Rozhodnutí NS

3 Tdo 1606/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/28/2019
Spisová značka:3 Tdo 1606/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1606.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Usmrcení z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/07/2019
II.ÚS 2165/19
II.ÚS 2165/19
JUDr. Ludvík David
odmítnuto
08/30/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1606/2018-26


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 o dovolání obviněného K. F., nar. XY, bytem XY, XY, okr. Praha-východ, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 6 To 243/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 100/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. F. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 2. 2018, sp. zn. 8 T 100/2016, byl K. F. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že

dne 20. 11. 2015 kolem 18:41 hod. jako řidič automobilu tov. zn. Hyundai IX 35, r. z. XY, v Praze 8, ulici XY ve směru jízdy od ulice XY k ulici XY v pravém jízdním pruhu dostatečně nesledoval situaci na vozovce a nevěnoval se řízení vozidla, v blízkosti sloupu VO č. XY na vyznačeném přechodu pro chodce přehlédl z jeho pohledu přecházející zleva doprava chodkyni J. K., nar. XY, čelním nárazem vozidla jí způsobil těžké poranění hlavy a mozku, zlomeninu horního raménka stydké kosti vpravo s rozvolněním stydké spony a poranění měkkých tkání kyčle hýždě, kolene a bérce, přičemž úrazový otok mozku vedl k úmrtí poškozené, jež nastalo dne 21. 11. 2015 a byl v přímé souvislosti s poraněním hlavy a mozku utrpěné při dopravní nehodě, jednání se dopustil proto, že porušil ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. f), zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích.

Za to byl odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř roků.

Naposledy bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že je povinen uhradit poškozené VZP ČR, Praha 1, Na Perštýně 6, na náhradě škody částku 44.131,00 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen uhradit na náhradě nemajetkové újmy následující částky: 1. poškozené E. Š., narozené XY, dceři zesnulé, částku 300.000,00 Kč, 2. poškozené K. Š., narozené XY, vnučce zesnulé, částku 240.000,00 Kč, a 3. poškozenému J. Š., narozenému XY, vnukovi zesnulé, částku 240.000,00 Kč, s tím, že podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 6 To 243/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil toliko výroky o náhradě škody ohledně poškozených E. Š., nar. XY, K. Š., nar. XY, a J. Š., nar. XY. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození E. Š., nar. XY, bytem XY, XY, J. Š., nar. XY, bytem XY, XY, a K. Š., nar. XY, bytem XY, XY, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 6 To 243/2018, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítá neúplnost výroku usnesení, neboť zde chybí výrok o zamítnutí jím podaného odvolání proti výroku o vině a trestu.

Obviněný rekapituluje průběh řízení, kdy podrobně popisuje pohyb účastníků nehody, a namítá, že soudy obou stupňů nevyhodnotily správně spoluzavinění poškozené na dopravní nehodě, a to zejména ve vztahu k možnostem (schopnostem) obou účastníků fakticky odvrátit střet za dané dopravní situace a ve vztahu k principu omezené důvěry v dopravě, a v důsledku toho skutek nesprávně kvalifikovaly jako přečin usmrcení z nedbalosti podle ust. § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ač bylo namístě jej kvalifikovat podle ust. § 143 odst. 1 tr. zákoníku.

Poukázal na skutečnost, že za dané dopravní situace to byla nepochybně poškozená, která – ač měla na přechodu přednost – měla fakticky mnohem větší šanci samotnému střetu zabránit tím, že by nevstupovala do dráhy jedoucího vozidla těsně před střetem (tedy v době, když již nebylo možné vozidlo zastavit). I z fotodokumentace je zřejmé, že poškozená (přicházející k levé části vozidla) byla sražena předním levým okrajem vozidla. Obviněný poukazuje na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2016 pod č. 32, ze kterého citoval a dovozuje, že zjištěné spoluzavinění poškozené bylo proto místě zohlednit při právním posouzení.

V dané situaci muselo být vozidlo řízené obviněným (které bylo osvětlené) pro poškozenou dobře viditelné, na rozdíl od samotné poškozené, jejíž viditelnost byla v důsledku výše popsaných podmínek snížena. Nezpochybňoval nikdy skutečnost, že řidič je povinen dát přednost chodci, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, na druhou stranu však poukázal na ust. § 4 písm. a) a b) zák. č. 361/2000 Sb. a § 54 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, která citoval. Sama poškozená tak mohla zabránit střetu, pokud by vyčkala, než vozidlo přejede nebo pokud by se před vstupem do jízdního pruhu, ve kterém jel obviněný, rozhlédla, případně se přesvědčila, zda ji obviněný vidí. Byť je tedy nepochybné, že obviněný porušil ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, když nedal chodkyni přednost, což ani nikdy nezpochybňoval; zpochybňoval pouze právní kvalifikaci, nikoliv své zavinění jako takové, byla to právě chodkyně, která (bez ohledu na povinnosti stanovené zákonem o pozemních komunikacích) mohla vidět blížící se vozidlo lépe než obviněný chodkyni. Jak bylo v řízení prokázáno, v uvedené době byla tma, pršelo, v protějším směru jela kolona vozidel, která obviněného oslňovala. Obviněný jel v pomalu jedoucí koloně, nutně tedy musela být jeho pozornost zaměstnána požadavkem na dodržování bezpečné vzdálenosti a působilo na něj několik faktorů, které současně vyžadovaly jeho pozornost. Na druhé straně poškozená – pokud by se před střetem rozhlédla – by musela vidět, že vstupuje těsně před vozidlo, které již nebude schopno zastavit. Vozidlo bylo osvětleno, poškozené nic ve výhledu nebránilo, musela slyšet i zvuk přijíždějícího vozidla (resp. kolony vozidel). Objektivně tedy i poškozená mohla zabránit bez problémů střetu, pokud by se rozhlédla a nevstupovala těsně před jedoucí vozidlo. Skutečnost, že poškozená světla přijíždějících vozidel mohla bez problémů vidět (a mohla nejspíše vidět i jejich karoserie), potvrdil i revizní posudek Vysokého učení technického v Brně.

Jak bylo následně prokázáno, obviněný jel s ohledem na panující podmínky provozu zcela přiměřenou rychlostí (do 30 km/hod – viz posudek Vysokého učení technického). Má tak za to, že i chodkyně významnou měrou přispěla ke střetu a střet spoluzavinila, a to s ohledem na okolnosti zásadní měrou, kterou je třeba zohlednit v kvalifikaci skutku. Soudy obou stupňů se při hodnocení zavinění, resp. spoluzavinění vůbec nezabývaly principem omezené důvěry v dopravě, který bezpochyby platí i pro chodce, tedy zásadou, že se „účastník provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak“.

Jak bylo v řízení prokázáno, poškozená přecházela po přechodu pro chodce, kdy si zjevně byla vědoma toho, že v pravém jízdním pruhu jede kolona vozidel; musela si být dále vědoma toho, že je tma, prší, je hustý provoz, a pro řidiče je tak viditelnost chodců podstatně snížena. Vozidlo řízené obviněným před přechodem (před střetem) nebrzdilo. Za této situace pak jistě měla i samotná poškozená dbát zvýšené opatrnosti a před vstupem do pravého jízdního pruhu (do dráhy přijíždějícího vozidla), se přesvědčit, zda je další pokračování v přecházení bezpečné.

Citoval nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn.: ÚS 3765/17, kde zdůrazňuje aspekt spravedlivého procesu, když v případě řešeném v uvedeném nálezu byla situace obdobná (tma, déšť, odlesky světlometů protijedoucích vozidel). I v jeho případě řešil revizní znalecký posudek primárně možnost zakrytí chodkyně levým sloupkem vozidla, nikoliv však již viditelnost panující v době nehody (znalecký experiment byl proveden dne 27. 6. 2017 v areálu autobazaru A. B. za denního světla a za absence deště – viz str. 17 a 18 revizního znaleckého posudku VUT Brno).

Poškozená mohla střetu zabránit primárně tím, že by poté, co přešla levý jízdní pruh, nevstupovala přímo do dráhy jedoucího vozidla, tedy tím, že by se zastavila v levém jízdním pruhu (v levém jízdním pruhu žádné vozidlo nejelo a poškozené tak nic nebránilo v tom, aby se zde zastavila a počkala, až přejede vozidlo jedoucí v pravém jízdním pruhu). Spoluzavinění poškozené tak shledává zejména v tom, že poškozená nijak nereagovala na skutečnost, že jí obviněný, ač by měl, přednost nedává, tedy ačkoliv z okolností vyplývalo, že jiný účastník pravidla silničního provozu nedodrží, poškozená na tuto skutečnost v rozporu s ust. § 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. nijak nereagovala. Odvolací soud dále v odůvodnění uvedl, že „ze závěrů ústavního znaleckého posudku vyplývá, že obviněný neměl žádné problémy poškozenou vidět“. Znalecký posudek však řešil pouze zakrytí chodkyně sloupkem, nijak neřešil obecnou viditelnost panující v době nehody a další rušivé vlivy působící na obviněného v době těsně před střetem. Odvolací soud tedy v rozporu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu při hodnocení míry zavinění nijak nehodnotil viditelnost, ani otázku objektivních a subjektivních možností a schopností obviněného za daných podmínek střetu zabránit. K tomu, že obviněný nereagoval na chodkyni, došlo jeho prostou chybou, nikoliv v důsledku úmyslného porušení pravidel silničního provozu, ale proto, že v důsledku několika faktorů, na které před střetem musel reagovat (déšť, tma, oslňující protijedoucí vozidla, pohyb v koloně), chodkyni přehlédl.

Pro úplnost dodává, že za zcela nepřiléhavý považuje názor soudu prvního stupně, že je zapotřebí konstatovat, že se jednalo o osobu vysokého věku, a že je zde rovněž zákonná povinnost řidiče jako účastníka silničního provozu i s tímto počítat a je to uvedeno v § 5 odst. 1 písm. d), že je řidič povinen dbát zvýšené opatrnosti, zejména vůči osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, osobám těžce zdravotně postiženým, a v tomto případě lze říci, že osoba tohoto věku již takovou osobou je. Poškozená sice byla osoba staršího věku, ale nejednalo se o osobu zdravotně postiženou, z kamerového záznamu nevyplývá, že by poškozená měla problémy s pohybem či orientací; právě naopak, poškozená se pohybovala poměrně rychlou chůzí, nepotácela se, nelze tedy dovodit, že by poškozená byla osobou s omezenou schopností pohybu či orientace, navíc i její dcera o ní prohlásila, že se jednalo o osobu „čipernou“.

Městský soud v Praze, který odvolání projednával, neodstranil uvedené nesprávné právní posouzení soudem prvního stupně, ačkoliv tak měl a mohl učinit. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v souladu s ust. § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, konstatoval uvedené nedostatky rozhodnutí soudů obou stupňů, dovolání vyhověl a v souladu s ust § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak tímto dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 6 To 243/2018 (ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen toliko ve výroku o náhradě škody), tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 2. 2018, sp. zn. 8 T 100/2016 (ve výroku o vině a trestu). Dále navrhuje, aby dovolací soud podle ust. § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že obviněného uzná vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle ust. § 143 odst. 1 tr. zákoníku a zároveň rozhodne o trestu, nebo podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikáže Obvodnímu soudu pro Prahu 2 či Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, když státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil tak, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. platí, že pokud bylo rozhodnuto odvolacím soudem tak, že rozsudek soudu prvního stupně je nezákonný pouze ve výroku o náhradě škody. Proto tento oddělitelný výrok částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř., tak již nemůže být učiněn výrok o tom, že se odvolání zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří zásadně jediný celek.

V případě zbylých dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak uzavřel, že jde o opakované argumenty, když soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné a již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Z judikatury dovolacího soudu totiž vyplývá, že opakuje-li dovolatel v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo 115/2012). Na str. 2–4 usnesení městského soudu je náležitě vysvětleno, že jsou neopodstatněné výhrady obviněného týkající se naplnění skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a je zde řešena otázka možného spoluzavinění poškozené, se závěrem, že spoluzavinění zde dáno nebylo. Pokud obviněný dovozuje spoluzavinění poškozené z její možnosti odvrátit střet, pak se jedná o bezpředmětnou výhradu, protože možnost odvrátit střet nemá v zásadě žádný vliv na spoluzavinění poškozeného. Poškozený může hypoteticky zabránit střetu v podstatě vždy, aniž by to implikovalo jeho spoluzavinění. Mezi možností poškozené osoby zabránit střetu a případným spoluzaviněním poškozené tedy neexistuje bezprostřední vztah. Z hlediska spoluzavinění poškozené nemá v řešené kauze význam ani obviněným zdůrazněná zásada omezené důvěry v dopravě. Ani zde totiž nelze shledat bezprostřední vztah ke spoluzavinění poškozené. Zde by poškozená musela porušit některou ze svých povinností, zejména § 54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tedy že chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Poškozená tuto svou povinnost neporušila a na přechod pro chodce bezprostředně před obviněného nevstoupila a neporušila ani další povinnost významnou z hlediska způsobení předmětné nehody, naopak si počínala přiměřeně opatrně dané dopravní situaci, nelze hovořit o tom, že by nehodu spoluzavinila.

Došlo ze strany obviněného ke spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když z odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, navrhuje tak dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a vyslovil souhlas s takovým postupem i pro případ jiného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174 a 3175). K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. přitom nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků napadeného rozhodnutí je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. Tuto vadu nelze namítnout ani v rámci jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b tr. ř., lze ji však napravit prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný K. F. zaměřuje nejprve své dovolací námitky do procesní otázky a z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., a to údajně neúplného výroku, když podle něj v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok, že bylo zamítnuto jeho odvolaní do výroku o vině a trestu, když byl modifikován toliko výrok o náhradě škody. V trestní procesní nauce i praxi však platí, že odvolací prostředek tvoří jeden celek, a v případě, že je, byť zčásti odvolání obviněného napadený rozsudek rušen, není možno se domáhat toho, aby bylo rozhodnuto podle § 256 tr. ř., že se zbytek odvolání zamítá. Vadou není ani absence redundantní formulace „Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.“, jež je užíván ve vztahu k adresátům rozhodnutí pro snadnější porozumění, spíše z důvodů odstranění možných pochybností, jež však nemá oporu v zákoně, a je pouze zažitou praxí. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně, v tomto případě považoval-li za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento oddělitelný výrok, aniž by dalším výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky z rozsudku soudu prvního stupně, v daném případě výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a že se snad dokonce v tomto rozsahu odvolání zamítá. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Současně je tak zjevné, že nemohlo dojít k naplnění jak dovolacího důvodu podle § § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tak ani podle § 265b oddst. 1 písm. l) tr. ř., jehož imanentní součástí je právě rozhodnutí podle § 256 tr. ř., které ze shora uvedených důvodů učiněno nebylo.

Druhá, obsáhlejší část námitek směřuje ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.

Odhlédne-li se od faktu, že jde z větší části o opakování předchozích námitek, tak je možno jako teoreticky podřaditelnou argumentaci vztáhnout úvahy o spoluzavinění poškozené, kde se dovozuje, že mohla předejít události tím, že by vyčkala v druhém pruhu, případně vůbec do vozovky nevstoupila. Chodkyně podle obviněného významnou měrou přispěla ke střetu a střet spoluzavinila, a to s ohledem na okolnosti dokonce zásadní měrou, zjevně si tak byla vědoma toho, že v pravém jízdním pruhu jede kolona vozidel, je tma, prší, panuje hustý provoz, a pro řidiče je tak viditelnost chodců podstatně snížena. Vozidlo řízené obviněným před přechodem nebrzdilo a poškozená měla dbát zvýšené opatrnosti a před vstupem do pravého jízdního pruhu se přesvědčit, zda je další pokračování v přecházení bezpečné. V tomto směru však obviněný odvíjí své úvahy od vytváření vlastní verze skutkového děje, pro sebe příznivější, jednoznačně se jedná o polemiku se skutkovým zjištěním. V dané věci bylo dovoláním napadeným rozhodnutím uzavřeno, že podle revizního znaleckého posudku „obviněný jel za modrou dodávkou, kdy mezi modrou dodávkou řízenou neznámou osobou a vozidlem jím řízeným je větší mezera než byla například mezera mezi vozidly obžalovaného a za ním jedoucím žlutým vozidlem. … poškozená stojí na okraji chodníku, čeká až přejede modrá dodávka, která mimochodem rovněž neumožnila poškozené bezpečný přechod a vzhledem k mezeře mezi modrou dodávkou a vozidlem řízeným obžalovaným vstupuje poškozená do vozovky, přejde celý levý souběžný jízdní pruh a v pravém pruhu dochází k nárazu vozidla řízeného obžalovaným do poškozené, přičemž obžalovaný žádným způsobem na přítomnost poškozené ani na chodníku, ani během její chůze v pravém pruhu nereaguje“. Dále se citují vzdálenosti s tím, že se chodkyně zastavila před přechodem 6,02 sekundy před střetem, kdy obviněný při jízdě v koloně mírně brzdil a pohyboval se rychlostí 25 km/hod., a v době, kdy se poškozená zastavila před střetem, se jeho vozidlo nacházelo ještě 37 metrů před místem střetu. Poté podle přesvědčení odvolacího soudu obviněný naprosto nelogicky, přestal brzdit 4,41 sekundy před střetem a na chodkyni na levém okraji přechodu nereagoval, a to ani po rozejití chodkyně v čase 3,14 sekundy před samotným střetem. Neplatí tak tvrzení, že by nebrzdil.

Úvahy o tom, že se nižší soudy nezabývaly principem omezené důvěry v dopravě, který bezpochyby platí i pro chodce, tedy zásadou, že se „účastník provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak“, jsou tak zcela míjející se se zjištěným skutkovým stavem, když poškozená chodkyně žádné ustanovení neporušila, neboť nevstoupila bezprostředně před vozidlo. Veškeré úvahy o jejich možnostech zabránit vzniku nehody jsou mimo rámec právního posouzení, kdy státní zástupce ve svém vyjádření správně zdůraznil, že zde neexistuje bezprostřední vztah mezi možností poškozené osoby zabránit střetu a případným (neexistujícím) spoluzaviněním poškozené.

Jak bylo v řízení prokázáno, poškozená přecházela po přechodu pro chodce, kdy se před vstupem do vozovky zastavila a předpokládala, že jí bude umožněno přejít vozovku ze strany vozidla pohybující se malou rychlostí, vzdáleného 19 metrů od místa střetu nacházejícího se na přechodu. Nešlo tak o žádné spoluzavinění, jež by mělo mít případný vliv na mírnější právní kvalifikaci přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak bylo správně nižšími osudy uzavřeno, že to byl obviněný, kdo porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, a to v ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. f), tedy povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, přizpůsobit jízdu technickým vlastnostem vozidla i povětrnostním podmínkám, řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a naposledy tím, že nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází přechodem pro chodce a v případě potřeby povinnost zastavit vozidlo před přechodem.

Je možno připustit, že jsou poněkud nadbytečné úvahy soudu prvního stupně o porušení povinnosti uvedené v § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., tedy že je řidič povinen dbát zvýšené opatrnosti, zejména vůči osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, osobám těžce zdravotně postiženým, s ohledem na věk poškozené, které jsou však uvedeny toliko v odůvodnění rozhodnutí, zatímco ve výroku rozsudku jsou citována toliko shora uvedená ustanovení.

K problematice údajných nesrovnalostí v revizním znaleckém posudku – v návaznosti na citované rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 3765/17, tedy údajných ideálních podmínek v době vyšetřovacího pokusu platí, že šlo zejména o řešení otázky obviněným tvrzené oblasti zakrytého výhledu z důvodu levého předního sloupku vozidla, byť v kombinaci i s vlivy od světel protijedoucích vozidel, ve vztahu s tmou, mokrou vozovkou a deštěm, to vše ve smyslu schopnosti obviněného registrovat pohyb poškozené. Je možno uzavřít, že šlo o rovný úsek, navíc osvětlený lampami veřejného osvětlení, oddělený od protisměru s jedoucími vozidly ještě pásem s tramvajovými kolejemi, jež tyto údajné vlivy zcela minimalizoval. Nadto i tuto otázku bylo revizním znaleckým posudkem odpovězeno v bodě 11 revizního znaleckého posudku se závěrem, že k tomuto nejspíše ze shora uvedených důvodů nedošlo, jak uvedl i prof. Bradáč v rámci svého výslechu dne 26. 1. 2018 č. l. 485, s tím, že obecně nelze vliv určit, ale jeho vliv by byl významný při bližším míjení s protijedoucím vozidlem. Jedná se tak o řešení skutkové otázky, kdy skutkové závěry nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a odlišnou situaci od případu řešeném v citovaném nálezu Ústavního soudu, kde byl návrh na vypracování revizního znaleckého posudku zamítnut, a kde stěžejní otázkou bylo řešení pohybu poškozené a možnosti jejího pozorování, vlivu gestikulace manžela poškozené, což v daném případě je odlišné, neboť pro pohyb poškozené bylo vycházeno z objektivního kamerového záznamu s přesnými údaji o pohybu vozidla i poškozené.

Je tak možno uzavřít, že dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné a z těchto důvodu bylo dovolání postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 2. 2019


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu



Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal