Rozhodnutí NS

7 Tdo 1319/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/13/2019
Spisová značka:7 Tdo 1319/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1319.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) předpisu č. 141/1961Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1319/2019-255


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 11. 2019 o dovolání obviněného M. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 9 To 131/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 91/2018 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 3. 2019, č. j. 8 T 91/2018-195, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců.

Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 2. 8. 2017 kolem 10:00 hodin v Praze 6 řídil po požití alkoholických nápojů automobil zn. Seat Toledo, přičemž jeho krev obsahovala nejméně 1,44 g/kg alkoholu, a byl si tak vědom, že pro narušené psycho-senzo-motorické funkce není schopen vozidlo řádně a bezpečně ovládat. V důsledku tohoto stavu při jízdě XY ulicí ve směru od XY ulice před domem č. p. XY nezvládl řízení a po pravé straně vozovky narazil do zde zaparkovaného vozidla Hyundai i30, a na tomto a dalších dvou před ním zaparkovaných vozidlech způsobil škodu v celkové výši 287 730 Kč.

Odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 6. 2019, č. j. 9 To 131/2019-227, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že byl po operaci nosu, z něhož mu během jízdy po kýchnutí začala téct krev. Jednou rukou se ji snažil zastavit a druhou pak nezvládl řízení a naboural zaparkovaná vozidla dříve, než stačil zastavit vozidlo. Zavolal policii a souhlasil s dechovou zkouškou, kterou však vzhledem k zdravotnímu stavu nebyl schopen provést. Vzorek krve mu byl odebrán v nemocnici a o jeho výsledku se dozvěděl až v době zahájení trestního stíhání, k němuž došlo s odstupem téměř půl roku od dopravní nehody. Nemohl tak požádat o přezkoumání, neboť vzorek byl již zlikvidován. Pod vlivem alkoholu nebyl, užíval léky proti bolesti a je nemyslitelné, že by je zapíjel alkoholem. Policisté z něj alkohol necítili a žádnou takovou zmínku neobsahuje ani žádná z lékařských zpráv. Vzorek krve byl odebrán ve stejné nemocnici, kde se nachází i laboratoř, nebyl proto důvod, aby do ní putoval dvacet hodin. Není zřejmé, co se s ním po tuto dobu dělo. Samotné vyšetření pak proběhlo opět až následující den. K posouzení postupu laboratoře byla vyslechnuta I. Č., která současně prováděla vyšetření vzorku, nebyla proto objektivní. Obviněný je přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces nedodržením zásady in dubio pro reo. Soudy nezvážily, zda se vůbec jedná o trestný čin, či zda není důvod k upuštění od potrestání. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného vyložila, že jeho argumentace má výlučně skutkovou povahu a jde jen o opakování jeho dosavadní obhajoby, s níž se už vypořádal soud druhého stupně. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

Dovolání obviněného je založeno výhradně na námitkách směřujících proti skutkovým zjištěním, resp. hodnocení a rozsahu provedeného dokazování, a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Ačkoli obviněný poukazuje na své právo na spravedlivý proces, namítá pouze porušení zásady in dubio pro reo, které ovšem samo o sobě neznačí porušení ústavně zaručených práv, nejde-li současně o jeden z výše popsaných případů. Dovolací námitky jsou přitom pouze opakováním dosavadní obhajoby, s níž se soudy pečlivě vypořádaly. Zejména odvolací soud se důsledně věnoval objasnění průběhu zkoumání krevního vzorku, mimo zmíněné I. Č. vyslechl také soudního znalce Ing. Jaroslava Zikmunda, který neměl žádný důvod být jakkoli zaujatý. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tak nebudí žádné pochybnosti. Byť nelze označit za žádoucí stav, kdy bylo zahájeno trestní stíhání obviněného se značným časovým odstupem, je zřejmé, že v posuzovaném případě nemělo toto prodlení na zjištění skutkového stavu žádný vliv. Není pak zřejmé, jaký význam by z důkazního hlediska měla mít časová prodleva v řádu hodin, která vznikla mezi odebráním vzorku krve obviněnému a jeho doručením do laboratoře. Odvolací soud se svědkyně I. Č. výslovně dotazoval i na označení vzorku a možnost záměny. Jakýkoli omyl byl v tomto směru vyloučen.

Nad rámec odůvodnění soudních rozhodnutí tak lze pouze doplnit, že z provedeného dokazování mimo jiné vyplynulo i to, že obviněný měl možnost vozidlo zastavit dříve, a havaroval při rychlosti 38 – 51 km/hod. Z toho je evidentní, že jím prezentovaný průběh skutkového děje není reálný. Je zřejmé, že po odbočení z ulice XY musel opět zrychlit, neboť při odbočování uvedenou rychlostí jet nemohl. Zrychlení – a vůbec zjištěná rychlost v době nárazu – ovšem nedává smysl, pokud by řídil jednou rukou a měl v úmyslu co nejdříve zastavit vozidlo. Vzdálenost od ústí ulice XY k domu č. p. XY na ulici XY přitom (podle měření na serveru mapy.cz) činí minimálně 170 m. Je možné, že obviněnému skutečně tekla krev z nosu, ve střízlivém stavu by však vozidlo musel výrazně zpomalit, resp. by zastavil při první příležitosti.

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2019


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu