Rozhodnutí NS

3 Tz 85/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/04/2019
Spisová značka:3 Tz 85/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TZ.85.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náboženství
Rehabilitace
Svoboda vyznání
Dotčené předpisy:§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
§ 1,2 předpisu č. 119/1990Sb.
§ 14 odst. 1 písm. f) předpisu č. 119/1990Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tz 85/2019-26


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2019 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Pavla Šilhaveckého a JUDr. Aleše Koláře stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okr. Skalica, Slovenská republika, proti pravomocnému usnesení býv. Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 61/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:


Pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 61/91, byl porušen zákon v ustanoveních § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 1 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného R. M.

Napadené usnesení se zrušuje. Zároveň se zrušuje jemu předcházející usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 30. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 13/91.

Zrušují se také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 5. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 13/91.

Okresnímu soudu v Českých Budějovicích se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



Odůvodnění:


Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 30. 5. 1979, sp. zn. 4 T 88/79, byl obviněný R. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.) a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 1 a ½ (jeden a půl) roku, pro jehož výkon byl zařazen do první nápravně výchovné skupiny. Jako trestný čin posoudil bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný dne 2. 4. 1979 po nástupu a prezentaci u VÚ XY u Prahy odmítl z důvodů svého náboženského přesvědčení a svědomí vykonávat vojenskou základní službu. Z odůvodnění rozsudku vyplývá zjištění, že obviněný se hlásil k církvi Svědků Jehovových. Rozsudek nabyl právní moci dne 13. 6. 1979.

Z podnětu návrhu na soudní rehabilitaci, který podal obviněný, rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice usnesením ze dne 30. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 13/91, tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušil v odsuzujícím rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 30. 5. 1979, sp. zn. 4 T 88/79, výrok o trestu a zároveň zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti shora citovanému usnesení si obviněný podal stížnost, o které rozhodl bývalý Vyšší vojenský soud Tábor usnesením ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 61/91, tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost jako nedůvodnou zamítl.

V řízení, které následovalo, bylo rozhodnuto rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 5. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 13/91, tak, že podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. soud při nezměněném výroku o vině upustil od potrestání obviněného. Rozsudek nabyl právní moci dne 14. 3. 1992.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podala ministryně spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného R. M. stížnost pro porušení zákona proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 61/91. Podle jejího názoru byl tímto usnesením porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb.

Namítla, že rozsah rehabilitace byl nesprávně omezen jen na výrok o trestu, a vyjádřila názor, že s ohledem na ustanovení § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., měl být zrušen také výrok o vině. Poukázala na to, že posuzovaným jednáním obviněný uplatňoval právo na svobodu vyznání zaručené tehdejší ústavou. V odůvodnění svého podání stěžovatelka odkázala na doslovné znění jednotlivých shora uvedených zákonných ustanovení, jimiž se podle jejího mínění bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice a potažmo bývalý Vyšší vojenský soud Tábor důsledně neřídili. Přestože konstatovali, že se stíhaného skutku jmenovaný dopustil v důsledku svého svědomí a náboženského přesvědčení, výrok o vině odsuzujícího rozsudku ponechali bez náležité pozornosti a rehabilitaci R. M. omezili pouze na výrok o trestu. Bývalý Vyšší vojenský soud Tábor pak tím, že stížností napadené usnesení nezrušil porušil zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Stěžovatelka dále poukázala na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. PI. ÚS 42/2002, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, s tím, že předmětné závěry lze vztáhnout i na případ obviněného R. M.

Závěrem ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor byl porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 1 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i všechna další obsahově navazující rozhodnutí pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 5. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 13/91, a dále postupoval podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. zrušil v celém rozsahu rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 30. 5. 1979, sp. zn. 4 T 88/79, a podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. zrušil i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná.

Podle § 280 odst. 1 tr. zák. (v tehdy účinném znění) se trestného činu vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby dopustí, kdo v úmyslu vyhnout se plnění služebního úkonu poškodí na zdraví předstírá nemoc, padělá listinu, zneužije návykovou látku nebo použije jiného úskoku, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

Podle § 1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.

Těmito zákonnými premisami se jak bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice, tak bývalý Vyšší vojenský soud Tábor, při svém rozhodování důsledně neřídili.

Základním pochybením bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice bylo to, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 30. 5. 1979, sp. zn. 4 T 88/79. V důsledku toho bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice chybně omezil rehabilitaci v dané věci jen na otázku trestu, přičemž v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval správnost výroku o vině. Závěr, že výrok o vině obviněného je správný, rozhodně nemůže obstát v konfrontaci se shora citovanými ustanoveními § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.

Pokud by bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice v rehabilitačním řízení náležitě uvážil obsah a význam citovaných ustanovení ve vztahu k posuzované věci, musel by dojít k závěru, že obviněný R. M. byl odsouzen za čin, jímž jen uplatňoval své právo na svobodu svědomí, které vyplývalo z ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, resp. právo na svobodu náboženského vyznání, které bylo ve vnitrostátním zákonodárství zakotveno v čl. 32 odst. 1 Ústavy Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). Ústava ovšem tomuto právu neposkytovala žádné reálné garance a naopak sama toto právo nepřípustně omezovala, konkrétně ustanovením čl. 32 odst. 2, v němž bylo stanoveno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. V ustanovení čl. 37 odst. 1 pak bylo stanoveno, že vrcholnou povinností a věcí cti je obrana vlasti a jejího socialistického zřízení. V návaznosti na to bylo v čl. 37 odst. 2 stanoveno, že občané jsou povinni vykonávat službu v ozbrojených silách podle zákona. Faktické popření svobody svědomí, resp. svobody náboženského vyznání, spočívalo v tom, že ústava nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nepřipouštělo žádnou alternativu vojenské služby, např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb., a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.

Z uvedeného je zřejmé, že výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák. byl v rozporu s ustanoveními čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 32 odst. 1 Ústavy z roku 1960, že na tento výrok se vztahovala ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a že v rehabilitačním řízení měl být tento výrok zrušen podle § 14 odst. 1 písm. d) cit. zákona. Tento výklad je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003 Sb. a na který odkázala ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, a koresponduje i s dalšími nálezy Ústavního soudu, např. s nálezem ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.

Bývalý Vojenský obvodový soud České Budějovice měl správně zrušit rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 30. 5. 1979, sp. zn. 4 T 88/79, v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného.

Toto pochybení nenapravil ani bývalý Vyšší vojenský soud Tábor, když ke stížnosti obviněného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice nezrušil a naopak usnesením ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 61/91, stížnost jako nedůvodnou zamítl. Zamítnutím stížnosti jako nedůvodné tak bývalý Vyšší vojenský soud Tábor navíc porušil zákon v neprospěch obviněného i v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 61/91, byl porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 1 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 61/91, zrušil. Zároveň zrušil i jemu předcházející usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 30. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 13/91, neboť právě v řízení u tohoto soudu došlo k porušení citovaných rehabilitačních ustanovení.

Zrušil i všechna další rozhodnutí, která na tato usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 5. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 13/91.

Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud nemohl přisvědčit návrhu ministryně spravedlnosti, aby dále postupoval podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. zrušil v celém rozsahu rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 30. 5. 1979, sp. zn. 4 T 88/79, a podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. zrušil i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Je třeba mít na paměti, že rehabilitační řízení je řízením sui generis, vedené původně speciálními senáty vojenských soudů. Nejvyšší soud není oprávněn činnost takto určeného speciálního orgánu nahrazovat, přičemž na tomto závěru nic nemění skutečnost, že vojenské soudy byly zákonem zrušeny, nicméně v jejich činnosti pokračují soudy téhož stupně místně příslušné podle obvodu působnosti bývalého soudu vojenského.



Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 12. 2019


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu