážek učinit povinnými k vydání dotčeného majetku oprávněným osobám (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2631/12, bod 8.), tak jak to učinil kupříkladu v § 6 odst. 5 zákona o půdě, pročež přechod na uvedené korporace v době svého uskutečnění nijak nezkracoval možnost naturální restituce historického majetku církví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, či ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016). Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce a kraje do výčtu povinných osob obsaženého v § 4 daného předpisu nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce a kraje [kromě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, a přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016).

Jako nesprávný byl pozdější judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu odmítnut názor, že § 29 zákona o půdě, jenž omezoval nakládání s věcmi, které původně náležely církvím a náboženským společnostem, garantuje ochranu původního tzv. církevního majetku obecně, resp. že se vztahuje na veškerý tzv. církevní majetek (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03, nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4230/2007). Uvedený závěr byl Nejvyšším soudem znovu vzpomenut i v rozsudku ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, jenž následně obstál i při přezkumu v rovině ústavně právní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16).

Pokud jde o výklad § 29 zákona o půdě, Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17, vyzdvihl, že „zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu“. Ústavní soud považoval hodnocení přístupu zákonodárce provedené Nejvyšším soudem (srov. rozsudek ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, na který odkazuje napadené usnesení v této věci) za plně korespondující restitučnímu zákonodárství a jeho smyslu. K zaujatým závěrům ještě Ústavní soud odkázal na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 428/2012 Sb. o účelu tzv. paušální finanční náhrady. Podle ní představuje suma finančních náhrad určených pro všechny církve a náboženské společnosti náhradu za jejich původní majetek, který se v rozhodném období stal předmětem majetkové křivdy v důsledku některé z relevantních skutečností a nemá jim být podle tohoto zákona vydán.

V nedávno přijatém nálezu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17, dospěl dále Ústavní soud k následujícím závěrům: „I. K porušení práva na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) nedochází v případě, bylo-li toto očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil. II. Je proto třeba rozlišovat mezi státem vytvořenou právní situací, ve které subjekt práva mohl jednat v důvěře, že účinky jeho právního jednání a případné výdaje (investice) nebudou následným jednáním státu zmařeny, a právní situací, kdy takové očekávání mohlo spočívat jen v tom, že stát (zákonodárce) přechodný stav ukončí vydáním zákona, který teprve předmět restituce, a dotčené subjekty, popř. další náležitosti bude konkretizovat; argument tzv. legitimního očekávání již proto nelze uplatnit tam, kde proti němu stojí výslovná zákonná úprava, která toto legitimní očekávání konkretizuje. III. Protože legitimní očekávání, založené v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, bylo „transformováno“ zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva, přestalo již ve své původní podobě existovat; lze se proto dovolávat těchto majetkových práv jen tak, jak je vymezil zákonodárce, jehož postup byl shledán ústavně konformním. IV. Paušální finanční vypořádání podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je součástí zmírnění majetkových křivd (tam, kde zákonodárce možnost vydání majetku z různých důvodů nepřipustil), přičemž jeho realizace v ročních splátkách byla podmíněna souhlasem dotčených církevních subjektů ve formě uzavření smlouvy o vypořádání podle § 16 tohoto zákona. Při jeho ústavně konformním výkladu proto nutno vycházet z toho, že nejde pouze o rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o následné uzavření předmětných smluv (jeho occasio et ratio legis), zakládající legitimní očekávání obou stran, že dosažená dohoda bude dodržována jako výsledek jednání s dotčenými církevními subjekty. V. Bylo věcí zákonodárce, jenž vycházel při přípravě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi rovněž z jednání s dotčenými subjekty, aby zvážil právní důsledky blokace převodů majetku, nikoli však jeho přechodů prováděných následně z jeho rozhodnutí. Takové rozhodnutí ve formě zákona třeba považovat za platné do doby, než dojde ke změně nebo zrušení takového zákona nebo jeho ustanovení“.

Ústavní soud v označeném nálezu taktéž vyložil, že zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi určuje konkrétně osoby oprávněné či povinné a postup, jakým lze restituční nároky k nějakému majetku uplatnit. Bylo proto věcí zákonodárce, který získal legitimitu ve svobodných a demokratických volbách, aby - jsa vázán ústavním pořádkem - závazek v § 29 zákona o půdě naplnil. To se stalo, a Ústavní soud dospěl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 k závěru, že tento zákon, s výjimkou ve výroku tohoto nálezu uvedených ustanovení, ústavnímu pořádku neodporuje. Zejména pak nezpochybnil, a ani nemohl zpochybnit závěr o tom, že zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se vztahuje (stejně jako zákony v něm odkazované) na převod, nikoli přechod majetku na jiný subjekt restitučního zákonodárství, než je uvedený v jeho § 4. Jiný výklad by konečně zpochybnil celkovou obecnou koncepci zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který směřuje k zmírnění některých křivd (srov. jeho preambuli a § 1), nikoli tedy křivd všech, a již vůbec ne (což ani není možné) k jejich úplnému odstranění. V případě § 29 zákona o půdě by poté takový závěr musel zpochybnit ústavnost tohoto ustanovení, což se ale nemohlo stát, protože jinak by muselo dojít k zpochybnění všech zákonných úprav tzv. přechodu vlastnictví s vazbou na restituční zákony.

Uvedené závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou pak v plné míře přenositelné i na posuzovanou věc, poněvadž - jak již bylo shora uvedeno - také kraje mohly být při přijetí zákona č. 428/2012 Sb. zatíženy povinností k vydání majetku náležejícího historicky církvím (srov. JÄGER, P., CHOCHOLÁČ, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 49-50). Skutečnost, že do okruhu povinných osob obsaženého v § 4 zákona č. 428/2012 Sb. (jenž nabyl účinnosti k 1. 1. 2013) kraje v posledku zahrnuty nebyly, proto nijak neoslabovala legitimitu přechodu státního majetku do jejich vlastnictví proběhnuvšího v souladu se zákonem č. 290/2002 Sb. ke dni 1. 1. 2003, a nemohla tudíž ani zpětně modifikovat účinky tohoto právního předpisu.

Nelze tedy než dovodit, že přijetím zákona č. 428/2012 Sb. bylo naplněno legitimní očekávání církevních právnických osob, takže poukaz dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, a ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, vydané před přijetím tohoto zákona - pokud se v nich argumentovalo legitimním očekáváním církví (jež se upínalo toliko k samotnému vydání právního předpisu o zmírnění majetkových křivd, nikoli k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství dotčených statků, resp. že určité oprávněné osobě budou vydány určité věci), již v současné době není aktuální, a stejně tak tomu bylo i v době vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015.

Námitka dovolatelky, že nemůže obstát názor Nejvyššího soudu vyjádřený v tomto rozsudku, že „pokud by zákonodárce chtěl, aby byl majetek, který přešel na kraje, také předmětem vydání, tak by kraje určil jako povinné osoby v ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb.“, je vzhledem ke shora uvedenému nepřípadná, a to dále i proto, že v § 3 zákon č. 428/2012 Sb. vymezil osoby oprávněné, a nikoliv osoby povinné. Že by Nejvyšší soud citovaným rozsudkem učinil obsoletním § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jak dovolatelka taktéž namítá, z odůvodnění tohoto rozhodnutí nikterak neplyne.

Pro úplnost lze dodat, že k porušení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, přechodem předmětného majetku na kraj podle zákona č. 290/2002 Sb., nedošlo, neboť se nejednalo o privatizaci tohoto majetku (převod majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. se prováděl podle schváleného privatizačního projektu, přičemž vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, přecházelo prodejem privatizovaného majetku nebo jeho vložením do základního kapitálu obchodní společnosti).

O přechod majetku ze státu na kraj [žalovaného 2)] dle zákona č. 157/2000 Sb. se v daném případě taktéž nejedná.

Dovolací soud uzavírá, že setrvává na právním závěru vysloveném v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněném pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého ustanovení § 29 zákona o půdě neznemožňovalo přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na kraje dle zákona č. 290/2002 Sb., a není tak dán důvod k tomu, aby rozhodné právní otázky hmotného práva byly posouzeny jinak. Současně z toho vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Jen pro úplnost lze dodat, že žádné okolnosti představující argumentační základ pro závěr, že by v souzené věci byly dány výjimečné důvody svědčící pro rozšiřující výklad relevantních ustanovení právních předpisů co do účinků jimi stanoveného omezení v nakládání s nemovitými věcmi (spadajícími pod režim zákona o půdě - srov. již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, v němž s odkazem na svoji předchozí judikaturu konstatoval, že zákon o půdě v § 29 předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným restitučním zákonem a do doby jeho vydání je chráněn), tak, že právě předmětné nemovité věci zůstaly ve vlastnictví státu (a jako takové mohly být posléze i předmětem naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb.), dovolatelka v dané věci v průběhu řízení před soudy obou stupňů neuplatnila.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a na náhradu svých nákladů vynaložených v dovolacím řízení tak nemá právo, Nejvyšší soud ji zavázal k náhradě nákladů tohoto řízení vzniklých žalované 1) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, jež nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná 1) nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde tak o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, takže na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo, a kdy náklady, jež vznikly žalovanému 2), který se prostřednictvím svého zástupce, advokáta, vyjádřil k dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť lze předpokládat, že žalovaný 2) jakožto veřejnoprávní korporace vybavená k hájení jeho zájmů příslušnými organizačními složkami, disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, kteří jsou schopni zajišťovat obranu jeho zájmů před soudy, a nebyl tak důvod, aby v dovolacím řízení zastupoval žalovaného 2) advokát (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 3202/17).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 5. 2019


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu