Rozhodnutí NS

22 Cdo 3259/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:22 Cdo 3259/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3259.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Součást věci
Dotčené předpisy:§ 506 odst. 1 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3259/2018-197

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) Pujmanové, s.r.o., identifikační číslo osoby 24159409, se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, b) P. J. a c) E. J., všech zastoupených Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze, identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 399/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, č. j. 11 Co 35/2018-168, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, č. j. 11 Co 35/2018-168, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 11. 2017, č. j. 25 C 399/2015-143, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali určení, že parkoviště nacházející se na pozemku par. zapsaném na listu vlastnictví, v katastrálním území N., obec P., zapsaném u Katastrálního úřadu pro město P., Katastrální pracoviště P., je součástí tohoto pozemku, jehož jsou vlastníky, a jsou tedy i vlastníky parkoviště. Jsou spoluvlastníky pozemku – žalobce a) v rozsahu 5/6, žalobce b) v rozsahu 1/12 a žalobkyně c) v rozsahu 1/12, přičemž žalobce a) nabyl pozemek na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 6. 10. 2000, kde jednou ze stran byl právní předchůdce žalobce a) a žalobci b) a c) nabyli pozemek na základě restituce. Sporné parkoviště žalobci užívali déle než 15 let (po započtení doby, během které v dobré víře užíval parkoviště i právní předchůdce žalobců).
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že parkoviště patří do sítě místních komunikací, které jsou ve vlastnictví obce. Dodal, že parkoviště je samostatnou věcí, protože stavba pozemní komunikace není součástí pozemku.

Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 25 C 399/2015-143, určil, že parkoviště je součástí pozemku a žalobci, kteří jsou vlastníky pozemku, jsou i vlastníky parkoviště, a to žalobce a) v rozsahu 5/6, žalobce b) v rozsahu 1/12 a žalobkyně c) v rozsahu 1/12. Rozhodl také o nákladech řízení.

Soud prvního stupně uvedl, že pouhé ztvárnění a zpevnění pozemku vedoucí k jeho zpevnění neznamená, že parkoviště lze od pozemku oddělit. I kdyby se jednalo o místní komunikaci, není možné na parkoviště pohlížet jako na samostatný předmět občanskoprávních vztahů. Tento názor opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01. Ohledně stavby představující samostatnou věc v občanskoprávním smyslu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008, a ohledně zpevněné plochy vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97. Dále dovodil, že parkoviště jakožto zpevněný povrch pozemku vytvořený za účelem parkování vozidel, je věcí, která není stavbou ve smyslu § 119 odst. 2 a § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.“); jedná se tak o součást pozemku ve vlastnictví žalobců (kteří jej nabyli se všemi součástmi a příslušenstvím), neboť jde o zpracování povrchu pozemku. Soud prvního stupně dovodil z rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1414/97, že místní komunikace představuje určitou kvalitu pozemku a představuje určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu, místní komunikace (byť její součástí je parkoviště) nelze od pozemku oddělovat, např. samostatně (odděleně jednu od druhé) převádět.

Městský soud v Praze („odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, č. j. 11 Co 35/2018-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil s odkazy soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1414/97 a sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, a konstatoval, že parkoviště tvořené zatravňovacími panely na povrchu pozemku představuje pouze ztvárnění a zpevnění pozemku za účelem parkování vozidel. I kdyby se jednalo o místní komunikaci, nešlo by o samostatnou věc, nýbrž o součást pozemku v souladu § 120 odst. obč. zák. Žalobci tak s nabytím pozemku nabyli též vlastnická práva k parkovišti, které je součástí pozemku bez ohledu na to, kým a proč bylo parkoviště v minulosti vystavěno. Nic se nezměnilo ani s účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), který nestanoví, že by se povrchová úprava pozemku v podobě parkoviště měla stát samostatnou věcí. Též konstatoval, že novelizace zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů („zákon o pozemních komunikacích“), provedená zákonem č. 268/2015 Sb., neměla za cíl změnu vlastnických poměrů stávajících vlastníků pozemků tak, že by místní komunikace jakožto součást pozemku změnila vlastníka (kterým by se stala příslušná obec) na základě toho, že by se stala samostatnou věcí. Odvolací soud uvedl, že by se jednalo o vyvlastnění bez náhrady, které je nepřípustné. Též dovodil, že tato novela se vztahuje hlavně na komunikace, které byly postaveny po účinnosti této novely (které se tak stanou samostatnými věcmi) a dále na případy, kdy „stávající komunikace jsou součástí pozemku, jehož vlastníkem je příslušná obec, v důsledku změny zákonné úpravy dojde k oddělení vlastnictví pozemku a stavby komunikace, jak pozemek, tak příslušná nově vzniklá věc (komunikace) však zůstanou ve vlastnictví téhož vlastníka.” Uzavřel, že parkoviště je součástí pozemku, přičemž samostatnou věcí se nemohlo stát ani rozhodnutím silničního úřadu Magistrátu hlavního města Prahy („Magistrát“) ze dne 1. 2. 2013, ani novelizací zákona o pozemních komunikacích; pokud jsou žalobci podílovými spoluvlastníky pozemku, patří do spoluvlastnictví i parkoviště jako jeho součást.

Proti rozsudku podává žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí podle něj závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, a konkrétně závěr, podle kterého „místní komunikace může být stavbou a obvykle stavbou jako samostatný předmět občansko-právních vztahů je.“ Dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, podle „místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu“. Dovolatel dále vymezuje přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. a vymezuje právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena: „Má změna ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, kdy je stavba místní komunikace výslovně určena za samostatnou stavbu ve smyslu občanskoprávních předpisů, soukromoprávní dopady a tedy že od změny předmětného ustanovení již nemůže být stavba pozemní komunikace součástí pozemku?“ Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Magistrátu ze dne 1. 2. 2013, podle kterého je parkoviště zařazeno do sítě místních komunikací III. třídy. V souladu s tímto rozhodnutím, ustanovením § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a dále i s judikaturou dovolacího soudu se jedná o samostatnou věc, jejímž vlastníkem je žalovaný. Podle dovolatele je možné zatravňovací panely považovat za dostatečně specifický prvek oddělitelný od pozemku, pomocí kterého lze vymezit, kde stavba parkoviště jako místní komunikace má své hranice. Stejně tak i jeho samostatné účelové vymezení jako parkoviště a technické oddělení vůči navazujícím místním komunikacím je zřejmé. Poukázal též na to, že judikatura v odůvodnění napadeného rozsudku je starší než novelizace zákona (jedná se o novelizaci provedenou zákonem č. 268/2015 Sb.); podle novelizovaného § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích stavba místní komunikace není součástí pozemku. V této souvislosti zmínil dovolatel i důvodovou zprávu k novele; zejména to, že ke splynutí stavby pozemní komunikace s pozemkem nemůže dojít ani za stávající právní úpravy, a to vzhledem k tomu, že v zákoně o pozemních komunikacích jsou stanoveni vlastníci jednotlivých kategorií pozemních komunikací, přičemž novelizace má zabránit výkladovým problémům. Tímto je tak jednoznačně stanovena právní povaha místní komunikace jako samostatné stavby, což odvolací soud ve svých úvahách ignoroval. Dále dovolatel uvádí, že zákon o pozemních komunikacích nikde nestanoví, že se jedná o vyvlastnění bez náhrady; naopak by se právo na náhradu mělo řídit čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Poukázal též na fakt, že žalobci parkoviště na pozemku nevystavěli, to učinil stát; pouze na základě změny judikatury o právní povaze parkoviště byl pozemek i s parkovištěm vydán žalobcům b) a c) v restitučním řízení, přičemž žalobce a) získal pozemek par. č. 2910/176 jako nezastavěný, kdy navíc z žádné listiny nevyplývá, že součástí pozemku je i parkoviště. Dovolatel uzavírá, že je spravedlivé a přiměřené, aby obec (tedy žalovaný) byla vlastníkem místní komunikace, čímž může zajistit plnění veřejnoprávních povinností vůči občanům. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření uvádějí, že dovolání není přípustné. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, což ostatně vyplývá ze samotného dovolání. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 691/2005 nestanovil, že všechna parkoviště jsou samostatné věci; naopak dovolací soud takovou možnost pouze připustil (tedy parkoviště může být i nadále součástí pozemku). V souvislosti s usnesením sp. zn. 28 Cdo 3895/2013 žalobci poukazují na to, že zpracování a ztvárnění pozemku směřující k jeho zpevnění nutné pro jeho zamýšlené využití, není dostatečné k tomu, aby byla taková stavba považována za samostatnou věc. Zmiňují dále, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se ve vztahu k předmětu řízení nezměnila ani po předmětné novelizaci zákona o pozemních komunikacích. Dále odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4372/2014. K právní otázce, která podle dovolatele nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena, uvádí žalobci, že takto vymezená přípustnost je pouze účelová a neopodstatněná. Z položené otázky není zřejmé, jakou novelizaci zákona o pozemních komunikacích má dovolatel na mysli. V řízení bylo prohlášeno za nesporné, že zatravňovací panely zpevňují pozemek, tedy se nemůže jednat o samostatnou stavbu, přičemž ani novelou zákona o pozemních komunikacích, ani rozhodnutím Magistrátu nedošlo k žádné změně. Rozhodnutí Magistrátu o zařazení parkoviště mezi místní komunikace je v rozporu s právními předpisy. V době, kdy bylo vydáno, byli již žalobci vlastníky předmětného pozemku. V tomto případě nebyly dodrženy podmínky dané § 3 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, tedy že nebyla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě o převodu vlastnického práva. Rozhodnutí Magistrátu je tak z pohledu žalobců nicotné, neboť jeho předmětem je jednostranné převedení vlastnického práva k parkovišti bez náhrady. Nadto toto rozhodnutí vydal správní orgán žalovaného, čímž si chtěl přivlastnit majetek žalobců. Žalobci navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Dovolací soud dosud neřešil dopad novely § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, provedené zákonem č. 268/2015 Sb., na vlastnické vztahy k místním komunikacím; napadené rozhodnutí je též v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005 (Rc 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), a s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93, jehož právní názor akceptoval i Nejvyšší soud; proto je dovolání přípustné.

K dovolání se v první řadě uvádí, že žalovaný v dovolání poznamenává, že „…byl pozemek i s parkovištěm vydán žalobcům b) a c) v restitučním řízení“. Tato otázka však přesahuje rámec dovolacího řízení, a protože soudy rozhodnutí o vydání v restituci neopřely, nemohl se jí dovolací soud zabývat.

Součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech (§ 506 odst. 1 o. z.).

Vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba. Stavba dálnice, silnice a místní komunikace není součástí pozemku (§ 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, ve znění novely č. 268/2015 Sb.).

Vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba (§ 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, ve znění před novelou č. 268/2015 Sb.).

Místní komunikace by mohla být samostatnou věcí odlišnou od pozemku, na němž se nachází, v případě, že by byla stavbou ve smyslu občanského práva, tj. stavbou ve smyslu § 119 obč. zák., která jako samostatný předmět vlastnictví může být předmětem občanskoprávních vztahů. Nelze vyloučit, že místní komunikace může být stavbou, a tedy samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, a že právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku, na němž byla zřízena (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2007 – dále jen „Rc 76/2007).

Novela § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích nepřinesla zásadní změnu oproti stávajícímu stavu, prezentovanému v Rc 76/2007; konstatuje, že stavba místní komunikace není součástí pozemku. Není-li místní komunikace takto užívaná stavbou, pak ovšem o součást pozemku jde. Je tedy třeba zvážit, zda „předmětné parkoviště představované zatravňovacími panely položenými na povrch pozemku tvoří pouze určité ztvárnění, zpevnění pozemku pro účely parkování vozidel“, a nejde tudíž o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů (viz str. 3 rozsudku odvolacího soudu uprostřed). Přitom na samotném vymezení pojmu „stavba“ jako předmětu občanskoprávních vztahů nic nezměnila ani novela § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, provedená zákonem č. 268/2015 Sb., ani nový občanský zákoník, který pojem „stavba“, pokud je i nadále samostatnou věcí, nijak nevymezuje; proto lze i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury k pojmu „stavba“ v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. Je pak naprosto zřejmé, že novela § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích nic nezměnila na vlastnických poměrech k nim; jestliže byla místní komunikace podle způsobu jejího provedení stavbou (věcí podle občanského práva) i před touto novelou, byla samostatným předmětem vlastnického práva bez ohledu na znění § 9 odst. 1 tohoto zákona (viz i Rc 76/2007), a tak je tomu i nadále. To, zda je komunikace zařazena do sítě místních komunikací či nikoliv je z hlediska vlastnických vztahů k ní nevýznamné; podstatné je, zda jde o objekt, který je samostatnou věcí – stavbou ve smyslu občanského práva.

K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitý způsob zpracovaný pozemek.

K tomu dovolací soud dodává, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc a tedy za stavbu podle občanského práva.

Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci jiné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002). Stavba, která není věcí podle § 119 obč. zák., resp. nyní podle výjimek ze zásady, že stavba je součástí pozemku (zejména § 506 odst. 1, § 509, § 3054 a násl. o. z.) je součástí pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96).

Otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007, a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných, závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).

„Nelze vyloučit, že stavbou bránící vydání pozemku je příjezdová komunikace z betonových panelů. V případě takové vozovky jde obvykle o mezní situaci: podle způsobu provedení může být lehká panelová vozovka součástí pozemku (a tudíž nikoliv stavbou - srovnej ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák.). Tak je tomu zpravidla tehdy, jsou-li silniční panely pouze položeny na zhutněném podloží, a popřípadě i vyspárovány a vodorovně vyrovnány balenou drtí. Právě tak však stavbou být může - jestliže tomu odpovídá způsob provedení, zejména pak provedení podloží… Posouzení, zda „provizorní“ panelová vozovka je stavbou či součástí pozemku, je otázkou právní přesto, že se soud při jejím řešení obvykle neobejde bez součinnosti znalce (v daném případě ze základního oboru stavebnictví, odvětví stavby silnic a železnic). Je však nutno dbát, aby úkoly znalci byly jednoznačně vymezeny ve vztahu ke druhu a ke způsobu provedení příslušných konstrukcí a prací“ (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93).

Soud prvního stupně opřel názor, že místní komunikace a parkoviště nemohou být věcí (stavbou), ale je jen součástí pozemku, o právní názor, který zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, nicméně od těchto závěrů se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v Rc 76/2007 odchýlil, a konstatoval, že i místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu; to nutně platí i pro parkoviště, je-li místní komunikací (k tomu viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017). Proto rozsudek soudu prvního stupně nemůže obstát.

Odvolací soud odkázal též na právní názor, vyslovený Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ve kterém se uvádí: „Nejvyšší soud se v rozhodnutí velkého senátu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, sice odchýlil od názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, připustil-li, že místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, nestanovil však kategoricky, že na veškeré plochy představující místní komunikace dle zákona č. 13/1997 Sb. je třeba pohlížet jako na samostatné věci, a nikoliv pouze jako na součásti pozemku… Od závěru, dle nějž parkoviště představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není z hlediska občanskoprávního stavbou, vysloveného a zdůvodněného již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, sešit 1/2000, str. 35), a akceptovaného i Ústavním soudem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01), se přitom judikatura neodklonila. I nadále akcentuje, že v případě parkoviště je nanejvýš problematické, aby jako zpevněná plocha dostálo podmínkám stavebně technické i účelové samostatnosti, jejichž splnění je nezbytné pro to, aby na ně bylo pohlíženo jako na stavbu nesdílející jako součást pozemku jeho právní režim (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010)“.

Nicméně ani toto rozhodnutí nevyloučilo možnost, aby parkoviště tvořilo samostatnou stavbu – věc. Dovolací soud též nemohl přehlédnout nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, který připustil eventualitu, aby vzletová a přistávací dráha byla s ohledem na způsob jejího stavebního provedení považována za samostatnou věc.

Dovolatel tvrdí, že odvolací soud se při řešení otázky, zda sporné parkoviště je stavbou podle občanského práva, odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Je zjevné, že jak podle judikatury, tak i podle výslovného znění zákona je parkoviště samostatným předmětem právních vztahů, jen je-li stavbou; nejde-li o stavbu a tudíž o samostatný předmět občanskoprávních vztahů (věc), může jít podle okolností věci buď o součást pozemku (§ 506 odst. 1 o. z.), anebo může být tvořeno samostatnými věcmi movitými (panely volně položené na pozemku); v posledně uvedeném případě může být jejich vlastník odlišný od vlastníka pozemku.

V nyní projednávané věci se žalobci domáhají určení, že parkoviště je součástí pozemku, který je v jejich vlastnictví, a oni jsou tedy i vlastníky parkoviště (nikoliv tady např. určení, že jsou vlastníky stavby parkoviště jako samostatné věci, ani netvrdí, že jde o samostatné movité věci položené na jejich pozemku). Je tedy třeba řešit otázku, zda toto parkoviště je stavbou ve smyslu občanského práva.

Závěr odvolacího soudu, že parkoviště je součástí pozemku, je předčasný. Soudy totiž věc nezkoumaly z hledisek, uvedených v citovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93, na který opakovaně odkázal i Nejvyšší soud (naposledy viz usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015). Soudy tedy věc znovu zváží z tam uvedených hledisek, a budou se více zabývat stavebním provedením parkoviště; znalecký posudek by bylo nutno opatřit jen v případě, vznikne-li ohledně tohoto provedení skutkový spor mezi stranami, který nebude možno řešit na základě jiných důkazů. Dospějí-li k závěru, že vzhledem k provedení nejde o samostatnou věc – stavbu, pak budou muset zvážit, zda jde již o součást pozemku, nebo o volně položené panely- movité věci, které součástí pozemku nejsou. Zde bude třeba vzít do úvahy kritéria uvedená v § 506 odst. 1 o. z. a zvážit, nakolik panely již „srostly“ s pozemkem, například z hlediska, zda je lze odstranit bez náročnějších prací (tj. zda je lze prostě naložit a odvézt) a případně zda je lze odstranit bez újmy na nich; z toho vyplyne závěr, zda jde o panely „zapuštěné v pozemku“ (§ 506 odst. 1 o. z.) jako jeho součásti. Nelze samozřejmě vyloučit, že žalobci jsou již vlastníky panelů jako samostatných věcí, anebo i parkoviště jako stavby; to však není předmětem řízení.

Dovolací soud podotýká, že je si vědom, že parkoviště tvořené zatravňovacími panely zpravidla stavbou nebude; nicméně bez bližšího posouzení konkrétní věci nelze takový závěr vyslovit.

Dovolatelka v polemice s technickým posouzením, provedeným odvolacím soudem, poukazuje na to, že panely „lze považovat za dostatečně technicky specifický prvek, oddělitelný od pozemku, kdy lze vymezit, kde stavba místní komunikace, parkoviště, začíná, a kde končí“. Poukaz na to, že lze zjistit, kde stavba začíná a kde končí, je nepřípadný; Nejvyšší soud toto kritérium použil tam, kde sporný předmět je věcí nemovitou, neoddělitelnou od pozemku, zejména v případě hráze rybníka (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a navazující judikaturu).

Vzhledem k tomu, že soudy se blíže nezabývaly stavebním provedením parkoviště a z tohoto hlediska neposoudily, zda jde o samostatnou věc – stavbu ve smyslu občanského práva, je jejich rozhodnutí předčasné, a tudíž nesprávné.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu