Rozhodnutí NS

4 Tdo 819/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/24/2019
Spisová značka:4 Tdo 819/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.819.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 250a odst. 1, 3 tr. zákoníku
§ 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 819/2019-981


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 o dovolání obviněné L. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 31 To 19/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 11/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 2 T 11/2016, byla obviněná L. M. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zákona) [jednání pod bodem 1)] a přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že:

1) dne 23. 2. 2009 společně s M. N. po vzájemné dohodě v XY v XY, okres Liberec ve snaze získat pro sebe či jiného pojistné plnění předstírala dopravní nehodu s R. Ž., narozeným XY, a L. Ž., tehdy M., narozenou XY, tak, že řidič R. Ž. vozidlem Renault Laguna registrační značky XY měl ohrozit při předjíždění ve stejném směru jedoucí obviněnou s jejím vozidlem Škoda Fabia registrační značky XY, kdy z toho důvodu měla narazit do žulového sloupku na krajnici vozovky, kdy nehoda nebyla šetřena policií, a dne 3. 3. 2009 oznámila dopravní nehodu L. Ž. na Kooperativu pojišťovnu a.s., Templova 747, Praha 1, IČ 471 16 617, a obviněná uplatnila pojistné plnění na základě pojistné události č. XY a 23. 3. 2009 jí byla z povinného ručení vozidla Renault Laguna na její bankovní účet č. XY u Komerční banky a.s. vyplacena částka ve výši 93 974 Kč ke škodě Kooperativy pojišťovny a.s., Templova 747, Praha 1, IČ 471 16 617, když obviněná jednala po vzájemné dohodě s M. N., když podrobnosti dojednali při návštěvě R. Ž. a L. Ž., tehdy M., v jejich bydlišti, kdy M. N. a R. Ž. se znali ze zaměstnání, a při této návštěvě obviněná a L. Ž. společně vyplnily formulář o dopravní nehodě,

2) dne 13. 1. 2010 v Liberci – XY s cílem získat pro sebe nebo jiného pojistné plnění předstírala dopravní nehodu s vozidlem Škoda Fabia registrační značky XY na silnici R 14 z XY ve směru na Liberec tak, že při odbočování na sjezdu k XY na zmrzlé vozovce dostala smyk a čelně nabourala do svodidel, nehoda nebyla šetřena policií, dne 14. 1. 2010 obviněná oznámila nehodu na pojišťovnu Allianz a.s., Ke Štvanici 656/3, Praha 8, uplatnila pojistné plnění, které jí bylo vyplaceno na její bankovní účet č. XY u Komerční banky a.s. v celkové výši 76 436 Kč ku škodě pojišťovny Alianz a.s., Ke Štvanici 656/3, Praha 8.

Za uvedený trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zákona a přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku uložil Okresní soud v Liberci obviněné podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti (18) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody obviněné podmíněně odložil a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání dvou (2) let. Současně Okresní soud v Liberci podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 5. 2017, č. j. 1 T 241/2014-5532, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 30. 10. 2018, č. j. 55 To 249/2018-5675, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Dále obviněnou zavázal podle § 228 odst. 1 tr. ř. k povinnosti nahradit poškozeným Kooperativa pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, IČO 471 16 617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 škodu ve výši 93 974 Kč, a Alianz a. s., IČO 411 15 971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 škodu ve výši 76 436 Kč.

Dalším výrokem Okresní soud v Liberci obviněnou podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, kterým měla spáchat přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku formou pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve vztahu k poškozené pojišťovně UNIQA a. s., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená pojišťovna UNIQA a. s., Evropská 136, Praha 6, IČ 492 40 480, se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 2 T 11/2016, podala obviněná odvolání směřující výlučně do odsuzující části rozsudku, a to proti výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 31 To 19/2019, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 31 To 19/2019, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání dovozuje z nesprávného právního posouzení skutku v jeho širším pojetí ve smyslu výkladu Ústavního soudu.

Podle obviněné orgány činné v trestním řízení chybně hodnotily provedené důkazy, nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj zcela chybné právní závěry o její vině. Obviněná namítá, že se skutků, pro něž je souzena, vůbec nedopustila.

Podle obviněné soudy nižších stupňů založily výrok o vině na znaleckém posudku Ing. Tesaře, který provedl analýzu digitálních fotografií, které mu byly předloženy Policií ČR. Znalec ovšem na výslovný dotaz obhajoby uvedl, že fotografie byly pořízeny digitálním fotoaparátem likvidátorů pojišťoven, když se však nemohl vyjádřit k tomu, zda někdo změnil kvalitu těchto fotografií či s nimi manipuloval. Obviněná namítá, že již v předchozích řízeních uváděla, že s digitálními daty-fotografiemi, z nichž znalec při vypracování znaleckého posudku vycházel, bylo nesprávně zacházeno, neboť s nimi nebylo nakládáno v souladu se Závazným pokynem policejního prezidenta č. 100/2001 ke kriminalisticko-technické činnosti PČR a Metodickým pokynem ředitele KÚP č. 7/2001, kterými se upravuje činnost orgánů PČR při zajišťování výpočetní techniky a dat pro účely následného znaleckého zkoumání, jakož i Závazným pokynem policejního prezidenta č. 77/2009, který upravuje Osvědčení o odborné způsobilosti k provádění kriminalisticko-technických úkonů při zajišťování výpočetní techniky a dat. Podle obviněné není možné vyloučit manipulaci s těmito fotografiemi, neboť s ohledem na zacházení s důkazy v rozporu s výše uvedenými pokyny, není jasné, zda se jedná o fotografie autentické.

Podle názoru obviněné soudy prvního a druhého stupně rovněž nesprávně hodnotily svědecké výpovědi manželů Ž. [jednání pod bodem 1)], kteří uvedli, že k nim s M. N. přišla s nabídkou přivýdělku spočívajícím v ohlášení fingované dopravní nehody. Jejich výpovědi soud prvního stupně hodnotil jako konzistentní jak vzájemně, tak s jejich výpověďmi učiněnými v přípravném řízení. S tímto závěrem nesouhlasí, když soudy uvěřily tomu, že jednoho dne přišli spolu s M. N. k těmto svědkům, a to za situace, kdy se ona se svědkyní Ž. neznala a tato jí přesto podepsala doklady o fingované dopravní nehodě. Současně namítá, že je pochopitelné, že svědek Ž. spolupracoval, když nikdy nebyl z fingovaní dopravní nehody obviněn. Dále uvádí, že i v případě, že by výpovědi svědků měly být pravdivé, neplyne z nich, že by se mělo jednat o fiktivní, fingovanou či předstíranou dopravní nehodu, a i proto má obviněná za to, že skutek byl nesprávně právně posouzen.

Dále obviněná uvádí, že závěr znalce Ing. Tesaře, že s velkou pravděpodobností bylo předmětné vozidlo legalizováno a přihlášeno jako havarované, je zcela nepřezkoumatelný, když v tomto směru nebylo vedeno žádné dokazování a nebylo vzato v úvahu, že za takové situace by nebylo možno sjednat pojištění tohoto vozidla. Technická nepřijatelnost dopravní nehody by měly vycházet z analýzy tvrzeného průběhu dopravní nehody, nikoliv z pouhého srovnání poškození vozidel podle předložených fotografií. Nebylo ani hodnoceno, zda poškození vozidla, jak bylo zjištěno pojišťovnou, odpovídalo popisu průběhu dopravní nehody v záznamu o dopravní nehodě. Soudy prvního a druhého stupně ani nepřihlédly ke skutečnosti, že po dopravních nehodách mělo být vozidlo opravováno v autorizovaném servisu a tam měli likvidátoři pojišťoven pořizovat předmětné fotografie. Současně uvádí, že závěry znalce, že nehody byly technicky nepřijatelné, a to, že dovozová technická kontrola byla zmanipulovaná a auto nebylo opravováno, jsou nepřípustné.

Závěrem obviněná namítá, že nedostatečné objasnění skutkového stavu ohledně skutků, které jsou jí kladeny za vinu, představuje porušení presumpce neviny a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08. Obviněná se dovolává toho, že skutkový stav týkající se projednávaných skutků nebyl dostatečně objasněn v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Nedostatečné zjištění skutkového stavu představuje porušení principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího principu rozhodování in dubio pro reo v případě, když není zjištěn skutkový stav tak, že nejsou vyvráceny důvodné pochybnosti. Podle jejího názoru došlo napadeným rozhodnutím taktéž k zásahu do práva na soudní ochranu, neboť ve věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a právními závěry z těchto zjištění vyvozenými. Obviněná dodává, že dodržování pravidel dokazování, včetně opatřování důkazů, zaručuje věrohodnost důkazu, působí preventivně proti porušování zákona. I jednotlivý důkazní prostředek či jeho opomenutí včetně jeho opatření může mít podstatný vliv na rozhodnutí ve věci samé.

V závěru podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ruší napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 31 To 19/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 2 T 11/2016 a další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. by měl Nejvyšší soud přikázat Okresnímu soudu v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Opis dovolání obviněné byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 14. 6. 2019 (č. l. 975 připojeno k listu). Ke dni rozhodnutí Nejvyšší soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněné a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněné či naopak vyjádření obviněné k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněná naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z porušení principu in dubio pro reo, presumpce neviny, a současně z existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a právními závěry z těchto zjištění vyvozenými.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněná své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněná totiž vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá pochybení při zajištění digitálních fotografií, a při nakládaní s nimi, zpochybňuje závěry znaleckého posudku Ing. Tesaře a svědecké výpovědi manželů Ž. Na základě uvedeného následně vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Současně poukazuje na zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny. Touto argumentací obviněná zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, když její námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů a jsou tedy mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu, ale i jiného dovolacího důvodu. Dovolacím důvodem nejsou totiž námitky proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí s výjimkou případu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

Ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněné na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Obviněná konkrétně existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněné je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. Uvedený soud ve věci provedl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy požadované obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně obhajobu obviněné hodnotil v kontextu ostatních provedených důkazů, zejména z pohledu výpovědí svědků Ž., vyjádření znalce z oboru dopravy Ing. Tesaře a listinných důkazů, včetně předložené fotografické dokumentace poškozených pojišťoven. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 7-8, bod 19. – 20. rozsudku soudu prvního stupně). V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soud prvního stupně závěr o vině obviněné nestaví pouze na znaleckém posudku znalce Ing. Miroslava Tesaře, ale i na ostatních provedených důkazech, které hodnotí, na rozdíl od obviněné, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Soud druhého stupně se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když se ovšem nespokojil pouze s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, ale své úvahy řádně rozvedl z pohledu námitek obviněné, které uplatnila v rámci podaného odvolání a které jsou totožné s námitkami, které uvedla v rámci podaného dovolání (viz str. 4-9, body 11. – 19. usnesení soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné.

Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněné. Dovolatelka zejména namítá, že závěry znalce o technické nepřijatelnosti dopravních nehod a zmanipulované dovozové kontrole jsou nepřípustné. V tomto směru je třeba zdůraznit, že znalec byl k věci podrobně vyslechnut v rámci řízení před soudem prvního stupně, přičemž na svých závěrech setrval, když konstatoval, že k dopravním nehodám způsobem, jak bylo vylíčeno obviněnou, nemohlo dojít, neboť toto je technicky vyloučeno. Nejvyšší soud pro stručnost v tomto směru odkazuje na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, se kterým se zcela ztotožnil (viz str. 6-7, body 15. – 16. rozhodnutí).

Rovněž námitky obviněné, že znalec vypracoval znalecký posudek pouze na základě fotografií předložených Policií ČR, aniž znalec věděl, jakým způsobem pro něho byly fotografie zkopírovány, když není zřejmé, jakým způsobem Policie ČR fotografie zajistila a jak s těmito nakládala, takže nebyly dodrženy příslušné Závazné pokyny policejního prezidenta, jsou nedůvodné. Je pravdou, že znalec při vypracování posudku vycházel mimo jiné z dostupné fotodokumentace, kterou mu předložila Policie ČR, aniž by se znalec mohl vyjádřit k tomu, zda při zajištění těchto fotografií byl dodržen Závazný pokyn policejního prezidenta č. 100/2001 a metodický pokyn ředitele KÚP č. 7/2001. Zde se sluší poznamenat, že obviněná ani netvrdí, že fotografie, ze kterých vycházel znalec, byly nějak upravovány, pouze obecně uvádí, že to nelze vyloučit. Z pohledu zvolených námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, stejně jako soudy nižších stupňů, že uplatněné argumentaci nelze přisvědčit. V tomto směru totiž nelze skutečně pominout, že ve spise jsou založeny i fotografie, které předložily poškozené pojišťovny a které byly prokazatelně pořízeny při šetření předmětných dopravních nehod, takže není důvod zpochybňovat jejich autentičnost. Zde je vhodné také zdůraznit, že pojišťovny předmětné pojistky vyplatily a samy tyto pojistné události nerozporovaly, takže je možno považovat jimi předložený spisový materiál za hodnověrný. Fotografie předložené pojišťovnami jsou evidentně totožné s fotografiemi, které použil znalce při zpracování znaleckého posudku. Za takové situace není důvod zpochybňovat autentičnost fotografií, které použil znalec v rámci vypracování znaleckého posudku. Obecně je z pohledu námitek obviněné třeba uvést, že znalec si byl oprávněn vyžádat předmětné fotografie sám přímo od pojišťoven, aniž by musel tyto fotografie zajišťovat policejní orgán. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že ze spisového materiálu je zřejmé, že jsou tam založeny nejen fotografie pořízené pojišťovnami v rámci jejich šetření jednotlivých fingovaných dopravních nehod, ale také fotografie uvedeného vozidla po nehodě od firmy Dekra Automobil GmH, které dokládají stav vozidla před koupí obviněnou, když tento stav odpovídá poškození vozidla při předmětných dopravních nehodách. Ve spise jsou založeny rovněž fotografie, které byly pořízeny obviněnou po každé nahlášené dopravní nehodě, přičemž tyto odpovídají pořízené fotodokumentaci pojišťoven. Proto nelze argumentaci obviněné přisvědčit.

Podle obviněné dále znalec při vypracování znaleckého posudku nehodnotil, zda poškození vozidla odpovídalo popisu průběhu dopravní nehody v záznamu o dopravní nehodě. Zde je na místě zdůraznit, že znalec měl záznamy o dopravních nehodách při vypracování posudku k dispozici, tudíž je nepochybné, že znalecký posudek byl vypracován nejen na základě fotodokumentace poškození vozidel, ale byl vypracován i s ohledem na skutečnosti uvedené v záznamu o dopravní nehodě. K závěru znalce, že dovozová technická kontrola nemohla proběhnout řádně, je třeba uvést, že se jedná o závěr znalce, který má oporu v provedeném dokazování, zejména v nesrovnalostech ohledně celkového počtu najetých kilometrů, tak jak jsou tyto uvedeny v podkladech ze Spolkové republiky Německo zpracovaných společností Dekra, následně v protokole o provedení technické prohlídky, a poté znovu při ohledání likvidátorem pojišťovny v rámci likvidace pojistné události po nehodě. Přesto je třeba uvést, že závěr znalce byl vysloven v rovině pravděpodobnosti, když tento uvedl, že tomu tak bylo s největší mírou pravděpodobnosti, přičemž tento závěr neměl vliv na formulování skutkového stavu, pouze sloužil k dokreslení celé situace.

Dovolatelka dále zpochybňuje pravdivost výpovědí manželů Ž. a uvádí, že i v případě, že by měly jejich výpovědi být pravdivé, tak z nich nijak nevyplývá, že by se mělo jednat o nehodu fingovanou. V tomto směru je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se jistými nepřesnostmi ve výpovědích těchto svědků zabývaly, tyto hodnotily, tudíž je nepomíjely. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na jejich úvahy, se kterými se zcela ztotožnil. Z výpovědí svědků Ž. také vyplývá, že se mělo jednat o nehodu fingovanou, když dopravní nehoda se nestala.

Ani argumentace obviněné, že soud prvního stupně nerespektoval zásadu in dubio pro reo nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněné“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámce shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněné z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Tak tomu bylo v posuzované věci.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněná svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešla a vznesla námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jí deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení § 265b tr. ř.).

Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 7. 2019


JUDr. František Hrabec předseda senátu



Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová