Rozhodnutí NS

32 Cdo 3007/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/23/2019
Spisová značka:32 Cdo 3007/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3007.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Smlouva mandátní
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 136 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/17/2019
II.ÚS 1294/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
05/14/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 3007/2018-315


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Partners Financial Services, a. s., se sídlem Praze 4, Türkova 2319/5b, identifikační číslo osoby 27699781, zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem v Praze 1, V celnici 1040/5, proti žalovanému R O., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, o zaplacení částky 510 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 201/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 69 Co 17/2018-275, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 874 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.


Odůvodnění:


Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí druhým rozhodnutím ve věci) potvrdil rozsudek ze dne 2. 10. 2017, č. j. 41 C 201/2015-226, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o zaplacení částky 510 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně v plném rozsahu), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalovaný považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a ve kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3817/2013, či jeho usnesení ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3703/2014, a ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3308/2014, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť neuvedla žádná rozhodnutí, v nichž by Nejvyšší soud tutéž otázku posuzoval rozdílně. Naopak přípustnost dovolání dále rozvádí argumentací, že „odvolací soud ve věci rozhodl a posoudil stěžejní otázky hmotného práva rozdílně, než jak je rozhoduje dle své dosavadní konstantní judikatury Nejvyšší soud jako soud dovolací“, ve skutečnosti tedy uplatňuje předpoklad přípustnosti, podle něhož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ani tento předpoklad přípustnosti dovolání však není dán.

Dovolatelka totiž své námitky založila na tvrzení, že „o nároku není co do právního základu pochyb“ a že „obtíže jsou jen s výší uplatněného nároku“. Odvolacímu soudu vytýká, že zaměnil, případně postavil na roveň otázku základu sporu, a to tvrzení o uzavření dohody o úhradě vzdělávání podpisem mandátní smlouvy ze dne 1. 2. 2013, a otázku, zda žalovaný měl při podpisu této smlouvy k dispozici přílohu ke smlouvě, v níž byly uvedeny ceny za jednotlivé stupně vzdělání. Odkazuje na ustanovení § 136 o. s. ř. a má za to, že soud nebyl oprávněn žalobu zamítnout, aniž by se snažil určit výši nároku jiným způsobem. Tímto tvrzením však přisuzuje odvolacímu soudu závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by se žalovaný podpisem smlouvy zavázal k úhradě konkrétní částky za odborné vzdělávání, a neprokázala ani, že toto vzdělávání v rozsahu odpovídajícím žalobou požadované částce žalovanému skutečně poskytla. Neuzavřel tedy, že by byl jistý základ nároku. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelkou citovaná judikatura dovolacího soudu, Nejvyšší soud však pro úplnost dodává, že odvolací soud se od těchto rozhodnutí neodchýlil. V usnesení ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 99/2015, a v rozsudku ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, Nejvyšší soud zdůraznil, že podmínkou pro aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř. je, aby byl jistý právní základ uplatněného nároku, zatímco v projednávané věci podle zjištění soudů nižších stupňů právní základ nároku nebyl prokázán. Závěry rozsudků ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016, a ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1160/2005, na projednávanou věc nedopadají, neboť tato rozhodnutí vycházejí z odlišného skutkového stavu, Nejvyšší soud se v prvním uvedeném zabýval stanovením výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků a ve druhém odpovědností za škodu, jejíž výše „nebyla vyčíslena v souladu s představou soudu“.

Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 13/1985 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky sp. zn. 1 Cz 47/83), přehlíží, že nejde o rozhodnutí dovolacího soudu. V citovaném rozhodnutí je výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud v dané věci rozhodoval ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti. V době vydání onoho rozhodnutí dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu nebylo zakotveno (srov. zákon č. 99/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 1991). Citované rozhodnutí proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění od 30. 9. 2017.

Dovolatelka dále uvádí, že „za předpokladu, že by nadepsaný soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepostupoval v otázce základu nároku v rozporu s judikaturou co do použití ust. § 136 o. s. ř., žalobce odvolacímu soudu dále vytýká, že se nesnažil zjistit cenu obvyklou za poskytnuté vzdělání žalovanému“. Podle jejího názoru lze v projednávané věci analogicky použít ustanovení § 409 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) [týkající se kupní smlouvy], a ustanovení § 563 odst. 3 obch. zák. (týkající se smlouvy o dílo). V této souvislosti cituje několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil. Tomuto názoru však nelze přisvědčit, neboť všechna uvedená rozhodnutí vycházejí z jiného skutkového stavu a z jiné právní úpravy odlišných především závazkových vztahů než projednávaná věc a jejich závěry proto na projednávanou věc nedopadají. V rozsudku ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 924/2009, se Nejvyšší soud zabýval obvyklou cenou zástavy a v rozsudku ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, určením ceny nemovitosti pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V rozsudcích ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3557/2008, ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 298/2009, a ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5200/2009, Nejvyšší soud posuzoval, zda byla platně uzavřena kupní smlouva podle ustanovení § 409 obch. zák., jestliže strany neprojevily vůli uzavřít ji bez určení kupní ceny, a dospěl k závěru, že v takovém případě smlouva nebyla uzavřena platně a nejsou dány předpoklady pro aplikaci ustanovení § 448 odst. 2 obch. zák. o ceně obvyklé. Nadto pokud dovolatelka „cituje“ z rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 5200/2009, patrně přehlédla, že nejde o závěry Nejvyššího soudu, ale o argumentaci dovolatele reprodukovanou v narativní části rozhodnutí, kterou poté Nejvyšší soud označil za nesprávnou.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že neprovedl jí navržené důkazy, že jí neposkytl poučení o povinnosti doplnit důkazy k prokázání výše ceny a že se dostatečně nevypořádal s důkazy provedenými soudem prvního stupně a s argumentací žalobkyně, je tato námitka irelevantní, protože podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Pro úplnost lze dodat, že řádného poučení k doplnění tvrzení a důkazů o výši ceny vzdělávání se žalobkyni dostalo soudem prvního stupně při jednání konaném dne 27. 3. 2017.

Tvrzením, že žalovaný měl ke dni podpisu smlouvy k dispozici přílohy, jejichž seznam smlouva obsahuje, dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry, na nichž soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. 1. 2019


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu