Rozhodnutí NS

28 Cdo 2649/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/25/2018
Spisová značka:28 Cdo 2649/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2649.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák.
§ 454 obč. zák.
§ 456 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2649/2018-312


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce O. K., se sídlem v Praze, proti žalovaným 1) P. S., v P., zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem, se sídlem v Praze, Litoměřická 839/15, a 2) J. K., se sídlem v Praze, o zaplacení 123 228,60 Kč a 31 130,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 88/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2018, č. j. 16 Co 396/2017-250, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. února 2018, č. j. 16 Co 396/2017-254, t a k t o :

      I. Dovolání se odmítá.
        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

    Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 6. 2017, č. j. 24 C 88/2011-214, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se domáhal, aby mu zaplatili žalovaná 1) částku 123 228,60 Kč s příslušenstvím a žalovaný 2) částku 31 130,40 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

    Dovolatel předestřel otázku, zda je aktivně věcně legitimován domáhat se vůči žalovaným vydání bezdůvodného obohacení v situaci, kdy jakožto advokát na úhradu domnělé škody, kterou měl způsobit své klientce nesplněním povinnosti řádně a včas podat odpor proti platebnímu rozkazu (později se ukázalo, že lhůta pro podání odporu byla dodržena), za ni zaplatil platebním rozkazem nepravomocně přiznané částky 123 228,60 Kč žalované 1) a 31 130,40 Kč žalovanému 2), aniž poskytnutá peněžitá plnění měla oporu v hmotném nebo procesním právu. Mínil, že tato otázka doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Vytýkal rovněž, že postupem odvolacího soudu byla porušena zásada právní jistoty a předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci.

    Žalovaní navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto nebo zamítnuto.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

    Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

    Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že pro případ přímého zastoupení, při kterém zástupce činí právní úkony jménem zastoupeného a na jeho účet, práva a povinnosti vznikají přímo zastoupenému a nikoliv jeho zástupci (srov. § 22 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, jenž je se zřetelem k okamžiku vzniku posuzovaného závazkového vztahu /plnění, jehož vrácení se dovolatel domáhá, bylo poskytnuto 5. 3. 2009/ namístě aplikovat na projednávaný případ; viz § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014). Mezi zástupcem a třetí osobou (např. příjemcem poskytnutého peněžitého plnění) tedy žádná práva a povinnosti nevznikají. K přímému zastoupení je přitom nutná plná moc, na jejímž základě jedná zástupce jménem jiného, přičemž adresát uskutečněného právního jednání ví, resp. z okolností musí vědět, že zástupce jedná za jiného. Jinými slovy řečeno, zastoupení je tehdy přímé, když třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná a že jednání je vedeno se zástupcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1078/2005). Založení účinků přímého zastoupení předpokládá tedy vedle objektivně daných znaků přímého zastoupení a plné moci dále to, aby zmocněnec s třetí osobou jednal jménem zastoupeného způsobem zjevným a za jejího alespoň konkludentního souhlasu, s tím, že celý kontext jednání zmocněnce a třetí osoby je obrácen k zastoupenému (zmocniteli) jakožto ke smluvní straně. Není-li splněna tato podmínka, pak se může jednat jen o zastoupení nepřímé (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000 sp. zn. 25 Cdo 631/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy ročník 2000, sešit č. 9, a ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1994 sp. zn. 7 Cdo 23/92, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit č. 5).

    Jestliže tedy odvolací soud v situaci, kdy dovolatel poskytl žalovaným jakožto třetím osobám peněžité plnění coby přímý zástupce své klientky (společnosti Kadeřnický a kosmetický salón DONNA, s.r.o.), vystupující na základě plné moci ze dne 3. 2. 2009, přičemž žalovaným z okolností, za nichž bylo plnění poskytnuto (úhrada částek přiznaných jim soudním rozhodnutím vůči dovolatelově klientce), muselo být zřejmé, že se tak stalo právě za tuto klientku, uzavřel, že práva a povinnosti z daného právního jednání (včetně práva na vrácení eventuálního bezdůvodného obohacení) vznikla přímo dovolatelově klientce, a nikoliv dovolateli samotnému, jenž tak není k vrácení poskytnutého plnění jakožto bezdůvodného obohacení aktivně věcně legitimován, nijak se tím od výše citované judikatury, od níž není důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, neodklonil.

    Namítá-li dovolatel dále, že v řešené věci vznikla toliko domněnka o tom, že předmětné plnění uhradil ve prospěch své klientky, rozporuje tím skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť svými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    Vytýká-li pak dovolatel, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada právní jistoty a předvídatelnosti práva, dlužno předně uvést, že prostřednictvím daných námitek vytýká vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci. Okolnost, že se odvolací soud odchýlí od svého dříve vysloveného právního názoru (případně, že jej nadále nepovažuje za rozhodný pro posouzení věci), totiž není porušením procesního předpisu (podle § 226 odst. 1 o. s. ř. je právním názorem odvolacího soudu vázán soud prvního stupně, nikoli však sám odvolací soud), a tudíž ani vadou řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009). O překvapivé rozhodnutí pak v situaci, kdy odvolací soud seznámil účastníky řízení se svým názorem na otázku věcné legitimace a vyzval je v uvedeném směru k předestření skutkových tvrzení a označení důkazů, očividně nejde (nepředvídatelným, resp. překvapivým, je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012).

    Z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání směřujícího proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o zaplacení 123 228,60 Kč s příslušenstvím žalovanou 1), naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

    Napadl-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v té části výroku I., jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o zaplacení 31 130,40 Kč s příslušenstvím žalovaným 2), a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání se zřetelem k ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř. objektivně přípustné.

    Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání v celém rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným za dovolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (měly-li jim vzniknout podáním písemného vyjádření k dovolání, dovolací soud podotýká, že pro jeho stručnost nejde o náklady vynaložené účelně).

    Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 25. 9. 2018


    Mgr. Zdeněk Sajdl
    předseda senátu