Rozhodnutí NS

8 Tdo 303/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/24/2020
Spisová značka:8 Tdo 303/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.303.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Spolupachatelství
Těžké ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§ 145 odst. 1 tr. zákoníku
§ 23 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 2698/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 303/2020-769


USNESENÍ


Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný Z. K., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 31 Tmo 7/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, pod sp. zn. 7 Tm 30/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 7 Tm 30/2015, byl obviněný Z. K. uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 145 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet šest měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a stanovena zkušební doba v trvání třiceti šesti měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestním opatření ohledně obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) a také o povinnosti obou jmenovaných obviněných k náhradě škody a nemajetkové újmy.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění Z. K. i mladistvý AAAAA odvolání směřující proti výroku o vině, a tedy i všem dalším výrokům, které v něm mají svůj podklad. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 31 Tmo 7/2019, byla podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný Z. K. zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 11. 11. 2014 v době kolem 22:40 hodin společně s mladistvým AAAAA a R. F. vtrhli do Domu kultury v XY na XY, kde veřejně v průběhu probíhající kulturní akce kurzu tanečních společně fyzicky napadli poškozené, a to úderem pěstí do pravého oka T. P. H., několika údery pěstí do obličeje Z. H. a údery pěstí velkou intenzitou do obličeje M. J., čímž poškozenému Z. H. způsobili hematom 3x3 cm vlevo pod boltcem s bolestivostí hlavy, pohmoždění pravého předloktí, oděrku na pravé tváři, poškozenému T. P. H. způsobili hematom na pravé očnici a pravé ruce a poškozenému M. J. způsobili mnohočetné zlomeniny obličejového skeletu vpravo s propadnutím pravé poloviny obličeje a následnou nutností stomatochirurgické operace, tedy poškození důležitého orgánu, když uvedenou intenzitou a lokalizací, kam byl útok veden, mohlo nastat vážné poškození oka či nitrolební krvácení, jež by mohla poškozeného bezprostředně ohrožovat na životě s dobou léčení v délce 6 až 8 týdnů, poškozený byl omezen v běžném způsobu života nutností klidového režimu s vyloučením fyzické zátěže, požívám měkké stravy, musel se podrobit stomatochirurgickému zákroku, užíval antibiotika, byla nutná nadměrná hygienická péče o ústní dutinu.

4. Pro úplnost je vhodné také uvést, že soudy se předmětnou věcí nezabývaly poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 9. 6. 2017, sp. zn. 7 Tm 30/2015, byl obviněný Z. K. z důvodu uvedeného v § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro uvedený skutek a odlišně byl skutek kvalifikován i v případě mladistvého AAAAA. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 9. 2. 2018, sp. zn. 31 Tmo 1/2018, byl k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci podanému v neprospěch obou obviněných označený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí. V řízení po zrušení rozsudku bylo rozhodnuto, jak je uvedeno pod body 1 a 2 tohoto usnesení.
II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 31 Tmo 7/2019, podal obviněný Z. K. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Obviněný konkrétně vytkl, že skutkový stav prezentovaný soudem prvního stupně neodpovídá tomu, že právě on spáchal trestný čin. Skutková zjištění učiněná soudy jsou v rozporu s výsledky provedeného dokazování. On sám vinu odmítá, trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, se nedopustil. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval zejména v náhledu na otázku spolupachatelství. Podle jeho přesvědčení se nejedná ani o jeden z případů společného jednání, které je objektivní podmínkou spolupachatelství: nejedná se o případ, kdy by jednotliví pachatelé naplňovali svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ani o případ, kdy by každý ze spolupachatelů svým jednáním naplňoval některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, která by pak byla naplněna souhrnem těchto jednání. Prokázána nebyla ani subjektivní podmínka spolupachatelství, tedy společný úmysl spolupachatelů směřující k naplnění skutkové podstaty trestného činu.

7. Třebaže si byl obviněný vědom, že dovolacímu soudu nepřísluší vykládat či hodnotit závěry soudů o provedených důkazech, připomněl, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by se do konfliktu jakkoliv aktivně zapojoval. Měl za to, že důkazy byly interpretovány tendenčně v jeho neprospěch, v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Měl za to, že útok proti poškozenému M. J. byl excesem jedné osoby a úvahy o spolupachatelství jsou pak značně nelogické. Soud prvního stupně podle obviněného pochybil, pokud zjistil totožnost do té doby neustanovené osoby – R. F., a přesto nechal celé řízení pokračovat s R. F. v roli svědka, ačkoliv byla jeho aktivní účast spolehlivě prokázána. Kritický postoj obviněný zaujal i k hodnocení videonahrávky z mobilního telefonu ze dne 11. 11. 2014. Z nahrávky jsou jen obtížně rozpoznatelné samotné jednotlivé osoby a už vůbec z ní nelze dovodit a popsat průběh konfliktu a událostí. Polemizoval i s hodnocením výpovědi svědkyně P. M.; za situace, kdy tato svědkyně sama uvedla, že má vnímání událostí z inkriminované doby a průběh konfliktu ovlivněné videozáznamem, který jí byl přehrán, nelze její výpověď označit za stěžejní důkaz.

8. Obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 11. 2019, sp. zn. 31 Tmo 7/2019, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 7 Tm 30/2015, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.

9. Pro úplnost je namístě poznamenat, že předložil-li obviněný prostřednictvím obhájkyně vlastní vyjádření (jako doplnění dovolání), dovolací soud k němu relevantně nepřihlížel. Obviněný byl odvolacím soudem řádně poučen, že může podat dovolání pouze prostřednictvím svého obhájce a že podání, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Na jeho vyjádření tudíž nebylo možno pohlížet jako na dovolání a bylo by tudíž nadbytečné jeho obsah reprodukovat, když navíc obsahově vyznělo ve shodě s řádně podaným dovoláním.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem dovolání, jakož i s napadenými rozhodnutími se nejvyšší státní zástupce nebude k dovolání obviněného věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na nesprávném hmotněprávním posouzení a že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

13. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

16. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (body 13 až 20, str. 9 až 15 rozsudku soudu prvního stupně), s nímž se soud odvolací ztotožnil (body 14 až 18, str. 6 až 11 usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi skutkovými zjištěními učiněnými pod body 2 a), b) a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Obviněný opakoval svoji obhajobu, že se zločinu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, upozorňoval, že žádný svědek jej neoznačil jako útočníka, nikdo jej neviděl, že by se jakkoliv fyzicky zapojil do některého z konfliktů. Důkazy byly hodnoceny tendenčně a v rozporu se zásadou ne bis in idem v jeho neprospěch. Obhajoba obviněného, že proti nikomu nezaútočil a že se na místo činu dostavil společně s mladistvým AAAAA a R. F. jen proto, aby vyzvedli věci, které zde zanechal mladistvý AAAAA a které nutně potřeboval, ale byla provedenými důkazy vyvrácena a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud na námitky dovolatele i přes relativní komplikovanost důkazní situace srozumitelně a přesvědčivě reagovaly. Soudy s oporou ve výsledcích dokazování a výpovědích svědků nezaujatě sledujících počátek konfliktu, především P. M., J. H., V. B., J. M. a dalších, opodstatněně uzavřely, že důvod příchodu udávaný obviněným je nepravdivý; obvinění společně se svědkem R. F. rychle vstoupili do sálu a vzápětí začali napadat poškozené, na něž ukazoval mladistvý AAAAA. Příchod obviněných, jak jej popisovali svědci Z. H., D. H. i S. H., že tedy přišli jako „trestní komando“, jasně dokládal, že se chystali a chtěli někoho napadnout, přičemž závěr, že tak zamýšleli odvetu, násilný útok na osoby, které byly zapojeny do předchozího konfliktu s mladistvým AAAAA, má své opodstatnění. Soud prvního stupně pod body 13 až 15 na str. 9 a 10 zevrubně a přesvědčivě popisuje průběh útoku v reakci na výpovědi přítomných svědků a způsobu, jakým důkazy hodnotil, nelze ničeho vytknout. Jak poznamenal již i odvolací soud, soud prvního stupně se detailně zabýval i námitkou dovolatele, že nikoho na místě činu nenapadl, nezapojil se do fyzického konfliktu, že to žádný svědek nepotvrdil. Jistě nelze přeceňovat význam relativně krátké a nikoliv celý průběh konfliktu zachycující videonahrávky z mobilního telefonu, která však do jisté míry ovlivnila jinak přesvědčivou výpověď svědkyně P. M., ale pod body 16 a 17 rozsudku soud prvního stupně pečlivě upozorňuje na ty skutečnosti vyplývající z výpovědí svědků P. M., Z. H., popř. zčásti kamerového záznamu, které svědčí o aktivním zapojení dovolatele do fyzického konfliktu, třebaže nikdo ze svědků jej konkrétně jako útočníka neoznačil. Především však soud prvního stupně správně připomněl, že je-li obviněným přičítáno k tíži společné jednání vedené totožným úmyslem, v tomto případě odvety fyzickým násilím za předchozí konflikt některých z přítomných osob s mladistvým AAAAA, nemůže samotná okolnost, že se nepodařilo přesně konkretizovat každého z útočníků ve vztahu ke každému jednotlivému napadení, mít zásadní vliv na vyvození trestní odpovědnosti spolupachatelů. Soud prvního stupně v souladu s výsledky provedeného dokazování vzal za prokázané společné fyzické napadení poškozených T. P. H., Z. H. a M. J. obviněnými i svědkem R. F. Obvinění Z. K., mladistvý AAAAA a R. F. společně přišli do Domu kultury vedeni společným záměrem fyzicky napadnout poškozené a oplatit tak předchozí konflikt mezi poškozenými a mladistvým AAAAA a V. P. Jmenovaní doslova vtrhli do společenských prostor, souběžně bez varování agresivně zaútočili na poškozené, které průběžně označoval mladistvý AAAAA, útočili způsobem, který jasně dával najevo, že si jsou vědomi své fyzické převahy, a to takovou intenzitou, tj. silnými, agresivními až brutálními údery, a takovým způsobem – údery pěstí do obličeje poškozených, též kopem do břicha, že způsobili u poškozeného M. J. těžké poranění – poškození obličejového skeletu.

17. Akceptovat není možné ani výtku, že soud prvního stupně pochybil, pakliže i přes zjištění totožnosti dosud neustanovené osoby, tedy R. F., pokračoval v trestním řízení s R. F. jako svědkem, ačkoliv byla zjištěna jeho aktivní účast v dané věci. Na tuto námitku reagoval již odvolací soud a správně připomněl, že třebaže byla zjištěna totožnost dalšího útočníka osoby jako R. F., tato osoba není trestně stíhána, není na ni podána obžaloba, a proto mohl být R. F. vyslechnut pouze jako svědek (bod 14, str. 6 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud přiléhavě upozornil na zásadu obžalovací vyjádřenou v § 2 odst. 8 tr. ř., podle něhož je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce, a § 220 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. V širším kontextu požadavku obviněného na vrácení věci státnímu zástupci k došetření přesvědčivě vyložil, že soud, vázán obžalovací zásadou, není oprávněn určovat, kdo má či nemá být trestně stíhán, proti komu může být podána obžaloba, poněvadž otázka zahájení trestního stíhání a podání obžaloby je svěřena výlučně do pravomoci k tomu příslušných orgánů činných v trestním řízení. Z uvedeného také zřetelně vyplývá, že nebyla-li obžaloba podána také na R. F., nepřicházela v úvahu jiná alternativa než nahlížet na jeho procesní postavení jako na postavení svědka.

18. K námitce dovolatele, že soudy provedené důkazy hodnotily v jeho neprospěch, a tedy rozporu s pravidlem in dubio pro reo, je třeba zdůraznit, že pravidlo in dubio pro reo, jež dozajista patří k principům spravedlivého procesu, znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18). Ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, jak se obviněný dovolává. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné, rozumné pochybnosti o vině obviněných. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují vinu obviněných, netoliko dovolatele (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

19. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

20. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu lze pod deklarovaný důvod dovolání s jistou dávkou benevolence podřadit námitku, že se v posuzovaném případě nejedná o spolupachatelství, poněvadž nebyly naplněny jeho objektivní a ani subjektivní znaky (třebaže i tato námitka je vystavena především na polemice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně).

21. V obecné rovině je vhodné připomenout, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována [postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24 (uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)]. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.

22. Především je nutno uvést, že i dovolací soud považuje žalované jednání obviněných za jediný skutek spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za jeden skutek lze považovat takové projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro následek rozhodný z hlediska trestního práva kauzální za situace, pokud jsou zahrnuty i zaviněním. Podstatu samotného skutku tvoří jednání, které je příčinou konkrétního relevantního následku. Takový následek musí být pak znakem některého konkrétního trestného činu, přičemž k jednání pachatele musí přistoupit i zavinění, když je nutné, aby bylo pachatelem jednáno v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu trestného činu. Takové jednání pachatele, které je možné hodnotit jako jediný skutek, je spácháno jednorázovým aktem.

23. V projednávané věci byly objektivně zjištěny, a odvolací soud to v odůvodnění usnesení taktéž akcentoval, takové skutkové okolnosti, které závěr o spolupachatelství, společném jednání obviněných jednoznačně podporují. Poškozený Z. H. mimo jiné uvedl, že obvinění s R. F. vyšli nahoru pohromadě, působili jako „trestní komando“ a rozebrali si je. O tom, že obvinění přišli do Domu kultury za jediným účelem, a to msty, odvety, svědčil i způsob jejího příchodu, svědci dohlížející u vstupu hned očekávali potíže (viz výpovědi svědků P. M. či J. H.), útočníci působili koordinovaně a agresivně, jejich chování vyvolávalo obavy, proto byla také volána policie. Z odůvodnění rozhodnutí soudů také vyplývá, že útok byl cílený, byly vybrány osoby, proti kterým bude útok směřovat; svědci S. H., K. H. i J. M. shodně potvrzovali, že mladistvý AAAAA označoval konkrétní osoby, na které se zaútočí. Útočníci se rozdělili, jen aby společnými silami vedli útok proti všem označeným osobám, přičemž všem na věci zainteresovaným bylo zřejmé, že jde o vyřizování účtů, odvetu za předchozí konflikt s mladistvým AAAAA, a obhajoba obviněných, že přišli vyzvednout věci mladistvého AAAAA, byla spolehlivě vyvrácena. Závěru o organizovanosti útoku svědčí i odchod útočníků, kteří společně odešli na pokyn dovolatele. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se důsledně vypořádaly i s výhradou dovolatele, že útok na poškozeného M. J. byl excesem jedné osoby. Soud prvního stupně sice připustil, že nebyla bezpečně zjištěna domluva na intenzitě fyzického útoku, ale – jak správně upozornil i odvolací soud – vyloučil exces z rámcově dohodnutého průběhu. V této souvislosti soudy správně připomněly, že i kupř. svědci V. B. či J. K., nezávislí pozorovatelé konfliktu, se shodli na agresivitě a značné intenzitě útoku ze strany všech útočníků, což potvrdili i svědci K. H., D. H. či S. H. Svědci popisují razantní útoky pěstí proti hlavám, obličeji poškozených, výraznou fyzickou převahu útočníků, jejich agresivitu, které v nich vyvolávaly obavu o vlastní zdraví. Odvolací soud proto opodstatněně uzavřel, že i útok na poškozeného M. J. se nijak nevymykal z charakteru útoků, svědci popisují úder o bar a pak opakované údery pěstí do obličeje, což se nijak nelišilo od formy útoku, který volili ostatní útočníci proti jiným poškozeným, tedy údery proti hlavě, obličeji. Intenzita útoku u všech obviněných byla výrazná, a jak uzavřel již soud prvního stupně, nic nenasvědčuje závěru, že by jednání vůči poškozenému M. J. mělo představovat exces z dohodnutého jednání. Z žádného důkazu také neplyne, že by se někdo z útočníků sám snažil ukončit napadání poškozeného M. J. či jiného z poškozených pro velkou intenzitu, razanci, všichni v jednání ustali až po upozornění na přivolání policie, nikdo z nich se o stav poškozených nezajímal. Ve shodě se soudy obou stupňů i dovolací soud konstatuje, že způsob vedení útoku lze označit za velmi nebezpečný, obvinění prokázali zcela lhostejný postoj k možnosti vzniku i vážné poruchy zdraví, vykazující znaky těžké újmy na zdraví, a byli minimálně srozuměni s tím, že jejich útok může k takovému následku vést. Odvolací soud výstižně shrnul, že obvinění jednali ve společném úmyslu a se společným cílem, a přestože se intenzita a podíl jejich na celku trestné činnosti lišily, naplňuje jejich jednání znaky spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku (body 20, 21, str. 12 až 14 usnesení odvolacího soudu, body 22 až 24, str. 16, 17 rozsudku soudu prvního stupně).

24. Dovolací soud ke správným a výstižným právním úvahám soudů doplňuje, že ač nebyla dohodnutá žádná míra úrovně násilí či způsobu útoku, který bude veden proti poškozeným, jak vyplývá i z provedených důkazů, obvinění si museli být v plné míře vědomi za dané situace všech následků, které mohli způsobit, a museli být tedy nutně srozuměni s ohledem na způsob, jakým útok proti poškozeným vedli, lokalitu úderů i s tím, že mohou těmto osobám způsobit závažná poranění. Přitom byli obvinění jako pachatelé vedeni při svém jednání předchozí dohodou, jednotícím záměrem, společným úmyslem i motivem, který směřoval k dosažení společného cíle, tedy konkrétního porušení zájmu chráněného trestním zákonem, v tomto případě zájmem na lidském zdraví. V tomto směru tedy nepochybně jednali jako spolupachatelé, šlo tedy o společné jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku, navíc v rámci útoku proti poškozeným jednali obvinění v součinnosti, a jejich jednání tak ve svém celku tvořilo skutkovou podstatu stejného trestného činu, v daném případě podle § 145 tr. zákoníku. Pokud jde o konkrétní právní kvalifikaci jednání obžalovaných, je třeba ještě ve vztahu k § 23 tr. zákoníku zdůraznit, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a takové přispění je i samotnou složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé trestného činu ublížené na zdraví odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (k tomu rozhodnutí č. 41/1993-III. a především č. 45/2018 Sb. rozh. tr.). K takovéto situaci nepochybně došlo právě v projednávané věci. Obvinění Z. K. a mladistvý AAAAA společně s R. F. svým jednáním jednoznačně sledovali a naplňovali dohodnutý cíl, totiž vypořádat se fyzicky s účastníky předchozího konfliktu s mladistvým AAAAA, a to v rámci jediného jednání zahrnujícího prosté fyzické napadení poškozených v jednom časovém úseku, na jednom místě, shodným způsobem provedení a s týmž motivem či pohnutkou jejich jednání. Každý ze spolupachatelů pak odpovídá tak, jakoby trestný čin spáchal sám. Každý ze spolupachatelů v dané věci si s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti byl nepochybně vědom, že jednání jeho i ostatních směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a byl s tím srozuměn. S ohledem na způsob napadení některých poškozených (v konkrétním případě šlo např. o údery pěstí či razantní vícečetné údery pěstí do obličeje apod.) je také nepochybné, že obvinění přinejmenším byli srozuměni s následky, které mohou poškozeným způsobit, a v tomto směru lze bez jakýchkoliv pochybností dovodit přinejmenším eventuální úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k základní skutkové podstatě § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

25. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání, které podal obviněný Z. K., je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 3. 2020


JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu