Rozhodnutí NS

32 Cdo 2732/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/20/2019
Spisová značka:32 Cdo 2732/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2732.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Rozsudek pro uznání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 114b o. s. ř.
§ 153a odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 2732/2019-317


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Bořivojova 101, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Orebitská 101/16, identifikační číslo osoby 63983117, zastoupené Mgr. Ondřejem Duškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalovaným 1) S., se sídlem XY, identifikační číslo XY 2) Y. M., narozené XY, bytem XY 3) I. O., narozené XY, bytem XY, všem zastoupeným JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28 a 4) S. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem v Praze, Stýblova 961/18, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 291/2015, o dovolání žalovaného 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, č. j. 17 Co 366/2018-290, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 4) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 4. 2018, č. j. 15 C 291/2015-241 [vůči žalovanému 4) rozsudkem pro uznání], uložil žalovaným 1), 3) a 4) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalovaná 2) byla od 7. 11. 2017 v úpadku a na její majetek byl prohlášen konkurs, řízení vůči ní tedy bylo ze zákona přerušeno.

Městský soud v Praze k odvolání žalovaných 1), 3) a 4) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 4) dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť co do přípustnosti dovolání toliko uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž dovolatel uvede více předpokladů u téže otázky, se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách).

Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3817/2013, či jeho usnesení ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3703/2014, a ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3308/2014). Dovolání požadované náležitosti nesplňuje, neboť dovolatel neodkázal na žádné rozhodnutí dovolacího soudu.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i kdyby bylo možno dovodit, že prostřednictvím odkazů na konkrétní judikaturu Ústavního soudu dovolatel uplatnil předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nejsou jeho odkazy správné.

V nálezu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, šlo o výživné na zletilé dítě. Ústavní soud v tomto rozhodnutí zdůraznil, že ve věcech, jejichž předmětem je stanovení, zvýšení či snížení vyživovací povinnosti, je nezbytně třeba zjištění v podstatě standardního okruhu rozhodných skutečností, a že v řízení o stanovení výživného zletilé osobě obvykle již povaha věci a okolnosti případu (s výjimkou věcí skutkově zcela jednoznačných) nepovedou k dílčímu závěru nalézacího soudu o reálné možnosti aplikace ustanovení o kvalifikované výzvě s následnou fikcí uznání nároku na výživné respektovanou v rozsudku. V projednávané věci nejde o stanovení výživného a nadto žaloba obsahuje dostatečné vylíčení rozhodných skutečností.

Dovolatel dále odkazuje na nález ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, v této souvislosti však cituje závěry, které uvedené rozhodnutí neobsahuje. Není proto zřejmé, v čem se měl odvolací soud podle názoru dovolatele od tohoto rozhodnutí odchýlit.

V nálezech ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, se Ústavní soud zabýval situací, kdy se žalovaný ve lhůtě stanovené ve výzvě podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyjádřil a sdělil soudu svůj nesouhlas s žalobou. Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud vyjádření nebylo dostatečně kvalifikované, měl soud žalovaného poučit, že jeho tvrzení jsou neúplná a je třeba je doplnit. O takovou situaci však v projednávané věci nešlo. Žalovaný 4) se k výzvě podle ustanovení § 114b o. s. ř. (která mu byla doručena do vlastních rukou podle zjištění odvolacího soudu dne 7. 9. 2015 a také dne 10. 9. 2015) v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil vůbec a první podání ve věci soudu předložil až dne 29. 3. 2017.

Odkazuje-li dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, patrně přehlíží, že cituje právní větu vytvořenou redaktory systému ASPI, nikoli závěry formulované přímo Ústavním soudem. Dovolatel v této souvislosti namítá, že fikci uznání zpravidla nebude možné použít, pokud žalovaný není k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že v prvním vyjádření ve věci - předloženým po roce a půl od doručení kvalifikované výzvy - žalovaný 4) toliko uvedl, že o meritu věci mu není ničeho známo a připojuje se k procesní obraně ostatních žalovaných. Zároveň se omluvil z nařízeného jednání, aniž by uvedl důvod nepřítomnosti, a nedostavil se on ani jeho zástupce. Z následného jednání se žalovaný 4) i jeho zástupce opět omluvili, tentokrát „z důvodu čerpání letních dovolených“, aniž by důvod neúčasti podložili jakýmkoliv dokladem. Jednání muselo být odročeno, neboť soud zamýšlel provést výslech žalovaného 4). K odročenému jednání se již žalovaný 4) dostavil, neuvedl však žádný relevantní důvod, proč se ve věci včas nevyjádřil, nezpochybnil pravost svého podpisu na doručence, jež prokazuje doručení výzvy podle § 114b do jeho vlastních rukou, a dokonce uvedl, že rozuměl poučení, že se má do 30 dnů vyjádřit. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se ani od tohoto dovolatelem odkazovaného rozhodnutí Ústavního soudu neodchýlil.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku o věci samé odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 20. 8. 2019


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu