Rozhodnutí NS

3 Tdo 1545/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/20/2020
Spisová značka:3 Tdo 1545/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1545.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, odst. 4 předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1545/2019-1838


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno-Bohunice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2019 sp. zn. 5 To 41/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 2/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 40 T 2/2017, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 2 T 55/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 7 To 426/2015, a to ve výroku o vině obviněného R. K. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a v navazujících výrocích o trestu a o náhradě škody. Obviněný R. K. byl současně uznán vinným ze spáchání zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil dílčími útoky popsanými ve výroku o vině pod body I./1. až 5. a II./1. až 9., kterými způsobil škodu ve výši 7.917.361 Kč. Dílčí útoky uvedené pod bodem I./1. až 5. výroku o vině byly v rámci postupu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku do výroku o vině převzaty ze zrušených soudních rozhodnutí ve věci Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 2 T 55/2015. Za to podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev a výkonu prokury na dobu sedmi let. Současně bylo podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 5 To 41/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech, a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen a za sbíhající se zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku a přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 1. 2019, č. j. 21 T 100/2017–813, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 4 To 95/2019, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev a výkonu prokury na dobu sedmi let. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 1. 2019, č. j. 21 T 100/2017–813, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 4 To 95/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

4. Obviněný namítl, že soudy opomenuly jím navrhované stěžejní důkazy, a to především výslech svědka D. P. a stavební deníky ze stavby poškozeného J. N. Na základě těchto deníků mohly být identifikovány další osoby, které mohly podat výpověď o průběhu celé realizace stavby. Výslech svědka D. P. by byl podle obviněného relevantní z hlediska zjištění, za jakých okolností došlo k ukončení jeho spolupráce s poškozeným N. Obviněný uvedl, že pokud by poškozený N. spolupráci neukončil, došlo by k provedení celého díla. Pakliže by se chtěl na úkor poškozeného obohatit, zcela jistě by nebylo prostavěno 64,7 procent z celkové zakázky. Obviněný nesouhlasí ani se závěry soudů postavenými na výpovědích svědků, kteří na stavbě působili vždy jen pár měsíců, a mohli tak vypovídat maximálně o připravenosti či nepřipravenosti stavby. Na základě jejich výpovědí však podle obviněného nelze činit závěr o jeho vině. Soudy měly rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo v jeho prospěch. Z hlediska výše způsobené škody obviněný soudům vytknul, že nezohlednily veškerá technická a technologická zařízení, která byla na stavbě použita a zůstala tam po ukončení spolupráce. Dalšími opomenutými důkazy jsou jeho stavební deníky, které rovněž zůstaly na předmětné stavbě. Jedná se o stěžejní důkazy, z nichž vyplývá jasná chronologie stavby, přítomnost na stavbě i námitky zúčastněných týkající se stavby. Rovněž z těchto deníků lze identifikovat relevantní osoby, které působily na stavbě a mohly by přispět k objasnění věci. Závěrem obviněný namítl, že soudy nade vši pochybnost neprokázaly, že by se dopustil jednání popsaného v § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a proto měl soud rozhodnout v jeho prospěch.

5. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud nejprve samostatným výrokem rozhodl o odkladu vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2019, č. j. 5 To 41/2019-1791, a to do doby, než bude rozhodnuto o samotném dovolání, a dále aby ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2019, č. j. 5 To 41/2019-1791, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a ve věci rozhodl.
    6. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že citovaná soudní rozhodnutí nelze dovoláním napadat v té části výroku o vině, ve které byl nalézací soud, který rozhodoval o společném trestu ve smyslu § 45 odst. 1 tr. zákoníku, vázán skutkovými zjištěními obsaženými v dřívějším zrušeném rozsudku, kdy tato skutková zjištění nebyl ani odvolací soud oprávněn přezkoumat. Z dovolacích námitek obviněného pak vyplývá, že obviněný nevznesl jedinou námitku, která by se týkala nesouladu zákonných znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku nebo nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení. Jeho námitky směřovaly výlučně do oblasti skutkových zjištění a nacházejí se mimo rámec zákonného vymezení rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Co se týká námitky opomenutých důkazů, státní zástupce považuje argumentaci nalézacího soudu, se kterou se následně ztotožnil i soud odvolací za dostačující a plně akceptovatelnou. Podstata obviněným zpochybňované trestní činnosti spočívala v tom, že obviněný, ačkoli věděl, že vzhledem ke své finanční situaci a neuhrazeným závazkům nebude schopen svým nově vznikajícím závazkům dostát, jako soukromý podnikatel podnikající na základě živnostenského oprávnění uzavřel s poškozeným J. N. smlouvu o dílo o provedení kamenických prací na stavbě jeho rodinného domu v XY, vylákal od poškozeného částku 289.160 EURO na obstarání potřebného materiálu, práce provedl pouze částečně, finanční prostředky poškozenému nevrátil a přestal s ním komunikovat, čímž mu způsobil škodu ve výši 181.819,25 EURO, což představuje částku 4.697.300,32 Kč. Okolnosti ukončení spolupráce mezi poškozeným N. a obviněným, ke kterým se měl vyjadřovat svědek P., jsou irelevantní jak z hlediska zjištění od počátku existujícího podvodného úmyslu na straně obviněného, tak i z hlediska rozsahu skutečně provedených prací a množství dodaného materiálu, který byl zjištěn znaleckým posudkem. Totéž platí o stavebních denících, kterými by podle argumentace dovolání měly být zjišťovány např. námitky zúčastněných týkající se stavby nebo „relevantní osoby“, které na stavbě působily, tj. opět skutečnosti z hlediska podstaty věci irelevantní. Navíc podle výpovědi dovolatele u hlavního líčení mu stavební deníky měly být ukradeny, takže důkaz obsahem těchto stavebních deníků je zřejmě neproveditelný. Důkazní řízení v předmětné trestní věci tedy podle státního zástupce v žádném případě netrpí vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech.

    7. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
      III.
      Přípustnost dovolání

      8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

      9. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř. ), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř. ).

      10. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

      11. Nejvyšší soud považuje předně za potřebné uvést, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

      12. V obecné rovině dále platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného jeho obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

      13. Obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

      14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou dále specifikovaného případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

      15. Výjimkou z uvedeného pravidla je již zmíněná situace, tedy pokud jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Pokud by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS), pak by mohl být zásah Nejvyššího soudu do hodnocení skutkového stavu z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně zjištěn, odůvodněn.

      16. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených teoretických východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
      IV.
      Důvodnost dovolání

      17. Především je nutné konstatovat, že pokud obviněný své dovolání výslovně (formálně) zaměřil proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, pak je nutné takto jím vymezené dovolání konfrontovat s tím, že nalézací soud rozhodoval o vině obviněného pouze pod body II./1. - 9., neboť o vině obviněného pod body I./1. - 5. výroku o vině rozhodoval Okresní soud Břeclavi rozsudkem ze dne 3. 9. 2015, č. j. 2 T 55/2015–823, a to ve spojení a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2015, č. j. 7 To 426/2015–854. Jestliže byly dílčí útoky uvedené pod bodem I./1. – 5. výroku o vině v rámci postupu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku do výroku o vině převzaty z uvedených soudních rozhodnutí ve věci Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 2 T 55/2015, pak s ohledem na ustanovení § 265b odst. 2 tr. ř. v té v části, ve které byl rozsudkem odvolacího soudu ponechán rozsudek soudu prvního stupně beze změny (body I./1.-5. výroku o vině), není dovolání přípustné, neboť dovoláním lze napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumávat rozhodnutí nalézacího soudu. V části I./1.-5. výroku o vině však byl nalézací soud, který rozhodoval o společném trestu ve smyslu § 45 odst. 1 tr. zákoníku, vázán skutkovými zjištěními obsaženými v dřívějším zrušeném rozsudku a tato skutková zjištění nebyl ani odvolací soud oprávněn přezkoumat. V této části tedy nelze rozsudek odvolacího soudu napadat ani dovoláním.

      18. Dále je nutné obviněným vymezený rozsah dovolání konfrontovat s ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř., neboť Nejvyšší soud je vázán nejen uplatněnými dovolacími důvody, ale i jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Pokud dovolací námitky obviněného výlučně směřují proti výroku o vině pod bodem II./1. (poškozený J. N.), pak musel Nejvyšší soud omezit svůj dovolací přezkum pouze na tento výrok.

      19. Obviněný R. K. podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný k uvedenému bodu namítá tzv. extrémní nesoulad, a to jak z hlediska nesouladu dokazování se skutkovými závěry, tak i z hlediska tzv. opomenutých důkazů, za které považuje výslech svědka D. P. a opatření stavebního deníku ze stavby J. N.

      20. V obecné rovině je nutné k uplatněným dovolacím námitkám obviněného uvést, že tento ve své podstatě vytýká nedostatečnost dokazování provedeného nižšími soudy z pohledu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy jak z hlediska rozsahu dokazování, tak i z hlediska hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí a zpochybnění některých skutkových zjištění, a to zejména ve výši škody, kterou svým protiprávním jednáním způsobil poškozenému N. Je tedy zřejmé, že obviněný vytýká napadenému rozhodnutí porušení procesních zásad (obviněný se domáhá i užití zásady in dubio pro reo), nikoli zásad hmotně právních ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu a jeho námitky tak směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Pokud tedy není zjišťována žádná taková námitka, která by se týkala nesouladu zákonných znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku nebo nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení, pak se námitky obviněného nacházejí (s výhradou dále uvedenou) mimo rámec zákonného vymezení rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

      21. Obviněný však v rámci svého dovolání uplatňuje i námitku tzv. opomenutých důkazů, tedy námitku, která se sice vztahuje k důkaznímu řízení, ale při své opodstatněnosti by mohla odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění s ohledem na porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.

      22. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/93, II. ÚS 542/2000, IV. ÚS 449/03, I. ÚS 152/05, I. ÚS 972/09). Podstatné však je, aby se soudy uplatněnými důkazními návrhy zabývaly a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, aby tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil. Vada tzv. opomenutého důkazu by nastala také v situaci, kdyby soud sice důkaz provedl, avšak tento důkaz v rámci odůvodnění svého rozhodnutí a v rámci volného hodnocení důkazů nehodnotil, nijak k němu nepřihlédl nebo se k němu nevyjádřil.

      23. Uvedených pochybení se však oba nižší soudy nedopustily. Z bodu 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, proč soud oba shora uvedené důkazní návrhy neakceptoval. K návrhu na provedení důkazu stavebními deníky konstatoval, že je nekonkrétní, neboť obhajobou nebylo upřesněno, které stavební deníky by měly být opatřeny a které jinými důkazy dosud neobjasněné konkrétní skutečnosti z nich mají být zjištěny. Navíc je zřejmé, že důkaz obsahem těchto stavebních deníků je v zásadě neproveditelný, neboť podle výpovědi obviněného u hlavního líčení měly být stavební deníky ukradeny. K výslechu svědka D. P., který se měl vyjadřovat k okolnostem ukončení spolupráce mezi obviněným a poškozeným N., pak soud uvedl, že se týká prokázání skutečností, které nejsou relevantní pro posouzení trestnosti jednání obviněného, když ukončení spolupráce mezi poškozeným N. není předmětem řízení. Obviněným navrhovanými důkazy se dále zabýval i odvolací soud, a to v bodě 11 rozsudku. S ohledem na tato zjištění, pokud se lze s uvedenou argumentací ztotožnit, je nutné obviněným uplatněnou námitku opominutých důkazů označit za nedůvodnou.

      24. V návaznosti na podstatu dovolací argumentace obviněného lze dále uvést, že důkazní návrhy je soud oprávněn odmítnout i tehdy, pokud navrhovaný důkaz směřuje k prokázání nebo vyvrácení skutečnosti, která nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. V této souvislosti je třeba zdůraznit podstatu jednání obviněného popsaného pod bodem II./1. výroku o vině, ke kterému směřují důkazní návrhy obviněného. Ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že obviněný R. K. jako soukromý podnikatel podnikající na základě živnostenského oprávnění při vědomí své finanční situaci a neuhrazených závazků a toho, že nebude schopen svým nově vznikajícím závazkům dostát, uzavřel dne 14. 1. 2010 smlouvu o dílo s J. N. o provedení kamenických prací na stavbě jeho rodinného domu v XY, vylákal od něho částku 289.160 EURO na obstarání potřebného materiálu, práce provedl pouze částečně, finanční prostředky mu nevrátil a přestal s ním komunikovat, čímž mu způsobil škodu ve výši 181.819,25 EURO, což představuje částku 4.697.300,32 Kč.

      25. Obviněný se domáhal výslechu svědka P. z důvodu objasnění okolností, za kterých došlo k ukončení spolupráce mezi ním a poškozeným N. S ohledem na shora popsané jednání obviněného a zejména prokázaný a ve skutkové větě popsaný podvodný úmysl obviněného, který byl přítomen již na počátku jeho jednání, respektive zjištěný rozsah skutečně provedených prací a množství dodaného materiálu (zjištěný znaleckým posudkem), je uvedená námitka v podobě uplatnění uvedeného důkazního návrhu zcela irelevantní. Stejným způsobem je nutné nahlížet i na další důkazní návrh v podobě stavebních deníků, neboť ani objasnění průběhu stavby a zjištění osob, které na stavbě působily, nemůže v žádném směru a ohledu změnit náhled na podstatu jednání obviněného a jeho podvodného úmyslu již na jeho počátku jeho jednání.

      26. Lze tedy uzavřít, že v předmětné trestní věci netrpí důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů. Z tohoto důvodu proto dovolací námitky obviněného R. K. neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. Zároveň nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu z důvodu existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, resp. porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, a to ani z pohledu jeho námitky založené na tvrzení o opominutých důkazech.
      V.
      Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

      27. Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání bylo obviněným podáno z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř.

      28. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

      Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

      V Brně dne 20. 2. 2020


      JUDr. Pavel Šilhavecký
      předseda senátu

      Zpracoval:
      JUDr. Aleš Kolář