Rozhodnutí NS

7 Tdo 1319/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/08/2018
Spisová značka:7 Tdo 1319/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1319.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Podvod
Pokus trestného činu
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř.
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/29/2019
III.ÚS 377/19
JUDr. Radovan Suchánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1319/2018-100


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 11. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných Š. R., nar. XY v XY, bytem XY, a D. K., nar. XY v XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 4 To 4/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 4/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. R. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2017, č. j. 34 T 4/2017-1376, byli oba obvinění uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byl obviněný Š. R. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let a devět měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný D. K. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky a tři měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivních statutárních orgánů obchodních korporací na šest let a podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výměře 350 000 Kč a pro případ jeho nezaplacení mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na devět měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obvinění dopustili uvedeného pokusu zločinu v podstatě tím, že obviněný Š. R. se záměrem se neoprávněně obohatit o částku 50 000 000 Kč ke škodě společnosti Parkhotel Plzeň, s. r. o., předstíráním fiktivní pohledávky a jejím vymožením v exekučním řízení, a obviněný D. K., jenž byl jedním z jednatelů a společníků společnosti Parkhotel Plzeň, s. r. o., s právem jednat za společnost samostatně, s vědomím, že svým jednáním, které činil bez vědomí dalších dvou jednatelů a společníků, může k takovému následku na majetku společnosti přispět, s čímž byl nejméně srozuměn, nejprve nezjištěného dne na podzim roku 2014 na přesně nezjištěném místě z podnětu obviněného Š. R. oba obvinění společně vyhotovili směnku vlastní označenou číslem 26392461, datovanou dnem 19. 9. 2014, splatnou dnem 31. 12. 2014 a podepsanou obviněným D. K., jíž se společnost Parkhotel Plzeň, s. r. o., zavázala uhradit obviněnému Š. R., coby směnečnému věřiteli, částku 50 000 000 Kč, ačkoliv takový dluh ve skutečnosti neměla, čehož si oba obvinění byli vědomi. Následně z podnětu obviněného Š. R. oba obvinění dne 10. 4. 2015 v kanceláři notářky Mgr. Lucie Kernerové, před ní deklarovali, že společnost Parkhotel Plzeň, s. r. o., má vůči obviněnému Š. R. neuhrazený závazek ve výši 50 000 000 Kč na základě směnky a současně zatajili, že závazek nemá reálný podklad a důvodem vystavení a uplatňování směnky je toliko snaha obviněného Š. R. se neoprávněně obohatit předstíráním fiktivní pohledávky a jejím vymožením v exekučním řízení. Téhož dne byl sepsán notářský zápis, ve kterém oba obvinění učinili společné prohlášení o existenci, neuhrazení a uznání závazku a zároveň v něm uzavřeli dohodu se svolením k vykonatelnosti notářského zápisu, jíž se společnost Parkhotel Plzeň, s. r. o., zavázala obviněnému Š. R. uhradit dluh nejpozději do 30. 4. 2015 a svolila k vykonatelnosti daného notářského zápisu pro případ, že uvedený závazek řádně a včas nesplní. Návazně na to obviněný D. K. v první polovině května 2015 zajistil, aby se předexekuční výzvy nedostaly do dispozice dalších dvou jednatelů a obviněný Š. R. na základě notářského zápisu podal dne 18. 5. 2015 u Exekutorského úřadu Plzeň-sever exekuční návrh. Soudní exekutorka JUDr. Vendula Flajšhansová, poté co byla Okresním soudem v Berouně pod spisovou značkou 15 EXE 1949/2015 pověřena vedením exekuce ve věci obviněného Š. R. jako oprávněného a společnosti Parkhotel Plzeň, s. r. o., jako povinného pro vymožení částky 50 000 000 Kč s příslušenstvím, vydala několik exekučních příkazů, přičemž k realizaci exekuce a tedy k neoprávněnému obohacení obviněného Š. R. ke škodě společnosti Parkhotel Plzeň, s. r. o., nedošlo jen v důsledku skutečnosti, že tato společnost poté, co se další dva její jednatelé počátkem června 2015 dozvěděli o probíhající exekuci a existenci notářského zápisu, uplatnila v rámci exekučního řízení obranu, na základě níž bylo rozhodnuto o odkladu provedení exekuce do doby pravomocného skončení trestního řízení v této trestní věci.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2018, č. j. 4 To 4/2018-1558, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný Š. R. prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena mimo jiné na nesprávném právním posouzení. Nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu a došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Odvolací soud se nedostatečně zabýval jeho odvolacími námitkami a pouze se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Soudy nesprávně pochopily charakter institutu směnky, který následně obšírně rozvedl a mimo jiné uzavřel, že jakmile jakákoliv osoba vystaví směnku, je povinna tuto směnku zaplatit a nezáleží na tom, z jakého důvodu došlo k vystavení směnky. Je proto zcela irelevantní, zda pro vystavení směnky byl dán důvod či nikoliv. Absence důvodu pro vystavení směnky neznamená její neplatnost a už vůbec v takovém jednání nelze spatřovat trestnou činnost. V projednávaném případě je přitom dán reálný základ pro vystavení směnky, neboť ta byla vystavena za účelem úhrady minulých závazků rodiny K. vůči němu. Jednalo se o směnku platební a nikoliv zajišťovací, a nebyl tak nutný žádný podkladový závazkový vztah, který by bylo nutno dokládat. Notářce nebyla uvedena žádná nepravdivá skutečnost, ani před ní nebylo nic zatajeno, proto nedošlo k zamlčení podstatné skutečnosti, kterou soudy shledaly v tom, že uvedený směnečný závazek nemá reálný podklad. Kromě toho notářka není osobou, kterou by bylo možné uvést v omyl, přičemž tento závěr lze dovodit z konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, která konstatují, že soudy nelze uvést v omyl podáním žalob, které obsahují vědomě nepravdivá tvrzení. Tato rozhodnutí lze podle obviněného aplikovat i na situaci týkající se notáře. V omyl nemohla být uvedena ani společnost Parkhotel Plzeň, s. r. o., neboť obviněný D. K. byl podle obchodního rejstříku v předmětné době jednatelem této společnosti oprávněným ji zastupovat v plném rozsahu samostatně. Rovněž tak soudy uzavřely, že obviněný D. K. nejednal v omylu při vyhotovení směnky, a tedy nemohla být uvedena v omyl ani společnost Parkhotel Plzeň, s. r. o. Dále namítl absenci úmyslného zavinění, že by svým jednáním chtěl způsobit obchodní společnosti škodu velkého rozsahu a sebe neoprávněně obohatit. Nejednalo se o žádné neoprávněné obohacení, ale o realizování zákonem zaručeného práva na uspokojení pohledávky, což nemůže být trestným činem. Nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu uvést notářku v omyl.

Jelikož s obviněným D. K. nesledovali společný cíl a navíc na sebe navzájem podávali trestní oznámení, nebyl naplněn ani znak spolupachatelství. Skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Není pravdivé tvrzení rodiny K., že s ním neprobíhaly žádné obchodní styky a že je invalidním důchodcem bez jakýchkoliv příjmů. Následně rozvedl polemiku se způsobem hodnocení některých důkazů soudy, zejména výpovědí svědků a zpochybnil věrohodnost J. a J. K. Jednání popsané ve skutkové větě by mohlo v teoretické rovině odpovídat znakům trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku nebo zpronevěry, a to však pouze ve vztahu k obviněnému D. K., k čemuž rozvedl rozsáhlou argumentací stran naplnění znaků těchto trestných činů. Není ale možné, aby tyto trestné činy spáchal on. V úvahu by mohlo přicházet posouzení jeho jednání jako účastenství na trestné činnosti obviněného D. K. K tomuto závěru však nelze dospět, neboť zájmy obviněných se značně rozcházely a každý sledoval jiný cíl.

Další část argumentace směřoval obviněný k neúplnému a chybějícímu výroku a totožnosti skutku. Skutková věta musí představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Není-li tomu tak, dochází k porušení práva na spravedlivý proces, jak vyplývá i z rozhodnutí ÚS 195/2005-n. V projednávané věci spočívá neúplnost a nesprávnost skutkové věty v tom, že se skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně a skutek uvedený v odůvodnění napadeného usnesení podstatně liší, přičemž odkázal na odst. 42 usnesení odvolacího soudu. Podle rozsudku soudu prvního stupně mělo být notářce zatajeno, že směnečný závazek nemá reálný podklad, a že celé jednání směřuje ke škodě společnosti Parkhotel Plzeň, s. r. o., v usnesení soudu druhého stupně mělo být notářce navíc zatajeno, že podvodné jednání mělo směřovat proti J. a J. K. Škoda tak měla být způsobena zcela odlišným osobám, a notářce mělo být zatajeno něco jiného. Podle obviněného tedy v usnesení odvolacího soudu chybí výrok, kterým by došlo ke změně skutkové věty. Obviněný dovozuje rovněž porušení zásady totožnosti skutku, když je podle něj evidentní, že skutek uvedený v rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá závěrům odvolacího soudu.

Závěrem obviněný Š. R. navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k němu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám jej zprostil obžaloby, případně aby přikázal soudu prvního stupně (resp. odvolacímu soudu) věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, přičemž aby věc přikázal jinému senátu Krajského soudu v Plzni.

Usnesení soudu druhého stupně napadl dovoláním podaným prostřednictvím obhájce také obviněný D. K. a opřel jej o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho jednání lze spatřovat nejvýše vědomou nedbalost. Byl přesvědčen, že nikdo nebude vymáhat tyto směnečné pohledávky, protože se jednalo o příliš vysoké částky neodpovídající žádným skutečným dluhům. Směnky vystavoval a sepisu notářského zápisu se účastnil bez vážné vůle a v lehkomyslnosti, jež byly projevem jeho duševního stavu, který vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to z důvodu, aby se zbavil kontaktních ataků a pronásledování, jež vůči němu dlouhodobě a intenzivně uplatňoval obviněný Š. R. právě proto, aby na něm dosáhl přijetí směnečných závazků. Svou kooperaci v té části jednání, aby se předexekuční výzvy nedostaly do rukou dalších jednatelů (jeho rodičů), připsal strachu jeho nezralé osobnosti z toho, že se další dva jednatelé dozvědí o existenci exekučního titulu. V té době byl však stále přesvědčen, že obviněný Š. R. pohledávku exekučně vymáhat nebude, neboť se mu takový postup jevil jako krajně nepravděpodobný.

Závěrem obviněný D. K. navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k němu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám jej zprostil obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil. Obviněný Š. R. opakuje obhajobu, kterou uplatnil zejména ve svém odvolání, přičemž s touto obhajobou se odvolací soud obsáhle a správně vypořádal. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu stran povahy směnky a notářského zápisu rozhodného pro následnou exekuci. Odkázal na § 53 odst. 1 písm. a) zákona č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád), podle něhož notář odmítne provedení požadovaných úkonů, jestliže tento úkon odporuje zákonům nebo dalším obecně závazným předpisům a tento zákon nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Zdůraznil, že podle obviněného nebyla notářka seznámena toliko s tím, že směnka nenavazuje na podkladový závazkový vztah. Notářka však především nebyla seznámena s tím, že směnka je pouhým prostředkem k nezákonnému a neodůvodněnému odnětí majetku z dispozice rodičů druhého obviněného. K otázce, zda lze uvést notáře v omyl, poukázal státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 59/2011, podle něhož notáře v omyl uvést lze. V neposlední řadě shrnul, že námitky uplatněné obviněným dílem neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud jim dílem odpovídají, jedná se o opakování námitek uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již vypořádaly. K námitkám obviněného Š. R. uplatněným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř. se státní zástupce nevyjádřil.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Š. R. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

K dovolání obviněného D. K. státní zástupce uvedl, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatnil zejména v odvolání, přičemž s touto obhajobou se odvolací soud obsáhle a správně vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za klíčovou považuje státní zástupce argumentaci odvolacího soudu k obviněným opakovaně zdůrazňované absenci úmyslného zavinění. S tímto závěrem odvolacího soudu se lze plně ztotožnit. Námitky obviněného jsou skutkového charakteru a mohly by založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze v případě porušení zásad spravedlivého procesu. Takové porušení však obviněný nenamítá a ani mu nic nenasvědčuje, neboť soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byl nějaký rozpor mezi učiněným závěrem o příčetnosti obviněného a obsahem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle něhož má sice obviněný jen podprůměrnou inteligenci, má však zachovány rozpoznávací i ovládací schopnosti.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný Š. R. prostřednictvím svého obhájce repliku, ve které uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů popírají zákonem stanovený charakter směnky a de facto spíše tvoří právo, než aby ho vykládaly, což je podle Ústavního soudu nepřípustné. Podle obviněného, pokud by bylo rozhodnutí soudů akceptováno, znamenalo by to, že vystavení či přijetí směnky bez kauzy bude trestným činem. V návaznosti na tvrzení státního zástupce stran zamlčení skutečností notářce obviněný namítl, že spoluobviněný D. K. je rovněž společníkem poškozené společnosti, a tudíž by byl postižen primárně jeho majetek. Dále zopakoval svoji obhajobu stran toho, že notářka nemohla být uvedena v omyl, neboť nebyla uplatňována fiktivní pohledávka, nýbrž existující a splňující zákonné náležitosti. Samotné zatajení skutečností by podle obviněného navíc nebylo relevantní a nelze z něj vyvozovat trestní odpovědnost. V jeho dovolání nejsou uplatněny stejné námitky, jaké uplatnil již v řízení před soudy, ale nové námitky, příp. námitky, se kterými se soudy nevypořádaly.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Š. R. je zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného D. K. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Souhrnně námitky obou obviněných proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů nelze s ohledem na výše uvedené podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod. Pod uplatněný dovolací důvod pak nelze podřadit ani námitky obviněného D. K., kterými brojí proti hodnocení naplnění subjektivní stránky, neboť tyto námitky staví výhradně na své vlastní verzi skutkového děje, který je však diametrálně odlišný od toho, jak jej uzavřely soudy obou stupňů. Tyto námitky by tedy formálně byly s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto je pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Nad rámec uvedeného je namístě uvést, že s naplněním subjektivní stránky obviněným D. K. se zevrubně zabýval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, Nejvyšší soud se s jeho závěry plně ztotožnil a ve stručnosti na ně lze odkázat (str. 32 a 33 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž námitka obviněného Š. R. stran nesprávného posouzení jeho jednání jako spáchaného ve formě spolupachatelství, stejně jako námitka stran prokázání úmyslu a legální formy uplatnění předchozích pohledávek, by byly s to naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak obviněný tyto námitky staví výhradně na zpochybnění skutkových zjištění soudů a prosazení své verze skutkového děje a tudíž je nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. V otázce spolupachatelství lze navíc odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 33 rozsudku soudu prvního stupně).

Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněných byla vyvrácena svědeckými výpověďmi J. K., J. K., účetními dokumenty společnosti Parkhotel Plzeň, s. r. o., listinnými důkazy stran majetkových poměrů obviněného Š. R. i výpovědí obviněného D. K. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními soudů, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není důvod k zásahu Nejvyššího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu. Ani námitka obviněného Š. R. stran porušení zásady in dubio pro reo pak nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

Námitka obviněného Š. R. stran objektivní stránky trestného činu v souvislosti s posouzením charakteru směnky je s to naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v této souvislosti uvedl rozsáhlou argumentaci stran obecné povahy směnky i konkrétní okolnosti, které podle jeho názoru činily předmětnou směnku platnou. Lze s obviněným souhlasit v tom, že směnka skutečně mohla splňovat zákonné náležitosti a sama o sobě být formálně platným cenným papírem. Nelze však již přistoupit na tvrzení, že by tato skutečnost znamenala, že obviněného nelze trestně stíhat pro trestný čin podvodu, resp. pokusu podvodu. Podle ustálené rozhodovací praxe se může trestného činu podvodu dopustit pachatel i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (což platí právě u trestného činu podvodu), a není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle práva obchodního či občanského (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003). To platí i v opačném případě, pokud je obchodní transakce z občanskoprávního pohledu zdánlivě v souladu se zákonem, ale je z okolností jejího uzavření zřejmé, že měla sloužit jako prostředek ke spáchání trestného činu. Samotný charakter směnky tak není pro posouzení spáchání trestného činu podvodu obviněnými relevantní. Klíčové je, že předmětná směnka byla nástrojem ke způsobení škody na cizím majetku a k bezdůvodnému obohacení a jde tedy pouze o prokázání samotného podvodného úmyslu obviněných, o němž z provedených důkazů není pochyb. S úmyslem obviněného Š. R. se přitom soud prvního stupně vypořádal a své závěry řádným způsobem odůvodnil (str. 30 – 32 rozsudku soudu prvního stupně), když uzavřel, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
    Další námitkou obviněného Š. R., která je s jistou mírou tolerance podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka, že byl daný trestný čin nesprávně kvalifikován a obviněný svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Obviněný k této námitce dále uvedl, že jednání jeho spoluobviněného D. K. mělo být kvalifikováno spíše jako trestné činy zpronevěry příp. porušení povinnosti při správě cizího majetku a obviněný Š. R. nemohl být při těchto trestných činech v pozici spolupachatele. Této námitce však nelze přisvědčit. Jak správně uzavřely soudy obou stupňů, oba obvinění svým jednáním naplnily všechny znaky pokusu trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť svým jednáním bezprostředně směřovali k tomu, aby obohatili obviněného Š. R. tím, že zatajili podstatné skutečnosti při jednání s notářkou, přičemž pokud by byli úspěšní, tímto jednáním mohli způsobit na majetku poškozené společnosti škodu velkého rozsahu. I v této otázce tak lze odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se s otázkou právní kvalifikace vyčerpávajícím způsobem zabýval a své rozhodnutí i v tomto ohledu řádně odůvodnil (str. 29 – 33 rozsudku soudu prvního stupně) a také soud druhého stupně se s tam uvedenými závěry ztotožnil.

    Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit i námitku obviněného Š. R. stran uvedení notářky, potažmo poškozené společnosti v omyl. K této námitce je však namístě uvést, že se otázkou uvedení notářky v omyl vyčerpávajícím způsobem zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí soudy obou stupňů, včetně odkazů na relevantní judikaturu. Nejvyšší soud se s jejich závěry zcela ztotožnil a ve stručnosti na ně lze odkázat (str. 33 – 36 rozsudku soudu prvního stupně a str. 17, odst. 42 usnesení odvolacího soudu). Obviněným použité odkazy na judikaturu, která řešila otázku nemožnosti uvést v omyl soud podáním žaloby, ve které jsou uvedeny nepravdivé skutečnosti, nelze aplikovat na případ, kdy je uváděn v omyl notář, jak mimo jiné vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 59/2011. Shora uvedené námitky obviněného Š. R., které lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.

    V souvislosti s opakovanými dovolacími námitkami obviněného Š. R., které ve své obhajobě uplatnil již před soudem prvního stupně i v odvolání, je namístě poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

    K námitce obviněného Š. R., že se odvolací soud nedostatečně zabýval jeho odvolacími námitkami, když se toliko ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, je pak namístě uvést, že v souladu s ustálenou judikaturou je možné, aby v případě, kdy odvolací soud považuje rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. jeho odůvodnění, za vyčerpávající, logické a ucelené, reagující na námitky opakované i v opravném prostředku, může převzít odůvodnění soudu prvního stupně, příp. na ně odkázat, aniž by tím bylo zasaženo do základních práv stěžovatele. I Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu", např. ve věci García Ruiz proti Španělsku (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 647/07).

    Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3173 a 3174).

    Obviněný Š. R. pod tímto dovolacím důvodem namítl, že existují rozpory mezi popisem skutku v rozsudku soudu prvního stupně a odůvodněním usnesení odvolacího soudu v otázce toho, kdo byl uveden jednáním obviněných v omyl a proti komu podvodné jednání obviněných směřovalo. Tato dovolací argumentace však na základě výše uvedeného není s to naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ale s jistou mírou benevolence by ji bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětnou námitku je však namístě shledat zjevně neopodstatněnou, neboť obviněný v tomto případě neodkazuje na popis skutku v tzv. skutkové větě, ze které Nejvyšší soud vychází jakožto z ustálených skutkových zjištění soudů obou stupňů, ale z části odůvodnění usnesení odvolacího soudu, které však nemá z hlediska skutkových zjištění pro rozhodnutí Nejvyššího soudu relevanci.

    Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod ve svém dovolání uplatnil pouze obviněný Š. R. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného Š. R. zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zcela mimo intence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pak je namístě je shledat zjevně neopodstatněným i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

    Protože napadené rozhodnutí stran obviněného Š. R. netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného D. K. Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 8. 11. 2018



    JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
    předseda senátu