Rozhodnutí NS

21 Cdo 1975/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/28/2018
Spisová značka:21 Cdo 1975/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1975.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/11/2018
I.ÚS 3678/18
JUDr. Jaroslav Fenyk
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 1975/2018-102


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská č. 633/12, proti žalovanému TV Nova s. r. o. se sídlem v Praze 5, Kříženeckého nám. č. 1078/5, IČO 45800456, zastoupenému Dr. Radanem Kubrem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 272/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2018 č. j. 62 Co 355/2017-75, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Dr. Radana Kubra, advokáta se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018 č. j. 62 Co 355/2017-75 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. právní názor vyslovený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 811/2005, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců (§ 64 zákoníku práce, nyní § 72 zákoníku práce) podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru; po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou; dále srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1954/2000, který byl uveřejněn pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, a v něm vyjádřený právní názor, že pro posouzení platnosti výpovědi z hlediska ustanovení § 48 zákoníku práce (nyní § 53 zákoníku práce) je rozhodující stav, který je tu v době, kdy byla dána výpověď, tj. kdy byla výpověď doručena zaměstnanci; k otázce běhu výpovědní doby srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1440/2003, z jehož odůvodnění vyplývá, že o zvláštní případ běhu výpovědní doby se jedná, jestliže až v době, která následuje po doručení výpovědi, a kdy tedy již nastaly účinky výpovědi, dojde k naplnění některé ze skutkových podstat upravených v ustanovení § 48 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 53 odst. 1 zákoníku práce), s nímž zákon spojuje vznik tzv. ochranné doby, ve které zaměstnavatel nesmí dát zaměstnanci výpověď; v tomto případě, je-li výpověď dána ještě předtím, než započne ochranná doba, tak, že výpovědní doba by měla uplynout v této době (ochranná doba přesáhne výpovědní dobu), ustanovení § 48 odst. 2 zákoníku práce (nyní § 53 odst. 2 zákoníku práce) stanoví, že ochranná doba se do výpovědní doby nezapočítává a pracovní poměr skončí teprve uplynutím zbývající části výpovědní doby po skončení ochranné doby] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Namítá-li dovolatelka, že „je-li dán zákaz zápočtu ochranné doby do výpovědní doby, jestliže je výpověď daná před začátkem ochranné doby, je tím spíše dán zákaz tohoto zápočtu v případě výpovědi dané v průběhu ochranné doby“, neboť jiný výklad „by znamenal, že zaměstnankyně, která otěhotní po podání výpovědi, by byla ve výhodnějším postavení než zaměstnankyně, která v době podání výpovědi již byla těhotná“, pak přehlíží, že je-li dána výpověď z pracovního poměru zaměstnankyni, která je těhotná, je to důvodem pro vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 69 a násl. zákoníku práce, zatímco otěhotní-li zaměstnankyně až v průběhu výpovědní doby, nemá tato skutečnost na platnost výpovědi z pracovního poměru vliv - těhotenství zaměstnankyně ovlivní pouze běh výpovědní doby, která nesmí v průběhu těhotenství uplynout, nesdělila-li zaměstnankyně zaměstnavateli, že na prodloužení pracovního poměru netrvá (srov. § 53 zákoníku práce).

Vytýká-li dovolatelka žalovanému, že se po uplynutí výpovědní doby dne 31. 5. 2016 (a poté, co žalobkyně dopisem ze dne 27. 5. 2016 žalovanému sdělila, že výpověď je z důvodu těhotenství žalobkyně v době doručení výpovědi neplatná a že trvá na dalším zaměstnávání) „choval tak, jako by pracovní poměr žalobkyně stále trval“, činí tak neopodstatněně, neboť dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď (neplatnost výpovědi může být vyslovena jen pravomocným rozhodnutím soudu vydaným na základě žaloby podané podle ustanovení § 72 zákoníku práce) a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu (srov. § 69 větu první zákoníku práce). Jednal-li proto žalovaný se žalobkyní v době, kdy žalobkyně mohla uplatnit neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí u soudu (§ 72 zákoníku práce) a kdy písemně oznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, tak, „jako by pracovní poměr žalobkyně stále trval“, a poskytoval-li jí náhradu mzdy, postupoval v souladu se zákoníkem práce.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu