Rozhodnutí NS

4 Tdo 30/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/29/2019
Spisová značka:4 Tdo 30/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.30.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Poškození cizí věci
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/15/2019
II.ÚS 1271/19
JUDr. Milada Tomková
odmítnuto
06/08/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 30/2019-35


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2019 o dovolání obviněného K. U., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Tábor, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 10. 2018 sp. zn. 14 To 224/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 40/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. U. odmítá.


Odůvodnění:

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 29. 6. 2018 sp. zn. 3 T 40/2018 uznal obviněného K. U. vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v době od 15:00 hodin dne 15. listopadu 2017 do 08:00 hodin dne 17. listopadu 2017, za obcí J., okres Tábor, po levé straně silnice č. 123 na jejím 8,4 km, na říčce XY (XY), jež protéká z převážné části parcelou č. XY v katastrálním území XY, okres Tábor a parcelami č. XY a XY v katastrálním území XY, okres Tábor, poškodil hradidlový jez sloužící jako mlýnský náhon, kdy u jezu uřezal kovová oka přepadu, přepad vytrhl ze základu jezu a dále rozbil betonový taras jezu a tímto jednáním způsobil poškozeným manželům J. S., nar. XY a M. S., nar. XY, oba trvale bytem XY, škodu ve výši 20 000 Kč, kdy dále v důsledku toho uhynuly poškozeným ryby v hodnotě 2 500 Kč.

Za to mu byl podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému zároveň uložena povinnost v průběhu zkušební doby uhradit podle svých sil škodu trestným činem způsobenou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně uložil obviněnému i povinnost zaplatit na náhradě škody manželům J. S. a M. S. částku 22 500 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli manželé J. S. a M. S. se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 4. 10. 2018 sp. zn. 14 To 224/2018 podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněného K. U. vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se dopustil tím, že v době od 15:00 hodin dne 15. listopadu 2017 do 08:00 hodin dne 17. listopadu 2017, za obcí J., okres Tábor, po levé straně silnice č. 123 na jejím 8,4 km, na říčce XY (XY), jež protéká z převážné části parcelou č. XY v katastrálním území XY, okres Tábor a parcelami XY a XY v katastrálním území XY, okres Tábor, poškodil hradidlový jez sloužící jako mlýnský náhon, kdy u jezu uřezal kovová oka přepadu, přepad vytrhl ze základu jezu a dále rozbil betonový taras jezu a tímto jednáním způsobil poškozeným manželům J. S., nar. XY a M. S., nar. XY, oba trvale bytem XY, škodu ve výši 20 000 Kč.

Za to obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena též povinnost v průběhu zkušební doby uhradit podle svých sil škodu trestným činem způsobenou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud druhého stupně uložil obviněnému i povinnost zaplatit na náhradě škody manželům J. S. a M. S. částku 20 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli manželé J. S. a M. S. se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Následně obviněný K. U. proti cit. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný od počátku trestního řízení namítá, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, tedy nemohlo dojít k naplnění veškerých znaků objektivní stránky trestného činu poškození cizí věci, když při nenaplnění znaku jednání nemohlo dojít ani ke vzniku následku a naplnění příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Z žádného důkazu provedeného v rámci trestního řízení přímo nevyplývá, že by obviněný předmětný jez poškodil. Svědci vypověděli, že obviněného u jezu viděli, avšak tyto výpovědi nejsou v rozporu s výpovědí obviněného, který připustil, že se tam nacházel. Nelze tedy na základě těchto důkazů učinit závěr, že obviněný se předmětného jednání skutečně dopustil. Soud prvního stupně si v odůvodnění svého rozsudku klade otázku qui bono, na kterou si odpovídá, že obviněný byl jediným, komu jez vadil. Uvedená odpověď je čistě spekulativní, neboť soudy obou stupňů nijak nezjišťovaly širší vztahy a souvislosti týkající se jezu a okolí, aby na jejich základě bylo možné určit zmíněný závěr.

Dovolatel dále poukazuje, že výtky, které vůči umístění kovové konstrukce na jez, obviněný a jeho družka měli, uplatňovali právní cestou prostřednictvím správních orgánů. Za této situace zůstává ze strany obou soudů nezodpovězena otázka, proč by obviněný předmětný jez poškodil v situaci, kdy ohledně umístění kovové konstrukce na jez, podle vyjádření svědkyně K., probíhalo správní řízení.

Obviněný také namítá, že jeho jednání nenaplňuje zákonem požadované znaky subjektivní stránky trestného činu poškození cizí věci ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména pro neexistenci úmyslného zavinění obviněného, ať v podobě přímého úmyslu či nepřímého úmyslu.

V dovolání je zdůrazňováno, že obviněný je stále přesvědčen, že vlastníkem jezu je jeho družka, a tedy nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu poškození cizí věci. Není podstatné právní hodnocení, kdo je vlastníkem jezu, které soud prvního stupně činí, ale vědomí, které o vlastnictví měl obviněný. Není pravdou, že by z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by se obviněný mohl domnívat, že vlastníkem jezu je jeho družka. Obviněnému nebylo a není známo, kdy a na základě jaké skutečnosti, došlo k oddělení vlastnictví pozemku od vlastnictví stavby na tomto pozemku umístěné (jezu). I podněty adresované družkou obviněného správním orgánům a společnosti Povodí Vltavy, s. p. svědčí o tom, že družka obviněného vystupovala jako vlastník jezu, který brojil – nikoli proti umístění jezu na svém pozemku, ale proti umístění kovové konstrukce na těleso jezu. Obviněný nikdy netvrdil, že stavba jezu je nelegální, tedy ani nedisponoval žádnou informací, která by tomu nasvědčovala. Obviněný se u správního orgánu domáhal odstranění kovové konstrukce na jez, který je ve vlastnictví jeho družky. Umístění této konstrukce považoval za nelegální z důvodu, že byla realizována bez souhlasu jeho družky, jako majitelky jezu.

Ve správním řízení, které se J. M. snažila vyvolat, se nedomáhala odstranění jezu, jak tvrdil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, ale odstranění kovové konstrukce umístěné na tento jez neoprávněně ze strany J. S. Z obsahu spisu vodoprávního úřadu plyne, že J. M. před tímto úřadem vystupovala jako vlastník pozemku, na němž se jez nachází, jakož i vlastník tohoto jezu, brojící proti úpravě jezu spočívající v umístění kovové konstrukce na předmětný jez. Podle obviněného žádným způsobem nebylo prokázáno vlastnictví poškozeného k jezu. O vlastnickém právu k jezu výměr Okresního úřadu v Sedlčanech nevypovídá ničeho a soudy pouze spekulují o tom, koho tento úřad považuje za vlastníka.

Obviněný proto v závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 10. 2018 sp. zn. 14 To 224/2018, tak rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 29. 6. 2018 sp. zn. 3 T 40/2018, a aby postupem podle § 265m odst. 1 tr. ř. obviněného sám zprostil obžaloby, eventuálně aby podle § 265l tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k došetření.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek předchozího řízení včetně obsahu rozsudku odvolacího soudu, jakož i podstatné části dovolání obviněného včetně použitých argumentů.

Podle něj obviněný opakuje tytéž argumenty, o které opíral i předcházející řádný opravný prostředek. Soud druhého stupně se ale jeho podaným odvoláním dostatečně zabýval, jak je zřejmé z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí.

Pokud obviněný v dovolání namítá, že z výpovědí svědků nevyplývá jemu vytýkaná trestná činnost, pak se snaží účelově upravovat obsah výpovědí těchto osob vlastním potřebám. Byť nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku doslovně neuvádí, zda obviněný svůj čin spáchal v úmyslu přímém či nepřímém, pak patrně proto, že z popisu skutku i odůvodnění rozsudku je naprosto zřejmé, že obviněný si byl jednoznačně vědom, že v případě jezu se jedná o věc cizí, a přesto chtěl část jezu odstranit a poškodit a takto způsobit škodu jeho vlastníkům.

Z přesvědčivého, logického a podrobného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, proč předběžnou otázku vlastnického práva k jezu vyhodnotil ve prospěch poškozených a nepřisvědčil argumentům obviněného. Soud konkretizuje jednotlivé listinné důkazy, ze kterých vycházel, a rozvádí své právní závěry o vyhodnocení vlastnického práva k jezu, jakož i důvody, proč jsou jeho právní závěry odlišné od závěrů obviněného.

Jestliže v této souvislosti obviněný namítá, že meritorní rozhodnutí je zatíženo extrémním nesouladem mezi obsahem důkazů, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, zůstává toto jeho tvrzení v rovině pouhé proklamace. Obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Soudy obou stupňů však k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř. a § 134 tr. ř. Existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z verzí skutkového děje předložených jednak obhajobou a jednak obžalobou se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě.

Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 10. 2018 sp. zn. 14 To 224/2018 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nejprve je třeba zmínit, že ta část dovolání obviněného opírající se o zpochybňování důkazního řízení, resp. hodnocení provedených důkazů soudy a ve svém výsledku nesouhlasu se skutkovým stavem, jak byl zjištěn v předchozím řízení, nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, jelikož se jedná o námitky skutkové a tudíž procesní, nikoli hmotněprávní. Pokud obviněný zahrnul pod uplatněný dovolací důvod i otázku právního posouzení vlastnictví hradidlového jezu, v čemž ve své podstatě spatřuje existenci tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, tak k tomu je třeba uvést, že o žádný takový extrémní nesoulad se ve skutečnosti nejedná. Vytýkaný extrémní nesoulad může nastat, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu a skutek popsaný soudy nižších stupňů tak nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, popř. došlo k tzv. deformaci důkazů, z nichž jsou vyvozována zjištění, která z nich vůbec nevyplývají. Tento extrémní nesoulad nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), a to současně za podmínky, že soudy svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).

V daném případě sice obviněný formálně uvedl, že extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi nastal, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se, až na menší disproporci ve výši způsobené škody, ztotožnil i soud odvolací. Nejvyšší soud tak v tomto ohledu porušení práva obviněného na spravedlivý proces neshledal.

K této části podaného dovolání lze přesto uvést, že obviněný je z trestné činnosti usvědčován celou řadou svědeckých výpovědí. Svědci shodně uvedli, že obviněného v inkriminovanou dobu viděli u jezu, jak je sehnutý, něco drží v ruce (lopatu nebo „pajcr“) a něco tam dělá a bouchá do jezu. Svědku B. obviněný dokonce sám řekl, že na svém pozemku nestrpí cizí stavbu. Tento skutkový stav poté dokresluje i výpověď poškozeného, který uvedl, že 16. 11. 2017 mezi 9:00 a 10:00 hodin slyšel velké rány a druhý den mu netekla voda. Z takto provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný byl jediný, který v té době mohl a zároveň měl zájem jez poškodit, což dokládá opět i výpověď poškozeného J. S., ve které uvádí, že s nikým jiným konflikt ohledně jezu neměli. Není tak žádný pádný důvod se domnívat, že by jez poškodila nějaká jiná osoba.

Nelze tak souhlasit s výhradou obviněného, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo výše uvedeno, z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný uřezal kovová oka přepadu, tento vytrhl ze základu jezu a rozbil betonový taras jezu. Svým jednáním tak poškodil cizí věc (viz též odůvodnění níže), a způsobil poškozeným manželům S. škodu ve výši 20 000 Kč. Nebýt takového jednání obviněného, k poškození jezu by nedošlo a nebyla by poškozeným způsobena škoda.

Obviněný tudíž naplnil veškeré obligatorní znaky objektivní stránky trestného činu, spočívající v jednání, následku i příčinné souvislosti mezi nimi.

K další dovolatelem uplatněné námitce týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, není od věci uvést, že zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

U přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jak již bylo uvedeno, se po subjektivní stránce vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222).

Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku nejsou důvodné. S tím i souvisí předběžná otázka vlastnického práva k jezu, proti které obviněný ve svém dovolání také brojí. Ta byla zcela vyčerpávajícím způsobem objasněna soudem prvního stupně. De iure je z provedeného dokazování zřejmé, zejména pak z vyjádření Městského úřadu v Táboře, odboru životního prostředí, že jez byl povolen tehdejším výměrem Okresního úřadu v Sedlčanech ze dne 26. 9. 1934, kdy stav jezu byl zapsán do vodní knihy, ve které byly vedeny záznamy o tehdejších platných vodních právech. Tento výměr byl udělen R. Š. k vybudování jezu, včetně nakládání s vodami. Z uvedeného jasně vyplývá, že vodní dílo (tj. jez a náhon) byly vybudovány ještě před rokem 1955 a tedy existují po právu včetně povolení k nakládání s vodami. Vlastníci pozemků, na nichž se tato vodní díla nacházejí, jsou povinni na svém pozemku strpět vodní díla vybudovaná před 1. lednem 2002. Vlastníkem vodního díla je pak stavebník. Jelikož poškozený S. nemovitost koupil v roce 1989 od dcery pana Š., stal se tak majitelem uvedeného vodního díla (jez a náhon). Vodní dílo bylo vybudováno za účelem přivedené vody do mlýna. Z toho vodoprávní úřad dovodil, že převodem nemovitosti bývalého mlýna na poškozeného S. dochází i k převodu nakládání s vodami, které je svázáno s vodním dílem. Tato skutečnost vyplývá i z dalších listin a také z toho, že správní orgán s poškozeným S. jednal jako s vlastníkem jezu v rámci správního řízení, o jehož zahájení žádal právě obviněný.

Pokud obviněný zároveň namítá, že rozhodující není faktický stav věci, ale jeho vnitřní přesvědčení o vlastnictví jezu, aby mohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu, tak k tomu je třeba uvést následující. Vědomost obviněného o vlastnickém právu poškozených k jezu bylo nalézacím soudem prokázáno i de facto. Bylo totiž zjištěno, že poškozený S. se o jez staral, udržoval jej, čistil jej, když jej poškodila opakovaně povodeň, tak jej vždy opravil. Těchto skutečností si musel být obviněný vědom, jestliže se jez nachází na pozemku jeho družky, kam téměř každý den chodí. Bezpochyby tak musel poškozeného v průběhu celé řady předchozích let opakovaně vidět, jak se o jez stará, čistí jej, upravuje nebo opravuje. Poškozený si dokonce nechal vypracovat studii vlivu jezu na okolí pozemku a nátok do náhonu od V. S. Kdyby poškozený neměl s obviněným konflikt ohledně vlivu jeho jezu na pozemky obviněného (resp. jeho družky), kde podle obviněného roste vzácný biotop, neměl by nejmenší důvod takovouto studii dělat. S tím, že někdo na pozemku družky obviněného provádí takovouto studii, musel být minimálně srozuměn, protože, jak sám vypověděl, se na pozemcích vyskytuje téměř každý den. Kdyby si obviněný skutečně myslel, že jez je ve vlastnictví jeho družky, nebyl by důvod, aby si poškozený nechal dělat studii vlivu jezu na pozemky družky obviněného, jelikož by s jezem poškozený vůbec neměl nakládat. Pokud by tak měl obviněný za to, že jez je ve vlastnictví jeho družky, mohl již dříve otázku vlastnických poměrů řešit jiným zákonným způsobem, neboť by měl skutečný důvod mít za to, že poškozený S. po celou dobu nakládá s cizí věcí. K tomuto ovšem nikdy žádným způsobem nedošlo. Teprve až poškozený na jez umístil kovovou konstrukci, se kterou obviněný a jeho družka nesouhlasili a brojili proti ní ve správním řízení, které neskončilo podle jejich očekávání, tak se obviněný rozhodl ji odstranit sám. Bylo tak bezpečně prokázáno, že obviněný si musel být plně vědom toho, že vlastnické právo k jezu náleží poškozeným manželům S.

Takový závěr ale vyplývá již z velice podrobného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, se kterým se ztotožnil i soud odvolací. Nejvyšší soud s těmito závěry plně souhlasí a nemá žádných námitek proti takovému právnímu hodnocení. Vše výše uvedené je tak pouhým opakovaným konstatováním již jednou vyslovených závěrů, leč nezbytným s ohledem na opakovaně vznášené tytéž výhrady obviněného. Nejvyšší soud tak zastává stejný názor, jako soudy nižších stupňů, že obviněný musel vědět, že svým jednáním poškozuje cizí věc, a zároveň tak učinit i chtěl. Subjektivní stránka trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, představovaná úmyslem přímým, tak z jeho strany byla naplněna.

Ze shora uvedeného je též zjevné, že námitky, jež byly obsahem dovolání, obviněný v rámci své obhajoby před soudy nižších stupňů již uplatnil. Tyto soudy na ně reagovaly, přesvědčivě se s nimi vypořádaly a své úvahy vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožnil, přičemž neshledal jakoukoli snahu o deformaci důkazních prostředků ani tendenčnost v uvažování v neprospěch obviněného při hodnocení důkazů. Lze doplnit, že pokud dovolání obsahuje totožné námitky, s nimiž se v předchozím řízení zabýval a dostatečně vypořádal již soud prvního, resp. druhého stupně, Nejvyšší soud je zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

V důsledku toho, jakož i na základě skutečností shora uvedených je dostatečně zřejmé, že činem obviněného došlo k naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto, jen z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.), odmítl dovolání obviněného K. U., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
    V Brně dne 29. 1. 2019


    JUDr. František Hrabec
    předseda senátu