Rozhodnutí NS

30 Cdo 1138/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/03/2018
Spisová značka:30 Cdo 1138/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1138.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1138/2018-254


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 518/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, č. j. 53 Co 196/2017-221, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobce se v řízení na žalované domáhal omluvy za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem při vyřizování žádosti o poskytnutí informace ze dne 26. 4. 2012, jež byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 5.

Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 2. 2017, č. j. 20 C 518/2014-191, uložil žalované povinnost písemně se omluvit žalobci (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu na poskytnutí omluvy zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl pro nepřípustnost.

Co do otázky přiznané formy přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

Otázka formulace omluvy a uvedení všech konkrétních porušených práv nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud posuzoval, zda žalovanou poskytnutá omluva vystihuje smysl a podstatu přiměřeného zadostiučinění, aniž by bylo nutno lpět na jednotlivých slovech či dokonce citacích zákonných ustanovení, včetně jejich číselného označení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod č. 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Otázka, zda v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který vycházel z toho, že posuzované řízení bylo zatíženo průtahy a nečinností.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se žalobcem namítanými vadami řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 10. 2018


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu