Rozhodnutí NS

28 Cdo 2113/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/20/2019
Spisová značka:28 Cdo 2113/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2113.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 2991 odst. 2 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 343/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2113/2019-168


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, proti žalované BNP Paribas Cardif Pojišťovně, a. s., se sídlem v Praze 8, Boudníkova 2506/1, identifikační číslo osoby: 25080954, zastoupené JUDr. MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 892/1, o zaplacení částky 382.528,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 33/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2019, č. j. 17 Co 19/2019-137, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 12.293,60 Kč k rukám JUDr. MUDr. Martina Kalisty, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Panská 892/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 25 C 33/2017-111, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 382.528,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 8. 4. 2016 do zaplacení (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 110.642,40 Kč (výrok II.).

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 17 Co 19/2019-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 24.587,20 Kč (výrok II.).

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že dcera žalobce, D. K. uzavřela se společností CETELEM ČR, a. s., dne 9. 4. 2010 smlouvu o úvěru, jejíž součástí bylo pojištění úvěru mimo jiné i pro případ úmrtí, přičemž pojistitelem byla žalovaná. D. K. dne 17. 4. 2013 zemřela na bronchopneumonii při progresi základního onemocnění T-lymfomem, které jí bylo diagnostikováno v roce 2008, tedy před uzavřením úvěrové a pojistné smlouvy. Shledaly, že na danou situaci dopadá výluka z pojištění, neboť dle pojistných podmínek, které byly součástí úvěrové a pojistné smlouvy, pojistitel není povinen plnit, jestliže smrt nastane jako následek nemocí nebo úrazů, ke kterým došlo před počátkem pojištění a které byly diagnostikovány před počátkem pojištění. Uzavřely proto, že žalovaná nebyla povinna doplatit úvěr společnosti CETELEM ČR, a. s., za zemřelou D. K., a pokud žalobce daný úvěr doplatil na základě soudního rozhodnutí, žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně neobohatila.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě v existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že příčinou úmrtí D. K. byla bronchopneumonie při progresi základního onemocnění T-lymfomem, jež bylo D. K. diagnostikováno v roce 2008. Dle mínění žalobce nejsou splněny podmínky pro uplatnění výluky pojistného plnění, neboť i závěrečná lékařská zpráva dokládá, že bronchopneumonie není následkem T-lymfomu. Dále se dovolatel domnívá, že odvolací soud měl přihlédnout k okolnostem týkajícím se uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru, tedy k postavení D. K. jako slabší strany (spotřebitele), která požívá zvýšené ochrany. Poukazuje rovněž na holdingovou provázanost společnosti CETELEM ČR, a. s., a žalované a na absenci prostředků, jimiž by žalobce přiměl společnost CETELEM ČR, a. s., aby se pojistného plnění dožadovala přímo po žalované, nikoli po žalobci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním. Zdůraznila, že uplatnění výluky pojistného plnění je v projednávané věci oprávněné, jelikož bylo prokázáno, že bronchopneumonie vyplývá ze základního onemocnění T-lymfomem histologicky diagnostikovaného v roce 2008. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. 2. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné. Ač žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jiné – dle mínění žalobce správné – právní posouzení věci odvozuje od odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn. Převážný obsah dovolání vyjadřuje nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry, na nichž odvolací soud založil závěr o tom, že je dána výluka z pojistného plnění. Dovolatel přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a přístupný, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. Přiléhavost tudíž postrádají námitky, jimiž dovolatel napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů (zejména závěrečné lékařské zprávy), jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.).

V dovolání nelze v souladu s ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013). Proto z hlediska dovolacího přezkumu není rozhodné tvrzení žalobce (poprvé uplatněné až v dovolání) o postavení D. K. jako tzv. slabší smluvní strany, která by měla požívat zvýšené ochrany (dovolatel přitom ani nevymezil, v čem spatřuje v souvislosti s uvedeným tvrzením naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.). Nadto nelze přehlédnout, že názor odvolacího soudu, že není dán nárok na pojistné plnění, je v souladu s ustanovením § 4 odst. 5 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění účinném do 30. 6. 2010, podle něhož pojistné podmínky obsahují zejména vymezení podmínek vzniku, trvání a zániku pojištění, vymezení pojistné události, stanovení podmínek, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění (výluky z pojištění), způsob určení rozsahu pojistného plnění a jeho splatnost. Shledal-li odvolací soud, že ve Všeobecných pojistných podmínkách, jež představovaly součást úvěrové a pojistné smlouvy ze dne 9. 4. 2010 a s nimiž D. K. souhlasila, byla uvedena výluka plnění pro případy pokračování, následky nebo opakování nemocí, ke kterým došlo před počátkem pojištění a které byly diagnostikovány před počátkem pojištění, a jestliže ze skutkových zjištění v dané věci vyplynulo, že D. K. zemřela v důsledku onemocnění diagnostikovaného před počátkem pojištění, pro něž je ve sjednané pojistné smlouvě stanovena výluka z pojištění, nelze závěr odvolacího soudu považovat za nikterak nepřiměřený.

Zohlednění námitky dovolatele o obchodním propojení úvěrové společnosti a pojišťovny taktéž brání ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř., neboť se jedná o nepřípustné uplatnění nových skutečností.

Nadto, je třeba v souvislosti s touto, byť z procesního hlediska nepřípustnou, námitkou připomenout, že z důvodu existence odlišných skutkových okolností postrádá přiléhavost odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3009/17. V odkazované věci již v okamžiku uzavření úvěrové a na ni navazující pojistné smlouvy provázanost pojišťovny a banky v rámci stejného holdingu existovala. Navíc důvodem pro zrušení rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem byla primárně otázka věcné aktivní legitimace stěžovatelky (pojištěnce) k uplatnění žaloby na výplatu pojistného plnění, jež jí byla obecným soudem upřena s argumentem o absenci „primárního zájmu“ na vyplacení pojistného plnění. V projednávané věci ovšem nevyvstala jakákoliv pochybnost o věcné aktivní legitimaci žalobce k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nelze rovněž přehlédnout, že společnost CETELEM ČR, a. s., a žalovaná se součástí totožného holdingu staly ke dni 31. 5. 2015. K rozhodným skutečnostem připínajícím se k námitce žalobce o provázanosti banky a pojišťovny (úmrtí D. K. dne 17. 4. 2013 a výplata nárokované částky společnosti CETELEM ČR, a. s. žalobcem dne 23. 12. 2014) však došlo již před uvedeným datem. Nelze tudíž uzavřít, že by se žalobce nacházel v „patové“ situaci, jak ji popsal Ústavní soud ve vztahu ke stěžovatelce v jím posuzované věci.

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 20. 11. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu