Rozhodnutí NS

30 Cdo 1098/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:30 Cdo 1098/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1098.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:čl. 6 odst. 1 předpisu č. 209/1992Sb.
§ 13 předpisu č. 82/1998Sb.
čl. 38 odst. 2 předpisu č. 2/1993Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/20/2019
I.ÚS 1665/19
JUDr. Vladimír Sládeček
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1098/2017-416


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 141/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 19 Co 317/2016-393, takto:

Dovolání se zamítá.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena délkou správního řízení o vydání cestovního pasu, které bylo vedeno před Úřadem městské části Praha 16, dále jen „ÚMČ Praha 16“, a v té souvislosti rovněž zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v zásahu do práva na svobodu pohybu a pobytu dle čl. 14 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“.

2. Rozsudkem ze dne 27. 6. 2016, č. j. 7 C 141/2012-357, Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 59 375 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu co do částky 70 625 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 92 202 Kč (výrok IV).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne 10. 4. 2007 v Londýně na zastupitelském úřadu České republiky žádost o vydání nového cestovního pasu. Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím ÚMČ Praha 16 ze dne 30. 5. 2007 s odůvodněním, že u žalobce jsou dány důvody pro odnětí a odepření vydání cestovních dokladů. Konkrétní příčinou zamítnutí žádosti o vydání nového cestovního dokladu bylo probíhající řízení o odnětí cestovních dokladů žalobce zahájené na základě návrhu JUDr. Vladimíra Plašila, soudního exekutora, z důvodu nařízení exekuce proti žalobci. Řízení o odnětí cestovních dokladů žalobci bylo zastaveno až rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 25. 2. 2009, neboť žalobci odňaté cestovní doklady pozbyly platnosti, a požadavek exekutora tak již nebyl opodstatněn. ÚMČ Praha 16 na tomto základě zrušil své rozhodnutí ze dne 30. 5. 2007 s tím, že v řízení o žádosti žalobce na vydání cestovního pasu bude pokračováno a že cestovní pas bude žalobci vydán, k čemuž došlo dne 18. 5. 2009.

4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že délkou posuzovaného správního řízení o vydání cestovního pasu bylo porušeno žalobcovo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, dále jen „Úmluva“, jakož i jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Uvedený zásah dle názoru soudu prvního stupně způsobil žalobci nemajetkovou újmu, kterou s ohledem na vyvratitelnou domněnku jejího vzniku nebylo třeba prokazovat. K odčinění této újmy pak soud prvního stupně přiznal žalobci zadostiučinění ve výši 59 375 Kč s příslušenstvím.

5. Dále měl soud prvního stupně za to, že částečně důvodný je i nárok žalobce na zadostiučinění za zásah do práva na svobodu pohybu a pobytu, k němuž došlo v důsledku nepřiměřené délky stejného správního řízení, přičemž žalobci jako zadostiučinění přiznal částku 70 000 Kč s příslušenstvím. Vycházel z toho, že po dobu, kdy žalobci nebyl vydán cestovní pas, nemohl cestovat, čímž bylo zasaženo do jeho práva na svobodu pobytu a pohybu jako do jedné z dílčích složek osobnosti žalobce. Soud prvního stupně uvedl, že nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení může být porušeno i jiné základní právo než jen právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž újma založená na takové skutečnosti musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv jiná osoba, která byla danou skutečností postižena. V tomto ohledu vzal soud prvního stupně v potaz, že výše uvedené omezení způsobilo v životě žalobce závažné dlouhodobé zdravotní, rodinné i pracovní problémy spočívající v užívání antidepresiv, odcizení dětí žalobce, jakož i v nemožnosti zvyšování pracovní kvalifikace vycestováním do zahraničí. Soud prvního stupně měl za to, že vznik nemajetkové újmy na straně žalobce není třeba prokazovat, neboť je zjevné, že stejnou újmu by utrpěla jakákoliv jiná osoba, která by byla danou skutečností postižena.

6. Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil rozsudek soudu prvního stupně, vyjma jeho zamítavého výroku III v rozsahu částky 625 Kč s příslušenstvím, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. V odůvodnění zrušujícího rozhodnutí se odvolací soud neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce uplatnil žalobou dva samostatné nároky. Dle odvolacího soudu žalobce uplatnil jediný nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou správního řízení o vydání cestovního pasu, přestože tato skutečnost zasáhla do života žalobce v různých směrech. Dle odvolacího soudu bylo třeba uvedený nárok posoudit nikoliv podle § 11 až 13 obč. zák., jak uváděl žalobce, ale podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“.

8. K tomu odvolací soud dále dovodil, že v posuzovaném správním řízení nešlo o spor o právo nebo závazek soukromoprávní povahy, a žalobce se proto nemůže domáhat odčinění nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, nýbrž jen odčinění nemajetkové újmy způsobené jednotlivými průtahy v předmětném správním řízení. Na tomto základě měl odvolací soud za to, že na posuzované správní řízení nedopadají závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, a neuplatní se tedy ani vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy. Žalobce je proto povinen prokázat vznik nemajetkové újmy stejně jako příčinnou souvislost mezi tvrzenými průtahy a vznikem újmy.

9. Z uvedených důvodů odvolací soud zrušil v uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přitom jej zavázal, aby zkoumal, zda žalobci vznikla v důsledku průtahů v posuzovaném správním řízení nemajetková újma, a aby za tímto účelem posoudil, zda žalobce dostatečně tvrdí a prokazuje nejen tuto újmu, ale i příčinnou souvislost mezi nemajetkovou újmou a průtahy v posuzovaném správním řízení.


II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, ve kterém předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku společného uplatnění (objektivní kumulace) nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného správního řízení a na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku zásahu do práva na svobodu pobytu a pohybu, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou blíže specifikoval.

11. Dále žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, zda zásah orgánů veřejné moci do práva na svobodu pohybu a pobytu podle č. 14 Listiny je zásahem do osobnostních práv žalobce ve smyslu § 11 a násl. obč. zák., a speciálním zákonem OdpŠk se řídí toliko poskytnutí kompenzace za takto vzniklou újmu.

12. Žalobce v dovolání rovněž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky, zda se na posuzované správní řízení vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto ohledu uvádí, že odepíráním vydání cestovního dokladu v posuzovaném řízení bylo zasaženo do jeho práva na svobodu pohybu a pobytu stanoveného v čl. 14 Listiny a rovněž do práva na ochranu soukromého života stanoveného v čl. 8 Listiny, a tedy do občanského práva osobní povahy. Žalobce v návaznosti na to upozorňuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, ze dne 13. 11. 2003 ve věci D. N. proti Chorvatsku, stížnost č. 66485/01, a na rozsudek ESLP ze dne 2. 12. 2014, ve věci A. B. proti Itálii, stížnost č. 43978/09, v nichž podle žalobce ESLP řešil podobné případy jako je případ žalobce a dospěl k závěru o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Odvolacímu soudu žalobce dále vytýká, že nesprávně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, když v posuzovaném správním řízení o vydání cestovního pasu šlo o civilní právo osobní povahy (o právo na svobodu pobytu a pohybu), a na dané řízení proto čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá.

13. V té souvislosti žalobce v dovolání konečně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu taktéž při posuzování otázky, zda je žalobce povinen prokázat vznik nemajetkové újmy. V případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je dle žalobce třeba vycházet z vyvratitelné domněnky vzniku újmy. Vznikla-li nemajetková újma zásahem do osobnostních práv žalobce, má žalobce za to, že jde o situaci, kdy je zjevné, že stejnou újmu by utrpěla jakákoli jiná osoba postižena danou skutečností, a tedy že vznik nemajetkové újmy se rovněž presumuje.

14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

18. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Námitka žalobce, že zásah do jeho práva na svobodu pohybu a pobytu je třeba posuzovat podle obecných ustanovení občanského na ochranu osobnosti, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že uvedený zásah je třeba posuzovat dle speciální úpravy obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

20. Dovolání je však přípustné pro řešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky, zda na správní řízení o vydání cestovního pasu lze aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a zda tudíž jsou na posouzení přiměřenosti délky tohoto správního řízení aplikovatelné závěry uvedené ve Stanovisku, včetně procesní povinnosti poškozeného prokazovat vznik nemajetkové újmy. Dovolání je dále přípustné pro řešení otázky, zda žalobce v žalobě společně uplatnil vícero samostatných nároků (objektivní kumulace nároků), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

21. Dovolání není důvodné.

22. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

23. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

24. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

25. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3326/15, Nejvyšší soud vysvětlil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, garantující mimo jiné právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny „bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. Občanskými právy nebo závazky účastníků takových (správních) řízení se míní jen ta práva a závazky, jež mají civilní (soukromoprávní) povahu. Rozhodnutí správního orgánu o takovém právu či závazku musí mít současně na existenci, rozsah nebo způsob výkonu takového práva či závazku přímý vliv.

26. V rozsudku ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právo na přiměřenou délku řízení garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje výlučně na řízení soudní, k jehož celkové délce lze přečíst délku správního řízení tehdy, pokud absolvování správního řízení bylo podmínkou přístupu k soudu a zároveň obě řízení probíhala ve věci spadající do věcné působnosti uvedeného ustanovení.

27. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí současně konstatoval, že nejsou-li uvedené podmínky splněny, ať již z hlediska věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nebo z hlediska toho, že posuzované řízení neprobíhalo před soudem a nejde ani o správní řízení, na které by soudní řízení navazovalo, pak čl. 6 odst. 1 Úmluvy na posuzované správní řízení nedopadá, a nelze proto na posouzení přiměřenosti jeho délky a na případné poskytnutí zadostiučinění aplikovat Stanovisko. To však neznamená, že nadměrná délka takového správního řízení nemá za následek nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. § 13 OdpŠk). Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale může se jednat o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé nebo třetí OdpŠk spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě (k rozdílu mezi úkonem a rozhodnutím ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný pod číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě těchto správních řízení je z uvedených důvodů možné odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení (pokud správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě), a to buď jednotlivě, nebo v jejich souhrnu, nikoliv ale nepřiměřenou délku celého řízení. Jelikož na takový nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. V takovém případě je poškozený povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.

28. V posuzované věci se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena délkou správního řízení, na které však nenavazoval soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů. Již s ohledem na tuto skutečnost je proto možné uzavřít, že na posuzované správní řízení ochrana čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, a na danou věc tak ani nelze aplikovat Stanovisko. Z toho důvodu není možné dovolávat se porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, a neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného. Žalobce tak v řízení tíží povinnost prokazovat vznik nemajetkové újmy, jež mu měla v důsledku průtahů správního řízení vzniknout, jak správně uzavřel odvolací soud.

29. Pro úplnost pak Nejvyšší soud k argumentaci žalobce dodává, že sice lze souhlasit s tím, že správní řízení o vydání cestovního pasu mělo nepopíratelný přímý vliv na jeho právo na svobodu pobytu a pohybu, avšak z hlediska judikatury ESLP je třeba mít za to, že uvedené právo nemá civilní povahu, a nespadá tedy do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 10. 2009, ve věci I. proti Bulharsku, stížnost č. 50/02, § 42). Současně lze konstatovat, že se posuzované řízení přímo netýká majetkových ani jiných soukromých práv, a nemá tak ani přímý dopad do majetkové sféry účastníka. U tohoto řízení převažuje veřejnoprávní povaha nad přítomností soukromoprávního prvku a je tak možné uzavřít, že se nejedná o řízení civilní povahy ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Odkaz žalobce na rozsudek ESLP ze dne 13. 11. 2003 ve věci D. N. proti Chorvatsku, stížnost č. 66485/01, přitom není případný, neboť ESLP v dané věci dovodil aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy na část řízení o navrácení cestovního pasu pouze s ohledem na to, že stěžovatel v rámci zkoumaného řízení uplatňoval rovněž nárok na náhradu škody, který byl civilní povahy. Případný není ani odkaz žalobce na rozsudek ESLP ze dne 2. 12. 2014 ve věci A. B. proti Itálii, stížnost č. 43978/09, neboť v něm se ESLP otázkou aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 nezabýval. I z tohoto pohledu je tedy závěr odvolacího soudu o neaplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy správný.

30. Ve vztahu k druhé otázce připuštěné k dovolacímu přezkumu Nejvyšší soud ustáleně dovozuje, že je úkolem soudu, aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil, zda žalobce v řízení uplatnil dva či více nároků s (relativně) samostatným skutkovým základem, či zda požaduje v rámci jednoho nároku zadostiučinění za více samostatně uplatnitelných nároků, z nichž jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy primárně způsobené skutečností jinou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010).

31. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014). Je-li uplatňováno více nároků, je třeba důsledně rozlišovat, v čem konkrétně jednotlivé újmy, za něž je náhrada požadována, spočívají. Vždy tedy zaleží na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji spojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009).

32. V posuzované věci je z žalobních tvrzení patrno, že žalobce uplatnil dva nároky se samostatným skutkovým základem. Prvním z nich se domáhá odčinění nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku délky posuzovaného správního řízení, přičemž, jak bylo vyloženo výše, příčinou uvedené újmy mohly být toliko průtahy vzniklé v tomto řízení. Druhým se pak domáhá odčinění nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku omezení možnosti cestovat. Odvolací soud tudíž pochybil, pokud dospěl k závěru, že žalobce v řízení uplatnil nárok jediný. Nesprávnost uvedeného závěru odvolacího soudu se však v poměrech žalobce nemůže nijak projevit, neboť i shora vyjádřený právní závěr dovolacího soudu vede k tomu, že věcí se má opětovně zabývat soud prvního stupně.

33. Vzhledem k přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zabýval tím, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z tohoto pohledu Nejvyšší soud shledal, že žalobcem podaná žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhá přiměřeného zadostiučinění ve výši 60 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou mu průtahy v posuzovaném správním řízení, je neurčitá, neboť v ní žalobce skutkově nevymezil, v čem konkrétně měla jemu způsobená nemajetková újma spočívat. Soud prvního stupně sice žalobce k odstranění této vady žaloby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. nevyzval, a ani odvolací soud pochybení soudu prvního stupně v tomto směru nekorigoval, avšak uvedená vada nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, naopak je důvodem, pro který je napadené zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu správné.


VI. Závěr

34. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

35. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 3319/2013).

36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. 2. 2019

JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu