Rozhodnutí NS

30 Cdo 3292/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:30 Cdo 3292/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3292.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ochrana osobnosti
Promlčení
Dotčené předpisy:§ 13 odst. 2,3 obč. zák.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 100 a násl obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 3292/2018-142

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. B., t.č. ve věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Zuzanou Veselskou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 28. října 1872/114, proti žalované TV Nova s.r.o., se sídlem v Praze 5, Kříženeckého náměstí 1078/5, IČO 45800456, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 46/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 29. března 2018, č. j. 58 Co 75/2018-108, takto:

I. Dovolání žalobce se o d m í t á.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč.


Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Obvodní soud pro Prahu 5 (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. prosince 2017, č. j. 28 C 46/2017-74, výrokem I. zastavil řízení v části, ve které se žalobce proti žalované domáhal odstranění zveřejněných informací o žalobcových sexuálních zkušenostech, jakož i dalších obdobných informací z webových stránek provozovaných žalovanou, výrokem II. zamítl žalobu, aby bylo žalované uloženo zaslat žalobci omluvu ve znění: Omlouváme se panu J. B. za to, že jsme na webových stránkách tn.cz dne 18. 8. 2009 uveřejnili článek s názvem „Zabil známého sekerou. „Nemůžu spát, zdá se mi o tom“ říká u soudu,“ ve kterém jsme zveřejnili jeho sexuální orientaci a sexuální zkušenosti, čímž jsme neoprávněně zasáhli do práva pana J. B. na ochranu soukromí, výrokem III. zamítl žalobu v části, kde se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky ve výši 400 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 13 odst. 1 až 3 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen obč. zák.). Vyšel ze zjištění, že dne 18. srpna 2009 byl uveřejněn na serveru www.tn.cz článek s názvem „Zabil známého sekerou. Nemůžu spát, zdá se mi o tom, říká u soudu“. Článek byl uveřejněn žalovanou v souvislosti s trestním řízením vedeným proti žalobci u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 51/2009, ve kterém byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let za trestný čin vraždy. Výrok uvedený v článku „Přiznal soudu, že má sexuální zkušenosti se ženami i muži“ byl žalobcem učiněn veřejně v průběhu soudního řízení. Soud prvního stupně se nejprve zabýval námitkou promlčení ve vztahu k požadavku na zaplacení nemajetkové újmy vznesenou žalovanou, kterou shledal důvodnou, neboť právo žalobce se promlčelo uplynutím tří let od zveřejnění článku (podle § 100 a násl obč. zák.), tedy dne 20. 8. 2012, přičemž žaloba byla podána dne 20. února 2017. Námitku žalované neshledal ani v rozporu s dobrými mravy, neboť v daném případě žalovaná nikterak nezavinila marné uplynutí promlčecí doby, přičemž skutečnost, že byl žalobce odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nemůže jít k tíži žalované. Pokud se žalobce domáhal omluvy za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv zveřejněním jeho sexuální orientace a sexuálních zkušeností soud uvedl, že uveřejněná informace byla pravdivá, což ani žalobce sám nepopíral, žalovaná pouze citovala vyjádření žalobce u soudu. Předmětný výrok byl navíc učiněn veřejně v průběhu soudního řízení, na kterém byli přítomni novináři, přičemž informování o závažném trestném činu, jakým je vražda, je zcela jistě věcí veřejného zájmu, takže i osoba žalobce jako obžalovaného je v průběhu trestního řízení osobou veřejného zájmu. Navíc žalobce nikterak neprokázal, že by právě předmětný článek zapříčinil útoky ostatních vězňů na něj.

Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. března 2018, č. j. 58 Co 75/2018-108, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. III. a IV. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyslovil souhlas se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, vyšel především z jeho závěru, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době (§ 100 a násl. obč. zák.). Odvolací soud se ztotožnil i s důvody soudu prvního stupně, který neshledal, že by uplatnění námitky promlčení žalovanou v daném případě představovalo zneužití tohoto institutu na úkor žalobce. Pokud žalobce současně žádal zadostiučinění ve formě omluvy, toto právo nemajetkové povahy se sice podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 nepromlčovalo, přesto i zde, podle odvolacího soudu, hrálo plynutí času důležitou roli, neboť v daném případě žalobce žádal omluvu za informace uveřejněné před více než sedmi lety. Tento požadavek tedy nelze považovat za přiměřené zadostiučinění a požadovaná omluva je navíc nepřiléhavá, neboť žalobce se jí domáhá za uveřejnění článku jako takového, přestože je zřejmé, že napadá jen pasáž, v níž je zmínka o jeho sexuální orientaci. Vzhledem k tomu, že v daném případě bylo toto sdělení publikováno v souvislosti s informováním o závažné události veřejného zájmu, převážilo za těchto okolností právo na zveřejnění napadaných informací před právem na ochranu žalobcova soukromí.

Rozsudek odvolacího soud byl doručen žalobci 27. dubna 2018, právní moci nabyl dne 30. dubna 2018.

Žalobce podal dne 6. června 2018 proti rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání, kterým napadá jeho výrok I., kterým městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích II. a III. Dovolatel podává dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci jednak v otázce, zda uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného, vztahující se na úhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.“) nebylo v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a jednak v tom směru, že zveřejněním údaje o sexuální orientaci dovolatele nedošlo podle soudu k zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti, protože tento údaj byl spjat s informováním o důležité věci veřejného zájmu (vraždy). Dovolatel má dále za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o názor dovolacího soudu vyjádřený např. v jeho rozhodnutích pod sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, sp. zn. 32 Odo 466/2004, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, podle kterých se uplatnění námitky promlčení příčí dobrým mravům ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Odkazuje i na názor dovolacího soudu vyjádřený v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3063/2009, podle kterého skutečnosti týkající se soukromého života jsou zásadně součástí osobního soukromí a nemohou proto být věcí veřejného zájmu. Na závěr navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 27. července 2018. Uvedla, že trvá na tom, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy je promlčen a že sporným článkem nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobce. Navrhuje, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto a žalované přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Při konfrontaci výše zmíněných požadavků s důvody, na kterých staví dovolatel svoje dovolání, nelze shledat odůvodnění dovolání dostačujícím, a tím přípustným.

Dovolatel k přípustnosti dovolání uvádí, že při řešení předmětné právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak toto tvrzení v zásadě blíže nekonkretizuje. Jím citovaná rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, sp. zn. 32 Odo 466/2004, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, zabývající se otázkou promlčení v případě náhrady škody, smlouvy o půjčce a zástavního práva, se nejeví v souzené věci jako přiléhavá. Pokud dovolatel cituje rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 3063/2009, ani závěry tohoto rozsudku na věc nedopadají, neboť v daném případě šlo o zásah do osobnostního práva uveřejněním nepravdivých výroků. Naopak zásady vyjádřené v posledně citovaném rozhodnutí dovolacího soudu, vzal odvolací soud plně v úvahu a také je dostatečně odůvodnil.

S ohledem na uvedené vady podaného dovolání, které obsahově nenaplňuje předpoklady vymezené ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237 téhož zákona proto Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 9. 2018


JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu