Rozhodnutí NS

3 Tdo 1553/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:3 Tdo 1553/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1553.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/17/2019
III.ÚS 1287/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
02/07/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1553/2018-39


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný F. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 2 To 55/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, pod sp. zn. 53 T 12/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 53 T 12/2017, byl obviněný F. H. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obžalovanému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA (pseudonym) náhradu nemajetkové újmy ve výši 150.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla následně poškozená AAAAA odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podané v neprospěch obviněného, proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 2 To 55/2018, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) e), f) trestního řádu k odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu pak znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku. Za toto jednání jej podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu obžalovanému uložil povinnost nahradit poškozené AAAAA náhradu nemajetkové újmy ve výši 150.000 Kč k rukám matky Z. N. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu poškozenou AAAAA odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 trestního řádu zamítl odvolání obviněného.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítá nesprávné právní posouzení, které dovozuje z toho, že skutková zjištění, která odvolací soud pouze převzal od soudu prvního stupně, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Vina obviněného byla shledána na základě nepoužitelného důkazu, a to výslechu poškozené AAAAA. Pokud by odvolací soud k tomuto nezákonnému důkazu nepřihlížel, posoudil by, že ke spáchání zločinu nedošlo. V rámci výslechu byly poškozené kladeny sugestivní otázky a otázky, které již obsahovaly odpověď. Z takto vedeného výslechu nelze učinit nepochybné závěry o počtu jednotlivých případů, v nichž se měl obviněný dopustit popsaného jednání. Namítá, že byl porušen § 101 odst. 2 a § 101 odst. 3 trestního řádu. Sama poškozená bez návodných otázek nepopsala téměř nic. Na položené otázky navíc odpovídala jednoslovně a mnohdy neurčitě (slovy „hmmm“), což umožňovalo různý výklad. Nelze vyloučit ani to, že poškozená přizpůsobila svou výpověď tomu, co od ní policie očekávala slyšet. Obviněný také napadl jiné důkazy a rozporoval jejich důvěryhodnost. V souvislosti s tím dále namítl, že nebyl proveden výslech svědkyně BBBBB (pseudonym), dcery obviněného. Domnívá se, že odvolací soud nerespektoval zásadu in dubio pro reo a rozhodl nesprávně a nezákonně.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 2 To 55/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 53 T 12/2017, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci, k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám Nejvyšší soud rozsudkem rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě a dostatečně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Dovolání obviněného obsahuje prakticky výlučně skutkové námitky. Soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Provedené důkazy vykládá jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, které vyznívají výrazně v jeho prospěch. V rámci dovolání se pouze domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů. Uplatněné námitky nejsou důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Obviněný F. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného byla založena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Další jeho námitky, opět nepřípustné, směřovaly do hodnocení důkazu výslechu poškozené AAAAA, kdy tyto důkazy rozporoval a záměrně vykládal ve svůj prospěch. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dodává, že výslech poškozené byl proveden zcela v souladu s trestním řádem, sama poškozená vlastními slovy popsala jednání obviněného a názorně jej zobrazila na pomocné panence. Navíc znalecké posudky jednoznačně potvrzovaly stav poškozené pramenící z negativních vzpomínek na jednání obviněného.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 1. 2019

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu