Rozhodnutí NS

33 Cdo 2743/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/19/2019
Spisová značka:33 Cdo 2743/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2743.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 3436/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 2743/2018-771


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. K., bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, proti žalované J. D., bytem v XY, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, o zaplacení 198 694 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 23/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2018, č. j. 8 Co 290, 291/2017-719, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 13 C 23/97-607, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 3. 5. 2017, č. j. 13 C 23/97-617, se zastavuje.

II. Dovolání se odmítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 11 325,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Tichého, advokáta.


Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 13 C 23/97-607, ve spojení s doplňujícím usnesením z téhož dne, č. j. 13 C 23/97-617, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 198 694 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 1. 12. 1994 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, č. j. 8 Co 290, 291/2017-719, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej pouze ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba rozsudky napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z „§ 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 občanského soudního řádu“. Jako dovolací důvod tvrdí, že řízení je postiženo vadou, neboť u části pohledávky, která již byla uhrazena, došlo k duplicitnímu vymáhání. Namítá „zmatečnost a nevykonatelnost rozsudku odvolacího soudu“ spočívající v tom, že odvolací soud na základě závěrů znaleckého posudku Ing. Kužela „zamítl odůvodnění námitky žalované směřující k ceně a učinil tak rozsudek zcela neúčinný a nevykonatelný, neboť není dodnes řádně stanovena výše údajné pohledávky a její existence“, což opírá o skutečnost, že dotyčný znalec neprovedl prohlídku domu. Dovolatelka rovněž namítá, že jí stát (odvolací soud) neměl uložit povinnost k úhradě úroků z prodlení, jestliže soud prvního stupně řízení zatížil vadou, neboť vydal platební rozkaz v době, kdy jeden ze žalovaných byl v konkurzu a bylo mu rovněž známo, že bylo pravomocně vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví manželů (žalovaných). V prodlení byla žalobkyně; odvolací soud totiž nezohlednil, že podle ústní dohody nebude žalobkyně plnění za provedené dílo požadovat po žalované, ale po jejím manželovi. Soudům obou stupňů vytýká, že se nevypořádaly s uplatněnou námitkou promlčení.

Žalobkyně poté, kdy se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám, navrhla dovolání odmítnout nebo zamítnout.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle úpravy zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.

Žalovaná dovoláním napadla rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.), opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, pokud to zákon nevylučuje (srov. § 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 45/2000).

Dovolatelka argumentuje přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 občanského soudního řádu a dovolací důvod spatřuje v naplnění § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) občanského soudního řádu, tedy podle právní úpravy dovolacího řízení účinné před datem 1. 1. 2013. Dovolatelka zjevně přehlédla, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 1. 1. 2013, resp. až po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., a je proto třeba postupovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017. Posouzení dovolání tak závisí na tom, zda i přes uvedené pochybení obsahuje náležitosti podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, mezi něž patří i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud by tomu tak bylo, byly by splněny podmínky pro posouzení přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda může přistoupit k uplatnění vlastní diskrece v tom směru, zda je dovolání přípustné z hlediska judikatorních aspektů vypočtených v § 237 o. s. ř. v rozhodném znění (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2447/13).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).

Dovolatelka výše naznačeným požadavkům nedostála, neboť se v dovolání omezila pouze na konstatování, že přípustnost dovolání vyvozuje z § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., který pouze cituje (tedy že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem), na žádném místě však neupřesnila, na vyřešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jím byla vyřešena, avšak měla by být posouzena jinak, závisí napadené rozhodnutí. Vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přitom nelze zaměňovat s vymezením dovolacích důvodů podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Námitky založené na tvrzených vadách řízení přípustnost dovolání rovněž nezakládají a stejně tomu tak je v případě polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu (srov. § 241a odst. 1 ve spojení s § 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka v zásadě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry či s postupem odvolacího soudu, aniž by však uvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. u jednotlivých zpochybněných závěrů uplatňuje.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Vzhledem k výsledku řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 19. 8. 2019


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu