Rozhodnutí NS

29 Cdo 525/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/10/2016
Spisová značka:29 Cdo 525/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.525.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/20/2016
III.ÚS 1649/16
JUDr. Jan Filip
odmítnuto
07/26/2016
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 525/2016



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Filipem Cilečkem v právní věci žalobkyně FUWEST s. r. o., se sídlem v Hejnicích, Lázeňská 333, PSČ 463 62, identifikační číslo osoby 25457713, zastoupené Beatrijs Heyninck, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Na Kocínce 210/3, PSČ 160 00, proti žalovaným 1) J. K., a 2) K. W. D. B., společně zastoupeným Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, PSČ 466 01, o určení vlastnictví k nemovitostem a o vzájemné žalobě o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 54 C 70/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. června 2015, č. j. 83 Co 370/2014-388, takto:

        I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.


O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 26. února 2013, č. j. 54 C 70/2011-338, určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem ve výroku I. blíže určených nemovitostí (výrok I.), v rozsahu, kterým žalobkyně navrhovala určit, že je výlučným vlastníkem ve výroku II. blíže specifikovaných nemovitostí, žalobu zamítl (výrok II.), zamítl vzájemný návrh žalovaných v celém rozsahu (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelé označili rozhodnutí, proti kterému dovolání směřují, vymezili rozsah, v němž je napadají, popsali důvody dovolání a formulovali dovolací návrh, k předpokladům přípustnosti dovolání však v dovolání uvedli toliko následující:

„Proti tomuto rozsudku podávají žalovaní 1. a 2. dovolání, a to z důvodu § 237 OSŘ, protože právní otázka má být vyřešena jinak.“

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“.

Požadavek, aby dovolatelé v dovolání uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), byli dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části.

V podrobnostech viz např. v R 4/2014 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách; srov. i důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, či ze dne 2. února 2016, sp. zn. II. ÚS 2906/14, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu.

Argumentace dovolatelů, podle níž „právní otázka má být vyřešena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit (srov. shodně opět usnesení sen. zn. 29 NSČR 55/2013 či sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelé v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostáli.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.


V Brně dne 10. března 2016



JUDr. Filip Cileček
                              předseda senátu