Rozhodnutí NS

3 Tdo 1246/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/27/2019
Spisová značka:3 Tdo 1246/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1246.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Trest
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1246/2019-252


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovolání, které podal obviněný Z. U., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 11 To 114/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 153/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 14 T 153/2018, byl obviněný Z. U. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 81 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody.

O odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ a obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 11 To 114/2019, jímž podle § 256 trestního řádu odvolání státního zástupce i obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 4. 2019 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný označil právní kvalifikaci skutku za nesprávnou. Domnívá se, že není trestně odpovědný, protože daný trestný čin vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, on přitom jednal maximálně ve formě nevědomé nedbalosti. Podle jeho mínění nebylo prokázáno, že byl ze strany České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) řádně poučen o ohlašovací povinnosti. Oblast práva sociálního zabezpečení má navíc komplikovanou právní úpravu a tuto skutečnost soudy nezohlednily. Obviněný mylně vycházel z předpokladu, že nárok na vdovecký důchod je automaticky spojen s péčí o nezaopatřené dítě. Zdůraznil, že jakmile bylo zjištěno neoprávněné čerpání vdoveckého důchodu, uzavřel s ČSSZ dohodu o vrácení přeplatku na dávce důchodového pojištění, svůj dluh uznal a řádně a včas jej splácí. Dále obviněný uvedl, že k jeho tíži je připisována neefektivita fungování poškozené ČSSZ. Vycházel totiž z přesvědčení, že orgány státní správy jsou schopny včas samy identifikovat taková pochybení a efektivně zajistit odstranění závadného stavu. Rovněž vycházel z toho, že poškozená ČSSZ před výplatou příslušné dávky ověřuje trvání nároku na příslušnou dávku a její výplatu. Namítl, že trestní právo bylo v jeho věci aplikováno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Ochrana majetkových vztahů má být v první řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. V souvislosti s tím odkázal na judikaturu a na komentářovou literaturu. Předpisy práva sociálního zabezpečení navíc počítají i se situacemi neoprávněně vyplacených dávek a pro tyto případy obsahují sankční normy. K výši trestu pak namítl, že jím spáchaný skutek není trestně odpovědný, protože nebylo prokázáno zavinění ve formě úmyslu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud, jako soud dovolací, rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 14 T 153/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 11 To 114/2019, zrušil v celém rozsahu a sám rozhodl ve věci. Dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud buď podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu Praha-západ nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že stíhaný skutek nemůže být posouzen jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, neboť se v předmětné věci nejedná o úmyslný trestný čin, nebo aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 trestního řádu v tomto smyslu sám rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že obviněný v dovolání opakuje pouze námitky uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, se kterými se oba soudy bezezbytku a správně vypořádaly. Odkázal rovněž na konkrétní pasáže jejich rozhodnutí. Dále uvedl, že pod vytýkaný ani jiný dovolací důvod nelze podřadit námitku, podle níž soudy neprokázaly, že byl poučen o ohlašovací povinnosti. Řádné poučení o povinnosti nahlásit změny rozhodné pro trvání nároku, jeho výplatu a výši, bylo patrné již z prvotního rozhodnutí o přiznání vdoveckého důchodu. Námitku nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu označil za neopodstatněnou. Obviněný na základě rozhodnutí o přiznání vdoveckého důchodu ve spojení s gramatickým výkladem slovního spojení „vdovecký důchod“ musel dobře vědět, že uzavřením manželství přestává být vdovcem a nárok na vdovecký důchod ztrácí. Stejně tak je absurdní, aby vysokoškolsky vzdělaný člověk tyto souvislosti nechápal. Za bezpředmětnou označil námitku týkající se komplikovanosti právní úpravy oblasti sociálního zabezpečení. Po příjemci dávek totiž není požadována komplexní orientace v uvedené problematice, stačí pouze dodržet oznamovací povinnost. Obviněný se své odpovědnosti nemůže zbavit ani poukazem na údajně zmatečnou komunikaci s ČSSZ a její neefektivní fungování. Muselo mu také být známo, že jde o dvě různé dávky – sirotčí a vdovecký důchod. Závěr o úmyslném zavinění plně koresponduje s učiněnými skutkovými zjištěními. Za zjevně neopodstatněnou považoval námitku, že soudy nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe. Tento princip nelze chápat, tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, pokud se pachatel sice dopustil společensky škodlivého jednání naplňující znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoníku, nicméně existuje norma jiného právního odvětví umožňující rovněž jistou nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem. Aplikace uvedené zásady je namístě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V daném případě je navíc nutné přihlížet k účelovému postoji obviněného a k povaze jednání, kterého se dopouštěl po dobu několika let. Zhodnotil, že jde o dostatečně společensky škodlivý zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, který se nijak nevymyká jiným podobným případům spáchaným za obdobných skutkových okolností. K části dovolání označené „K výši trestu“ uvedl, že v tomto smyslu obviněný žádnou námitku nevznáší, a proto se k ní nebude blíže vyjadřovat.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud obviněným podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání udělil souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.

Obviněný Z. U. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu Praha-západ netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v dovolání částečně opakuje pouze námitky již uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, se kterými se však oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Dovolací argumentace obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byla z části založena na zpochybňování provedeného dokazování a některých dílčích skutkových zjištění soudů. Tyto námitky, zejména, že obviněný uzavřel s ČSSZ dohodu o vrácení přeplatku na dávce důchodového pojištění, že svůj dluh uznal a řádně a včas jej splácí, či že nebyl ze strany ČSSZ řádně poučen o ohlašovací povinnosti, deklarovaný dovolací důvod nenaplňují. Lze dodat, že řádné poučení o povinnosti obviněného nahlásit změny rozhodné pro trvání nároku, jeho výplatu a výši, bylo patrné již ze samotného prvotního rozhodnutí o přiznání vdoveckého důchodu. Nejvyšší soud shledal, že soudy v daném ohledu nikterak nepochybily, jejich skutková zjištění mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a rovněž nelze hovořit o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

Obviněný se své odpovědnosti nemůže zbavit, neboť bylo plně prokázáno jeho úmyslné jednání. Na základě rozhodnutí o přiznání vdoveckého důchodu ve spojení s gramatickým výkladem slovního spojení „vdovecký důchod“ muselo být obviněnému zřejmé, že uzavřením nového manželství přestává být vdovcem, a tudíž mu nárok na vdovecký důchod zaniká. Tento závěr nemůže ovlivnit námitka komplikovanosti právní úpravy v oblasti sociálního zabezpečení. Jeho povinností, plynoucí z rozhodnutí ČSSZ, bylo oznámit změnu rozhodných skutečností, kterou bezesporu znovu uzavření manželství je. Změna osobního statusu, který byl a je provázán s jistými druhy státní podpory, byla jasná, zmíněná provázanost byla a je deklarována v každém poučení rozhodnutí státních orgánů s povinností oprávněného změnu osobního statusu příslušnému orgánu oznámit. Tyto okolnosti musí být a jsou srozumitelné všem, byť s rozdílným stupněm vzdělání a socioekonomického postavení. Vyvinit se nelze ani odkazem na zmatečnost komunikace s ČSSZ a její neefektivní fungování. Rovněž nelze akceptovat námitku obviněného, že vycházel z předpokladu, že nárok na vdovecký důchod je automaticky spojen s péčí o nezaopatřené dítě. Obě dávky sice byly obviněnému zasílány společně, ale již ze samotného názvu je patrné, že se jedná o dvě různé a oddělené dávky – sirotčí a vdovecký důchod. Tomu odpovídá i právní úprava v zákoně o důchodovém pojištění. O každé dávce bylo rozhodnuto samostatně a u každé z nich byl obviněný poučen o oznamovací povinnosti v případě jakýchkoliv změn v rozhodných skutečnostech. Nejvyšší soud je si vědom, že podle § 50 odst. 2 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění v platném a účinném znění se doba vyplácení vdoveckého důchodu prodlužuje, jestliže jeho příjemce pečuje o nezaopatřené dítě, současně ovšem nárok na jeho vyplácení zaniká uzavřením nového manželství, to bezpodmínečně, jak stanoví ustanovení § 50 odst. 5 shora cit. zákona. Se zřetelem ke shora uvedenému a v neposlední řadě s přihlédnutím k délce doby trvání neoprávněné výplaty vdoveckého důchodu při možnosti seznámit se s relevantní právní úpravou nelze shledat pochybení v závěru o způsobu naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu.

Nelze akceptovat tvrzení obviněného, že se domníval, že orgány státní správy jsou schopny včas samy identifikovat taková pochybení a efektivně zajistit odstranění závadného stavu, nebo tvrzení, že vycházel z toho, že poškozená ČSSZ před výplatou příslušné dávky ověřuje trvání nároku na příslušnou dávku a její výplatu. Navíc po významnou dobu neoprávněné výplaty dávky možnost ověření neexistovala.

Za zjevně neopodstatněnou je nutné považovat i námitku nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe. Tento princip není možné chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena v případech, kdy se pachatel sice dopustil společensky škodlivého jednání naplňujícího znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoníku, ale existuje norma z jiného právního odvětví, která umožňuje taktéž jistou nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe je namístě pouze ve výjimečných případech, ve kterých z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. To především tehdy, pokud spáchaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu (k tomu viz stanovisko Trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).

V posuzovaném případě výjímečnost ani mimořádnost jednání obviněného shledat nelze. Ze všech prokázaných okolností a se zřetelem k délce doby trvání protiprávního stavu lze usoudit na přetrvávající účelovost konání, stát zde nemůže rezignovat na své oprávnění uplatnění trestní represe při poškození jeho zájmů.

Ve vztahu k námitce k výši trestu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tuto námitku lze primárně úspěšně namítat s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu pouze pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo byl uložen ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. V daném případě však druh i výměra uloženého trestu plně odpovídají kritériím, která stanovuje § 37 a násl. trestního zákoníku. Uložený trest není ani ve zřejmém nepoměru ke společenské škodlivosti čin, ani v rozporu s účelem trestu. Obviněným uplatněnou námitku týkající se uloženého trestu, která navíc byla velice obecná a neurčitá, nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 11. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu