Rozhodnutí NS

30 Cdo 1329/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/10/2020
Spisová značka:30 Cdo 1329/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1329.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1329/2019-341


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně P. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Dítě, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 184/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 44 Co 670/2018-312, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 44 Co 670/2018-312, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2018, č. j. 42 C 184/2015-289, ve výrocích I a III, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobkyně se v řízení domáhá zaplacení částky 8 150 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Brně, kterého se měl dopustit tím, že porušil svou zákonnou povinnost dle § 76c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, když neodeslal příslušnému katastrálnímu úřadu stejnopis usnesení, kterým uložil společnosti GH NERA, spol. s r. o., (dále jen „GH NERA“), aby nenakládala s blíže označenými nemovitostmi, situovanými v katastrálních územích XY a XY (dále též jen „nemovitosti“). Žalobkyně v důvěře v pravdivost údajů v katastru nemovitostí uzavřela s výše uvedenou společností kupní smlouvy k nemovitostem. Kupní smlouvy se později ukázaly jako absolutně neplatné, čímž žalobkyni vznikla škoda ve výši kupní ceny a následného zhodnocení předmětných nemovitostí.

2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 42 C 184/2015-289, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 5 639 800 Kč (výrok I rozsudku), v částce 2 510 200 Kč žalobu zamítl (výrok II rozsudku) a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 244 807,20 Kč (výrok III rozsudku).

3. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci na základě jím provedeného dokazování z následujícího závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně společně se svým manželem uzavřela se společností GH NERA kupní smlouvy ze dne 29. 4. 2008 s kupní cenou 50 000 EUR a ze dne 4. 7. 2008 s kupní cenou 70 000 EUR, jejichž předmětem byly nemovitosti v majetku společnosti. Ke dni 22. 10. 2013 obvyklá cena těchto nemovitostí činila v důsledku růstu cen nemovitostí a rekonstrukce 5 200 000 Kč. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 4. 5. 2007 nařídil předběžným opatřením společnosti GH NERA, aby se zdržela jednání vedoucího ke zcizení svého nemovitého majetku. Toto rozhodnutí bylo katastrálnímu úřadu doručeno dne 14. 8. 2008, tedy až poté, co žalobkyně se společností GH NERA uzavřela kupní smlouvy. Dne 18. 11. 2011 byl Krajským soudem v Brně zjištěn úpadek společnosti GH NERA. V insolvenčním řízení žalobkyně podala návrh na vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, tento byl však zamítnut a toto rozhodnutí bylo později potvrzeno i Vrchním soudem v Olomouci.

4. Soud prvního stupně v rovině právního posouzení uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Krajského soudu v Brně ve smyslu § 13 zákona č. 82/1992 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), který spatřoval ve skutečnosti, že uvedený soud porušil svou zákonnou povinnost dle § 76c odst. 2, 3 o. s. ř. a rozhodnutí o předběžném opatření uloženém společnosti GH NERA zaslal katastrálnímu úřadu nikoliv do tří dnů od vydání rozhodnutí, ale více než rok po uplynutí stanovené zákonné lhůty. Žalobkyni zaplacením kupní ceny a vynaložením nákladů na rekonstrukci nemovitostí, které byly předmětem kupních smluv uzavřených se společností GH NERA v období mezi právní mocí rozhodnutí o předběžném opatření a doručením tohoto rozhodnutí katastrálnímu úřadu, vznikla škoda v celkové výši 8 150 000 Kč. Jelikož žalobkyně mohla být částečně uspokojena přihlášením své pohledávky v insolvenčním řízení, pokud by ji včas uplatnila, přiznal soud prvního stupně žalobkyni částku poníženou o toto předpokládané uspokojení, ve zbývající části žalobu zamítl.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací na základě odvolání žalované napadeným rozsudkem částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu i ohledně částky 5 639 800 Kč zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 4 500 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná pro meritorní rozhodnutí ve věci, a to i přesto, že podle jeho názoru „rozhodnutí soudu je na (resp. i za) hranici přezkoumatelnosti“.

7. Odvolací soud se nicméně neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně a uzavřel, že nebyly splněny základní předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu v tom smyslu, že nebyla dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené škody, kterou žalobkyně spatřovala v prodání sporných nemovitostí v dražbě, odmítnutí vydání sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka insolvenčním správcem, zaplacení kupní ceny na základě absolutně neplatných kupních smluv a v marně vynaložených investicích na sporných nemovitostech. Povinnost státu, jako tzv. posledního dlužníka, plnit z titulu odpovědnosti za škodu tak nevznikla.


II. Dovolání a vyjádření k němu


8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, v němž namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a „přímou“ škodou vzniklou jednak zaplacením kupních cen za sporné nemovitosti a jednak tou, jež souvisela s vynaložením nákladů na jejich zhodnocení. Ačkoliv měl odvolací soud podmínku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Brně za splněnou, pominul, že bez tohoto nesprávného úředního postupu by se skutkový děj neuskutečnil tak jako v daném případě, neboť společnost GH NERA by nemohla prodat nemovitosti ve svém majetku, pokud by Krajský soud v Brně oznámil podle zákona nařízení předběžného opatření zakazujícího dispozici s nemovitostmi katastrálnímu úřadu včas, a žalobkyně by tak nemohla uhradit za předmětné nemovitosti kupní cenu a následně by do jejich zhodnocení neinvestovala finanční prostředky. Ke škodlivému následku by nedošlo. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřovala žalobkyně v tom, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena, přesto se žalobkyně dovolávala blíže nespecifikované judikatury Nejvyššího soudu a dále závěrů vtělených do nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, vyjadřujícího se k podílu odpovědnosti osob jednajících v dobré víře v údaje ve státem vedených evidencích.

9. Žalobkyně dále namítala, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou předvídatelnosti s ohledem na závěry Ústavního soudu, které ale blíže rovněž nespecifikuje, a konečně namítala vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost zrušit a vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, nikoliv jej věcně přezkoumat a následně přistoupit k jeho částečné změně.

10. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že důsledkem uzavření neplatných kupních smluv žalobkyni nevznikla škoda, nýbrž právo na vydání bezdůvodného obohacení a účelně vynaložených nákladů, škoda tak mohla vzniknout pouze ztrátou takové pohledávky. Dále uvedla, že nelze spatřovat příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu a vzniklou nemožností pohledávku vymoci. Příčinu ztráty pohledávky žalovaná shledává v insolvenci smluvního partnera žalobkyně a v nedostatku procesní aktivity žalobkyně, když svou pohledávku včas neuplatnila v soudním (případně insolvenčním) řízení, přestože o existenci předběžného opatření věděla již od 19. 6. 2009, kdy bylo žalobkyni doručeno usnesení Policie České republiky, kterým jí bylo zakázáno nakládat s předmětnými nemovitostmi. Závěrem žalovaná uvedla, že přednesená právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena shodně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3285/2015, shledala tak dovolání žalobkyně nepřípustným a navrhla dovolání odmítnout.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání


13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Námitka žalobkyně, že napadený rozsudek odvolacího soudu má povahu rozhodnutí nepředvídatelného, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť právním posouzením věci z hlediska, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu (závěr, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Brně a škodou požadovanou žalobkyní) se zabývaly soudy obou stupňů, jak plyne z odůvodnění jejich dřívějších rozhodnutí. Odvolací soud při odvolacím jednání poučil přítomné účastníky, že se bude věcí zabývat z pohledu existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je přitom pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudů a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, nebo na ni alespoň odvolací soud sám neupozornil, což ovšem není případ projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12).

16. Dovolání je přípustné pro vyřešení právní otázky, zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Brně a tvrzenou škodou (v podobě zaplacené kupní ceny a vynaložených investic do nemovitostí) a zda lze příčinnou souvislost vyloučit z důvodu, že stát má být až tzv. posledním dlužníkem. Uvedené právní otázky odvolací soud vyřešil v rozporu s dosavadní judikaturou.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu


17. Podle § 5 písm. b) a § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

18. Definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává, z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu. Nesprávný úřední postup je zpravidla postup, který nesouvisí s rozhodovací činností, i když není vyloučeno, aby škoda resp. nemajetková újma byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací. Pro nesprávný úřední postup je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (k definici nesprávného úředního postupu srov. například stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977 sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 2120/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1627/2008).

19. Odpovědnost státu je založena za současného splnění tří předpokladů, a sice že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, že poškozenému byla způsobena škoda, a že vznik této škody je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Existence všech těchto podmínek musí být v soudním řízení prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich. Není-li splněna byť jen jedna z uvedených tří podmínek, nelze žalobě vyhovět bez ohledu na to, zda jsou splněny podmínky ostatní.

20. Odvolací soud postavil své rozhodnutí, jímž částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl, na závěru o nedostatku příčinné souvislosti. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je v zásadě otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4526/2016).

21. V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že úhrada kupní ceny a náklady vynaložené na zhodnocení nemovitostí nebyly zapříčiněné nesprávným úředním postupem soudu, žalobkyni pouze vznikl nárok na vrácení poskytnutého plnění z absolutně neplatné smlouvy a dále právo na vypořádání nároků z držby nemovitostí. Odvolací soud poukázal na to, že „úhradou kupní ceny plnila žalobkyně svoji smluvní povinnost“ a pohledávka vznikla vůči jejímu „smluvnímu partnerovi“ (srov. odst. 19 rozsudku odvolacího soudu), což je však v rozporu s jím současně činěným zjištěním, že sporné kupní smlouvy byly od počátku neplatné (srov. odst. 17 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v té souvislosti uzavřel, že nárok z titulu odpovědnosti státu za škodu je nárokem teprve sekundárním, který se nejprve musí uplatnit vůči primárnímu dlužníkovi (společnosti GH NERA).

22. Příčinná souvislost je dána, pokud by ke škodě nedošlo nebýt konkrétního jednání. Nemusí se přitom jednat o příčinu jedinou, nýbrž postačuje, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, který má být odškodněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 786/99). Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodné události za současného prokázání, že by škoda nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013).

23. Závěr odvolacího soudu, že tvrzená škoda žalobkyni nevznikla nesprávným úředním postupem soudu, správný není. Je nepochybné, že zde nešlo o příčinu jedinou, nicméně jde, z hlediska tzv. faktické kauzality (přičitatelnosti) o příčinu v posuzovaném případě právně relevantní, bez níž by ke škodnímu následku nedošlo. Pokud by totiž v rozhodné době v katastru nemovitostí byl (formou tzv. poznámky /“plomby“/) uveden údaj o nařízeném předběžném opatření, o němž Krajský soud v Brně v rozporu se svou zákonnou povinností katastrální úřad neinformoval, společnost GH NERA by neměla příležitost protiprávně prodat nemovitosti ve svém majetku, neboť by příslušný katastrální úřad nepovolil vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy uzavřené v rozporu s nařízeným předběžným opatřením soudu. Žalobkyni by tak škoda (přinejmenším její část) nevznikla.

24. Nelze se ani ztotožnit s námitkou žalované, že příčinou škody je zde insolvence společnosti GH NERA. Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013). Opomenutí doručit rozhodnutí o předběžném opatření příslušnému katastrálnímu úřadu tak zůstává jednou z podstatných skutečností, bez níž by ke škodlivému následku nemohlo dojít, a to zcela bez ohledu na to, zda další v úvahu přicházející škůdce byl insolventní či nikoliv. Pokud odvolací soud dovodil závěr opačný, posoudil věc nesprávně a v rozporu se shora zmiňovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

25. Odvolací soud své rozhodnutí v té souvislosti postavil na navazujícím závěru, že příčinná souvislost podle jeho přesvědčení není dána, neboť stát jako škůdce může odpovídat až sekundárně. Rozhodnutí o důvodnosti podaného dovolání a posouzení naplnění podmínky odvolacím soudem zpochybňované příčinné souvislosti (odstavec 19 rozsudku odvolacího soudu) tak současně závisí na vyřešení právní otázky, zda stát odpovídá za vzniklou škodu v poměrech projednávané věci solidárně nebo až subsidiárně, jak dovodil odvolací soud.

26. Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, uvedl, že nelze vyloučit odpovědnost státu pouhým poukazem na odpovědnost jiného subjektu, který nadto není účastníkem posuzovaného řízení. Při škodě způsobené více subjekty dává občanský zákoník přednost pravidlu společné a nerozdílné (tzv. solidární) odpovědnosti vůči poškozenému. Uplatnění nároku vůči státu jako jednomu ze škůdců je tak dispozitivním projevem realizace této možnosti vyplývající z ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008) a je zde třeba zjišťovat, zda jimi vybraný žalovaný škůdce splňuje předpoklady odpovědnosti za škodu vzniklou jeho nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Jde tu o skutkové předpoklady odlišné od těch, které zakládají odpovědnost případných jiných škůdců, a které musí být v případě jejich prokázání posuzovány ve vztahu k žalovanému státu samostatně. Jinými slovy řečeno, podíl dalších škůdců na vzniku škody je významný jen v jejich vzájemném vnitřním poměru, nikoliv pro posouzení, zda stát je jedním z nich. Tyto situace je přitom třeba odlišit od těch situací, kdy stát odpovídá za škodu pouze subsidiárně, neboť (až) v důsledku jeho pochybení došlo toliko pouze ke ztrátě již existující pohledávky poškozeného za jeho přímým dlužníkem. Jen v takových případech je podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem vznik škody spočívající v tom, že žalobci nemohou úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči svému přímému dlužníkovi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

27. Dovolací soud se s ohledem na shora uvedené proto neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v případě vzniku škody by stát odpovídal pouze subsidiárně, neboť by bylo nezbytné se v první řadě domáhat škody po tom, kdo ji způsobil, tedy po společnosti GH NERA. Ze žalobních tvrzení naopak vyplývá, že stát je v projednávané věci za tvrzenou škodu přímo odpovědný, a to vedle dalšího škůdce, společnosti GH NERA. Princip státu jako posledního dlužníka se tudíž v projednávané věci uplatnit nemůže.

28. Podle žalobních tvrzení v této věci totiž nejde o ztrátu pohledávky v důsledku pochybení státu (jeho orgánů), ale o to, že škoda v důsledku pochybení státu jako jednoho ze škůdců vůbec vznikla. Z tohoto důvodu nelze žalobu zamítnout z důvodu, že stát by měl mít postavení „posledního dlužníka“. I přesto, že protiprávní jednání společnosti GH NERA bylo nepochybně také právně relevantní příčinou tvrzeného vzniku škody, nic to nemění na skutečnosti, že podle žalobních tvrzení je stát jedním ze škůdců, který v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Brně přivodil vznik škody (její části), a tudíž uplatnění nároku vůči státu je pouhým dispozičním projevem žalobkyně v souladu se zákonem. Dospěl-li odvolací soud k odlišnému závěru, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.

29. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá u jinak přípustného dovolání (§ 237 o. s. ř.) povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně důvodně namítá, že řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a Nejvyšší soud nadto v postupu odvolacího soudu shledal další, dovoláním nenamítané vady, jež mohly mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí.

30. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř., není-li dále uvedeno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

31. Z citovaného ustanovení vyplývá mimo jiné povinnost soudu v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá a jak tyto důkazy ve smyslu § 132 až 135 o. s. ř. hodnotil. Tento výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci (rozsahu dokazování, složitosti dokazování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod.). Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v citovaném ustanovení, je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, zaujal právní názor, že o nepřezkoumatelný rozsudek jde i tehdy, jestliže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá skutková zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy a jestliže ze závěrů soudu ohledně různých sporných položek není patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení.

32. K obdobnému závěru dospěl i Ústavní soud ve svém rozhodnutí publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 15, III. dílu, č. 122. V těchto případech pak nejsou splněny předpoklady pro opakování dokazování nebo jeho doplňování odvolacím soudem a nezbývá, než takové rozhodnutí podle § 221 odst. 1 písm. c) o․ s. ř. zrušit. Je tomu tak proto, že činnost odvolacího soudu je zásadně činností přezkumnou a jestliže je odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, brání tento nedostatek odvolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, publikovaný v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1993, pod číslem 19). Pokud tak odvolací soud neučiní (a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí či změní), zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

33. V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá skutková zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy. Pokud jde o jeho závěry, není vůbec patrné, z jakých důkazů vycházel a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídil, kdy i sám odvolací soud zcela správně postřehl, že soud prvního stupně „pouze opisuje žalobní tvrzení bez bližšího vysvětlení“, „není zřejmé, jak se vypořádal s výslovnou námitkou promlčení ze strany žalovaného“ a jeho „rozhodnutí obsahuje zjevné nesprávnosti, či vysloveně nesmyslné údaje“. Přestože rozsudek soudu prvního stupně nerespektuje zásady stanovené v § 157 odst. 2 a v § 132 o. s. ř., v důsledku čehož je nepřezkoumatelný, odvolací soud v odvolacím řízení zrekapituloval skutkový stav a učinil jej za součinnosti stran nesporným; následně rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil. Pro takový postup ovšem nebyly za výše nastíněné procesní situace, projevující se deficitem v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, splněny zákonné procesní předpoklady. Odvolací soud měl správně rozsudek soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 věty první o. s. ř. z důvodu nepřezkoumatelnosti zrušit a věc vrátit tomto soudu k dalšímu řízení. Jestliže tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

34. Nejvyšší soud dále shledal, že je řízení postiženo další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), když žalobkyně v žalobě ani později v průběhu řízení dostatečně srozumitelně a určitě neuvedla, jakých dílčích nároků na náhradu škody se vlastně domáhá. Uvedené skutečnosti si správně povšiml i odvolací soud, který v odstavci 14 přezkoumávaného rozsudku ozřejmil, že „i po doplnění žaloby zůstala skutková tvrzení žalobkyně k tomu, v jaké skutečnosti žalobkyně tvrdí vznik škody značně nesourodá“. Z tohoto zjištění ovšem odvolací soud nevyvodil odpovídající procesní závěry. Mínila-li žalobkyně uplatnit jednou žalobou současně více nároků na náhradu škody, musí pak jednoznačně uvést, jakého odškodnění (v jaké výši) se ve vztahu ke každé dílčí škodě, jež jí měla v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Brně vzniknout, domáhá (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009). Žaloba je proto v uvedeném rozsahu nesrozumitelná a neurčitá a bylo na soudech, aby žalobkyni vyzvaly k odstranění této vady postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř.

35. Žalobce totiž musí v zájmu určitosti a srozumitelnosti žaloby ohledně jednotlivých uplatněných nároků uvést rozhodné skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž vyčíslit peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak žalobce neučiní, jedná se o nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat, neboť soud nemůže jednat o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5709/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4726/2015). Uvedené závěry platí i tam, kde žalobci z jednoho protiprávního jednání orgánu veřejné moci mělo vzniknout více dílčích nároků na náhradu škody, což je i případ právě projednávané věci.


VI. Závěr


36. Odvolací soud se pro nesprávné právní posouzení otázky příčinné souvislosti nezabýval další podmínkou odpovědnosti státu. Jeho rozhodnutí je tak založeno pouze na tomto jediném (nesprávném) důvodu zamítnutí žaloby, aniž by bylo zkoumáno, zda (popřípadě v jaké výši) žalobkyni vznikla škoda. Zároveň odvolací soud ve výsledku nesprávně vyhodnotil splnění nároků na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a toto rozhodnutí nezrušil, čímž zatížil řízení vadou. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud s přihlédnutím ke zjištěné nepřezkoumatelnosti v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

37. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby žalobkyni vedl postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. ke kvalitativnímu a kvantitativnímu upřesnění tvrzení o jednotlivých složkách uplatňované náhrady škody (srovnej odstavec 34 a 35 tohoto rozsudku), a v případě, že žaloba bude projednatelná, aby následně posoudil, zda upřesněné dílčí nároky na náhradu škody skutečně v majetkové sféře žalobkyně vznikly a zda, ve světle výše nastíněných právních závěrů, je dána též nezbytná příčinná souvislost mezi nezpochybňovaným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Existence podmínky příčinné souvislosti je pak třeba posoudit vždy ve vztahu ke každému jednotlivému následku. Neopomene se zabývat ani námitkou promlčení, kterou žalovaná vůči projednávanému nároku uplatnila.

38. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 10. 3. 2020




JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu